~~~ If I could fly - One direction~~~

Další den jsem se probudila do slunného dne. Táta byl v práci a mamka se do ní chystala. Měla denní směnu na hotelu. Ptala se mě, jestli nechci jít s ní. Nadšeně jsem přikývla. Neuškodí, když si užiju den se svojí maminkou. Úplně jsem zapomněla na kroniku a šla s ní do práce. Cestou se mi svěřila, že už se do toho deníku pustila. Ale nebyla nijak závratně daleko, takže se ještě nedopracovala k těm záživným situacím. 

Mamka zaparkovala u hotelu na parkovišti pro zaměstnance. Byl to Ritz-Carlton. Máma tu dělala hlavní manažerku na recepci. Prostě byla pravá ruka ředitele. Dovnitř jsme prošli zadním, méně honosnějším vchodem. Mamka se šla na něčem domluvit s nadřízenými a já si šla sednout za recepci. Jen tak na kraj a k počítači. Tohle bude prima den, plný zahálení. Usmyslela jsem si. Jenže jakmile jsem se uvolnila, přepadl mě podivní známý pocit. Žaludek se mi stáhnul a celé moje tělo strnulo. Tuhle reakci už zažila tolikrát, akorát jsem teď nemohla uvěřit tomu, že teď taky. Váhavě jsem zvedla oči od monitoru počítače. Pak jsem zažila, troufám si říct ten největší šok v životě. Když za tím vyvýšeným pultíkem recepce, kousek ode mě, stál Rafael. Zalapala jsem po dechu. Musela jsem několikrát zamrkat, než jsem si konečně přiznala, že to není ani vidina, ani přelud ale skutečnost. Opravdu stál několik centimetrů ode mě a nutno dodat, že se tvářil asi stejně vyjeveně jako já. Udělal ještě jeden krok a naklonil se přes přepážku. Jeho zorničky se rozšířily.

„Jsi to ty? Nebo už mám s hladu halucinace?" zachraptěl jeho hlas. Byl to balzám pro duši, zase ho slyšet, po tak dlouhé době. Neuvědomovala jsem si, do jaké míry mi chybí, dokud jsem ho znovu neslyšela. Neudržela jsem se a vyskočila na nohy. Kdyby to bylo v mých silách, možná bych přeskočila tu překážku mezi námi, místo toho jsem ji spořádaně oběhla. A vrhla se mu kolem krku. Sice to bylo, jako bych narazila do skály, ale byla to moje skála. Obtočila jsem mu ruce pevně kolem krku a držela se ho. Jeho ruce vzápětí našly moje záda. Přejížděl mi po nich, jen konečky prstů, ale pak přestal a taky mě málem zadusil v objetí. V tu chvíli jsem nepřemýšlela, proč tu je a co ho sem hnalo. Vše jsem pustila z hlavy a užívala si jeho omamnou přítomnost.

~~~

Jsem zpět ve Skotsku. 

Když jsem přistával v pronajatém letadle, musel jsem potlačit nával vzpomínek. Nebyl jsem tu už hodně dlouho. Tohle je moje země, moje království. Dokonce tu mám jako jediný přeživší z mého rodu, právo převzít svůj titul a nárokovat si vlastnictví půdy. Pobavila mě představa, jak si napochoduji na úřad s tím, že jsem lord Ayrshire. Myslím, že by tam vypukla panika a chaos. To jsem samozřejmě udělat nemohl. Ani mě to nelákalo, v téhle době už  se na šlechtické tituly nehraje.

Zahnal jsem svoje smysl postrádající myšlenky a vystoupil i se svým kufrem na ranvej. Podíval jsem se na papírek s adresou. Proběhl jsem letištní halou a zastavil se na vteřinu na parkovišti pro taxíky, pak jsem se ale rozhodl, že to doběhnu. Sice jsem byl vyprahlý, jako bych spíš absolvoval běh pouští, ale neměl jsem trpělivost s dopravou. Edinburgh jsem znal stejně dobře jako Londýn, takže jsem neměl problém najít zmiňovanou adresu.

