Nikdy jsem se v něčí přítomnosti necítila tak živá a uvolněná. Když jsem se probrala z toho šoku, že se za mnou opravdu přijel, mohla jsem opět obdivovat bezchybné vzezření, i když nevypadal zdravě, ani trochu to neubralo na jeho přitažlivosti. Nemůžu uvěřit, že jsem si někdy myslela, že Gabriel je nejkrásnější chlap, kterého jsem kdy viděla. Rafael je tisíckrát pohlednější. Má zajímavé rysy ve tváři. Typovala bych, že byl šlechtic a podle všech nápověd a vodítek, to bude bezpochyby pravda. Ale to brzy zjistím. Pomalu se začínal otevírat a bez námitek mi svěřil jedno z jeho tajemstvích minulosti. Opravdu mi připadal jiný, ale bude nejspíš tím, že jsem ho několik dnů neviděla a on evidentně hodně přemýšlel. 

Poklepala jsem hlavou a podívala jsem se dolů na své stále odhalené zápěstí. Rychle jsem si stáhla vyhrnutý rukáv. Pak jsem vytáhla mobil z kapsy a zavolala Lucy. Byla u vytržení z toho, že mě slyší a ještě víc z toho, že jsem zase zpět ve Skotsku. Rychle souhlasila, že přijde na večeři. Hlavou mi probleskla myšlenka, zda Lucy taky není výjimečná, ale to jsem hned zahnala. Rafael se bude muset snažit a neprozradit se, a když to selže, přijde na řadu jeho schopnost, ovládat lidské myšlenky. I když se mi nelíbila představa, použití nátlaku na vlastní rodiče a ještě k tomu s mým svolením. Ale lepší než aby uspořádali hon na Rafaela. To by mi ještě scházelo. Ještě nenadešel správný čas jim to povědět.

Zvedla jsem hlavu, když se přede mnou zrovna zjevil, jako duch. Vylekaně jsem nadskočila. 

„Tohle už mi nedělej." Zaprskala jsem. Uličnicky se na mě šklebil.

„Rafaeli, nepoužívej na moje rodiče nátlak. Vím, že by to bylo jednoduší, ale jak lépe na ně zapůsobíš, než sám sebou." rozhodla jsem se mu promluvit do duše.

„Pokud tak věříš mému šarmu, pokusím se. Ani na tvou kamarádku ne?" rozhodně jsem zavrtěla hlavou a on přikývnul. Divila jsem se, jak rychle na to přistoupil.

„Poznám, když to uděláš." Upozornila jsem ho.

„Jak?" divil se.

„Vím, jak se ti změní aura." Ohromila jsem ho.

„Ty vidíš moji auru?" vydechl. Já jsem mu to neříkala? No asi ne, podle toho jak vykuleně se tváří. Jejda. Pousmála jsem se na něj. Bohužel to moc nepomohlo. Pořád na mě zíral jak na zjevení. Je to tak divné, když vidím světelný obal, co se kolem něj vlní?

„Nevidím to pořád. Jen někdy." přiznala jsem ledabyle. Neshledala jsem to tak zajímavé, jako třeba to, že umím jen pohnutím ruky odhodit cokoliv, bez použití fyzických sil. Ale budiž.

„Rád bych věděl, kdy mě přestaneš ohromovat." Zavrtěl hlavou. Bavilo mě to.

„To ti nepovím, sama sebe někdy překvapím." Řekla jsem a pak zamířila ke dveřím od jeho apartmánu.

„Přišla jsi na nějakou novou schopnost, co jsme se neviděli?" následoval mě a srovnal se mnou krok.

„Nic zajímavého. Jen to co jsem si přečetla v deníku. To zvládám. Spoléhám na kroniku mé rodiny. Doufám, že tam bude ještě něco, co bych mohla dokázat." Zvědavě se na mě podíval. „Můžeš si ji přečíst se mnou." Nabídla jsem mu tiše. Potěšeně se na mě usmál. Pak už jsme mlčky sjeli do přepychové haly hotelu. Moje matka ještě pořád stála za pultem recepce a vyhlížela nás. Usmála se na naši dvojici, hned jak jsme k ní došli. Všimla jsem si, jak si bez okolků prohlíží Rafaela. Uvnitř jsem se klepala strachy, aby přece jenom nebyla tak vnímavá.

„Vidím Rafaeli, že už je vám lépe." Řekla. Málem to tam se mnou seklo. Rafael to měl ale pevně v rukou.

„Ano dal jsem si sprchu a trochu se najedl. Cestování mi nikdy nedělalo dobře. Ale už se nemůžu dočkat té skvělé večeře." Nevím, jak něco takového dokázal tak rychle vymyslet, ale hlavní bylo, že to znělo věrohodně a podal to takový šarmantním dech beroucím způsobem, že i moje mamka měla co dělat, aby se tam neroztekla. Já jsem zbožně zírala na muže vedle sebe. Svou roli člověka, hrál skvěle.

