~~~ Představuji Vám Rafaela~~~

~~~

Cítím se divně. A už to trvá delší dobu. Možná bych měla zajít k doktorovi. V rodině jsme měli pár dědičných chorob. Neměla bych to riskovat. Až na to, že teď mám tolik práce a nemůžu si dovolit, nechat se rozptylovat svým zdravím. Agentura, ve které jsem teď pracovala, upadala. A tím, že dodělám velkou zakázku pro jeden klub. Ji pozvednu, ale musím se soustředit. Tuhle práci jsem hledala hodně dlouho, tak se musím snažit udržet si ji, i kdyby to znamenalo udržet nad vodou celou agenturu. Byla velmi známá a vyhledávaná, i přesto se utápěla v dluzích. Unaveně jsem zamrkala nad spisy. Už ani zrak mi nesloužil moc dobře. Zanevřela jsem nad tím. Dnes už nic neudělám. 

Zvedla jsem se od svého pracovního stolu a zamířila do koupelny, dala jsem si rychlou sprchu a pak se usadila v posteli. Dnes jsem byla v tom klubu. Nevypadal špatně, ale Madam měla pravdu, potřebuje zrenovovat a nasadit novou fasádu. Nemohla jsem se dočkat, až se plnou silou pustíme do práce. Znala jsem ten klub z doslechu. Byl velmi žádaný. Rozhodla jsem se, že se tam podívám, i jako normální návštěvník, možná i jako pozorovatelka. Potřebuji vědět, po čem v takovém podniku lidi touží a pak mě napadne nějaký dobrý nápad na změnu. 

Dnes jsem tam byla, ale ještě bylo před začátkem otevírací doby. Pak jsem si vzpomněla na ten podivný pocit, co mě přepadl hned, jak jsem překročila práh. Jako by mě někdo pozoroval. Polovina sálu se ještě utápěla ve tmě a já měla dojem...Zavrtěla jsem hlavou. Jsem unavená a přemýšlím nad něčím, co si moje podvědomí vymyslelo. Nechala jsem myšlenky odplout a pohroužila se do světa snů. Ještě v polospánku jsem si uvědomila, že jsem nechala rozsvíceno. Nechtělo se mi vstávat. Zavřela jsem oči a společně s tím zhaslo i světlo, to už jsem ale dávno spala.

Ráno jsem se probudila a hned mi bylo lépe. Šla jsem do práce s dobrou náladou. Zasedla jsem za svůj stůl v kanceláři.

„Slečno Hogwarttová. Máte tu jeden vzkaz od nějaké Madam Rose-M," ve dveřích mé kanceláře se objevila moje sekretářka. Mile jsem se na ní usmála a převzala jsem si od ní papírek se vzkazem. Byla to spíš pozvánka na dnešní večer, kdy se konala nějaká speciální akce. Psala, že probereme nějaké možnosti, což se mi hodilo. Položila jsem pozvánku vedle na stůl a pustila se do práce. Po chvíli jsem byla zase vyrušená.

„Nazdar Med!" ve dveřích se objevila hlava mojí kolegyně. Taylor Lamberberová. Ze všech lidí v agentuře jsem k ní měla asi nejblíže. I když jsem tu nebyla moc dlouho, celkem jsem se s ní spřátelila.

„Ahoj Taylor," zazubila jsem se na ní. Když viděla, že mám skvělou náladu, tak se usídlila v křesle naproti mně.

„Slyšela jsem, že jsi včera večer zabodovala v tom klubu. Říkala jsem to, že se díky tobě agentura postaví zase na nohy," zamrkala na mě svýma velkýma modrýma očima. Byla to práva blondýnka, ale byla šíleně chytrá, to jsem poznala hned, jak jsem se s ní setkala. A také patřila k elitě frimy a já se k ní pomalu přidávala. Když tu lidé začnou rozpoznávat, že na to rozhodně máš, začnou si tě pak víc všímat a brát tě na vědomí a já věděla, že přesně to se mi daří.

