~~~ Simple plan - Untitled~~~

Slzy mi kanuly na zavřenou knihu. Položila jsem ji na stolek. Už se stmívalo. Utírala jsem si mokré tváře a snažila se uklidnit. Klid Médeo. Je to jen hodně starý příběh. Beth ztratila veškerou naději. Nemohla překousnout fakt, že její milovaný je upír. Nemohla s tím ani žít.

Nedokázala jsem si pomoct a porovnala jsem svůj život s jejím. Sice v něm mám také upíra, ale je to úplně jinak než v tom jejím. Ona ho milovala ještě dřív, než se jím stal. Zatím co já ho... Co? Já přece Rafaela nemiluju. To je blbost. Je tu jen ta věc s pitím krve a možná fyzickou přitažlivostí, to je vše.

Zavrtěla jsem hlavou. Podívala jsem se kolem sebe. Seděla jsem ve tmě v obýváku. Zamračila jsem se a podívala na hodiny. Bylo už devět hodin. Kde je Rafael? Neměl by tu už dávno být? Vlastně, ani nevím. Včera zmizel tak rychle a neřekl, kdy přijde. On vlastně neřekl vůbec, jestli přijde. Ale musí, vždyť si musí přijít pro moji krev nebo ne? Třeba dorazí později. Tak jsem se sebrala a šla si dát rychlou sprchu. Zítra mě čekal velký den a musím být svěží.

Ale když jsem si šla udělat večeři. On pořád nikde. Tohle se mi nezdá. Co když se mu něco stalo? Co když ho Gabriel znovu napadl?

Pak jsem nad tou možností zavrtěla hlavou. Bylo nepravděpodobné, že by Rafael nechal něco takového se stát znovu. Už ví, že si má hlídat záda. Ale tak potom co ho zdrželo? Napadlo mě, že to dělá schválně. Třeba si myslí, že by se dělo to samé co před tím, kdy mě políbil a nechce to opakovat. Zhrozila jsem se. Doufám, že to není příčina toho, že tu není. Hnusila se mi představa, že by pil z někoho jiného. Přece i on sám se mi přiznal, že nechce pít z nikoho jiného, než ze mě. Tak proč mi to dělá?

~~~

Další den

Stál jsem před velkou budovou. Tady se má konat ta konference. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli bych tam měl chodit. Už dva dny hladovím, a ta představa, že ji tam uvidím... šílím z toho. Neměl jsem trucovat a zajít za ní. S tím jsem přestal hned, jak jsem zašel k ní do práce a zjistil si od velmi vstřícné recepční, kde se tahle sláva koná. Já si umím zjistit svoje informace velmi šikovně.

Moje nálada se pohybovala pod bodem mrazu. Tím víc, že jsem ji neviděl dva dny. Nevím, co dělala, s kým a kde. A to mě neuvěřitelně rozčilovalo. Ne že by to nebyla moje podělaná chyba. Hrdlo mi hořelo, v dásních jsem vnímal tlak a měl jsem chuť, hned jak ji uvidím vtáhnout jí někam do tmavého pokoje a zahryznout se do ní. I když kolem mě procházelo tolik nádherných žen, plné horké tepající krve, ani jedna mě nezajímala.

Vyhlížel jsem Médeu. Byl jsem zvědavý, jestli četla ten deník. A co na něj říká. Sice jsem ještě netušil, jak jí vysvětlím to, co se stalo u ní doma, když jsem z ní naposledy pil. Ale věděl jsem, že se na ni i tak těším. Kdyby ale po mě chtěla vysvětlení, pochybuji, že bych mohl něco říct. Něco co by mě obhájilo, protože sám nevím, proč jsem to udělal. Rozhodl jsem se, že to budu řešit až, když na to přijde řeč. Upravil jsem si límeček bílé košile a utáhnul motýlka. Ano vzal jsem si svůj černý oblek, takhle akce vyžadovala slavnostní oblečení.

