~~~ Memphis May Fire - Miles Away ft. Kellin Quinn~~~

Uběhl už něco přes jeden týden. co jsem tu ve Skotsku a společně s Rafaelem obýváme dům mých rodičů. Snes ráno jsem mamce a tátovi oznámila, že se s Rafaelem vytratíme zítra po poledni, kdy nám letí přímý let do Glasgow. Ale rodičům jsem řekla, že se vracíme do Londýna. Nechtěla jsem jim lhát, ale situace to vyžaduje. Už tak měla mamka připomínky na moje zdraví. Z části to bylo asi tím, že jsem trochu pobledla a to hlavně ze ztráty krve. I přesto, že jsem Rafaela k pití musela skoro přemlouvat a pil ze mě jen každý druhý den. Musím říct, že jsem se na každý takový den přímo těšila. Tohle pravidelné věnování krve se pro mě stává stejně tak nezbytně potřebné, jako pro něj nutnost pít krev. 

Necítím se ale tak špatně, jak vypadám. Jako by si na to moje tělo začalo pomalu zvykat. Za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Rafael, ale nevypadal moc nadšený mým stavem. Sice nic neřekl, ale viděla jsem to na něm. Pokaždé, když se ze mě napil, jakoby toho litoval. Ale to neměnilo nic na skutečnosti, že je  to pokaždé snad ještě větší rozkoš než předtím.

Naštěstí ani táta ani máma nezjistili pravou příčinu mého pochybného vzezření. Nosila jsem dlouhé svetry a mikiny. Moje kousance se sice hojily rychle, ale už jsem měla tolik ranek, že jsem o tom přestávala mít přehled. Rafael mi řekl, že mi dá napít své krve, abych s tím neměla problémy, jak jsem to měla naběhle a přecitlivělé, ale odmítala jsem to. Během týdne jsem s Rafaelem podstoupila několik dlouhých, zajímavých rozhovorů. O  tom, co obnáší upíří život, jaké jsou jeho výhody a nevýhody. 

Musím říct, že když jsem si myslela, že je nesmrtelný život vampýra jednoduchý. Tak to byl omyl. Říkal, že teď je možná o něco lehčí, než býval. Dřív lidé na upíry věřili víc než teď. Bylo složitější zamaskovat svoje krvavé činy. Dřív také bylo více divokých, což byl problém pro obě strany. Jak pro lidi, tak upíry. Divocí byli neřízení, necivilizovaní netvoři. Sice měli stejné prokletí v potřebě krve, ale tam se veškerá podobnost s jejich potomky končí. Potomky myslím nynější upíry. Ti nejstarší upíři, mezi které se počítá i Rafael, jsou takzvaní potomci. Divocí jen málokdy chtěli, aby z jejich řádění zbyli normální upíři. Ale jak sem řekla, divocí jsou zaměřeni jen na lov. Jejich život se skládá z krve a jak se k ní dostat. Nezáleželo jim až tak moc na tom, jakou spoušť po sobě zanechají. Proto se o jejich vyhubení snažili všichni. 

Rafael mi vyprávěl o tom, jak se stal hlavou jedné takové skupiny ve středověku. Sice to říkal neutrálně, ale já v každém jeho vysloveném slovu cítila zášť vůči divokým. Udělali z něj nemrtvého a zabili jeho rodinu. Rozhodně se to dalo klasifikovat jako msta. Divocí jsou prostě jen zvířata, nelze je ovládat. A proto jich je teď tak málo. Ten, na kterého jsme narazili v Hyde parku, byla výjimka a ještě k tomu lovící o samotě. Divocí byli známí lovem ve skupinách. 

Přes divoké jsme se dostali k jeho další upíří věci. Vysvětlil mi celou tu složitou hierarchii jeho světa. Ti upíři, kteří nejsou potomky divokých, jsou normální upíři přeměnění stejně normálními a tak dále. 

Popsal mi i proces proměny. Bylo to o něco složitější, než to dělají divocí. Člověk se musí napít krve upíra. Musí mít jeho krev v oběhu, jinak by proměna nemohla proběhnout. A pak musí upír pít z toho člověka, dokud ho nevycucne skoro do sucha. Tak aby se ten člověk ocitl na pokraji smrti. V tu chvíli se lidské tělo mění na upíří a to trvá několik hodin. Rafael mi prozradil, že to doprovází nesnesitelná bolest. On ji nepoznal, ale viděl nesčetněkrát, jak se lidé z té bolesti kroutili v agonii. Celá lidská konstrukce se mění, takže není divu, že to bolí. Neuměla jsem si to ale představit. Upíří krev v podstatě léčí a mění celou lidskou konstrukci, ty oči, zuby, společně se sílou a rychlostí, schopností nátlaku. A nakonec změní naši auru. Takže to pravděpodobně musí to být děsivá muka. Proto jsem odmítala pít jeho krev, ze strachu, že bych se nějakým nedopatřením začala měnit v upíra. Rafael říkal, že by to nedovolil, nepije ze mě tolik, aby se to mohlo stát. 