„To si piš, dokonce se mi dostalo pocty," zamávala jsem jí před nosem pozvánkou, vykulila na mě oči.

„Médeo. Médeo. Ty se nezdáš," vytrhla mi jí z ruky. Ano Médea je moje celé a velmi neobvyklé jméno. Nevím, co moje rodiče popadlo ve chvíli, kdy jsem se narodila. Možná to bylo dobou, nebo předem věděli, že budu všude vyčnívat a tak mi dopomohli divným jménem.

„Přestaň říkat, celé moje jméno. Jinak tě tam s sebou nevezmu!" vyhrožovala jsem jí smrtelně vážně. Chvíli na mě koukala jak na magora a pak se rozzářila.

,,Cokoliv řekneš Med!" zahihňala se, pak odplula do své kanceláře. Celou cestu jsem slyšela, jak si pobrukuje. Myslela jsem to vážně, rozhodně se mi nechtělo jí do tak velkého klubu samotné. Usmívala jsem se sama pro sebe a dělala si svoji práci. Po obědě si mě k sobě zavolal šéf přidružené společnosti. Gabriel Deveryl. Myslím, že to byl ten nejkrásnější muž, kterého jsem kdy viděla. Ale kupodivu jsem se před ním měla na pozoru. 

Byl známý jako lamač srdcí a nijak se tím netajil. A já jsem se mu nedivila. Byl jak vytesaný z bílého kamene a neuvěřitelně mi připomínal takové ty řecké bojovníky. Měl zvlněné blond vlasy, co mu pořád neposedně padaly do očí. A pak ty oči, azurově modré. Pořád měly stejný světle modrý odstín. Všechny dívky co tu pracovaly, z něho byly mírně řečeno na větvi. Pokaždé, se kterákoliv z nich se octla poblíž něj, byly jako vyměněné. V očích měly zasněný výraz a snažily se udělat cokoliv mu na očích viděly. 

S Taylor jsme tomu říkaly syndrom vlezdoprdlkovství. Dělali jsme si z toho srandu, ale už několikrát ji Med zastihla, jak se na Gabriela dívá, jako kdyby byl sám bůh. Je to rozhodně divné, ale spíš to bylo tím, jak šarmantní dokázal být. Já jsem ale byla odolná. Proto jsem teď neohroženě kráčela k jeho stolu. Jako vždy seděl sám, až po chvíli si k němu vždy někdo sedne. A většinou je to žena. A teď jsem to měla být já.

„Zdravím, slečno Hogwarttová, už jsem Vás dlouho u mého stolu neviděl," jeho rty se zvlnily do lehkého úsměvu a jeho zorničky se zúžily, když jsem se usazovala naproti němu.

„Když mě sem pane Deveryle nezavoláte, nemám potřebu sem chodit," výmluvně jsem pozvedla jedno obočí a založila si ruce na prsou. Moje poznámka ho neurazila, jen prohloubila jeho úsměv. Účinek na mě to nemělo absolutně žádný, pořád jsem se tvářila skepticky.

„Vzdávám se. Tak tedy Med. Prý se chystáte pozvednout vaši firmu," zkoumavě si mě prohlížel.

„Musím uznat, že tady se zvěsti šíří rychlostí blesku."

„Kdo by si nepovídal o krásné zachránkyni," měla jsem co dělat abych neprotočila oči. Proč to na mě zkouší pokaždé, když se mu ocitnu tváří v tvář?

„Dobře, tak co tedy chcete?" přešla jsem to bez komentáře a zaměřila se na jeho žádost, nezavolal si mě sem jen kvůli tomu, aby mě tu zkoušel udolat na planné řeči?

„Příští týden se koná ta konference. Doufám, že tam budete," už se neusmíval, jen na mě upíral vážný pohled. Nechápala jsem to.

