~~~Black Veil Brides - Goodbye Agony~~~

Nemohla jsem spát. 

A když jsem na chvíli zabrala, tak se mi zdály podivné sny. A hlavní roli sehrál samozřejmě kdo jiný, než Rafael. Měl to výt sen o tom, jak mě chce zabít, nebo využít. Prostě pořádná noční můra. Ale jediný kdo se mi v tom snu zdál být nestvůra, jsem byla já. 

A z očí mi sálal červený svit. Ano, rudě svítivé duhovky, ale ne tak jak je mívá Rafael, když se chystá nakrmit. Bylo to jiné a hrůzostrašné. Bezpochyby jsem byla upírka, ale něco na mém vzezření mi nedávalo jednoduše smysl. Ve tváři se mi usadil divoký běsnící výraz a k tomu jsem byla nadpozemsky krásná. Bylo to šílené. A Rafaelovi moje chování nepřišlo divné. Svojí neuvěřitelnou rychlostí ke mně přišel a pohladil mě po dlouhých lesklých vlasech. Já jsem ho chytila pod krkem a s příšerným smíchem ho otočila, tak že jsem ho tiskla ke zdi. Nevím, kde jsme byli.

Vážně jsem ten sen nepochopila. Největší šok přišel v tu chvíli, kdy jsem se hladově a bez okolků zakousla do jeho krku. V tu chvíli jsem se zase probudila. Vyletěla jsem do sedu ve své posteli a zhluboka dýchala. Po zádech mi stékal studený pot. Vím, že jsem se chovala hloupě, ale vyskočila jsem z postele a utíkala k zrcadlu. Moje oči byli normálně zelené, když jsem otevřela ústa, zuby zůstaly hezky rovnoměrné. Už začínám vyšilovat.

Tohle ale nebylo poprvé, co jsem měla takové divné sny. Ale nikdy to nevypadalo tak živě, jako teď. Vypadala jsem jako upír, ale nějaký zmutovaný. Rafael nikdy nevypadal tak nestvůrně, ani když mě škrtil v posteli, ani když byl na mě naštvaný. Sice vypadal jako někdo, kdo je schopný zabíjet, což opravdu je. Ale já? Děsila jsem se sama sebe. 

Ale je to jen sen. Není to skutečnost. 

Odvrátila jsem se od zrcadla a šla k oknu, už začalo svítat. Zajímalo by mě, jestli je Rafael vzhůru. Jen jsem na to pomyslela, uslyšela jsem zaklepání. Zatraceně.

„Dále!" zašeptala jsem. Do mého pokoje se vřítil Rafael. Podmračeně se rozhlížel kolem sebe, až skončil na mě.

„Sakra! Děje se něco?" skoro na mě vyjel a v mžiku byl u mě.

„Co? Co by se mělo dít? Proč nejsi ve své posteli?" zmateně jsem k němu zvedla hlavu. Co tu dělá? Měla jsem chuť se smát. Vypadal ustaraně.

„Já...no, měl jsem dojem, že se ti něco stalo, protože tvoje srdce... bušilo jako o závod." Vysvětloval rychle svůj vpád.

„Zlý sen. Tys mohl slyšet tlukot mého srdce skrze zdi?" vyjeveně jsem na něj zírala.

„No, dokážu. Ten tvůj rozeznám už kdekoliv. Co se ti zdálo? Byla jsi být hodně rozrušená." Jeho ruce vystřelily k mým ramenům. Naléhavě mi je stiskl a nadále stál blízko mě.

„Byl to divný sen. Spíš noční můra a nezdála se mi poprvé. Řekni mi Rafaeli. Můžou se upíři krmit navzájem svojí krví?" zeptala jsem se na tu otázku, kterou jsem si připravila. I když jsem si nemyslela, že se na ní budu ptát už tak časně ráno, ale co.

„O tom se ti zdálo?" prohlížel si mě, jako bych byla postižená.

„No z části. Jde to nebo ne?"

„Nevím." Řekl jednoduše.

„Cože? Vždyť jsi upír několik století a ty nevíš?" tomuhle jsem nemohla uvěřit.