„Také nemám ráda cestování, proto jsem ze Skotska nikdy nevytáhla ani paty." Výmluvně se na něj podívala. 

„Skotsko je nádherná země. Plná úžasných míst. Kdo by od tudy jen tak utíkal." Pověděl jí Rafael. Já jsem potlačila úsměšek a ani se na něj nepodívala. Kdo by odtud utíkal? Například on.

„Souhlasím. Tak se vydáme domů." Mávla na nás rukou. Šla před námi. Já a Rafael vedle sebe.

„Jaký jsem byl?" šeptnul směrem ke mně, dívajíc se před sebe.

„Pro začátek? Jsi skvělý herec." Usmála jsem se, taky se dívala před sebe. Sice jsem se na něj nedívala, přesto jsem věděla, že mi úsměv vřele oplácí. Pak jsme oba dva nastoupili do auta mé matky a jeli kousek k našemu domu. Už se stmívalo, ale u nás v kuchyni se svítilo. Máma musela zavolat tátovi, aby se pustil do přípravy jídla. Tohle bude pravá rodinná večeře, jak tak koukám. Cítila jsem jak, se mě zmocňuje radostné napětí. Všimla jsem si Rafaela, jak se zvědavě rozhlíží kolem sebe, když jsme vstoupili do haly mého domu. Táta nás slyšel vstupovat, jeikož nás přispěchal přivítat v zástěře. Utíral si ruce do utěrky, kterou si pak přehodil před rameno, což i připomínalo doby, kdy pro nás vaříval večeře. 

„Tak jste doma. Já jsem Médein otec. Říkej mi Malcolm." Táta napřáhl ruku směrem k Rafaelovi. V očích se mu mihl obdiv, potřásající rukou, s jeho obvyklým, říkejte mi Rafael.

„Médeo, ukaž našemu hostu dům. Já zatím pomůžu tátovi." Popohnala mě mamka.

„Jistě. Lucy by měla přijít, každou chvíli." Přikývla a pak zmizela v kuchyni.

„Tak pojďte, pane." Mávla jsem na našeho hosta rukou. Následoval mě. Nevím, jestli to byl až tak dobrý nápad, zavést ho jako první do mého pokoje. Kde bylo všechno, co souviselo s mým životem tu. Tak stál na prahu mého pokoje a díval se kolem.

„Dávám ti svolení vstoupit." Posadila jsem se na svou postel. Trochu váhavě vkročil do místnosti. K mé smůle si to zamířil rovnou k nástěnce s fotkami, z mých osmnáctých narozenin, pak z oslav po promoci, se svými spolužáky z vysoké, se všechny důležitými momenty v mém životě až do té doby, než jsem odešla. Nicméně, teď ke mně stál zády, takže jsem mu neviděla do tváře. 

Copak si asi myslí? Najednou zvedl ruku a sundal jednu přišpendlenou na zdi. Sklonil hlavu a díval se na ni. Co ho na ni tak zaujalo. Nedalo mi to, zvedla jsem se a šla se podívat. Na té fotce jsem byla já a jeden kluk, co jsem s ním chodila na vysoké. Takže tahle fotka byla jen pár let stará. Já a Jack, jsme tam zachyceni při letmém polibku. Ach můj ty... v duchu jsem zasténala. Okamžitě jsem mu ji chtěla vytrhnout z ruky, ale nedovolil mi to, byl silnější než já.

„Tvůj přítel?" možná se snažil ovládat, ale i tak jeho otázka zazněla spíš jako zavrčení. Hrozivě se na mě mračil.

„Bývalý." upřesnila jsem evidentní. Pořád jsem se sápala po té zatracené fotografii.

„Vůbec se k tobě nehodí." zkonstatoval nakonec. Znělo to více méně znechuceně. Užasle jsem se na něj podívala a přestala po něm požadovat tu fotku. Chvíli jsem byla trochu oněmělá. O co tu jde?

„Aha, já zapomněla. Ty víš přece nejlépe, kdo je pro mě dost dobrý." Vyprskla jsem hned po překonání šoku. Na vteřinu jsem měla dojem, že mi něco uštěpačného obratem odpoví, ale on jen hodil tu fotku na psací stůl. Odvrátil se ode mě a dál si prohlížel moji nástěnku. Taky jsem si ji radši pořádně prohlédla, nikde už jsem tam nenarazila na žádného kluka, který by se po mě sápal.