Když jsem však se zastavil v té ulici, objevily se pochybnosti. Co teď? Mám se jen tak objevit na prahu domu jejích rodičů? Ne. To se mi nezdál jako ten nejlepší nápad. Ani jsem se nepřiblížil k zmiňovanému domu a rovnou se rozhodl najít si nějaký hotel v okolí. Naštěstí se kousek odtud nacházel Ritz, tak jsem si to namířil rovnou tam. Už když jsem vstupoval do haly věděl jsem, že je tu něco divného. Sice moje síly nebyly tak převratné, ale dokázal jsem vycítit tu auru. Dokázal bych to i na prahu smrti. Je tu! S bušícím srdcem jsem přistoupil k pultu recepce a nevěřícně zíral na dívku schoulenou u počítače. Vnímal jsem, jak ztuhla a pak pomalu zvedla oči od monitoru, jako by se bála, co udiví. Trvalo jí dlouho, než jí došlo, že jsem to já. Ale já jsem na tom byl stejně špatně. To by byla až moc krásná náhoda, kdyby se objevila jen tak sama od sebe přede mnou. Ale bylo to tak. Tu vůni bych si nemohl nikdy s nikým zaměnit. Urputně na mě mrkala a nebyla schopna slova. Co v ní vyvolává skutečnost, že mě zase vidí? Co si myslí? To mi běželo hlavou.

„Jsi to ty? Nebo už mám z hladu halucinace?" můj hlas zněl podivně chraplavě, když jsem konečně promluvil, dokonale mě uzemnila svojí reakcí. Když vyskočila na nohy, chvíli jsem měl pocit, že přeskočí ten pult, ale nakonec ho jen oběhla a skočila mi do náruče. Okamžitě si mě k sobě tiskla s hlavou zabořenou v mé hrudi. Bál jsem se jí dotknout, aby si mi nerozplynula v rukách. Proboha, už začínám být ufňukaný zbabělec. Prsty jsem jí přejel po zádech, nadechl jsem se jejího parfému a pořádně jí objal. Nechtěl jsem jí pustil. Celou cestu jsem si představoval, co jí řeknu, až jí uvidím, ale zase jednou mě skvěle odzbrojila svoji spontánní reakcí.

„Jsi tu! Přijel jsi za mnou. Nemůžu tomu uvěřit." Mumlala mi do trička. Nedivím se její nedůvěře ke mně. Kdo by si myslel, že někdo jako já se rozhodne takhle jednat. Přísahal jsem si, že se sem nikdy nevrátím, abych se nemusel trýznit vzpomínkami, ale tahle žena překopala celý můj spořádaný upíří život.

„Přijel." přitakal jsem něžně. Trochu se ode mě odtáhla, ale jen tak aby mohla zaklonit hlavu a podívat se mi do očí. Sice jsem byl hladový a moc rád bych si dal teplý doušek čerstvé krve, ale zjistil jsem, že to není tak nezbytné, jako její samotná přítomnost.

Tu jsem potřeboval daleko víc. Točila se mi hlava z jejího upřímného pohledu. Zelené oči jí plály radostí nad mým příjezdem.

„A řekneš mi proč?" věděl jsem, že tu otázku položí. Milionkrát jsem si v hlavě srovnával věty, které ji chci říct, ale teď se mi všechno vykouřilo a jediné co tam zbylo, byla jedna krátká věta. Která shrnovala vše, co jsem si připravoval. Už jsem se nadechoval s odpovědí a vší posbíranou odvahou.

„Ehm, ehm." Ozvalo se kousek od naší dvojice. Neochotně jsem odlepil pohled od zelených očí a podíval se na tu osobu, co nás vyrušila. Vykulil jsem oči na tu ženu. Vždyť to byla Médea. To byla moje první myšlenka. Pak jsem se uklidnil. Byla o něco starší a neměla tak krásné zelené oči jako ona. Byly hnědé. A teď si mě nedůvěřivě prohlížely. Došlo mi, že je to Médeyna matka. Médea se na ní taky otočila a rychle ode mě odskočila.

