„Už se taky těším, mami. A pozdravuj tátu. Řekni mu, že si dáme souboj, až přijedu." Rozloučila jsem se svojí maminkou. Položila jsem mobil zpět na stolek vedle postele a kriticky se podívala na svůj napolo sbalený kufr. Rozhodla jsem se svůj nápad, zajet navštívit své rodiče, převést na skutečnost . Od konference uběhly něco přes dva týdny a práce na klubu jsou v plném proudu. Taky jsem tam teď strávila všechen svůj čas, ale už se to vše chýlí ke konci a mě už tam není potřeba. V práci jsem požádala o placené volno. Nikdo nic nenamítal. Taky jsem teď přivedla do podniku fůru peněz, takže jim to vůbec nevadilo. Byla jsem hrdá na svou práci.

Ale to bylo vše. Nic dalšího pozitivního na mém životě neshledávám. Možná to že mám velmi zajímavé schopnosti. Které se snažím trochu rozvinout. Abych se mohla bránit upírům typu Gabriel a John. A možná i Rafael.

Rafael.

Od té noci v parku jsem ho neviděla. Tím myslím, že jsem o něm neslyšela. Nevím, jak se má, co dělá, nebo jestli ho už Gabriel nezabil. Já už za ním běhat nebudu. I když bych ráda. Moje hrdost by mi to nedovolila. On je příčinou všeho. Je to jeho vina! Zarputile jsem zatřásla hlavou.

Nepůjdu za ním a nebudu se mu omlouvat za něco co je pravda. Musí si to uvědomit, že je idiot a nechovat se jako jeden. Ale další pravdou bylo, že mi chybí jeho neustálá přítomnost. Sice to byl jen týden, ale i tak. Zvykla jsem si na něj. Byl svým, někdy zvráceným způsobem vtipný, zajímavý a tajemný. Na malou chvíli jsem si dokonce myslela, a že mu na mně záleží. Ale nebylo to tak, jinak by mě tu nenechal samotnou. 

Ale já se o sebe dokážu postarat i bez jeho pomoci. 

Domů do Skotska, jedu ze dvou důvodu. Kvůli rodičům, ale i kvůli tomu, že chci trochu pátrat. Prvně se zeptám právě jich, na to jestli o tom co umím, něco nevědí. Myslím, že odpověď a tu otázku vím předem. Bylo tu pár náznaků, kterém mi dříve unikaly. Něco rozhodně vědí. A pak chci zajít do státní knihovny. Bude tam něco o Alpinech. Moji rodiče bydlí v hlavním městě Edinburghu. Druhém největším městě ve Skotsku. Těšila jsem se, až je zase uvidím. Třeba zapomenu na to, že Rafael mě ignoruje. Připomínat mi ho nebudou ani kousance na krku, protože už se dávno zahojily. Zajímalo by mě, jestli se krmí z jiných lidí. Musí, jak jinak by to vydržel dva týdny bez krve?

To je nemožné sám říkal, že to zvládl maximálně týden. Ta představa, že by použil jinou krásnou dívku k jeho potřebám, se mi příčila. Rychle jsem to zahnala. Společně se slzami hořkosti. Sakra. Zapomeň na nějakého Rafaela, o kterém nevíš zhola nic. Gabriel měl v tomhle pravdu. Vysnila jsem si o něm, bůh ví co. To nebyl on, to bylo jen to, co jsem si v něm přála vidět. Vstřícný ke mně byl maximálně kvůli jeho sobeckým potřebám zjistit o mě potřebné a použít mě jako zdroj potravy. Jsem přesně tak nevinná a naivní, jak mě všichni kolem mě vidí. A přestávalo se mi to líbit. Jak bezbranně všem musím připadat. Naučím se jak používat svoji magii a každému předvedu, že se ve mně mýlili. Mohla bych být hrdinka, jak Spidreman a Batman. Zachraňovat lidi. To mě nadchlo.

S tou ideou jsem si dobalovala zbytek svých věcí. Letadlo mi letělo ještě ten den po poledni. Doma budu za chvilku, ale chtěla jsem cestovat rychle, i když o něco dráž. Když jsem bylo hotová. Zavolala jsem si před dům taxíka. Na prahu dveří svého bytu jsem se ještě na chvíli zastavila a vrátila se pro papír s tužkou. Možná dělám chybu, ale musela jsem to udělat. Jen pro jistotu.