„Vypadáš pořád stejně. Na žádné z těch fotek nejsi jiná." zněl přemýšlivě. Tak jsem se na ně pořádně zaměřila. Měl pravdu, jediné co se na nich mění, jsou moje výrazy, někde se usmívám, někde se mračím, nebo dělám obličeje. Ale mám pořád stejnou barvu vlasů, jejich délku. Nikdy jsem se nebarvila, dokonce mě nic podobného ani nenapadlo. Nikdy jsem nenosila dioptrické brýle. Všude vynikají moje zelené oči. A nikde nejsem nijak zvlášť nalíčená. Maximálně lesk na rty. Dokonce ani ty fotky z pubertálního období, vypadaly identicky s těmi novějšími.

„Nikdy jsem si toho nevšimla." Poznamenala jsem na svou obranu.

„Tahle." Ukázal obrázek, na kterém byla moje nejlepší přítelkyně z dřívějších dob. „Je  ta, co dnes přijde?" zeptal se. Byla tam drobná blondýnka se zářivě hnědýma očima. Usmála jsem se při vzpomínce na naše dlouhá léta ve škole. Po ukončení se naše cesty rozešly, tak už to bývá, ale pořád se s ní cítím spjatá. Pořád je tu to pouto, které nás dvě svede zpět sem. Slyšela jsem, že Lucy začala pracovat pro nějaké muzeum. Vždy se zajímala o umění všeho druhu.

„Jo přijde. Je to moje bývala spolužačka a přítelkyně." Jenom přikývl a dál se nevyjadřoval.. Dneska mu nějak docházejí slova. Vždy když se nakrmí, tak pak hýří všemožnými kousavými poznámkami. A teď nic. Ani si nerýpne? Konečně opustil místo u mé nástěnky a pokračoval dál v průzkumu. Směrem k mému oknu. Mezi prsty nechal projet kousek zlatavé látky závěsu. Díval se chvíli ven, pak jeho pohled padl na kytaru položenou v rohu pokoje. Byla celá zaprášená a rozhodně musela být nehorázně rozladěná. Bála bych se vůbec na ní sáhnout, aby nepraskly struny. Jeho její přítomnost tady potěšila. Pravděpodobnost má slabost pro všechny hudební nástroje. Protože to samé v jeho obličeji jsem viděla, když se díval na svoje piáno. Na kytaru jsem hrávala dříve, když jsem si myslela, že by se ze mě mohla stát rocková hvězda. Nakonec jsem se naučila jen pár akordů a pak s tím sekla. Ale bavilo mě to, i když jsem se s tím nedostala nikam daleko. Už jsem myslela, že ji popadne a začne ji ladit, nebo něco takového. Nakonec to neudělal a podíval se na poslední část pokoje. Na stěně nad mou postelí bylo několik plakátů hudebních skupiny, po kterých jsem dříve šílela. Styděla jsem se. Ani nevím proč, neměla jsem ho tahat k sobě do pokoje, je tu tolik věcí co se o mě dozvěděl a to jsem nemusela ani nic říct.

„Zajímavé." Zamumlal. Pořád jsem seděla na posteli, když došel ke mně. Shlížel na mě ze své výšky.

„Co?" chtěla jsem vědět. Jen si řekne „zajímavé" a pak nic?

„Nic. Prostě nikdy nepřestaneš být pozoruhodná." Řekl. Aha. Takže ještě pořád pro něj představuji předmět k prozkoumání.

„Super."

„Myslím, že tvoje kamarádka právě přišla." Upozornil mě tiše. Zvedla jsem tázavě obočí. Vždyť ještě nikdo nezvonil na zvonek... který se vzápětí ozval. No jistě. Jeho mega vnímavý sluch.

„Dobře. Tak se dál chovej slušně." Nabádala jsem ho a pak se vydala dolů. Šel za mnou.

„Med!" uslyšela jsem radostný výkřik. Lucy stála ve vstupní hale a dívala se na mě zářivým pohledem. Rozpřáhla jsem ruce a  ona  se mi okamžitě vrhla do náruče. Byla jsem tak šťastná, že ji zase vidím. Když se ode mě odtáhla, prohlédla jsem si ji, ostříhala si vlasy, takže je  teď měla sotva po ramena.

„Vypadáš skvěle. Jsem moc ráda, že jsi dneska přišla." Vyrážela jsem ze sebe slova. Jelikož nejsem žádná citlivka, nerozbrečela jsem se, ale musím přiznat, že jsem měla na mále. Jediné co mě opravdu dokáže rozbrečet, je dobrá knížka se smutným obsahem. Jinak vždy zachovám klid. Což musí být víc než jasné, potom čím jsem během několika týdnů prošla. Nikdy jsem z toho stresu a všeho kolem neklesla na kolena. Brečela jsem jen jednou, když jsem četla ten deník.

„Ale ty? Ty ses vůbec neměnila."