„Takhle. Nikdy jsem neslyšel, o nikom kdo by to dělal. Nikdy mi žádný upír nepřipadal lákavý." V jeho obličeji se objevila bezradnost.

„Hmm." Odfrkla jsem si. Znovu se mi před očima ukázal obrázek mě samotné, vrhající se na Rafaela. Mimoděk jsem očima zabloudila na jeho krk. Ne! Rozhodně bych nechtěla jeho krev. Jednou mi to stačilo.

„Tobě se zdálo o upírech krmící se na sobě?" chtěl vědět. Nebude si myslet, že jsem padlá na hlavu? Třeba si to už myslí.

„Přesněji se mi zdálo o tom, jak já se krmím na tobě. Byla jsem Upírka." Evidentně jsem ho trochu šokovala. Chvíli to vypadalo, že moje slova zcela nepochopil.

„Co...cože? Upírka a pila jsi ze mě?" jeho hlas byl o něco hlubší a oči mu ztmavly.

„No aspoň myslím, že jsem byla. Ale vypadala jsem odlišně. Jinak než ty nebo Gabriel a John. Jsou upírky jiné než upíři?" vyzvídala jsem.

„Ne. Co myslíš tím "odlišná"?"

„Vypadala jsem děsivě. Nevím, jak to vysvětlit. Šel ze mě strach. Spíš jsem byla nějaký upíří mutant." K mému překvapení se začal smát.

„Upíří mutant?" zeptal se, znovu se rozesmál. Kupodivu byl jeho smích nakažlivý. Po chvíli jsem se k němu přidala. Už mi ten sen nepřipadal až tak hrůzostrašný. Z očí mi tekly proudy slz, ale mohla jsem vidět, jak se prohýbá pod salvami smíchu. Bylo to přímo úchvatné. Mohla jsem na něm oči nechat.

„Dobře, dobře už se uklidním a zkusím o tom popřemýšlet. Nebo ne. Začal bych se znovu smát. Zapomeň na ten sen. To si s tebou hraje jen tvoje podvědomí. Myslím, že máš skvělou fantazii." Možná jsem se měla urazit, že si ze mě dělá srandu. Ale při pohledu na jeho usmívající se  oči, jsem pomalu a jistě roztékala.

„Žádní upíří mutanti?"

„Určitě." Věnoval mi jeden ze svých charizmatických úsměvů, po němž mi měkne mozek a mám chuť udělat něco moc šíleného a příjemného zároveň. Tak jako jsem to chtěla udělat u něj v pokoji. Miluji být v jeho objetí, i když mi ho neopětoval, nevadilo mi to, protože jsem ho překvapila a tak i sama sebe.

„Takže je ještě nějaký důvod tvé přítomnosti tady?" radši jsem od něj ustoupila, nebo opravdu hrozilo pominutí mých smyslů. Šla jsem si sednout zpět do své postele. Radši jsem se i překryla. Až teď mi došlo, že jsem před ním stála jen v noční košili.

„Když už jsem tady, můžu ti říct, co zajímavého jsem se dočetl v té vaší rodinné kronice hrůzy." Řekl s trochou sarkasmu a obočí se mu stáhlo. Už se neusmíval, na tváři se mu usadil ten známý neutrální výraz.

„Hrůzy?" nechápavě jsem se na něj dívala. Trochu se ke mně přiblížil.

„Tak za prvé. Začnu s tím lehčím. Tvoje rodina pochází až z doby, kdy žila Mac Alpinová. Takže vůbec není divné, že jste potomky po Elizabeth. Jako první v kronice je zaznamenaná vnučka po ní. Teda není to tam přímo napsané, ale kdo je chytrý domyslí si to. Takže vaše rodina je jediná s Mocnými." Pověděl mi zkrácenou verzi o mém původu.

„To je úžasné! Ne? Já bych měla být vlastně teď jediná Mocná. Ale kdyby se potvrdila tvoje teorie, že se nechala přeměnit, tak bych nebyla jediná že?" vzrušeně jsem se nadechla. Bylo by hezké nebýt jediná vyšinutá s divnými schopnostmi.