„Mami!" vyjekla trochu přiškrceně, vrhla na mě rychlý pohled. Který mi řekl vše. Ví o upírech. Ale o tobě ne. Neprozraď se. Tak jsem na rtech vykouzlil milý úsměv, veškerou sílu jsem vynaložil na to, abych nezačal slintat. Moje zuby se chtěly okamžitě prodloužit a zakousnout se do ní, ale teď přišel čas na trochu hereckého výkonu.

„Médeo. Kdo je tento mladík. Neřekla si mi, že máš přítele." Její hlas byl plný podezření. Tak jsem se ještě víc napjal a rozhodil sítě svého nátlaku. Vím, že bych asi neměl něco takového používat zrovna na její matku. Ale dala mi jasný příkaz. Neprozradit se a jak lépe bych to mohl udělat, než jak to umím jen já. Ignoroval jsem to proklaté pálivé sucho v krku.

„On je kamarád z Londýna. Přijel mě sem překvapit. Netušila jsem, že se tu objeví." Médea se snažila taky hrát. Ale já už jsem na její matku zapůsobil svou silou. Chvíli jsem se bál, aby nebyla jako její dcera, neovlivnitelná. Ale nebylo to tak. Poddala se hned. Na rtech se jí rozvinul úsměv, přičemž si mě zálibně prohlížela. Přistoupila k nám o kousek. Médea si všimla té rychlé změny. Nevykolejilo ji to.

„Mami tohle je Rafael. Rafaeli moje matka Aida." Aida ke mně vztáhla ruku a já si s ní potřásl. Aida. Taky zajímavé jméno. Královské. Médeina rodina je bezesporu velmi výjimečná. Odolal jsem pokušení obřadně se jí uklonit.

„Přišel jsem se ubytovat." Její úsměv se rozšířil. Stoupla si za pultík.

„Jelikož jste přítel mojí dcery. Dám vám nejlepší apartmán."něco vyťukávala do klávesnice. Ani jsem ji nemusel ovlivnit, aby mi dala to, co chci. To je dobře, musím šetřit síly. Které už teď byly povážlivě nízké.

„Taky je klíč. Médeo, odvedeš ho tam, že ano děvče." Otočila se na svou dceru.

„Je to od vás velice milé paní Hogwarttová. Děkuji." Pověděl jsem Aidě.

„Říkej mi Aido. Pak si připadám jak stará bába." Odvětvila.

„Dobře. Vy mi říkejte Rafael." Pokýval jsem hlavou na tykání.

„Jelikož neznám tvoje příjmení nebude to nic těžkého." Podotkla, přesně jako by to řekla Médea. Jsou si podobné víc než vzhledově. Najednou jsem ucítil tahání za rukáv bundy. Byla to Médea a tvářila se nervózně.

„Médeo a ty ho tu trochu proveď. Pak ho přiveď na večeři domu ano? A nezapomeň zavolat Lucy." Hned jak tohle Aida řekla, Médea do mě zatlačila, abych se už konečně dal do pohybu.

„Dobře mami. Zatím." Zamumlala a táhla mě k výtahům.

„Provázet mě nemusíš, Edinburgh znám jako svoje boty." Promluvil jsem do napjatého ticha, co zavládlo v kabině výtahu.

„To je dobře, máme toho hodně na probíraní." Tvářila se vážně. Proti své vůli jsem se nervózně ošil.

„Jste si s tvou matkou velmi podobné." Změnil jsem rozvíjející se téma. Obličej jí trochu povolil a dovolila si, se na mě usmát.

„Jo to říkají všichni." přiznala jemně.

„Ale ty krásné zelené oči musíš mít po otci." Stočila na mě zmíněné oči. Znovu se usmála. Jak moc mi chyběl její úsměv. Jak jsem to bez něj mohl vydržet dva týdny. Vydržel jsem to, ale byla to muka. Dojeli jsme do patra, kde se nacházel můj pokoj. Když jsme oba zalezli dovnitř, urychleně jsem došel k baru, kde se nacházely sklenice. Vytáhl jsem ze své cestovní tašky chladící nádobu. Nacházel se v ní poslední pytlík krve. Povzdechl jsem si, na ten rozhovor jsem se musel trochu připravit. Už teď jsem měl nervy napnuté k prasknutí z toho soustředění.