„Chyběla jsi nám!" mluvili jeden přes druhého. Znovu jsem ji div nepřiškrtila ve své náruči, když ustala chvíle shledání. Lucy si konečně všimla Rafaela. Nebo si ho všimla už před tím, ale strhla ji vlna emocí při příchodu. Mamka a táta se drželi stranou a nechávali nám prostor. Lucy teď nepokrytě zírala na Rafaela stojícího za mnou. Obrátila jsem se na něj. A vůbec se jí nedivím, že na něj tak civí. Sice už jsem s tímhle upírem strávila dost dní, aby mě jeho zjev přestal udivovat, přesto to tak nebylo. Je nádherný. Jak tam stál s trochu zasmušilým výrazem, který u něj rozhodně není normální. Spíš jsem ho u něj nikdy nezažila. Na chvíli jsem ztratila řeč. Na sucho jsem polkla a popotáhla si rukáv svého svetru. Prsty jsem přejela po čerstvém kousnutí od něj. Neuniklo mu to, jelikož mu svaly v obličeji trochu zacukaly, ale držel se.

„Lucy, tohle je můj přítel z Londýna. Rafael," můj hlas zněl jinak. Skoro, jako před tím, když promluvila na Gabriela, při tom svém svítícím momentu. Potlačila jsem touhu protočit oči. Podívala jsem se zpět na svou přítelkyní. Lucy z něho byla doslova vyjukaná. Byla hezká svým způsobem, o kluky neměla nikdy nouze a sebevědomí jí nechybělo. Teď, ale byla bez řeči, tak jako já před chvílí. 

„Rád vás poznávám." Konečně promluvil Rafael. Na rtech se mu usadil okouzlující úsměv. Obdařil jím moji naprosto omámenou kamarádku. Sice už jsem byla na jeho úsměvy zvyklá, přesto mě to smetlo taky.

„Med ty to teď táhneš s modelem z reklamy?" zavtipkovala Lucy, když se vzpamatovala. Ale co jiného si má myslet. Po mém boku se najednou zjeví takový krasavec, přesně vystřižený z reklamy na značkové spodní prádlo. Ta představa mě na chvíli skoro porazila. No tak Médeo, teď není čas na fantazírování.

„On není model!" vyjekla jsem pobouřeně. Rafael, teď stál vedle a dívala jsem se na něj, když vyprsknul smíchy. Byl to ten nejsladší zvuk, co jsem kdy měla možnost slyšet. Znělo to tak upřímně pobaveně.

„Tak co ten tvůj přítel tedy dělá?" Vůbec nechápu, z čeho tady všichni vyvozují, že jsme spolu, že jsme pár. Znovu jsem se na něj podívala. Vlastně, možná z toho jak se na mě lepil... by se to vydedukovat dalo. Podle mě to dělal nevědomky. Prostě se držel blízko mě, přesto se mě nedotýkal.

„Dělám něco naprosto nudného." Udělal dramatickou pomlku. Sama jsem byla zvědavá, s jakým výmyslem přijde. „Živím se prodejem umění." Což rozhodně nebylo zas tak daleko od pravdy. Dělá to. I když to všechno umění co prodává na aukcích, je vlastně jeho.

„To není nudné, ale zajímavé." Zaprotestovala Lucy.

„Aaa naše milovnice mazanic se ozvala." neodpustila jsem si rýpnutí. Lucy se rozesmála a Rafael se zatvářil na oko šokovaně.