„No, i kdyby to tak bylo a ona by byla upír a ještě by teď žila, nemůžu si být jistý tím, jestli se její schopnosti přenesly i do toho stavu v jakém je teď." Vysvětlil mi. To mě nenapadlo. Ale na druhou stranu, kdyby ty schopnosti měla a ještě k tomu upíří rychlost a všechno co k tomu patří, byla by Mocná v tom pravém slova smyslu. Vyjeveně jsem se na něj podívala. Jako by mi četl myšlenky, přikývnul.

„To by nebylo dobré. Bylo by to úplně proti všemu. Ale nikdy jsem o nikom takovém neslyšel. Takže se nejspíš pletu." Trochu jsem si oddechla. Moje nadšení z toho, že by tu byl další jako já opadlo. Je to tak lepší.

„Tak jo, tohle není za tak hrůzné, tak co dalšího tam máš?" viděla jsem, jak zaváhal. To je neobvyklé.

„V celé té knize, od začátku do konce se píše, že všechny Mocné v tvé rodině se specializovaly na lov upírů." Řekl tiše, bez známky emoce. „A očekává se to i od tebe." Dodal šeptem. Snažila jsem se to všechno pochopit. Vím, že babička zabila nějakého upíra, ale máma se nezmínila o tom, že je lovila, nebo kdokoliv jiný v mé rodině. Proto mi dala tu kroniku, abych zjistila, co mám dělat. Nemusela mi nic říkat. Svůj odkaz jsem dostala. Ale že bych z toho byla vyloženě nadšená, to se říct nedá. Rafaela to taky moc nesebralo. Co mám na to asi tak říct?

„Nevím, co si myslíš, když se tváříš, jako by ti uletěly včely, ale je ti snad jasné, že i když se to ode mě očekává, automaticky to neznamená, že to budu dělat." Opravdu mě nenapadalo, co mu mám na to asi tak říct. Ale tohle asi stačilo, když se trochu uvolnil a sedl si na kraj postele. Tohle dělá čím dál častěji. Ne že by mi to vadilo.

„Měla bys to dělat. Kdyby jsi mě nepoznala, tak bys jistě následovala odkaz své rodiny." Možná to mělo vyznít domýšlivě, že on změnil moje uvažování, ale nebylo to tak. Nevnímala jsem to tak.

„Možná, ale poznala jsem tě. A nemám v úmyslu tě lovit." Přesvědčovala jsem ho. Trochu se usmál.

„Zahodíš dědictví po své rodině, kvůli mně?" užasle mě studoval. Vrtěl hlavou v nepochopení. Co na tom nechápe? Je to snad jasné.

„Ty sis myslel, že slova mých předků, ať sebemocnějších mě donutí zaměřit se na krvavou budoucnost?" divila jsem se. Já nebažím po krvi. I když jsou to upíři a někteří napáchali tisíce nechutných zločinů. Důkaz sedí přede mnou. Nejsem přeci zabiják. Nikdy jsem nezabila ani mouchu, proboha.

„Je to tvoje rodina." Namítl.

„Snažíš se mě přesvědčit, abych tě zabila?" koutky úst mu zacukaly.

„Ne."

„Ale vypadá to tak. Neřeš to." Uzavírala jsem to téma, ale on nemínil skončit.

„Já jsem se stavěl proti své rodině a nakonec to nedopadlo moc dobře." nakousl to téma, kterému se tak vehementně vyhýbal. Zatajila jsem dech. Poznala jsem, že mi chce říct o své rodině. Poposedla jsem si na místě a naklonila se víc k němu.

„Co se stalo?" očima jsem mu visela na rtech a čekala, až začne. Smutně se pousmál se a pohled sklopil ke svým rukám.

„Byl jsem něco jako černá ovce rodiny. Vždycky jsem dělal problémy. Rodiče ze mě byli nešťastný a moje sestra se vyžívala v tom, že ona je za tu hodnou a poslušnou. Vlastně jsem jí byl vždy vděčný za to, že mě kryla, když jsem potřeboval." Bylo na něm vidět, jak ho tyhle vzpomínky tíží. Při tom jak mluvil o rodičích a sestře, se jeho oči usmívaly, ale pak se zachmuřil.

„Jak se jmenovali?"