Jestli jsi už zmoudřel a přišel se zajímat jestli ještě žiju, tak máš smůlu... Ale jelikož jsem měkká, tak ti napíšu, že jsem jela za rodiči do Skotska. Až ti dojde, že ses choval jako zbabělec, tak za mnou přijeď. Nechám tu adresu. Ale jestli pořád trváš na svém. Neobtěžuj se.

S láskou Médea.

Položila jsem papírek na jídelní stůl a připsala k němu adresu mých rodičů. Když bude chtít, tak se sem nějak dobude. Doufala jsem, že jsem to s tou příkrostí moc nepřehnala, ale vykompenzovala jsem to s tou láskou.

Už jsem neměla čas nad tím nijak zvlášť uvažovat, zatroubil na mě můj odvoz, tak jsem si pospíšila a utíkala dolů. Galantní taxikář mi pomohl s kufrem a pak jsme vyrazili směr letiště.

~~~

Příšerněji jsem se za celou dobu své ubohé existence necítil. Všechno, čeho jsem si vážil na životě upíra, teď vybledalo. Moje rychlost, síla a smysly povadly, jak květiny ve váze na stole. Nechtěl jsem nikoho vidět, tak jsem každou pokojskou, která se sem odvážila vkročit, okamžitě vyhnal ven. Dokonce mi bylo jedno, že tu nebyl John, abych mu mohl zakroutit krkem a vylít si na něm vztek. Dělá dobře, že se mi vyhýbá. Určitě ví proč. Že nikoho nechci vidět, byl jeden důvod, další byl, že se nechci vystavit pokušení zavraždit každého, kdo by se vedle mě ocitl moc blízko. Už přes dva týdny jsem neměl čerstvou krev rovnou z žil a tepen. Necelé dva týdny se živím jedině ledničkovou krví. Je to nechutné, ale nezbytné. Nic jiného mi nezbývá. Jsem závislý na jedné jediné krvi a tu mít nemůžu. 

Takže mám smůlu a musím do sebe lít tuhle břečku. Podíval jsem se na skleničku ve své ruce. Měl jsem chuť jí mrštit o zeď. Zaklel jsem. To co musím pít, mi vůbec nedává to, co potřebuji, maximálně mě to drží tak nějak na živu a při smyslech. Ale myslím, že začínám pomalu šílet. Jsem bez sebe. Když nejsem s ní. Proč se to muselo stát zrovna mě? Proč jsem ji musel potkat? Můj život byl v pořádku, než jsem ji potkal a teď bez ní nemá žádný řád. Už si připadám jak ta Elizabeth v deníku. Už začínám přemýšlet nad tím, že to skončím, abych necítil tu starost o ni. Co asi teď dělá, chybím jí stejně tak jak ona mě? Jen samé otázky. Začínám být zbabělec. Kdybych se radši sebral a dostrkal sám sebe k ní a přesvědčil se o to zda mě postrádá. 

Ale ona by znovu začala s těmi řečmi. Já si nebyl jistý, jestli bych byl schopný jim čelit. To se ukázalo minule. Je chytrá a věděla jak na mě. Už jsem se jí málem svěřil, jak jsem doopravdy nevyrovnaný a rozbitý. Nevypořádal jsem s tím, co se stalo. Co se stalo kvůli mně. Je zbytečné říkat, že to nebyla moje chyba. Ale on mě neměl ani kdo obvinit, všichni zemřeli. Nikdo si na mě nemohl ukázat prstem a říct, že to já jsem zavinil ten masakr. Ona mě donutila, si na to vzpomenout a přemýšlet nad tím a teď to trýzní moje vědomí a duši. Trhlina na mém srdci se zvětšovala, i když jsem s ní nebyl. A krvácela pro ni. Pořád jsem před očima měl její obličej. Každý její výraz se mi vryl do paměti. Její úsměvy a zář jejích očí. Její dlouhé hebké vlasy, do kterých jsem tolikrát zamotával svoje prsty, když jsem z ní pil. Její zápal pro věc. Když se jí něco nelíbilo, jak krabatila čelo. Naléhavost v jejím hlase, když mě prosila, abych si vzal její krev. Zvuk jejího stenu a každého výkřiku, když jsem jí bořil zuby do kůže. 

Proč mi na ní tak záleží a proč jí prostě nemůžu říct, co chce vědět? Pochopila by mě? Řekla by mi něco uklidňujícího. Přece jsem už přesvědčil o tom, že ona rozhodně není jako jakákoliv jiná žena na světě, kterou jsem kdy potkal, nebo i nepotkal. Je jiná, jedinečná. Je to tak jednoduché. Něco se ve mně překonalo tu bolest a strach. Odložil jsem sklenici na stůl a zvedl se. Nebylo mi dobře, ale musel jsem okamžitě za ní. Cítil jsem se slabý, ale vědomí, že ji brzy uvidím, mi dodávalo dostatečnou sílu. Seběhl jsem po zadním schodišti hotelu a pak tryskem k ní domů. Už když jsem byl kilometr od jejího domu, věděl jsem, že tam není, ale proč bych na ní nemohl počkat? Doběhl jsem před její dům a pak ke dveřím jejího bytu. Vzal jsem za kliku a trochu s ní trhnul, ale ne tak abych ji zase vyrval ze dveří, jen abych povolil mechanizmus uvnitř zámku a pak otevřel. Zabouchnul jsem za sebou. Pak mě popadl divný pocit. Zamračeně jsem došel do středu kuchyně a pak můj pohled padl na stůl. Byl tam bílý papír. Zvedl jsem jej k očím.

„Sakra Médeo. Děláš mi to o tolik těžší!" zahučel jsem a sebral adresu jejích rodičů. Kdy odtud odešla? Dnes? Před týdnem? Nasál jsem vzduch vznášející se kolem mě. Ne, určitě to bylo dnes. Její vůně tu ještě pořád je. Teď se musím rychle rozhodovat. Což se stalo během další vteřiny. Vyběhl jsem z jejího bytu, dal jsem si záležet, abych dveře zajistil. Vyběhl jsem ven, tam jsem na chvíli zastavil. Kdybych byl v plné síle zvládl bych tu cestu do Skotska během několika hodin běhu. Ale takhle jsem si netroufal. Tak jsem běžel zpět na hotel sbalit si pár věcí a několik pytlíků s krví. Zavolal jsem na letiště a objednal si tryskáč. Moje myšlenky se pnuly k jediné osobě.