„Co to je?" Médea ke mně došla a dívala se, jak si nalévám obsah pytlíku do sklenice.

„Omlouvám se, ale musím se napít. Abych se zase trochu vzpamatoval." Pozvedl jsem sklenici do vzduchu a rychle to do sebe vyklopil. Nedokázala jsem potlačit znechucený výraz.

„Je to krev? Proč se tváříš, jako by to bylo něco odporného?" dožadovala se odpovědi.

„Je to krev, ale ne ta pravá pro mě. Nic se nevyrovná čerstvé." Olízl jsem si rty, když jsem do sebe vyklopil obsah sklenice, zanechávající ve mě snad ještě větší hlad.

„Když je to krev, ta proč vypadáš, že se každou chvíli buď zhroutíš, nebo se na mě vrhneš." Vědoucně si mě prohlížela. Samozřejmě, že jí nemohlo ujít mé ubohé vzezření.

„Protože jsem dva týdny neměl čerstvou krev, ale jen tuhle studenou břečku." Odpověděl jsem popravdě. Udiveně zvedla obočí.

„Co...jak to a proč?" vrtěla hlavou. Byla by snad radši, kdybych zabíjel? Pochybuji.

„Už jsem ti to říkal." Odpověděl jsem tiše. Díval jsem se, jak svraštila čelo, pak se její tvář vyjasnila a ohromeně se na mě podívala.

„Kvůli mně?" zeptala se nevěřícně. Přikývl jsem na souhlas.

„Nemůžu se napít z někoho jiného, nebo zabít někoho, s vědomím, že jsi tu ty! Nejde to. Snažil jsem se. Ale už jen pomyšlení na to mě znechucuje!" nechtěl jsem začít křičet, ale nešlo to nijak. Jí to ale nezastrašilo. Lítostivě na mě pohlédla a přiblížila se ke mně. Já jsem o krok ustoupil.

„Řekni mi, proč jsi sem přijel?" zašeptala a nepřestávala se ke mně přibližovat. Ach. Sakra. Ať toho nechá.

„Protože tu jsi ty." Vyhrkl jsem.

„Protože, chceš napít mojí krve?" chtěla vědět.

„Ne!" vykřiknul jsem vzápětí. Moje reakce ji potěšila. „Potřeboval jsem vědět, že jsi v pořádku, slíbil jsem ti přece, že tě budu chránit." Dodal jsem už o něco klidněji. Sice to nebylo, to co jsem si připravoval a chtěl jí říct. Ale taky to do toho spadalo, z menší části.

„Neřekli jsme si, jak dlouho mě máš ochraňovat. Troufám si říct, že už to nepotřebuji." Vypočítavě zvedla obočí.

„Cítím se za tebe zodpovědný." Zkusil jsem to znovu, ani to ji nepřesvědčilo. „Co chceš slyšet?"

„Ty musíš vědět, proč tu jsi!" Už se zlobila. Povzdechl jsem si.

„Chceš, snad abych před tebe padl na kolena a vyznal ti lásku? To tě zklamu, já tohle nedělám." Opravdu se tvářila zklamaně, když sklonila hlavu, abych jí neviděl do očí. Zatraceně. Nemůžu se chovat citlivě, neumím to, nikdy jsem to nedělal. Nebo možná ano, ale to už je tak dávno, že nemám tušení, co tyhle pocity obnáší.

„Nechci nic podobného, jen... já nevím...něco..." koktala.

„Mám tě rád. Záleží mi na tobě. Je to tak, že k člověku jsem nic podobného necítil. Jsi jedinečná. Prostě tě mám rád. Nevím jak jinak to vysvětlit. Chci s tebou trávit čas a studovat tvoji minulost a poprvé za celou svou existenci to nedělám z falešných pohnutek, ale protože mě zajímáš." Přece jenom jsem řekl část svého připraveného proslovu. Konečně ke mně zvedla hlavu, částečně ji moje slova přesvědčila. Stěží potlačovala úsměv.

„V tom případě jsem opravdu ráda, že tu jsi. Budeš se mi tu hodit." Na oko jsem na ní ohromeně civěl.