Vydal jsem se pomalu dovnitř, zastrčil jsem si ruce do kapes. Vešel jsem do velké haly. Kde po mě chtěli pozvánku. Zaměřil jsem svou pozornost na ženu, která ji po mě požadovala.

Už jsem vám svou pozvánku dal. Vložil jsem jí do hlavy tuhle myšlenku a ona se na mě zářivě usmála. Rukou mi naznačila, abych šel dál. Prošel jsem halou do hlavního sálu, kde byla hlava na hlavě. Nechtěl jsem se jimi prodívat. Zůstal jsem na kraji ve stínu, tak jak to mám ve zvyku. Ještě tu nebyla, věděl bych kdyby ano. Cítil jsem někoho jiného. Podrážděně jsem si povzdechl. Proč ten, musí všude opruzovat? Zahlédl jsem ho na druhém konci sálu. Gabriel si mě navztekaně prohlížel, ale někdo na něj mluvil, tak ode mě obrátil pohled. 

Líbí se mi ho provokovat. Ale pak jsem na nějakého Gabriela dočista zapomněl. Jeho auru překryla silnější a pro mě už nezaměnitelná. Nikdy bych si jí nemohl splést a nikdy by mi neušla její přítomnost. Očima jsem zabloudil ke vchodu a opravdu tam stála. V krátkých zlatých šatech. Byly střiženy tak, že měly široké ramínko přes jedno rameno a druhé zůstávalo holé. Jinak byly jednoduché. Na nohou měla vysoké boty na podpatku stejné barvy jako její šaty. Vynikaly tak její dlouhé štíhle nohy. Vlasy měla rozpuštěné a vlnité. Teď vypadala jako modelka, jako někdo z vyšší vrstvy. Byla i lehce nalíčená, čímž se jí podařilo ještě víc zdůraznit svoji krásu. 

Nevím, jak zjistila, že tu jsem, ale moc jsem se v tom nedloubal, jelikož hned jak její pohled skončil na mé postavě, pocítil jsem vzrušení. Zahlédl v jejích očích záblesk překvapení a pak podrobné prozkoumání mého vzezření. Neubránil jsem se úsměvu. Dal jsem se do pohybu v tu stejnou chvíli jako ona. Taky se na mě usmívala, ale když ke mně došla, v obličeji se jí objevil starostlivý výraz.

„Rafaeli? Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi za mnou nepřišel. Vypadáš jako duch." Pustila se hned do mě. Zatvářil jsem se schválně ublíženě.

„A já doufal, že mě pochválíš, za to že jsem sem přišel a že vypadám k nakousnutí." věnoval jsem jí hraný znechucený pohled. Ale věděl jsem, že má pravdu. Hladovění si vybírá daň na všech, ať je to člověk, nebo upír. Na upíra to má vliv takový, že pomalu vysychá, dokud se z něj nakonec nestane rozinka. Začíná to nezdravou barvou kůže (ne že by jinak zdravě vypadala), kruhy pod očima, má to i psychický dopad, nervozita, nevrlost, agresivita. Když už je to hodně špatné, tak se kůže začíná svrašťovat a scvrkáváš se. Je to humus. Nezáleží na tom, jak dlouho to trvá, ale pálení v krku a bolest dásní neustane nikdy. Pak už se nedokážeš ani pohnout a myslíš jen na to, že by sis nejraději prohnal kolíkem srdce.

„Rafaeli. Když jsi nepřišel, myslela jsem, že jsi... využil jiný zdroj. Což jsi evidentně neudělal," z nějakého jemu neznámého důvodu vypadala potěšeně. "Ale ten smoking ti moc sluší." Její poznámka o jiném zdroji mě znechutila a pobouřila. Ta možnost mě ani nenapadla, když jsem hladověl u sebe na hotelu.

„Už jsem ti řekl, že bych se nenapil z někoho jiného, když jsi tu ty." Ujistil jsem ji.

„Tak proč jsi nepřišel?" naléhala tiše.