~~~

Domov. Sladký domov. Bylo krásné se zase ocitnout v rodné zemi, v mé Albě. Jela jsem taxíkem k domu, kde jsem vyrůstala. Když jsme zajížděli do ulice, viděla jsem postávat svoje rodiče před domem. Radostně jsem si poposedla na sedadle. Pak jsme zastavili. Vylétla jsem z auta rovnou do jejich otevřené náruče. Byla jsem jejich jediná dcera a vždy jsem byla ráda za takové rodiče, jako byli zrovna oni dva. Dostalo se mi od nich lásky a podpory víc než dost.

„Mami! Tati! Tak ráda vás zase vidím." Vykřikla jsem, když jsem se od nich odtáhla. Mamce po tvářích tekly slzy a táta se na mě hrdě podíval. Oba byli Skotové od narození a nikdy nevytáhli paty z téhle země. Mamka se jmenuje Aida a pracuje jako recepční v hotelu v centru. Táta je Malcolm a dělá psychologa na jedné klinice. Oba mají krásná vznešená jména, nevím proč mi museli dát zrovna Médeu. Taky mi mohli vybrat královské jméno. Pamatuju si, že jsem na ně jako puberťačka křičela, že je nenávidím za to, že mi zničili život. Chtěla jsem si změnit jméno, ale zvykla jsem si na něj. Rozhodně mi nezruinovali život.

„My tebe taky zlatíčko. Ukaž se mi děvče. Jsi strašně hubená a bledá!" postěžovala si mamka. Kriticky si mě prohlížela.

„Určitě nejíš pořádně!" pokračovala. Vždycky jsem jí připadal moc hubená a bledá, takže to není žádná novinka.

„Tak nebudeme tu stát venku na zimě a zalezeme dovnitř." Táta se na mě vřele usmál a vzal mi kufr z ruky. Opravdu byla zima. Ale ne nijak závratná. Bylo jaro. A bylo sychravo, ale když tohle roční období trochu pokročí je tahle země nádherná. Nicméně teď jsem následovala svoje rodiče dovnitř. Taťka mi kufr odnesl do mého bývalého pokoje. Bylo tam vše úplně stejné. Nástěnka s fotkami a různé maličkosti, co mi připomínaly hezké chvíle. Většinou se to vše točilo kolem mých kamarádů ze školy a taky bývalých lásek. Měla jsem tu i svojí velkou postel se stejným povlečením, které vonělo po vyprání. Celý pokoj jsem měl tónovaný do zlato-bílých barev. Jako by moje podvědomí tušilo, že nakonec zlatá bude vládnout mému životu.