„Jistě. To je vše?" samozřejmě, že tam budu, prakticky budu zastupovat naši agenturu. Byla tam totiž požádána vedením. Sice to bylo nanejvýš neobvyklé, aby začínající designérka zastupovala. Ale dali ke mně Taylor a ještě nějakého dalšího zkušenějšího kolegu, jehož jméno si nepamatuju.

„Už se nemůžu dočkat, až vás uvidím ve večerních šatech," teď už jsem se neudržela a protočila oči. Beze slova jsem se zvedla a šla si sednout ke stolu s Taylor, jako vždy. Už jsem se na něj nepodívala, určitě bych se začala smát.

„Jaktože pokaždé, když mu dáš tak dobře košem, tak si z toho ani nic nedělá a stejnak to zkouší dál. Nechápu to!" podívala jsem se na Taylor, jak vrtí hlavou a při tom propaluje Gabriela očima. Ten skončil se svým jídlem a odcházel z jídelny. Pohyboval se elegantně až skoro líně. Všichni na něj nepokrytě zírali. Já od něj odvrátila pohled.

~~~

Běžel jsem. Kolem mě byla jen rozmazaná zeleň. Nacházel jsem v Hyde parku a překypoval energií. Dalo by se říct, že jsem byl přejedený z čerstvé získané síly krve mých ochotných dárců. Dokonale mě dostala do formy. Cítil jsem se nepřemožitelný. Proto jsem se rozhodl to trochu vyběhat, byl jsem úplně napumpovaný a musel jsem se zklidnit. Vítr kolem mě fičel, strhnul mi kapuci z hlavy, takže mi teď cuchal vlasy. 

Zatavil jsem se naproti klubu. Johnnatan dodržel slovo a není tu. Nikde jsem necítil jeho šílenou auru. Pousmál jsem se. Znovu jsem si rukou prohrábl vlasy. Byl to můj zlozvyk,  a pravděpodobně to jediné co mi zůstalo po mé lidskosti. Na chvíli jsem se zatoulal ve vzpomínkách k dávné minulosti. Už dávno vybledlých vzpomínek, v téhle době už nemající sebemenší váhu. 

Rychle jsem tu sentimentalitu rozehnal a soustředil se na zkoumání okolí. Projel jsem postávající lidi před klubem. Nikde tu nebyla. Myslím, že poznám, až se tu objeví, její vůně a síla bude cítit na míle daleko. Pořád si ji pamatuji. Rozhodně mi neunikne a pak ji přinutím říct mi co je vlastně zač. Už jsem nemohl dočkat, až z ní tu pravdu vymáčknu. A když s ní skončím, pravděpodobně ji budu muset zabít. Žádný problém. Jestli je nebezpečná, což na první pohled není, nezbude jiná možnost.

Dneska jsem se rozhodl vejít předním vchodem. Když jsem procházel davem postávajících, jen jsem vnímal, jak se na mě upřely pohledy skoro všech. Moje aura se rozprostírala dost daleko, abych pobláznil všechny v klubu. U dveří jsem se zastavil přímo před vrátným. Použil jsem oční kontakt a nátlak. „Pusť mě dovnitř". Zdálo se, že tu dnes probíhá, nějaká soukromější akce. Ale to pro mě nebyla žádná překážka. Vrátnému se do obličeje vloudila bezvýraznost a poté mi otevřel. Všechno proběhlo bez jediného slova. Tohle mě baví. Pohrávat si s lidskou myslí, když je tak snadno ovlivnitelná. Nikdy jsem nenarazil na člověka, který by se dokázal vzepřít rozkazům, udané silnější vůlí.

Zanechal jsem za sebou vrátného, který si za chvíli nebude pamatovat, že dovnitř pouštěl vysokého tmavovlasého muže bez pozvánky. Odebral jsem se na místo u baru, kde jsem měl nejlepší výhled na vchod, na parket a na pódium. Čekal jsem asi ještě půl hodiny, než přišla. A rozhodně jsem na to nebyl tak připravený, jak jsem si myslel. To, že jsem byl nakrmený, neznamenalo vůbec nic.