„Tak teď budeš využívat ty mě?" nevěřícně jsem vrtěl hlavou.

„Ehm a teď, když jsme si to tak hezky vyjasnili. Chci, abys na večeři vypadal k světu... tak." Zvedla ke mně odhalené zápěstí. Vytáhla si dlouhý rukáv svého svetru. Znovu jsem na ní vyvalil oči.

„Děláš si srandu, že jo?" jestli ano, tak je to hodně špatná sranda. Z pohledu na tepající žilky se mi zkroutil žaludek z té potřeby.

„Promiň, že ti to říkám znovu, ale nevydáš zrovna jako ukázkový zdravý člověk." Nevinně na mě mrkala těmi svými dlouhými tmavými řasami.

„Ale já nejsem člověk!" odvětvil jsem rázně.

„No právě, ale musíš tak vypadat, jestli tě mám vzít k sobě domů. Moji rodiče nemají rádi upíry. Nutno dodat, že jsem to do včerejška netušila." Pokrčila rameny a znovu se ke mně přiblížila. Ona snad nikdy nepochopí, v jakém nebezpečí se ocitá v mé blízkosti.

„Máš naprostou pravdu. Když napochoduješ domů s kousancem. Nikdo nepojme žádné podezření." Věnoval jsem jí sarkastický úsměšek.

„Proto ti nastavuji zápěstí, mohu ho lépe skrýt pod dlouhým rukávem, ty troubo." Zasmála se krátce. Tahle žena mě jednou přivede do hrobu! Ale stejnak bych pro ni klidně zemřel. Tak co. Překonala ten kousek mezi námi. Její ruka se dostala na moji hruď, trochu do mě zatlačila. Tak jsem zacouval, byl jsem doslova pohlcený jejíma očima. Do něčeho jsem narazil, ale nepřestala tlačit. Došlo mi, že je to křesílko, tak jsem se do něj usadil. Uběhla sekunda a pak se objevila v mém klíně. V duchu jsem zasténal. Ještě pořád jsem dokázal udržet klidnou tvář.

„Mám pocit, jako by si na mě používala nátlak." Vydal jsem ze sebe nějakou větu.

„Myslím, že nic takového nedovedu." Zahuhňala se a trochu zavrtěla na mém klíně. Co si myslí, že jsem, z kamene?

„To... prozkoumáme." Vyrážel jsem ze sebe slova.

„Teď ale ne. Máš před sebou neodolatelnou nabídku, nepromarni ji." Dělala si ze mě srandu. Ale měla pravdu. Vskutku, neodolatelná. Pozvedla ke mně velmi chutně vypadající ruku. Podepřel jsem ji svou vlastní. Naposledy jsem se podíval do jejích zářících očí. Touha v nich byla stejná, která sžírala mě. Naklonila se ke mě, ona to chtěla snad ještě víc? Může se někdo stát závislý na kousnutí od upíra? Pak už jsem ale nemyslel. Nechal jsem své zuby sklouznout po jejím štíhlém zápěstí. Jen jsem jí políbil a už se nechal unášet instinkty. Po dlouhé době se mi dostalo krve a té co po ní tak toužím. Bylo to úžasné. Cítit jak se do mě vlévá energie. Síla se navracela do mých paží a do všech svalů. Jedním rychlým pohybem jsem jí objal a přitiskl si ji k sobě.

„Zajímalo by mě, co všechno při tom zažíváš. Zdá se to být...ahh." Pak přestala mluvit. Zvrátila hlavu dozadu a zrychleně dýchala. Netuším, co se chtěla říct, ale smetla jí stejná vlna vášnivé slasti jako mě. Cítil jsem se zase úplný. S ní a s její krví. Pak jsem se od ní konečně odtáhl. Její ruku jsem jí položil do klína a na chvíli se opřel zády od opěradlo. Musel jsem taky utišit rozbouřené pocity.

„Co jsi to předtím říkala?"

„Už nevím." Vydechla. Schoulila se do klubíčka, ale pořád se nacházela v mém náručí.

„Jsem ráda, že nepiješ z jiných lidí." Ozvala se najednou. Neubránil jsem se úsměvu.