Takže tohle jsem se dozvěděla o přeměnách. Ptala jsem se Rafaela, jestli někoho někdy přeměnil. Trochu se odpovědi na tuhle otázku vyhýbal, nakonec připustil, že to párkrát udělal. Na otázku proč, mi odpověděl, že pro zábavu. Tušila jsem, že to bude něco takového, i tak jsem pocítila bodnutí lítosti nad těmi, kterým to udělal. Na jazyku mě pálila další ožehavá otázka, a to zda toho někdy litoval, ale nakonec jsem ji spolkla.

„Jistě Lucy.Dám ti vědět, kdy mám čas a budu se těšit na tvou návštěvu." Telefonovala jsem s Lucy. Během minulého týdne jsme párkrát vyšli ven, i s Rafaelem. Musím říct, že si ho oblíbila, společně s mými rodiče. Jeho silné charisma musí zapůsobit na všechny, kdo se vyskytne v jeho přítomnosti.

„Jistě. S Rafaelem se taky uvidíte. Taky se těší." Měla jsem chuť se šíleně smát. Rafael totiž seděl v kuchyni naproti mně a nadšeně vytahoval obočí nahoru, přičemž vypadal jak magor. Pak jsem hovor ukončila a doufala, že pochopila mou narážku o tom, že se jí ozvu až budu mít čas. Nesmí se v Londýně objevit dřív než se s Rafaelem vrátíme z našeho malého výletu. Jinak by nastal problém. Rodiče by to věděli v mžiku, a pak by po mě vyhlásili celostátní pátrání.

„Nic neříkej." Upozornila jsem ho, když se nadechoval, aby řekl něco chytrého, zjevně potlačujíc touhu se rozesmát na celé kolo. Protočila jsem oči.

„Jsem ticho." Zabručel. Pak se za ním objevila mamka.

„Medy. Udělala jsem vám na cestu velkou svačinu. Vím, že toho Rafael moc nesní, ale i tak." Blýskla, na mě úsměvem a položila mi do klína velký batoh nacpaný jídlem. Skoro nešel dopnout.

„Mami, mi nejedeme na cestu kolem světa, jen do Londýna." Vlastně jedeme ještě na kratší cestu. Proto Rafael přemýšlel nad tím, že by tam doběhl se mnou na zádech, ale to jsem rázně zamítla. Na krátké vzdálenosti to můj žaludek zvládá, ale až do Glasgow? Ještě k tomu si rodiče usmysleli, že nás hodí autem na letiště.

„Neremcej a buď ráda, že se o tebe tak starám." Zprdla mě a šibalsky se usmála na Rafaela, ten její úsměv oplatil stejným způsobem. Významně na mě pohlédl a já jsem znovu protočila oči. „Pojďte nebo vám to uletí. Táta už čeká s autem." Mávla na nás rukou. Seskočila jsem ze stoličky. Rafael mi galantně podržel dveře. Naposledy jsem se podívala na svůj dům, přičemž jsem na sobě ucítila Rafaelův pohled, ale hned jak jsem se na něj sklouzla pohledem, odvrátil se. 

V tichosti jsme dojeli na letiště. Rafael se o všechno postaral, což znamenalo, že jsme měli zarezervované dva pokoje v Hiltonu v Glasgow. Dokonce byl zajištěný odvoz z letiště hotelovým autem přímo k němu. Jestli budu trávit čas s Rafaelem o něco déle, asi si na takový přepych začnu zvykat. Kdy on jen luskne a všichni mu div neleží u nohou.

Rodiče nás jen vyhodili u vchodu do haly. Nechtěla jsem, aby viděli, že nakonec nejdeme k odbavení pro Londýn. Rafael pomáhal tátovi vyložit můj kufr a jeho malou cestovní tašku z auta. 

„Tak se měj, holčičko. Doufám, že se zase brzy ukážeš." Přitáhl si mě do obětí táta. Byla jsem trochu dojatá. Oni mě mají tak rádi, nedají na mě dopustit a já je tak podvádím, když se tu promenáduji s upírem jim přímo na očích.