Okamžitě jsem poznal, že je tu a ještě než vstoupila, jsem věděl, že se to stane. Její aura se rozprostřela a prolezla celým klubem, během prvních vteřin co prošla vchodem. Udeřila do mě a znovu mě přikovala na místě, jako před tím. Pohodila svými dlouhými světle hnědými vlasy a najednou se vzduch rozvlnil. Donesla se ke mně i vůně její krve. Nasládlá a volající mě k sobě. Přestože jsem byl plný, pocítil jsem silný hlad. 

Krk mi vzplál a měl jsem co dělat s tím, abych se ovládl. Nespouštěl jsem z ní oči. Všiml jsem si, že nepřišla sama. Byla tu s kamarádkou. Myslel jsem si, že nepřijde sama, ale měl jsem tušení, že to bude muž. Spletl jsem se. Ale aspoň bude jednodušší je rozdělit. Nebude to nápadné, když její přítelkyni pošlu zatancovat si s nějakým mužem. Divil jsem se, že tu není s přítelem. Na člověka byla ta dívka neobyčejně krásná. Ale možná není člověk. Ale to zjistím, ještě dřív než skončí noc. Pozoroval jsem ji, jak se usměvavá přesunula k baru na druhém konci, než jsem byl já. Po chvíli se u ní objevila Rose-M. Nastražil jsem sluch, ale nebylo to nic zajímavého k poslouchání.

Chvíli se bavili o práci. Poté se Madam vzdálila a popřála příjemnou zábavu. Ani jsem si to neuvědomil, ale opustil jsem své místo a instinktivně se držel ve stínu, přesto jsem se ke dvěma ženám stále přibližoval.

„Nevypadá to tu špatně, ale ty to tu dáš do kupy, že to tu pak ani nepoznají," promluvila její přítelkyně. Dostal jsem se jí do hlavy, hned jak to dořekla. Nemusel jsem se ani moc snažit, nepotřeboval jsem ani přímý oční kontakt.

„Budu se snažit. Už se těším. Myslím, že to bude pro naši firmu přínos. Renovace tak rozsáhlého klubu." Odpověděla ona. Zvedla hlavu ke své přítelkyni, netuším, jestli si všimla jejího zasněného výrazu, protože ke mně byla otočená zády. Ale nic neříkala.

„Myslím, že teď si to tu půjdu obhlédnout. Támhle v rohu je pár ucházejících kousků," nutil jsem ji tuhle myšlenku. Pak jsem se zaměřil na jednoho z mužů. Jeden z nich se okamžitě otočil jejím směrem. Přinutil jsem ho vyjít jí vstříc.

„Jak myslíš. Vidím, že si pro tebe jeden z nich jde," řekla trochu zmateně hnědovláska a otočila se k přicházejícímu muži. Tím pádem, jsem jí už viděl do obličeje. Moje působení na její kamarádku na její nynější doprovod jsem dovršil tím, že se navzájem představili. Zjistil jsem, že ta žena se jmenuje Taylor. Jak neoriginální jméno. Bohužel jsem trochu polevil a Taylor se ho rozhodla představit i mojí oběti.

„Tohle je moje kamarádka. Médea, ale říkej jí Med. Nesnáší celé svoje jméno," zasmála se svým slovům a muž se k ní přidal. Nakonec ustaly nezbytné formality a já přinutil Taylor dotáhnout svého může na parket. Vložil jsem ji do hlavy myšlenku strávit s ním celou noc a pak se o ni přestal zajímat. Teď tu byla jen ona. 

Médea. Jak zvláštní jméno. Neobvyklé, nikdy jsem nepoznal nikoho s takovým jménem. Patřilo spíš do řeckých bájí, než do téhle doby. Na chvíli mě napadlo, že třeba v té době žila, ale pak jsem to zavrhl. Nikdo nemůže být tak starý, dokonce ani upír. Kupodivu se k ní to jméno náramně hodilo. Potichu jsem ho řekl nahlas. Rozhodně bylo magické. Přesně vystihovalo to co se kolem ní dělo. Pozoroval jsem ji ještě asi tři vteřiny a pak jsem prošel menším davem stojícím před barem. Připravil jsem si svoje zbraně v podobě své síly, úsměvu a očí.