„Médeo. Udělala jsem ti kakao s marchmelouny, pojď dolů!" mňam. Sundala jsem si svojí koženou bundu a boty a seběhla schody dolů. Sedal jsem si v kuchyni na barovou stoličku, jak jsem to dělala jako malá a vzala si od mamky hrnek.

„Tak jak se vůbec máš?" oba moji zlatí rodičové si sedli naproti mně a začali se mě vyptávat na Londýn, a co jsem dělala. Jak mi to jde v nové práci, která už není tak nová. O všem jsem jim povyprávěla. Když jsem jim to říkala, bez těch všech zajímavých situací, do kterých jsem dostala. Připadal mi můj život totálně nudný.

„Daří se mi v práci a všechno. Ale přijela jsem sem z více důvodů než jen kvůli stesku po domově." Řekla jsem trochu tajemně.

„A z jakého? Úplně jsem zapomněla, potkala jsem tvoji bývalou kamarádu. Lucy. Řekla jsem jí, že sem přijedeš. Tak se na tebe pravděpodobně přijde podívat." Mrkla na mě mamka. Trochu odběhla od tématu. Že by tušila? Ale na Luc se těším. Už jsem ji neviděla celou věčnost. Jediné naše řídké kontaktování bylo přes maily a zprávy na záznamníku.

„Zavolám jim. Jsem tu kvůli pátrání. Chci zjistit víc o mé rodině. Myslím o její minulosti. Nevíte náhodou, jestli jsme rodině měli nějakou Elizabeth?" udeřila jsem hned s první otázkou, kterou jsem si připravovala. Všimla jsem si, jak se na sebe táta s mamou podívali. Nedočkavě jsem si poposedla.

„Na žádnou Elizabeth si nepamatuji." Řekl Taťka. Podezřívavě jsem si ho měřila.

„Ne. Určitě ne! Proč se chceš hrabat v minulosti, zlato?" zatím co mamka si zase měřila mě. Vypadala jsem jako její kopie, akorát o několik let mladší. A měla kratší vlasy stejné světle hnědé barvy a místy jimi prokvétalo stříbro. Přesto vypadala krásně. Ale oči měla hnědé. Zelené oči jsem zdědila po tátovi. A taky jeho úsměv a některá gesta.

„Mám pro to hodně důvodů." Řekla jsem tajemně. I když ten důvod byl jen jeden, ale za to hodně velký.

„Máme tu rodinnou kroniku." Vypadlo najednou z táty. Jeho žena na něj vrhla rychlý pohled.

„O co tu jde? Mami, Tati?" chtěla jsem vědět, opravdu tohle chození kolem horké kaše mě už přestávalo bavit.

„To nám řekni spíš ty, Médeo." Zamračila jsem se na ně. Co, když jim to řeknu a oni si budou myslet, že jsem se zbláznila. No co. Tak jim to ukážu, nemůžou popřít to, co vidí na vlastní oči.

„Tak dobře, doufám, že vám to nezpůsobí infarkt, ale já mám, vlastně proto nemám žádné speciální pojmenování, ale mám jisté schopnosti." Řekla jsem jednoduše. Chvíli na mě oba dva jen koukali. Ne že by je to, co jsem řekla nějak ohromilo, nebo snad překvapilo. Jen na mě oba dva koukali. Oni snad čekali, až jim to předvedu.

„Co přesně myslíš tím, že máš schopnosti." zeptal se táta, chtějíc více podrobností.

„Neumím to vysvětlit, ale předvést bych to mohla." Schválně jsem je chtěla vyděsit. Ale vzrušení v jejich obličejích, děsilo mě. Oni mi věřili! Opravdu ano. Trochu zmateně jsem se postavila vedle své barové stoličky, sklouzla jsem pohledem z mých prapodivných rodičů a zaměřila se na hrnek s mým pitím. Našla jsem v sobě tu zlatavou moc a natáhla jednu ruku k hrnku, který v zápětí vzplál v zlatých plamenech. Už jsem dokázala usměrnit moc jen na to, co chci aby dělala, takže při tom nesvítím jak vánoční stromeček. Odvrátila jsem pohled od hořícího hrnku, na ně. Netvářili se vyděšeně, ale spíš šťastně? Cože? Oba dva se na mě usmívali a v očích se jim svítila pýcha. Oni na mě jsou pyšní?? Proboha, měla jsem dojem, že mi tu něco uniká. Nechala jsem ruku spadnou k mým bokům, nechávající hrnek už zase normálně stál na stole bez známky poškození.