„Ukážu." Vydechla jsem.

„Rafaeli dej nám na ní pozor." Promluvila mamka na Rafaela. Zjevně ho tahle žádost nijak nezaskočila. Tvářil se smrtelně vážně.

„Spolehněte se, Aido." Připadalo mi, jako by si mezi sebou posílali zprávy, nebo co. Vypadalo to vážně divně. Nakonec se s ní taky letmo objal a s tátou si podal ruku.

„Ahoj." Rozloučili jsme se. Postavila jsem se vedle Rafaela a naposledy se podívala na své rodiče. Zamávala jsem jim, ještě u vchodu do haly a pak si trochu oddychla. Chtěla jsem zamířit směrem k odbarvení pro Glasgow, ale jeho ruka mě zastavila. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Opravdu si myslíš, že nás nechám, cestovat linkovým letadlem?" no opravdu jsem si to myslela, ale nechala jsem ho, aby mě dovedl k přepážce, trochu stranou od všech ostatních. Pustil mě a naklonil se trochu přes tu přepážku. Žena ho vzala na vědomí se známým zasněným pohledem. Ani nemusel nic říkat a během chvíle jsme se ocitli na ranveji. Vyjeveně jsem zírala na menší tryskové letadlo.

„Zaplatil jsi za to letadlo?" bylo jediné, na co jsem se zmohla. Uličnicky se na mě usmál, ale neodpověděl mi. Sebral mi můj kufr z ruky a poslal mě po úzkých schůdcích nahoru do vnitřku letadla. Nikdy jsem v takovém letadle nebyla. Ale uvnitř to vypadalo, jako takový menší obývací pokoj s měkkými koženými sedadly, dokonce tu byl i bar. Vypadalo to útulně a draze. Trochu váhavě jsem postoupila trochu dál, protože jsem slyšela, jak za mnou vystupuje po schodech Rafael. Tázavě se na mě otočil, když prošel kolem mě.

„Tváříš se jak Alenka v říši divů." Zasmál se a pak se svalil na jednomístné sedadlo. Tak jsem ho napodobila. V duchu jsem mu dávala za pravdu, cítila jsem se tak.

„No rozhodně nejsem na nic takového zvyklá." Ujistila jsem ho. Najednou se přede mnou objevila letuška. Začala se mě ptát, jestli si něco přeji. Byla jsem moc vyjukaná, abych cokoliv řekla. Odpověděl za mě Rafael a objednal mi šampaňské s jahodami. Po chvilce se vrátila s rovnou celou lahví ponořenou v ledu. Tácek se dvěma skleničkami a miskou jahod položila mezi mě a Rafaela na stoleček.

„Chutná ti Šampus?" divila jsem se. Pokud dobře vím, tak k veškerému jídlu, či pití cítí nechuť.

„Já se ti nezmínil, že alkohol je přijatelné pitivo pro upíry. Nejlepší je nějaká Jack Daniels smíchaný s krví." Mlsně si olíznul rty a mě automaticky vyschlo v krku. Už jsem si zvykla na tuhle reakci, pokaždé když mluví o krvi, pití ze mě a všem s tím spojeného. Místo toho aby mě to znechutilo, zanechává to ve mě touhu a mravenčení po celém těle.

„Na zdraví." Pozvedl naplněnou sklenku a vyklopil ji do sebe.

„Nejsem zvyklá pít. Ale jednu si dám." Opatrně jsem se napila a překvapivě to bylo vážně dobré. Líbilo se mi, jak mě bublinky šimrají na jazyce. Po první skleničce mi přišlo, že jsem nějaká lehčí, ale to bylo asi tím, že už jsme byli ve vzduchu. Rafael se na mě povzbudivě usmíval, když mi naléval další skleničku.

„Snažíš se mě opít?"

„K čemu by mi to bylo?" zachraptěl. No podle toho jak mě v tom podporuje, to k něčemu je. A mě se začala pěkně točit hlava.

„Před chvílí si říkal, že krev s alkoholem je moc dobrá. A pokud si dobře pamatuji, už den jsi ze mě nepil. Nejsem zas tak hloupá." Mrkla jsem na něj.

„Nikdy by mě ani nenapadlo, že jsi hloupá. Ale máš pravdu. Už to cítím." Vydechl, trochu se ke mně naklonil. Přivřel oči, když nasál moji vůni. Rozklepala jsem se. Tušila jsem, že si právě představuje, jak smíchává moji krev se šampusem.