„Moji rodiče Walter a Roberta, Lord a Lady Ayrshire. Moje sestra se jmenovala Ellein. Byla mladší než já, ale byla mi v hodně věcích podobná." Nechal mi trochu prostoru pro šok. Několikrát jsem zalapala po dechu. Ayrshire? Můj ty bože. Nevěděla jsem, jestli chci slyšet víc.

„Měla se vdát za Markýze Argylla. Sice to byl dojednaný sňatek, ale s Nickolasem se znala od dětství a těšila se. Jejich pozemky byli blízko našich, takže to bylo výhodně spojení. Měla se z ní stát Markýza. Měla." Jeho hlas kleasal na hlasitosti. Prsty zarýval do mé matrace. Trpěl.

„Ty jsi měl být další..."

„Měl jsem být Lord Ayrshire. Měl jsem převzít titul po otci. Když zemřel. Když zemřela celá moje rodina. Ale neudělal jsem to. Utekl jsem ze Skotska a zabíjel lidi po světě, pro pobavení a pro potravu." V jeho slovech zaznívala hořkost a smutek, nad jeho osudem. Nebo nad jeho rodinou.

„Rafaeli co se stalo s tvojí rodinou?" vydechla jsem. Věděla jsem, že se moje slzy hlásí o místo na tvářích. Ale statečně jsem je polykala. Bylo mi to tak líto. Teď a tady jeho, protože vypadal uboze. Najednou jeho rysy nabraly strhané vzezření. Díval se na jedno místo, určitě si to teď všechno přehrával znovu, nenáviděla jsem se za to, že ho k tomu nutím, ale chtěla jsem, aby to řekl nahlas. Doufající, že se mu uleví.

„Tu noc..." trhaně se nadechl a tiše zasténal. Bylo to tak lidské a zranitelné. „Bylo to šílené, neumíš si něco takového představit. Vzpomínáš si na toho divokého upíra, tu noc co jsme se poznali?" tázavě ke mně zvedl oči.

„Těžko bych na něco takového mohla zapomenout. Ta bestie mě kousla do krku." A ty jsi mě zachránil.

„Kdyby z tebe divoký pil. Myslím hodně a nechal tě na pokraji smrti, přeměnila by ses v upíra." Myslela jsem, že změnil téma, ale on teprve začínal. „Já jsem byl přeměněný divokým." Dodal. Pochopila jsem, ale nic jsem neříkala.

„Tu noc kdy se to stalo se na hradě, je jedno kde. Hlavní je, že tam přijela šlechta, všichni významní šlechticové. Prostě ti co měli titul, tam byli. Byla tam i část královské rodiny. Konal se ples na počest zasnoubení mé sestry s Nickolasem. Jediný, kdo ještě chyběl, jsem byl já. Byl jsem v nedaleké vesnici v hospodě a hrál karty s dalšími karbaníky. Vracel jsem se pozdě, ale ples běžel v plném proudu. K hradu jsem dojel skrz menší les. V tu chvíli jsem nevěděl, že jsem sledovaný skupinkou divokých. Doprovázeli mě až ke kraji lesa a dívali se kam jedu. Nedalo jim to, když viděli jaká hostina tam je. Plný hrad lidí. Nikdo netušil, že divocí existují. Ta skupinka se vrátila zpět a pak přišla, v plné síle a zaútočila na hrad. Všechny v hradu popadla panika. Snažili se uprchnout, ale divocí byli organizovaní,... ti co utíkali z hradu ven, byli zabiti jako první, nikdo se nedostal ven živý. Královští vojáci, co přijeli s královským průvodem, se snažili bránit hrad, jak to šlo, ale byl to šílený zmatek a chaos. Nikdo netušil kdo útočí, byli neuvěřitelně rychlí. Divocí se přišli jen najíst. Nikoho nechtěli přeměnit, ale někdy si nedávali pozor. Většinou svojí oběť usmrtí ještě před tím, než se do ní zakousnou. Byli jsme v hlavním sále. Stál jsem u dveří a čekal, až se k nám dostanou. Bránil jsem společně s několika vojáky, ale když jsem se otočil, díval jsem se na to, jak jeden z nich zlomil mé sestře vaz a pak z ní pil, nemohl jsem nic dělat. Snažil jsem se k ní dostat, tak jako k mým rodičům, ale dveře se otevřeli a nahrnula se dovnitř celá horda upírů. Už si nepamatuju, co se dělo pak. Jen, svit rudých očí a pak bolest z kousnutí na krku." Dýchal těžce, když mluvil o té tragédii. Nepřerušovala jsem ho. Místy bylo jeho vyprávění zmatené, ale byla v něm jasně cítit ta bolest. Ztráta blízkých lidí, které miloval.