„Věděli jsme, že u tebe se to taky jednou projeví. I když trochu později. Ale koukám, že už jsi pokročila a sama." Valila jsem oči na svou matku.

„Nepřipadá vám to ujeté, nebo nadpřirozené. Že vaše dcera zrovna podpálila věc jen tak, že jsem na ní ukázala?" nedokázala jsem potlačit úžas v mém hlase. Pořád jsem na ně zírala.

„Ne, když víme, že to není ujeté. V naší rodině je to normální." Usmál se na mě táta.

„A to jste mi to nemohli říct? Myslela jsem, že jsem šílená. Možná bych zešílela, kdyby mi Raf..." zarazila jsem se. Měla jsem vztek, že mi to neřekli a nechtěně jsem řekla, něco co jsem neměla v úmyslu.

„Pokračuj..." vyzvala mě matka. Byla zvědavá. Co by se stalo, kdybych jim řekla, že se přátelím s upírem. Teda přátelila jsem se.

„Proč jste mi to neřekli?" přešla jsem to rychle. Usnesla jsem se, že asi není moc dobrý nápad se zmiňovat o upírovi. Nějaký můj vrozený instinkt mi říkal, že by se jim to nelíbilo. Už tak nějak jsem počítala, že vědí o jejich existenci. Jak by ne, pravděpodobně vědí mnoho věcí, co já ne.

„Je lepší, že jsi na to přišla sama. Každý si tím takhle prošel." Vysvětlovala mi mamka rychle.

„Počkej. Každý, kdo ještě?" prahla jsem po informacích, týkající se mé moci.

„Moje matka, byla jako ty. V naší rodině se to dědí ob generaci." No tohle moje babička byla jako já? Byla. Už je po smrti.

„Takže ty nejsi čarodějka nebo co to je?" hned zavrtěla hlavou, to trochu zchladilo moje nadšení. Už jsem myslela, že by tu byl někdo, kdo by mě mohl učit, jak přesně ovládat to co v sobě mám.

„Tvoje barva je zlatá. Vždy byla. Jsem tak ráda, že si se s tím vypořádala tak dobře." Taťka jen přikyvoval.

„Ale jak je to možné a co to vůbec přesně je?" chtěla jsem vědět dál.

„Povím ti vše, co o tom vím, ale jak řekl Malcolm, máme kroniku. Sice není úplná, ale mohlo by ti to dát několik dobrých informací, abys mohla hledat dál." Věnovala mi vřelý pohled. Táta se zvedl a odešel do sklepa najít kroniku. Ona si sedla naproti mně. A začala mě poučovat. 

Tahle moc se dědí tedy jen z babičky na vnučku. A vždy je to žena, nikdy ne muž. Každá disponuje svou vlastní barvou, která ji charakterizuje. Dokonce se mi zmínila o auře. Lidé vidět něco takového nedovedou, ale řekla mi, že Mocné to dokážou. Název pro můj druh je Mocná. Jak na hlavu postavené je to? O upírech se nezmínila. A pořád jsem si nebyla jistá, jestli bych to neměla taky vyklopit. Pak pokračovala. Řekla mi základní dovednosti. Co si pamatovala, že její máma uměla. Dokázala pracovat ohněm a vzduchem, což znamená přesně to co mi tak dobře šlo. Odhazovat lidi. Ale hýbat věcmi, to jsem zatím moc nezvládala. Babička uměla neuvěřitelné věci. Pak mi řekla, že smysly Mocné se vytříbí. To se mi líbilo. A líbilo se mi, že neříká čarodějnice, a podobně. Mocná zní o hodně lépe.

„Existuje nějaký důvod, proč máme takové schopnosti?"napadlo mě. Jestli moje plány stát se superhrdinkou mají vůbec budoucnost.

„Nevím o ničem konkrétním, ale v té knize bys na to mohla najít odpověď." Táta mi vložil do ruky obrovskou zaprášenou bichli. Ještě, že jsem zapřísáhnutá čtenářka. Přesně jako moje matka. Vzpomněla jsem si, že jsem si sem přivezla Bethin deník. Dám jí ho přečíst.

„Mám taky jednu zajímavou knihu. Myslím, že je o jedné z první Mocné. Elizabeth. Proto jsem se na ní ptala. Jmenovala se Elizabeth Mac Alpinová, mám tady její deník." Rodiče se na mě překvapeně podívali.