„Můžeš se opít?" napadlo mě najednou. Představa opilého Rafaela byla velmi vtipná.

„Je to možné, ale toho šampusu by muselo být sakra hodně. Ale s kapkou krve, má přece jenom větší vliv. A s tou tvou dvakrát tolik." Jeho hlas se prohloubil do svádivé tóniny. Někdy jsem ho takhle slyšela mluvit, když používal svoji moc, ale to bylo málokdy, většinou se slovy neztrácel čas a rovnou vyslal jasný rozkaz pomocí své vůle. Sice na mě nic takového nemělo mít žádný vliv, přesto jsem se přistihla, jak se k němu mimoděk nakláním.

„Posluž si." Svolila jsem tiše. Nikdy by mě nenapadlo, že by ze mě mohl pít za letu v letadle. Ale co na to záleží, kde to děláme? 

Potěšilo mě, když Rafael nemarnil čas. Ještě zvedl hlavu k letušce, co stála opodál a rozkázal jí se vytratit. Jinak by z toho, co by viděla, měla asi trauma na celý život. Pak se Rafael zvedl a nečekaně se objevil za mým křesílkem. Není důvod, aby mě dál kousal do zápěstí, když jsem měla čistý krk a už nikde na blízku nebyli rodiče. Rychle jsem si odstranila dlouhé vlasy z jedné strany krku. To už se ke mně nakláněl. Zadržela jsem dech, když jeho studené prsty jezdily nahoru a dolu po linii mého krku. Už jsem chtěla říct, aby to konečně udělal, když se do mě rychle zakousnul. Trochu jsem s sebou trhla z překvapení, nikoliv z bolesti. Protože se mi tělem téměř okamžitě rozlila vlna příjemného tepla. Moje krev vřela v žilách a čekala přesně na tenhle okamžik. Zaryla jsem nehty do měkkého potahu křesla. Hlasitě jsem se nadechla. Jeho ruce mi spočívaly na ramenou, držíc mě pevně, ale bylo v tom něco uklidňujícího. Cítila jsem, jak moje krev proudí do jeho úst. Dokonce i jeho neutuchající potěšení z probíhající činnosti. I jeho prsty tiskly moje ramena a já blaženě přivírala oči. Hlava se mi točila ještě víc, než před chvílí. Pak, ale skončil.

Málem jsem zklamaně zasténala. Rafael se odpotácel zpět na svoje místo. Možná bych se začala smát, kdybych na to teď měla dostatek sil, tak jsem se na něj jen usmála. Ještě jsem dokázala vytáhnout ze své kabelky mokré kapesníčky. Cesta do hlavního města není moc dlouhá a tak jsem se radši dala do pořádku teď. Moc krve okolo nebylo, ale pár kapek uniklo. I jemu zůstala na koutku rtů, červená krůpěj. Bez přemýšlení jsem se natáhla a setřela mu ji. Rozechvěle jsem se stáhla zpět a pozorovala ho, jak zaklání hlavu dozadu. Na rtech se mu usadil spokojený úsměv. Sice nevypadal jako opilý člověk, ale když jsem se dívala na jeho auru, probleskovaly  jí tam všechny možné barvy, jako v duze. Alkohol v mé krvi na něj zřejmě zapůsobil i tak. U mě to mělo jediný účinek a to že se semnou točil celý vnitřek letedla. Rafael už asi překonal svůj sjetý stav, když svoji hlavu vrátil do normální polohy. Hnědé oči mu jiskřily, ale když se na mě podíval, rozšířily se mu údivem.

„Co je?" vyhrkla jsem zmateně. Podívala jsem se dolu na sebe, ale neshledala jsem na sobě nic zvláštního. Když jsem se zadívala zpět na něj, už si mě prohlížel se zájmem.

„Tak co...?"

„Tvoje aura."

„Co s ní?"

„Připadá mi jako by skoro vymizela. Je taková utlumená." Řekl s nehraným úžasem v hlase.

„Mám takový dojem, že to asi bude tím alkoholem, co mám v sobě." Došla jsem k rychlé dedukci, když mě nic jiného nenapadalo.

„To je zajímavé." Zamumlal.

„Co na mě není zajímavé, to mi pověz." Zvedla jsem ruku a zkusila jsem zažehnout oheň, nebo se aspoň rozsvítit. Ale moc mi to nešlo. Párkrát jsem zablikala.

„A to udělaly dvě sklenky šampusu." Zkonstatoval. Nevím, jestli za tohle mám být ráda nebo ne.