„Už nikdy." Vyletělo mi to z úst, tak rychle že jsem si ani neuvědomil, co jsem to právě řekl. Ale po chvíli mi došlo, že to je přesně to co jsem říct měl. Vždyť bych to nedokázal. Možná v sobě potlačuji toho predátora, ale ani mi to nepřišlo. Nepřipadalo mi to nesprávné, naopak s ní hodně správné. Všechno bylo tak jak má být. Všiml jsem si, že zvedla hlavu a pozoruje mě takovým zvláštním výrazem v očích.

„Co?"

„Od té doby co jsme se neviděli, ses změnil. Co jsi vlastně dělal celou tu dobu?" zeptala se mě zájmem.

„Umíral hlady." Pronesl jsem sarkasticky. Trochu se pousmála.

„Mimo to?"

„Nic. To co jsem dělal vždycky, už nepovažuji za tak lákavé. Takže jediné co mi zbylo, byla hra na klavír a lelkování." Pověděl jsem jí po pravdě. Další její část bylo, přemýšlení. O mém životě, o ní. Prostě se ze mě stal šílený myslitel. Nenáviděl jsem sám sebe za tuhle proměnu. Ale už se s ní nedalo dělat z hola nic. Chtěl jsem tu být s ní a následovat její kroky.

„Musíš mi někdy zahrát." Pověděla mi jemně. Podíval jsem se na ní i v obličeji byla teď klidná. Usadil se jí tam mírný úsměv, když mě pozorovala.

„Někdy. Teď mi řekni, proč jsi vůbec jela do Skotska?" teď mi došlo, že jsem nad tím vlastně ani nepřemýšlel. Hnal jsem se sem za ní a bylo mi jedno, proč sem jela ona.

„Za prvé kvůli rodičům. Myslela jsem si, že by třeba mohli vědět, něco o tom všem, co se kolem mě děje. A jak se ukázalo, nebyla jsem daleko od pravdy. Ví to. Ví, co jsem. Jsem Mocná. Tak tomu říkají. A přesně taková byla i moje babička. V mojí rodině se to dědí, ale z babiček na vnučky." Rozpovídala se zapáleně. A já hltal každé její slovo. „A za druhé... abych zjistila něco o upírech. Když ses se mnou odmítal o čemkoliv bavit. Já jsem taky zvědavá na tvůj druh, jako ty na mě." Nevinně se na mě usmála. To je taky pravda. Vlastně to znělo logicky. Přišel jsem i ještě jako větší hlupák.

„Takže tvoji rodiče vědí o existenci upírů. Asi toho ví hodně." Přemýšlel jsem nahlas. Přikývla.

„Vědí. Tušila jsem, že moje rodina není tak normální, jak by se na první pohled zdálo. Ale mám takový dojem, že upíry nemají moc v lásce. Jen jsem se o nich zmínila, hned jsem dostala kázání, abych si na vás dávala pozor." Protočila oči, jako by to bylo jen nabádání o dobrém chování od rodičů.

„Ale mají pravdu. Měla by sis od nás držet odstup." Přidal jsem se na stranu jejích rodičů. Přesto, že sám jsem upír.

„Na to už je myslím, přece jenom pozdě." Zablýskla, po mě zuby.

„Nepochopím, jak se mě nemůžeš bát. Všichni se nás bojí, jsme ty zrůdy schovávající se ve stínech. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy jsem ti to řekl a jediný čeho jsem se u tebe dočkal, byl šok. Po strachu, ani památky. Strašně mě to rozčilovalo." Přiznal jsem se. To jí pobavilo.

„Ale prosím tě. Chceš mi tvrdit, že bych se ti líbila jako ustrašený uzlíček nervů? Nebojácnost mám po babičce, jako i jiné věci." Dloubla do mě prstem. Tenhle rozhovor se nepodobal žádnému, který doteď vedli. Nejhorší na tom bylo, že se mi to líbilo.

„Už jsem si na tu takzvanou nebojácnost zvykl. A co ještě máš po babičce? Krom tvých schopností?"