„Přestaňte se tu hašteřit a pojďte jíst. Už je prostřeno." Zavelela mamka. Všichni jsme ji poslechli. Přesto, že u stolu seděly dvě nadpřirozené bytosti, zdálo se to jako normální rodinná večeře. Opravdu jsme si to všichni užívali.

~~~

Připadal jsem si divně. Vážně divně. Ale možná v tom dobrém slova smyslu. Seděl jsem u stolu vedle Médey. Naproti mně byla Aida a Lucy. Hlava rodiny seděla v čele stolu. Byla to příjemná společnost, hodně dlouho jsem neměl možnost se cítit takhle příjemně a bezpodmínečně. Bavili jsme se o všem možném, nepřemýšlel jsem nad tím, kdo jsem já nebo kdo je Médea. Celá tahle rodinná záležitost, mě doslova pohltila. Uvolněně jsem konverzoval, takže nikomu ani nepřišlo divné, že jsem toho moc nesnědl. Dokonce se mi podařilo celou tuhle společnost rozesmát. Ta puklinka na ledovci pokrývající moje srdce, kterou udělala Médea, teď ještě víc roztávala díky její rodině. Už hodně dlouho jsem se necítil tak dobře v něčí společnosti. Nejlepší na to bylo, že to byli převážně obyčejní lidé se svými denními záležitostmi. Přesto jsem se nenudil. Její rodiče měli stejný smysl pro humor a chladnokrevnost v každé situaci přesně jako ona. Dokonce jsem neměl ani nutkání nikoho z nich zabít. Ale o to už se postarala Médea, když mi dala napít svojí návykové krve. 

Už mě několikrát napadla otázka, co bych dělal, kdyby najednou zmizela ze světa. Narkoman bez své jediné krve, kterou snese. Ale hned jak mě to jen napadlo, zavrhl jsem to. Čím dál tím více jsem litoval toho, že jsem sem nepřišel někdy během minulých let. Poznal bych jí možná o hodně dříve. Měl bych více času s ní. Ale já se Skotsku vyhýbal, jak jen to šlo. Teď mám pocit, že odtud nechci už nikdy odejít. Nebo spíš nechci odejít z místa, kde by se nacházela ona. Následoval bych ji, kamkoliv by se rozhodla odjet. 

Když večeře skončila, Médea šla vyprovodit Lucy ze dveří. Slibující si brzké znovushledání. Médea se poté vrátila do kuchyně, kde jsem pomáhal Aidě se špinavým nádobím.

„Rafaeli jak dlouho se tu chystáte zůstat?" zeptala jsem mě náhle. Médea se objevila ve dveřích kuchyně a nesla tác se sklenicemi. Trochu mě svou otázkou zaskočila. A Médea se na mě také tázavě dívala. Budu tu tak dlouho, jak tu bude ona, ale to asi její matce říct nemohu.

„Ještě nevím. Záleží na Médee." Řekl jsem neurčitě. Srdce jsem z toho měl až v krku, ale řekl jsem to. Médea se trochu začervenala a Aida potlačovala úsměv.

„Tak tím pádem. Myslím, že bys neměl být v hotelu. Když tu máme pokoj pro hosty." Znovu mě vyvedla z kontextu. Neodpustil jsem si vyjevený pohled na ni a pak na její dceru. Ta koukala asi tak jako já.

„Nechci tu obtěžovat..." chtěl jsem zdvořile odmítnout.

„Ale prosím tě. Médeo, ukaž mu pokoj pro hosty, je v pořádku, nic tam nechybí, je tam i vlastní koupelna a tvoje věci ti přivezu zítra z práce." Začala okamžitě rozkazovat, že jsem se nestačil ani vzpamatovat a už mě a Médeu strkala do schodů, vedoucí do druhého patra. Tak tohle je šílené. Přesto že jsem automaticky stoupal do schodů zároveň s Médeou, vůbec jsem nechápal co se děje. To jako, že tu teď budu žít tady? Společně s touhle rodinou...  a budu spát několik metrů od ní? Ach můj ty bože.

„Věř mi. Tohle jsem neplánovala." Mumlala Médea, když mi otevírala dveře do mého pokoje. Bylo to malý pokoj, tedy na moje poměry. Jsem zvyklý na velké prostory. Tohle nebyla ani polovina toho v čem jsem byl zvyklý žít. Ale na druhou stranu, je tu ona a to asi bude protiváha, pro jakékoliv nepohodlí.

„Já taky ne." Nevěděl jsem, co na tuhle situaci mám říct. Bylo to divné.

„Ehm. Rafaeli. Tohle není nutné, klidně můžu mamce říct, že budeš v hotelu. Vím, že na něco takového nejsi zvyklý. Jenom luxus a pompéznost. Vůbec to není problém..." chtěla pokračovat ve svém proslovu, ale pak se na mě podívala a zmlkla.

„Jestli ti to vadit nebude. Rád bych tu zůstal. Cítím se tu dobře." Řekl jsem čisto čistou pravdu. Párkrát otevřela pusu, za účelem zformulovat větu.

„To jsem moc ráda." Vydechla nakonec omámeně. „Sice to bude trochu složitější s tvým krmením. Musíme být obezřetní." Hned se vzpamatovala a začala uvažovat zase racionálně. Tohle mě předtím nenapadlo. „Jak často to potřebuješ?" zeptala se. Jak často?