„Kdybych zbytek života strávila v lihu, tak bych mohla být jako všichni normální lidi?" pronesla jsem mírně ironicky.

„V tom případě by to nebyl moc dlouhý život." Oznámil mi a měl samozřejmě pravdu. Takže, radši zůstanu střízlivá a budu žít svůj nenormální život, jako doteď.

Uvědomila jsem si změnu tlaku, protože mě začala šíleně bolet hlava, pravděpodobně na mě přišla kocovina. Tiše jsem zasténala, tak to bylo rychlé. Možná to bylo i tou ztrátou krve.

„Jsi v pořádku?" starostlivě se ke mně přiblížil.

„Budu. Snad až přistaneme." Řekla jsem mírně.

„To bude za chvíli." Ubezpečil mě. Já jsem si mezi tím mnula spánky, abych trochu ulevila té tepající bolesti v nich. „Mohl bych ti pomoct." Jistě že by mohl. „Nic ti nehrozí" dodal. 

Zvedla jsem k němu oči a z nějakého nejasného důvodu jsem pomalu přikývla. Ať už to bylo cokoliv, věřila jsem mu. On jedním rychlým pohybem zvedl ruku. Ani jsem nestihla postřehnout, jak přesně si otevřel ránu na vnitřní straně zápěstí, když se v ní vzápětí objevila jeho krev, která začala téct proudem. Pohnul se směrem ke mně a podíval se mi naléhavě do očí. Pamatovala jsem si, jak jsem k tomu pociťovala nechuť. Můj žaludek se tomu vzpouzel, ale popadla jsem jeho ruku a přiložila si ji ke rtům. Nemusela jsem ji nijak podpírat, dělal to sám. Váhavě jsem olízla tenké stůžky červené tekutiny. Nevybavovala jsem si, jak chutnala, když mi ji dal pít před tím v tom parku, ale rozhodně si nepamatuji na to, že by to chutnalo takhle. Ne že bych z toho byla odvázaná, jako on když pije ze mě. Nejsem upír. Ale bylo to sladké. Sladké jako med společně s nějakým kořením. Párkrát jsem si lokla a pak jsem se užasle odtáhla.

„Jak to, že tvoje krev chutná tak zatraceně dobře?" vydechla jsem šokovaně, když jsem cítila jak se mi rozlévá teplo všude po mém těle. Otřela jsem si ústa. Jeho zápěstí se zdálo být už zahojené a stejně na tom byl i můj krk. Na bolest hlavy jsem totálně zapomněla, protože taky zmizela.

„Nevím." Uchechtl se. „Nikdy jsem svoji krev nepil a ti co měli to potěšení, se o tom nikdy nezmínili." Rozhodil rukama.

„Před tím v parku...prostě si vůbec nedokážu vzpomenout na to, proč mi to přišlo tak nechutné. Asi se toho dělo moc najednou." Přemýšlela jsem nahlas.

„To se dá pochopit. Mimochodem už je to lepší?" Se zájmem si mě prohlížel.

„Oh. Ano je. Díky. Myslím." Opravdu se mi ulevilo. Jen jsem doufala, že nebudu mít takovou smůlu, aby mě někdo nepřeměnil v upíra.

A/N

Tak jsem ještě v rychlosti sesmolila další kapitolu, aby tu někdo nezešedivěl z toho dlouhého čekání. 

Tak se Vám snad bude líbit!

Mějte krásné Vánoce a ať najdete mnoho dárků pod stromkem.... a no prostě si ty svátky užijte!

Já budu s vědomím, že mám dokonalé čtenáře, kteří mě podporují a čtou moje plody. Všichni co poctivě dávají hlasy a píší krásné komentáře, jste dokonalí a já Vás zbožňuji! Dáváte mi tím dárek pokaždé, když přidám kapitolu!

LOVE YA!

ps: možná už jsem s tím otravná, ale Vy mě pořád někde nominujete a mě to jinak nedá:D a V téhle soutěži jsem asi v 7 kategoriích :)

https://www.wattpad.com/192942010-the-best-of-2015-hlasov%C3%A1n%C3%AD

  Objev Roku : #13

Talent Roku : #25Autor Roku : #20Příběh Roku : #21 Záležitost s DuchemNápad Roku : #15 Rafael a JáPostava Roku : #8 Rafel a #9 DamonProstředí Roku : #3 Záležitost s Duchem  

Když byste si našli čas a zahlasovali, byla bych moc ráda! Děkuji :)