„Když jsem se probudil. Byl jsem šílený hlady. Ještě mi nedošlo, co se mi stalo. Ale viděl jsem, co se stalo všem ostatním. Ležel jsem na podlaze a všude kolem mě byla rozházená roztrhaná těla, bez života. Byl jsem jediný, kdo přežil, z celého hradu. Neměl jsem to ale štěstí?" když mluvil o štěstí, neznělo to hezky. Měl vztek, sám na sebe.

„Dáváš si to za vinu." Neptala jsem se ho, byla jsem si tím jistá.

„Jistě!" vykřikl. Jen jsem doufala, že to nikdo neslyšel. „Jak bych nemohl. Já jsem je tam nalákal. Všichni v hradu zemřeli kvůli mně. Copak to nechápeš? To je jako bych je všechny zabil vlastní rukou. Viděl jsem na vlastní oči, jak ty zrůdy vraždí moje rodiče a sestru. Byla tak mladá, měla život před sebou. Nezasloužila si to, nikdo z nich." Hlas se mu klepal frustrací. Nicméně už nekřičel. Za což jsem mu byla vděčná. Ale smutek na jeho ztrátou, byla nesnesitelný, tak že jsem ho chtěla obejmout, i přesto že jsem si nebyla jistá, jestli by o to teď stál. Vždy chce zanechat zdání, že vše jako vždy skvěle zvládá. Přitom to tak nebylo.

„Není to tvoje vina." Řekla jsem jen tohle. Bylo to moje přesvědčení. Jsem si naprosto jistá, že by hrad napadli i bez toho, že ho viděli tam jet. On byl jen ve špatnou chvíli, na špatném místě.

„Sakra, že je. Žil jsem s ní celou dobu a nikdo mě nepřesvědčí o opaku." Odmítavě se ode mě odtáhnul. Já jsem se k němu naopak přiblížila. Nohy jsem si dala pod sebe. Bez váhání jsem zvedla ruce a položila je na jeho tváře. Jeho pokožka byla ledová, tak i jeho pohled byl chladný a lhostejný.

„Teď mě poslouchej. Ty jsi musel žít tisíce let s tím, že jsi zůstal na živu zatím, co oni jsou mrtví. Už sis vytrpěl svoje. Už se za to nemusíš bičovat. Potkal tě ještě horší osud, než je. Copak to nevidíš. Jsi nucen žít jako upír, nedobrovolně. Musel jsi přežívat s tím, že při tom zabíjíš nevinné lidi. Byl jsi naštvaný a já to chápu. Neumíš si představit, jak ráda jsem, že jsi mi to i přesto řekl. Protože vím, jak tě to tíží a vůbec se nesnaž mi namluvit, že ne. Viděla jsem to. Ale už to v sobě víc nedrž, ten vztek bys měl dostat ven." Když jsem domluvila ani se nehnul, jeho obličej zůstal bezvýrazný.

„Udělal jsem to, zabil jsem tolik divokých, kolik jsem byl schopný. Možná i díky mě, jich je tak málo." Sdělil mi informativně. Celý se chvěl, jak v něm vřel vztek.

„Ale pořád to v tobě je. Zbav se toho!" jednou rukou jsem mu sjela na srdce. Bilo rychle. Prudce se nadechl, při mém opovážlivém dotyku.

„Jak?" zeptal se mě zoufale, jako kdybych to mohla vědět. „Ta vina se ještě zvětšila, od té doby. Napáchal jsem ještě horší zvěrstva. Nikdy se toho nemůžu zbavit." Vyhrkl znovu podrážděně.