„Když jsem v tvojí přítomnosti tak pořád." Slyšel jsem, jak se její srdce rozbušilo silněji, při reakci na má slova. Tiše se nadechla.

„Dobře. Bude to stačit jednou denně ne? Neublíží mi to nějak zvlášť." Promluvila rozechvěle. Prošla kolem mě. Šla se přesvědčit, že tu jsou čisté ručníky.

„Bude. A možná se budeš cítit trochu unavená, nevezmu si tolik, jako poprvé, kdy jsi ztratila vědomí." Ujistila jsem ji. Nikdy bych jí neublížil. Nedokázal bych to.

„Víš, co se mi na tomhle našem podivném vztahu líbí? Jak se vyvíjí. Před pár týdny jsi mi vyhrožoval smrtí a teď podívej se na nás." Nechala větu vyznít do neznáma. Ale rozuměl jsem ji.

„Stal se ze mě slaboch" zkonstatoval jsem nevesele.

„Ale ne. Myslím, že jsi pořád stejně životu nebezpečný. Jen jsi našel někoho, kdo tě dokázal zkrotit." Zasmál jsem se tomu. Dělala si srandu, ale měla pravdu. Lusknutím prstů, bych byl schopný se zase změnit na tu krvelačnou bestii.

„Vystihla jsi to přesně. A přesto mě tu necháš." Zkoumavě jsem si ji měřil od hlavy k patě.

„Věřím ti." Ta dvě slova mi vyrazila dech. Věří mi. Její výrok ve mně vyvolává pocit zodpovědnosti. Už to je let, co mu někdo věřil svým vlastním životem a moc dobře to nedopadlo. 

„Věřit mě, po krvi bažící bytosti, není moc chytré." Nic si z toho nedělala a dál se na mě usmívala.

„Možná, ale ty přece víš, že ta věc s krví mi nevadí. Zvlášť, když bažíš po té mé." Odzbrojila mě svými slovy. Vážně ji začínám víc než zbožňovat. Prahnutí po její krvi je jedna věc. Ta druhé byla prostě jen ona. Její inteligence, nebojácnost a smysl pro humor. Rozesmála mě a to už jsem zapomněl na to jaké to je.

„Tak dobře, věř mi, ale je to na tvoje vlastní riziko." Významně jsem pozvedl obočí. Šel jsem se podívat do koupelny, která byla hezká a moderně zařízená. Přežiju to tu.

„Samozřejmě. Tak... já si jdu po svém. Mimochodem, jsi skvělý bavič. Všichni z tebe byli omráčeni." Zamířila ke dveřím, u nich se váhavě zastavila a otočila se na mě. „Budeš něco potřebovat?" potřeboval jsem, aby tu zůstala se mnou. I když jsem nevěděl přesně proč.

„Nedělej si starosti." Usmál jsem se na ni a ona zmizela. Tiše za sebou zavřela dveře. Trochu jsem se oddechl. Ale nedokázal jsem se uvolnit s představou, že je tak blízko. Celý dům byl provoněný její sladkou krví. 

Její poznámka o tom, že jsem byl u večeře ohromně slušný, mě potěšila. Kdo by to byl řekl. Před pár týdny se moje myšlenky točili jen kolem toho, kam zajdu na lov a jestli svou oběť nechat žít nebo ne. Teď už se nemusím nad něčím takovým rozmýšlet. Moje bezvýznamná existence získala směr. Záležitost, která se nazývá Médea Hogwarttová, se zdála být jednoduchá. Ale už přestávám mít takový dojem. Je tu hodně věcí, které se jí přímo i nepřímo týkají a všechno to spadá do toho, co se stalo v minulosti. Dokonce bych řekl, že ta její poznámka o ještě žijících upírech jménem Beth a Arthur, by mohla být pravdivá. Kdybychom je mohli najít, tak by jsme se mohli hodně věcí dozvědět.

 Třeba proč je do toho všeho zapletený John a Gabriel. Možná to s tím ani nijak nesouvisí, ale co když ano. A co když je tu ještě někde v pozadí se skrývající Alexander. Možná si myslí, že přišel jeho čas vylézt ven z úkrytu a ukázat mi, jak je silný a teď možná doopravdy. Každopádně, myslím, že k tomu pomalu spějeme. Možná bych se měl se svými obavami svěřit i Médee. Ale nač jí zbytečně děsit, nebo v jejím případě, ji na to jen připravit.

Přestal jsem přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát. Šel jsem do koupelny, chtěl jsem si dát sprchu. Ale pak mi došlo, že vlastně nemám nic na převlečení. Už jsem se chtěl vydat na hotel, ale nechtělo se mi to zpětně vysvětlovat. Rozhodl jsem se zeptat Médey, zda nemá něco po bývalém klukovi. Jen jsem si vzpomněl na tu pitomou fotku, zase se ve mně vzedmula vlna žárlivosti. Ta fotka, na které se na ni lepil nějaký floutek, kterému ještě teklo mléko po bradě. Se staženým obočím jsem div nenarazil přímo do ní. Měl jsem namířeno do jejího pokoje a ona evidentně zase do toho mého.