~~~

Když jsem sem přivedla Taylor, nevěděla jsem , že mě nechá samotnou hned ze začátku. Už to tu rozjíždí s nějakým mužem. Bohužel jsem zapomněla jeho jméno, ale jak ji znám zítra ho taky nebude vědět. Popadla jsem svůj koktejl, co jsem si objednala a rozhodla se, že si půjdu sednout do sekce pro V.I.P. abych se mohla koukat na připravovanou show. Než jsem stihla udělat jeden krok, cestu mi někdo zastoupil. 

Chtěla jsem bez řečí obejít, ale pak jsem zvedla hlavu a očima spočinula na něm. Zarazila jsem se v jakémkoliv pokusu o vypaření. Nemohla jsem si pomoct a doslova jsem nechala otevřenou pusu dokořán. Měla jsem dojem, že přímo přede mnou, musel z nebe padnou anděl. Sice mu chyběla křídla a svatozář měl udělanou z reflektorů, co mu svítily za zády, ale jinak splňoval vše, co k andělům patřilo. Byl nadpozemsky krásný, jeho vlasy se zdály být černé, ale podle odlesků od světel poznal, že jsou tmavě hnědě. Byly o něco delší, takže se mu vlnily kolem obličeje a některé prameny mu spadaly do očí.

 A pak ty oči. I v tom přítmí klubu jsem viděla, jak krásnou barvu mají. Světle hnědou, skoro jako mají moje vlasy. Jeho tvář byla křídově bíla, že skoro svítila ve tmě, ve které jsme teď stáli, díky pohasínajícím světlům, jelikož show zrovna začínala. Byl o něco vyšší než já a jeho tělo působilo silným dojmem. Vypadal nebezpečně. Ano to je to správné popsání. Nebezpečný, padlý anděl. Pak mi došlo, koho mi tak silně připomínal. Tím jak až neskutečně krásný byl. Byl podobný Gabrielovi. Zamračila jsem se nad tím. I přes tu nepatrnou podobu, jsem ale věděla, že je to pitomost. Gabriel vypadá spíš jako bojovník. Ale tenhle muý, to je něco jiného, ale nějak jsem nedokázala identifikovat co.

Nicméně pořád jsme tam stáli naproti sobě. Všimla jsem si, že i on si mě prohlíží úplně stejným neotesaným způsobem jako já jeho. Jeho zorničky se rozšířily a vypadal, jako by se na něco soustředil, poté co skončil s prohlídkou mého těla. Když se ještě chvíli nic nedělo, jeho obočí se stáhlo. Vypadl vážně hrozivě, kupodivu to se mnou nic neudělalo. Neměla jsem strach. Ale získala z jeho postoje dojem, že to bylo přesně to co měl v plánu.  Tak jsem pochybovačně pozvedla své obočí a dál na něj civěla. Čekala jsem až něco řekne, nebo udělá. Cokoliv. Vznášelo se kolem nás napětí. Kriste, ještě jsem s tím člověkem ani nemluvila. Pak jsem si uvědomila, že se přece jenom chvěju, jen ne ze strachu ale ze vzrušení.

„Takže ty jsi Médea," konečně promluvil. Jeho hluboký, sametový hlas se mnou zamával a ještě víc ten způsob, jakým řekl mé jméno. Vůbec mi teď nepřišlo divné. Spíš naopak, on z něho dokázal udělat přesně to jméno, které jsem chtěla. A nevadilo mi, že mě oslovuje celou délkou jména. Pak mě napadlo, jak sakra ví, jak se jmenuji? Pochybuji, že ho znám. Někoho takového bych si pamatovala.