„Já vím, že jsi toho udělal hodně, i když si to přesně nedokážu představit, ani nechci, ale já jsem poznala jiného Rafaela. Který mi zachránil život a dokonce mě chrání. Ze začátku to bylo sice s nečistými úmysly, ale řekl jsi mi, že už je to jinak, že mě máš rád Záleží ti na mě. Tohle by nemohla dělat zrůda, za kterou se snažíš vydávat a schovávat." Snažila jsem se mluvit co nejjemněji a uklidnit ho. Pořád dýchal zhluboka.

„Co když jsem jen dobrý herec?" snažil se mě od sebe odstrkat svými slovy. Najednou jsem mohla vidět jeho auru, dokonce ji i cítit, když jsem se ho dotýkala. Byla teple vřelá, lechtala mě na kůži. Mě lhát nemůže. Možná je dobrý herec, ale na mě to zkoušet nemůže. Sice ho neznám zas tak dlouho, ale dost na to, abych rozeznala co je a není pravda.

„Rafaeli. Víš moc dobře, že na mě to hrát nemusíš. Zkoušel jsi na mě všemožné taktiky, včetně vyhrožování smrtí. A pořád jsem tu s tebou." Nedokázala jsem se donutit říct víc. Ne všechno co mám na srdci. Bylo toho až moc ani jsem si tím nebyla úplně jistá. Byla jsem ještě moc zmatená.

„Proč to děláš? Víš, kdo jsem, přesto jsi mi zachránila život, i když jsi neměla. Mohla ses mě zbavit. Nikdy jsem to nepochopil." Naléhavě se mi podíval do očí. První sluneční paprsky se odrážely v jeho pohledu.

„Vidím v tobě víc. Nevnímám tě jako upíra...neumím to vysvětlit." Vydechlas jsem omráčeně. Najednou jsem měla v hlavě vygumováno, všechna slova, která mu měla pomoct se trochu sebrat, se mi vykouřila z hlavy. 

Pak se to stalo. Byl to šíleně silný okamžik, nikdy na něj nezapomenu. Když se ke mně najednou natáhnul svou upíří rychlostí. A tvrdě mě políbil. Bylo to jak výbuch ohňostroje, když se naše rty setkaly. Sladší a intenzivnější, než když se to stalo poprvé. A to jsme byli oba dva pod vlivem opojení z pití krve. Tohle bylo něco jiného. 

Nemusela jsem se ani snažit a znenadání jsem seděla obkročmo na něm. Obtočila jsem ruce kolem jeho krku. Jeho prsty mi sjely od shora dolů po páteři a mě se tělem rozlila sladká blaženost. Nechala jsem se pohltit jeho dotyky a rty na mých. Vpíjela jsem se do nich. Předtím u mě doma mě políbil tvrdě a hladově.

Polibek, kterým mě teď připravoval o smysl jasně uvažovat, byl vroucný, ale jemný. V mém nitru tančily všemožné emoce, které jsem k němu cítila, předchozí zmatenost se vytratila a byl tu jen on. Pak opustil moje rty, instinktivně jsem zaklonila hlavu a on pokračoval něžnými polibky dál přes jemnou kůži na krku. Na chvíli mě napadlo, že by mě mohl kousnout, jen při té představě jsem se slastně zatetelila. Ale on to neudělal. Neviděla jsem na něj, abych se ujistila, jestli chce, dál mě omamoval svými horkými rty na mé citlivé kůži.

„Tak moc tě chci, Médeo. Tak jak žádnou jinou ženu za celý svůj zoufalý život." Mumlal. Pořád mě ústa přiložené na mé pokožce, vytvářející tam elektrické brnění, které se mi roztékalo po celém těle.

„Chceš moji krev." Oponovala jsem. Mozek jsem měla z části zatemněný příjemnými pocity, ale pořád jsem dokázala vnímat jeho slova. Tohle co dělal, jak mě líbal a hladil po zádech, bylo tak jednoduše normální, oproti tomu co všechno se kolem mě a něho děje. On je upír a já Mocná, zákonitě bychom měli být nepřátele jdoucí si po krku. Ale to co jsme dělali, byl přesný opak toho. A ta myšlenka mě naplňovala zvráceným nadšením. 

„Chci tě celou, nejen tvoji krev." Zachraptěl. Odtáhnul se ode mě, aby mi viděl do obličeje. Oči mu svítily jasně rudou barvou, ale nebyla tam obvyklá divokost, přibylo něco jiného a silnějšího.