„Už asi nic. Rozhodně s ní nesdílím její až takovou nechuť k upírům. Mamka mi řekla, jak to jednomu skvěle nandala. Ale v té kronice se toho dočtu určitě víc." Její úsměv se pořád rozšiřoval, jak jsem na ní koukal.

„Takže nechuť. Jak to?" dělal jsem schválně hloupého.

„Gabriel a John. Ti se mi nelíbí, ale ty jsi jiný." Trochu zrůžověla, když to říkala. Neuvěřitelně se mi pohled na ni zrovna v tuto chvíli zamlouval.

„Nejsem jiný. Jsem jako oni. A můžu tě ujistit, že by se našli i horší než jsou oni nebo já." Trochu jsem se zachmuřil. Nebezpečně jsem se tím přiblížili k rozhovoru týkající se i mé minulosti. Ale pomalu jsem zjišťoval, že jsem schopný o tom s ní mluvit.

„Nejsi jako oni. Jsi výjimečný, tak jako já. Jsou i horší? Znáš je? Jsou ještě na živu?" vyzvídala.

„Bohužel ano. Je tu jeden. Nikdo neví, jak starý je, ale většina upírů z něho má respekt a dokonce se ho bojí. Je velmi silný. Je tu jenom jeden, který ho kdy dokázal porazit a tím nemyslím zabít." Všechno co jsem říkal, se mě přímo dotýkalo.

„Kdo je ten upír a co ho dokázal porazit a jak?" moje vyprávění ji úplně vtáhlo do děje. Chtěla a prahla po informacích. Jak jsem si někdy mohl myslet, že před ní svoji minulost ochráním?

„Ten starý upír se jmenuje Alexander a ten kdo ho dokázal porazit. No díváš se na něj." Oči se jí rozšířily v němém šoku a dokonce jsem tam našel obdiv. Narovnala se v zádech, dívala se na mě, jako by mě viděla poprvé v životě.

„Jak jsi ho porazil a proč jste bojovali a kde je teď?" hlas se jí chvěl vzrušením.

„Bylo to asi před 100 lety. Já a Alexander jsme se ale seznámili už někdy v 11. století, kdy vládl velekrál Malcolm III." Začal jsem. Tenhle kousek mé minulosti je oproti tomu, co se stalo dřív, nic.

„11. Století? Velekrál? Proboha, až teď mi došlo, co všechno si musel zažít. Všechny důležité momenty světové historie. Musíš mi o tom všem říct." Vzrušeně si poposedla a zírala na mě doširoka otevřenýma očima. Fascinovala mě. 

„Ale teď ti povím o Alexandrovi. Celou dobu co jsme se znali, jsme se předháněli. Pořád se mě snažil v něčem předběhnout. Většinou se mu to ale nedařilo. Byl na mě naštvaný, protože jsem se z nudy vetřel do vysoké společnosti. Tehdejší šlechty, kde si ho všichni vážili. Samozřejmě všichni byli pod jeho nátlakem, ale já jsem mu to kazil. Byla to zábava, ale on si to bral moc osobně. Každopádně vůbec nevím, odkud se vzal, moc toho o něm nevím. Jen to, že někoho chránil. Nikdy jsem se k němu nepřiblížil natolik, abych se dozvěděl, kdo to byl. Upíři tohle nedělají, aby se zajímali o někoho dalšího než sami sebe."

„Ale ty mě chráníš." Přerušila mě námitkou. Pousmál jsem se. Měl jsem neobyčejné nutkání vztáhnout k ní ruku a pohladit ji po tváři. Proč? Nemám nejmenší tušení.

„Výjimky se najdou. Někteří to dělají z vypočítavosti, každý si najde svůj důvod. Ty už víš, proč to dělám." Zářivě se na mě usmála a pak pokývala, abych pokračoval dál.