„Odkud znáš mé jméno?" moje zvědavost se změnila na podezřívavost. Přimhouřila jsem oči a pozorovala ho. Jeho neutrální výraz se, ale nezměnil. Odlepil ode mě pohled a na chvíli jím spočinul na tancující Taylor a jejím společníkovi.

„Ten chlapík co tančí s tvou kamarádkou Taylor je i můj kamarád. Od něh." když to říkal, už se na ně nedíval. Zase zíral na mě. Evidentně mu to nedělalo pražádný problém si mě pořád prohlížet, ani se za to nestyděl. A ne že by mi to bylo nepříjemné, jen je to neobvyklé. Většinou všem stačí, jeden zběžný pohled, ale on do mě div nevypálil díru.

„Tak to bys měl vědět, že nesnáším, když mi někdo říká celým jménem," přešla jsem to, že moje jméno zní v jeho podání nádherně a vrátila se ke svému přesvědčení.

„Vím to, ale ve jméně se skrývá síla člověka, který ho nosí. Neměla bys ho zkracovat. A už vůbec ne takové," v očích se mu vědoucně zablýsklo a jeho neutrální výraz se trochu uvolnil. Mě jeho proslov trochu ohromil. O co mu jde?

„Tak, když tak moc věříš na sílu jména. Pověz mi to svoje," pak jsem oněměla. Protože se na mě naprosto neočekávaně usmál. To ve mně vyvolalo menší ohňostroj. On se jen nepousmál. Ne, on se usmál plně a při tom mi ukázal řady bílých zubů. Pěkně to se mnou zamávalo, protože krásnější úsměv jsem ještě nikdy neviděla.

„Rafael. K tvým službám," jeho úsměv pořád zůstával na svém místě a snažil se mě jím oslňovat. Chvíli trvalo, než mi došlo, cože to řekl. A prostě jsem se neudržela a začala jsem se šíleně smát. Jeho úsměv okamžitě slezl a nahradilo ho ohromení z mé reakce. Ale mě to přišlo vážně vtipné. Musela jsem si dát ruku před pusu, abych to trochu zdusila. Bála jsem se na něj znovu podívat, protože ho asi moc nepotěšilo, že se takhle řehním. Pokud mu tedy došlo, že je to kvůli jeho jménu.

„Jsem ráda, že nejsem sama, kdo má naprosto divné jméno," už jsem se uklidnila. Utřela jsem uslzené oči. Nesmála jsem se tak tomu jménu, ale spíše tomu s jakou pýchou. Jeho jméno mu evidentně nevadí, tak jako mě to moje.

„Co je na Rafaelovi divného?" trochu se mračil, ale při tom byl jeho pravý koutek úst pozvednutý v náznaku úsměvu.

„Stejně jako moje jméno se nehodí do téhle doby," řekla jsem. Byla to pravda a myslela jsem to upřímně. Znovu jsem zaznamenala překvapení v jeho očích. Pak se zatvářil zadumaně. Neměla jsem tušení, jak jsem si mohla všímat tolika maličkostí. Trochu přimhouřil oči a znovu vypadal soustředěně. Vůbec jsem nechápala co se děje. Protože když s tím skončil, zatvářil se nespokojeně. Dokonce ke mně udělal jeden krok a já si byla jistá, že mě popadne a něco se mnou udělá.

„Co jsi tím myslela?" zeptal se naléhavě. Udělal další krok, aby se ke mně přiblížil. Instinktivně jsem couvala. Všichni kolem nás byli soustředěni na show probíhající za Rafaelovými zády. Nikdo nekoukal na naši dvojici a nikoho nezajímalo co se kolem nás děje. Nevím, jestli to dělal záměrně nebo proč to vůbec dělal. Ale jak jsem couvala, najednou jsme se ocitli ve stínu všem z očí, kam nedosáhlo žádné ze světel reflektorů. Přesto jsem necítila strach, že mě sem dotlačil cizinec se zastaralým jménem a ještě k tomu s tak přitažlivým zjevem.