„Kde jsi přišla k takové knize? Ta musí být tisíce let stará." V tom deníku se dočte o upírech. Prostě to řeknu.

„Od jednoho upíra." Vyhrkla jsem. V jejich obličejích se objevil údiv a pak něco podobné znechucení. Ach. Sakra. Tak to se mi nepovedlo.

„Takže si se už setkala s těmi stvořeními?" položil mi táta celkem zbytečnou otázku.

„Londýn je jich plný." Zkonstatovala jsem s pokrčením ramen.

„Jsou nebezpeční, Médeo. Jak to, že ti jen tak dal ten deník? Neznám vypočítavější kreatury, než jsou upíři." Mamka si mě prohlížela. Nepříjemně jsem se ošila. Neměla jsem s tím začínat, jak to teď vysvětlím?

„On byl napolo šílený. Nedělej si starosti, prostě mi ho dal. Nic v tom nehledej." Utnula jsem to. Nechtělo se mi vysvětlovat to vše, co se událo. Co jsem dělala. Jak by se asi tvářila, kdybych řekla, že jsem ho nechala dobrovolně ze mě pít? Dostala by při nejmenším infarkt.

„Sice jsem ve svém životě viděla jen jednoho upíra, ale vůbec se mi nelíbil. Tvoje babička ho srovnala do latě přímo před mými zraky." Mrkla na mě. To jsem si uměla představit. Babička byla vždycky svérázná, a jestli dovedla to co já, tak to měl ten upír co dělat.

„Tak to jsem zvědavá, jak se ti bude líbit ten deník." Pověděla jsem jí tajuplně. „Mimochodem, já už jsem se taky s jedním upírem vypořádala po svém." Nemohla jsem si to odpustit.

„Jsme na tebe pyšní Medy." Tatínek ke mně přišel a objal mě kolem ramen. Řekl mi, tak jak mi říkával, když jsem byla ještě malá. Měla jsem ráda tuhle zdrobnělinu. Líbilo si mi, že jsem se mohla aspoň částečně svěřit osobám, co jsou mi na světě velmi drahé. Ani to nebylo divné. Nadpřirozeno, už do mého života patří, ať se mi to líbí nebo ne. Nemůžu si vybrat. Ta magie co se kolem mě vznáší jen tak nezmizí a tak je lepší, když si o ní zjistím co nejvíce. A mít na pomoc kroniku mé rodiny, je jedna věc. 

Tak jsem popadla tu mega knihu a odebrala se do svého království. Mamka připravuje skvělou večeři a taťka si zalezl do obýváku ke sportovním novinám. Položila jsem pamětní knihu na svůj psací stůl a rozsvítila lampičku. Už se stmívalo a Edinburgh, stále žil v plném proudu, nijak se teď nelišil od Londýna. Rozhodla jsem se, že se pustím do čtení až zítra a šla pomoct s přípravou večeře. Vzala jsem s sebou deník a dala ho mamce. Užila jsem si krásný večer v přítomnosti své rodiny a pak šla spát. Po dlouhé době ve své posteli. Tolik jsem toho zažila. Nikdy jsem netušila, jaké dobrodružství mě ve skutečnosti ještě čeká. 

A/N

Jsem tu s další snůškou keců :D

Ok asi se Vám nebude zamlouvat, že jsem Rafadeu zase na chvíli rozdělila, ale předem Vám mohu prozradit, že to co má přijít si užijete!

A co víc, konečně víte, jak pojmenovat to, čím je Médea!!!

Mocná!

A hned několik dalších "velmi" důležitých informací!! Které je potřeba si zapamatovat!

Změnili jsme prostředí! 

Niky jsem ve Skotsku nebyla, ale předem vím, že by se mi tam sakra líbilo...už se tam chystám!

Rafael nám vysychá, tak snad tu cestu za Médeou přežije...asi jste uhádli, že přesně tam míří...hah bude sranda :D

A ano tato kapitola je stejně dlouhá jako ta minulá...i když si toho nikdo posledně nevšiml... pfff :D

Ok nebudu zdražovat!

PS: kdo čte moji trilogii a čeká netrpělivě na další kapitolu Té Nejvyšší... moc se omlouvám!! napsala jsem asi 1000 slov a není to dost...mějte trpělivost! :D

Ok děkuji za Vaši neustálou podporu, za nominaci v soutěži atd!

Jste nej nej nej nej!!!!

LOVA YA!