„Od té doby, kdy jsme se poprvé setkali na královském dvoře. Vždy jsme na sebe někde narazili. Alexander se vždy choval, jako by byl nejsilnější a nejlepší ze všech. Přitom svojí sílu nikdy nedokázal využít naplno. Když došlo na den, kdy jsem ho porazil. Přistihl jsem ho, jak si vytipoval celou jednu armádu plnou vojáků. Bylo to v Paříži. Chtěl je všechny přeměnit na upíry. Zrovna jsem byl na lovu poblíž kasáren, když jsem rozpoznal jeho auru. Netuším, proč to chtěl udělat a já ho zastavil jen kvůli tomu, že se mi to nezdálo jako moc dobrý nápad. Aby někdo jako on, měl po ruce celé vojsko upírů? Lidi, kteří se celý život učí bojovat, přeměnění? Opravdu, i mě se to zdálo moc. Mimochodem, tam jsem zachránil Johna. Když jsem tam dorazil, stihl přeměnit jenom velitele. Mezi nimi byl i John. Nechápu, jak se někdo jako on mohl stát velitelem celého jednoho praporu. Byl neschopný a Alexander ho chtěl zabít, když to viděl. John odmítal proměnit, celou svoji jednotku. Pak jsem přišel na scénu já. Řekl jsem mu co si o tom myslím a on chtěl, abych se buď ztratil, nebo mu pomohl. Nechtěl jsem se stát součástí jeho soukromé armády. Taky jsem mu to pověděl, zaútočil a pak už víš co se dělo. Alexander poníženě prohrál. A zdekoval se. Od té doby se na mě John pořád lepí, i když teď si asi našel někoho jiného, ke komu vzhlíží."

„A co ti vojáci?" naléhala. Když jsem dopověděl příběh o tom, jak jsem hrdinně zachránil ubohé vojáky, před jejich osudem. No rozhodně to nebylo hrdinné. Jen se mi to nezdálo správné, aby padla taková moc do klína zrovna někomu jako je Alex.

„Ti co byli proměněni, se rozutekli dřív, než jsem dorazil Alexe. Ti co zůstali naživu, jako lidé, no pravděpodobně zemřeli někde v bitvě. O ty už jsem se nestaral. Maximálně byli trochu zmateni, když se probrali z Alexandrova ovlivnění." Pokrčil jsem rameny.

„Zachoval ses správně." Opravdu se na mě dívala s obdivem. Vzedmula se ve mně vlna radosti. „Takže Alexander pořád žije. Zajímalo by mě kde je mu konec. Podle tvého vyprávění bych řekla, že prahne po moci" mračila se na mě.

„Nevím, co přesně bylo jeho záměrem. Ale mám takový dojem, že se s ním ještě někdy setkám. I když už je to dlouho, co to bylo naposledy. Doufám, že ty to potěšení mít nebudeš. Zajímavé, ještě před tím, než jsem tě poznal, měl jsem teorii o tom, že tě poslal on." Svěřil jsem se jí s tím. Byla to samozřejmě hloupost.

„Tak to ses netrefil."

„Už jsem si zvykl. Ohledně tebe jsem se spletl v tolika věcech, že jsem to hned první večer přestal počítat." Vesele se na mě usmívala, což bylo neodolatelně nakažlivé a úsměv jsem jí opětoval. Pak zvážněla.

„Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Doufám, že to byl jen začátek, toho co se o tobě ještě dozvím." Výmluvně pozvedl obočí a pak se podívala na hodiny. „Už bychom měli jít." Přikývl jsem a propustil ji ze svého objetí.

A/N

Hey Babes!

Holky, tahle kapitola mi trvala zeditovat takovou dobu, skoro celý den... šlo to tak ztěžka, že už jsem si říkala, že to vzdám a dodělám to zítra...

A pak jsem si řekla, že to Vám nemůžu udělat :D

Máme tu kus důležité Rafaelovi historie a na tu se tu klepe několik jedinců :D

Není to však všechno... v další dostanete další dávku, slibuji!

Anyways, snad se Vám jejich znovushledání líbilo hah

Rafael se sice nevyžvějknul, ale tak udělal krok vpřed... tak to oceňme :D

Nebudu tu zase psát story... jsem úplně vcucnutá, nesnáším editovat... aspoň dneska mi to lezlo krkem :D

So Happy Reading!

Nezapomeňte  na VOTES a COMMENTS!

LOVE YA!

BTW: TAHLE KAPITOLA JE EXTRA DLOUHÁ PŘES 4000 SLOV MUHAHAH :D