„Nic jsem tím nemyslela. Prostě naši rodiče nemají smysl pro moderní jména," pokrčila jsem rameny, trochu zmateně jsem na něj zamrkala. Už se neusmíval, ale mračil a rozhodně to vypadalo děsivě. V jeho očích nebezpečně jiskřilo. Opravdu jsem netušila, jestli se mám znovu začít smát, nebo strachovat a vypadnout tady odtud. A to hned jak to bude možné.

„Co jsi zač?" vypadlo z něj najednou. Nevím, jestli to bylo možné, ale ještě víc se ke mně přiblížil. A jeho otázku jsem ani za nic nepochopila. Co jsem zač?  Vážně netuším, co by chtěl slyšet a skutečně nevím, co to má znamenat.

„Prosím?" třeba jsem se přeslechla. Asi když viděl, jak jsem z jeho otázky na větvi, trochu se zarazil. Zkoumavě si mě měřil a pak odstoupil. Připadala jsem si divně. Zhluboka jsem se nadechla, když udělal krok zpět. Tenhle maník se choval vážně podezřele. Pak jsem se na něj podívala a viděla něco opravdu nenormálního. Kolem jeho postavy se rýsoval něco jako obal. Akorát se vlnil a byl poloprůhledný a třpytil se. Několikrát jsem zamrkala a už jsem to neviděla. Ale byla jsem si jistá, že to tam bylo. Udiveně jsem na něj civěla.

„Děje se něco?" jeho hlas se prohloubil. Pevně jsem stiskla oči. V hlavě mi podivně dunělo. Něco je špatně. Musím odtud. A hlavně tady od toho chlapa. Což jsem měla udělat, hned jak se přede mnou zjevil. To vše mi napovídalo moje podvědomí. Jdi co nejdál od něj!

Podívala jsem se na něj a pak za něj. Měla jsem volnou únikovou cestu. Bez slova na rozloučení jsem proklouzla kolem něj, jak nejrychleji jsem dokázala a pak už jsem pelášila k východu. Úplně jsem zapomněla na Taylor. Prostě musela jsem odejít. Konečně jsem se dostala ven a mohla se zhluboka nadechnout nočního vzduchu. Zadívala jsem se na Hyde Park utápějící se ve svitu plného měsíce. Rozhodla jsem se projít jím na druhou stranu, kde nasednu na bus. Nechtělo se mi ho obcházet. I když je nebezpečné chodit v noci tak velkým parkem. Prostě jsem chtěla co nejrychleji pryč. Provětrat si mysl. Protože jsem si byla jistá, že mi začíná harašit.

A/N

Óla Chicas!

Další Update, když je tu pár z Vás, koho tento příběh zaujal, tak pokračujeme v krasojízdě :D

Děkuji btw.

Naši hlavní hrdinové se konečně setkávají tváří v tvář!! Nějaké myšlenky? 

Jaktože Médea vidí auru? Už tu padlo pár nápadu na to čím by mohla být... haha a ne není ani Čarodějka ani Elfka :D Ale dobré nápady rozhodně! :D

Jaké máte pocity z nových postav? Gabrielito a Taylor?? :D

Nějaká očekávání od pokračování noci? Jelikož, jak Raf říká noc je ještě mladá dítka :P Ještě se pár zajímavých věcí stane :P

Schválně jsem nechala kapitolu delší, jelikož jsem chtěla, abyste si mohli přečíst už i jejich setkání :)) snad Vám to nevadí, ale první část kapitoly byla důležitá, i když se to teď moc nezdá.

Ok nebudu tu zase slovně zvracet jako vždy a mluvit o ničem.

Ale jsem moc ráda, že se někdo rozhodl číst další z mých knih... aww!!

Enjoy!

Nezapomeňte na VOTES a COMMENTS!

LOVE YA!