„Chceš mě sníst?" zatmění se asi trochu rozrostlo, když jsem řekla něco tak pitomého. Bohužel to ze mě vyšlo tak rychle, že jsem to nestihla zastavit a jeho to ale rozesmálo. Mám nějakou moc ho svými poznámkami vždy pobavit.

„Upíři lidi nejí." Když se uklidnil, tak se na mě jen usmíval. Po nedávném vzteku nebylo ani památky. Určitě na to chtěl zase zapomenout. A já to v něm nechtěla znovu probudit.

„Co budeme dělat?" zeptala jsem se. Byla to všeobecná otázka, celkem pasovala na všechno. Co bude s námi a co podnikneme dál.

„Myslím, že potřebuješ snídani, tak co třeba to." Moc dobře pochopil, na co jsem se ptala, přesto si hrál na hloupého. Provokativně jsem ho zatahala za vlasy, bohužel to s ním nic neudělalo, jen to prohloubilo jeho úsměv.

„To jistě. Ale myslím, co potom. Všechny odpovědi na otázky už mám, už není víc co zjišťovat." Nemohla jsem si pomoc a bloudila svými prsty po jeho obličeji. Jeho ledová kůže mě chladila na té mé. Nedokázala jsem se zastavil, jeho pokožka byla tak jemná, jako bych hladila mistrovské sochařské dílo. Dívala jsem se, jak se ranní sluneční paprsky lesknou v jeho vlasech, dokonce to vypadlo, že je neměl zas tak tmavé a našla jsem v nich světlý odstín hnědé.

„Možná bychom mohli jet do Ayr a stavit se ještě v Glasgow. Je tam pár upírů, co mi dluží laskavost, mohli bychom se dozvědět více o záležitosti Beth a Arthura." Musím uznat, že má úžasné nápady.

„Ayr? To je město, co patří k tvému dědictví." Ujišťovala jsem se.

„Patřilo, nepřevzal jsem titul, tudíž nic z pozemků tam, mi nepatří, ale mohla by ses podívat na hrad, který býval mým domovem."

„Měl jsi ho převzít, je to tvoje právo." Naléhavě jsem mu pohlédla do očí.

„Teď už je to stejně zbytečně. Nemyslíš, že by bylo trochu podezřelé, kdybych se tam najednou objevil já. Když všichni vědí, že celá rodina byla povražděná, sice se nikdy nezaznamenalo, jak se to stalo ale to je teď vedlejší. Byla by to přílišná senzace." Vrtěl hlavou.

„Ale mohl bys použít svůj nátlak ne?" nemůžu uvěřit, že ho k tomu sama nabádám, on evidentně taky ne.

„Mohl bych na úředníky a všechny okolo, ale co všichni ostatní. Myslíš, že by se o tohle královská rodina nezajímala a média? Moc nebezpečné. A rozhodně nestojím o to, abych byl všem na očích." To co říkal, znělo logicky. Vždy myslí dopředu. Kdyby se najednou z čista jasna objevil Lord Ayrshire, nikdo by to nenechal jen tak bez povšimnutí. 

„Dobře, vzdávám se, ale ráda se podívám na tvůj hrad a klidně do největšího města." Přikývla jsem na souhlas. Výlet s neuvěřitelně přitažlivým upírem. Kdo by se netěšil?

„Upozorňuji tě, že Glasgow je plné upírů. A jak víš, ty jsi něco jako velký blikající maják, mezi všemi lidmi. Všichni tě hned poznají. Bude to trochu o krk." Schválně mi chtěl nahnat strach. Ale já jsem se od něj odtáhla a zažehla své ruce, ve zlatavé plameny, takže mé ruce teď vypadaly jak dvě pochodně. Nebylo to jen světlo, ale opravdové plameny, mě ale neubližovaly.

„Říkal jsi něco?" významně jsem pozvedla obočí. Široce se na mě ušklíbnul. Byla jsem potěšená rychlostí, jakou moje ruce poslechly příkaz vydaný mým mozkem. Tou částí, kde se nacházelo jádro mé moci.