„Kam jsi šel?" vyhrkla podezřívavě.

„Za tebou." Řekl jsem po pravdě. Pak jsem na sucho polknul. Měla na sobě jen župan. Připomnělo mi to tu noc, co jsem ji pozoroval za jejím oknem v Londýně. Vypadala jako nějaká bohyně. V  jedné ruce držela něco bílého a v druhé nějakou velkou nevzhledně vypadající knihu.

„Já za tebou." Mile se na mě usmála a pak se vydala směrem do mého pokoje, tak jsem ji následoval. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem odtrhnout zraky od jejího pozadí, rýsující pod měkkou látkou županu.

„Nebudeš mít problém? Jestli tvoji rodiče zjistí, že jsi v mém pokoji a ještě k tomu v tak nedostačujícím oblečení, tak mě vykopnou na ulici," Pohledem jsem sjel její postavu. Musela si toho všimnout, když se v tu samou chvíli otočila, aby mi odpověděla.

„Jak, nedostatečném? Mám župan!" řekla to, jako by to bylo přesně to, co by si měla vzít na návštěvu, zrovna někoho jako jsem já. Ale ona neví, že bych chtěl víc než jen její krev, ale dokonce i její tělo. Zajímalo by mě, jestli by jí aspoň to vyděsilo.

„No právě." Vyhrkl jsem. Chvíli na mě civěla, jako bych byl z jiné planety, pak zavrtěla hlavou. Zavřel jsem za sebou dveře. Vážně nestojím o to, aby mě odtud hned po tom, co mi nabídli nocleh, vykopli za nemravné chování. I když ty se odehrávají jen v mé hlavě. Tady slečna, asi nechápe, co mi způsobují její odhalená lýtka a vlnící se boky. A nebo mi to dělá naschvál.

„Na." Strkala mi do ruky to bílé, co nesla. Roztáhnul jsem to. Byla to košile.

„Co to je?" zeptal jsem se natvrdle. 

„Košile. Nepoznáváš, nebo co? Máma se stavila u mě na pokoji, že ti to mám dát. Využij to, jak chceš." Rozhodila rukama a pak hupsla na mojí postel. Župan se jí u kolen ještě víc rozevřel. Zatraceně, Médeo!

„Věř tomu nebo ne, ale šel jsem za tebou přesně kvůli tomu. Díky." Odnesl jsem si svoje převlečení do koupelny, kde jsem se pokusil posbírat svoje jasné myšlenky a obrnit se. Když jsem se vrátil, stále ještě seděla ve stejné uvolněné pozici. „Je ještě nějaký důvod tvé přítomnosti tady?" optal jsem se poněkud nerudně. 

„Je. Mám tady tu kroniku. Ale koukám, že asi nemáš náladu, tak se asi zvednu." Prohlížela si mě zpod přivřených víček a prstem přejížděla po té prohnile vypadající vazbě knihy.

„Moje nálada je úplně v pořádku," Zaprotestoval nepřesvědčivě. Byl jsem víc než v náladě teď s ní sdílet tenhle pokoj. I když moje představy byly trochu odlišné od těch jejích, hádám. Sakra. Už jsem jak nějaký Don Juan.

„Jsi zase nervózní, ale z žízně by to být nemělo. Nebo snad ano?" dívala se na mě, jako by mi hned na místě byla schopná poskytnout, přesně to po čem si myslela, že toužím. Ale to by znamenalo, že bych se z ní nakrmil, tady a teď. V jejím sporém oděvu. To jsem nemohl dopustit. Protože, já jsem teď myslel na něco úplně jiného než její krev. Rychle jsem vrtěl hlavou a radši od ní odvrátil zrak.

„Ne. Já jsem v pořádku." Zamručel jsem. Natáhl jsem k ní ruku a ona mi do ní vložila kroniku. Otevřel jsem ji na první stránce, kde byl tam uveden rok začátku rodiny, město a jména dvojice Hogwarttových. Pak tam bylo něco napsáno Skotskou Gaelštinou. Zvedl jsem oči od knihy a koukl se na ni.

„Opravdu máš chuť číst?" zeptal jsem se.

„No myslela jsem si, že bys to mohl přečíst. Říkal jsi, že jsi v tomhle rychlý a že nepotřebuješ tak často spánek. Kdežto já ano. Nemuseli bychom ztrácet čas." Nevinně na mě mrkala těmi svými dlouhými řasami.

„To není problém." Pokrčil jsem rameny.

„Věřím, že z toho všeho dokážeš vytáhout přesně to, co potřebuji. Pokud tam něco takového je." Věnovala mi jeden ze svých krásných úsměvů a pak se zvedla, přičemž ke mě došla. Byla až moc blízko, ale stál jsem u zdi, abych se od ní odtáhnout, musel bych se probourat na chodbu. „Jsem ti moc vděčná, že mi chceš pomoct." Zašeptala. Pak se ke mně naklonila o něco blíž, dokonce si stoupla na špičky a objala mě. Opravdu to udělala. Vycítil jsem z ní upřímnou vděčnost. Položila mi hlavu na rameno. Ztuhnul jsem jako kámen, ale jí to nevadilo a dál se ke mně tiskla. Chtěl jsem se vyhnout tomu, abych se k ní přiblížil, a teď jsem ji měl na dosah, bez jakéhokoliv přičinění z mé strany. Jediné co nás dělilo, byl ten proklatý kus oblečení. Zadržoval jsem dech, abych nedovolil její kouzelné vůni se dostat do mých plic. Její aura, která mě vždycky jen odpuzovala, se teď chvěla a nořila se do té mé. Když už jsem si myslel, že už to déle nevydržím a vrhnu se na ní, tak se ode mě odtáhla. Oči se jí horečně leskly a byla zardělá.