„Podrobuji se. Vypadá to tak, že si budeme hlídat záda navzájem." Už jsem si v hlavě budovala obrázek nás dvou, jako superhrdiny.

„Klidně, ale měj na paměti, já nejsem nesmrtelná." Poklepala jsem mu na rameno a pak z něj slezla. Pro moje i jeho dobro.

„Vyrazil bych už dnes." Řekl. Já jsem se na něj otočila, když jsem si na sebe hodila župan.

„Už?" divila jsem se. Nechtělo se mi odtud tak brzy. Nebyla jsem tu ani tři dny a už abych zase jela?

„Zas tak moc to nespěchá, vím, že chceš strávit čas s rodiči." Překvapil mě svým pochopením. Myslela jsem, že bude nesnesitelně neústupný, přičemž já bych mu nakonec podlehla.

„Díky." Věnovala jsem mu vděčný pohled.

„Jdi na snídani. Tvoje mamka už ji připravuje, já se jdu převléct." Pověděl mi a už byl u dveří, šla jsem k němu. Oba jsme vyšli ven na chodbu. Už jsem se chtěla otočit ke schodům, ale jeho ruka mě zastavila v pohybu. Otočil si mě k sobě. Udiveně jsem k němu zvedla hlavu. V jeho obličeji se zračilo váhání. Proboha, proč musí vypadat tak normálně lidsky. Bylo by jednoduší se mu nevydat, kdyby se choval jako stvůra. Ale to on není. Čehož jsem si už nějakou dobu vědoma.

„Médeo..." vydechl sotva slyšitelně. Už jsem si myslela, že mě znovu políbí, ale k mému zklamání to neudělal. „Díky. Nikdy jsem to nikomu neřekl. Jsi první, kdo ví o mé vině. A jak se zdá přesto všechno, ke mně necítíš nechuť ani nenávist, což je víc než jsem si mohl vůbec přát. Pořád jsem ale upír a to se už nikdy nezměním. Nechci, abys byla pak zklamaná z toho, že nejsem takový, jak sis mě vysnila." Ohromeně jsem zalapal po dechu, ale to už byl u svého pokoje a zacházel. Právě tímhle co řekl, dokázal, že není až tak strašidelný, jak se snaží vypadat. Proč se mě pořád snaží přesvědčit, že je chladnokrevný zabiják, když to tak není? Snažil se mě od sebe odstrkávat, jak jen to jde, ale když mě dnes ráno políbil. Podlehl mi. I když asi nechce, aby to přerostlo v něco víc. I já jsem věděla, že bych to měla akceptovat. Jsem člověk, on je upír. On bude žít ještě hodně dlouho, pokud bude mít dost štěstí a já snad zestárnu tak jak mám. Mocné mají omezenou dobu trvanlivosti, jak se zdá.

Zkrátka, nemá to budoucnost. Ale můj přítel by mohl být. Troufám si říct, že už je. 

A/N

Uspokojující? 

Doufám, že ano!

Máte hned dva v jednom. Příběh o jeho zabité rodině a žhavý polibek hah :D

No nejsem já svatá? :P

Mimochodem, všechna jména a místa jsou smyšlená, i když jsem se nechala inspirovat pár věcmi :) Kupříkladu Mac Alpin opravdu existoval a opravdu založil dnešní Skotsko, ale to zda měl nějakou dceru atd... nemám tušení. Město Ayr taky existuje, ale vše další jsem si vymyslela:)

Takže tohle bude asi poslední kapitola před svátky, nevím to přesně, uvidím jak na tom budu s časem :)

Každopádně, si Vánove užijte a doufám, že dostanete pod stromeček vše co si přejete!

oh btw....málem bych zapomněla dostala jsem se do semifinále Vánoční soutěže tady na Wattpadu v kategorii Nejlepší Autorka ( i když si tím nejsem ani trochu jistá) prosím prosím, že mi dáte hlas? Byl by to ten nej dárek k Vánocům!

https://www.wattpad.com/194875770-wattpad-awards-christmas-2015-semifin%C3%A1le

Jsem tam jako U :D

Děkuji

A děkuji i za Vaše Voty a comments tady a dalších mých příběhů:)

Love ya

Merry XMas