„Dobrou noc. Zítra si promluvíme." Šeptla ke mně a pak zmizela. Prudce jsem vydechl, hned jak jsem uslyšel zaklapnutí jejích dveří. Tohle bylo o fous!

Ve sprše jsem vypustil všechny svoje divné myšlenky z hlavy a pak už jen v ručníku jsem se odebral do postele. Pohodlně jsem se usadil a otevřel znovu tu knihu. Pořád jsem uměl Skotsky. I když jsem si na ní nevzpomněl pěknou řádku let. Zůstávalo to pořád v mém podvědomí. Takže plynule projížděl všechny stránky, když jsem se dostal k poslední, bylo před svítáním. Cítil jsem únavu. Ale ne jako pociťují lidé. Moje byla přímo psychická. Dočetl jsem mnoho zajímavých věcí. Médeina nynější rodina je nepopiratelně spjatá s Beth. Sice to tu není napsáno jednoznačně. 

Rodina Hogwatt sahala až do té doby, kdy žila ona. A Médea mi řekla, že se ta síla dědí ob generaci. Kdyby Elizabeth otěhotněla s Arthurem, ještě před tím než se nechala přeměnit na upírku a stala se jeho družkou. Mohlo by to tak být. Jinak to nejde, nikdo jiný na světě neprosperuje těmito silami. Musí to tak být. 

Další zajímavá věc, kterou jsem se dočetl, bylo, že tahle rodina, všechny Mocné v ní, co existovaly... byly lovkyně upírů. Nenáviděli moji rasu a pronásledovali nás. Vždy ve dvojicích, babička a vnučka. Nebo jen jedna. Vyhledávali nás, protože viděli naše aury. Vždy nás poznali i v davu. Považovali nás za nechutné stvůry, přiživující se na lidské rase. Takovou nenávist jsem neviděl nikdy u nikoho. Mocné byli něco jako zachránkyně. 

A pak jsem došel k jménu Ariadny Hogwartt, Médeiny babičky. I ona psala o svých zabitých upírech. Psala o jednom, kterého nechala žít, když ji o to prosil. Nezabodla mu kolík do srdce, jenže on ji sledoval domů a chtěl se pomstít za to ponížení. Chtěl se pomstít na její rodině a to nemohla akceptovat a nemilosrdně ho probodla. Všechny ženy v téhle rodině za sebou nechávaly krvavou skvrnu. Co jsem při tom cítil? Měl jsem být vyděšený z toho, že teď žiju v jejich doupěti a jednu znám hodně zblízka. Ale neuměl jsem si představit, jak by mohla být Médea nebezpečná, i když jsem viděl, co udělal s Gabrielem. Neměl bych ignorovat fakt, že je hrozbou.

Až jí o tomhle povím, dojde jí, že jí rodina zanechává odkaz. Hlavně to dokazuje poslední stránka, na která je nadepsaná Médeiným jménem. Její rodina jí jasně dala najevo, co po ní požaduje. Jestli se nějakým způsobem její rodiče dozví, co jsem doopravdy zač, tak na mě uspořádají hony.

Sakra!

A/N

Proč mám takový pocit, že jsem právě napsala dlouhou kapitolu o ničem :D

Nevím, asi proto že se tam nedělo nic vzrušujícího, ale je tam mnoho věcí, které jsem tam musela dát, aby to pak v budoucnu dávalo smysl.... FILLER CHAPTER, asi :D

Tak mi to odpusťte, doufám, že Vás aspoň pobavil Rafaelův POV a jeho hříšné myšlenky :D Já se bavila :D

Slibuji, že další kapitola donutí Vaše srdéčka bít, jako o život :D stanou se dvě důležité věci a no pak už to bude zábava.. už se tak těším, až se dostaneme k té části, o které tu nemohu mluvit, ale bude to prostě... pevně doufám, že Vám bude líbit, kam to příběh zavede! :P

A jo!! Někdo tu hádal ze začátku, že by Médea vlastně mohla být lovkyně upírů... čímž, jak jste právě zjistili, z části doopravdy je!! wohooo... co myslíte, že na to řekne? A congrats tomu, kdo to hádal...už si nepamatuji kdo to byl, tak se přihlaste! věnuji kapitolu!!:P

Ok konec mým žvástům!

btw. nevím, jak to bude s přidáváním kapitol během svátků, jelikož to bude vážně na hlavu, ale vím že jsem si dala předsevzetí, že dokončím trilogii, i kdybych u toho měla pojít, takže tento týden přidám ještě jednu kapitolu Rafaela a pak kdo ví, jak to bude. V pátek jedu do Čech...wohooo! :D

Ok bye!

Děkuji za votes a comments!

LOVE YA!