„Protože jsem ti nechtěl ublížit, není to dobré pro tvé tělo. Musí si na to zvyknout. A já nezemřu. Můj rekord bez krve byl skoro přes týden." Snažil jsem se jí uklidnit a řekl jí svoji polopravdu. Druhá pravda byla, že jsem před ní nechtěl znovu stanout, a propadnout těm pocitům. Nechtěl jsem, aby puklinu na zdi kolem jeho srdce zvětšila.

„Tak dobře, ale stejnak si myslím, že jsi měl přijít!" připadalo mi, že se cítí ublíženě, že jsem ji snad ignoroval. Nevím ani proč, ale cítil jsem se povinen to teď napravit.

„Dobře a teď mě nech být trochu galantní. Vypadáš nádherně." Do hlasu se vloudilo jisté teplo, které mi bylo cizí a dodalo mým slovům váhu. Zamžikala na mě řasami ve svém překvapení. A pak se jí na rtech rozlil sladký úsměv. Do prdele! V duchu jsem sprostě zaklel. Jak to, že se mi zdá kouzelnější než všechny ty holky tady dohromady. Nikdy jsem takový problém neměl. Myslel jsem, že schopnost cítit něco podobného vymizí, když se stanu tou zrůdou, kterou teď jsem. Bohužel jsem se šeredně zmýlil, ale to se mi stává ve společnosti Médey skoro neustále.

„Díky." Trochu se začervenala, když mi děkovala, pak ale zvážněla. „Četla jsem ten deník!" pověděla mi. Čekal jsem, kdy se o tom zmíní. Nic jsem neříkal a vyčkával na to, co dalšího mi poví.

„Bylo to... zajímavé a smutné." Zkonstatovala nakonec. Úplně jsem si v hlavě vytvořil obrázek sedící Médey nad knihou a ronící proudy slz. To já, když jsem to četl, jsem byl spíš znechucený. To jak Beth odmítala zůstat se svou láskou navždy, mi připadalo hloupé. A nechápal jsem to, ale měl jsem jednu teorii.

„Už víš víc o tom, co můžeš ještě dokázat." Díval jsem se na ni a přemýšlel nad tím, jestli se v něčem podobá Elizabeth. Dospěl jsem k názoru, že ne. Vůbec. Médea je pořád stejně jedinečná.

„To ano. Mnoho. Ale víc mě vzal její příběh. Bylo mi líto toho, jak to celé dopadlo. Ztratila svého snoubence a vzala si život." Chtěla se semnou podělit se svými dojmy, ale já jsem je nesdílel.

„Já bych řekl, že by byla neuvěřitelně hloupá, kdyby nepřistoupila na jeho nabídku." Obrátila ke mně oči.

„Jak to myslíš, že by byla. Ona na ní nepřistoupila!" vrtěla hlavou.

„Neřekl bych."

„Myslíš..."

„Myslím. Jsem si celkem jistý, že Arthur by neodešel jen tak, když ji miloval." Oči se jí rozšířily vzrušením.

„Ale ona psala, že by nechtěla žít jako upír..."

„Třeba to psala kvůli tomu, aby zametla stopy. Myslíš, že tak velkou lásku by zničila pouhá smrt? Ne. Pochybuji, že by Beth byla tak hloupá. Podle mě, napsala to vše do deníku, pak se sebrala a odešla s ním." svěřil jsem se ji o své teorii. Mám dojem, že se jí tahle varianta líbí víc, než to co se dočetla v té knize. V očích se jí objevily slzy, ale hned je zahnala a sklopila hlavu.

„Já myslela, že city a vše zmizí, když se změníš v upíra." S nadějí se na mě zadívala. Snažil jsem se rozluštit, co by chtěla přesně slyšet. Jediná odpověď co se mi drala na rty byla, že jsem si to myslel taky. Ale místo toho jsem řekl.

„On ji miloval ještě před tím, než se proměnil, tím pádem to vše pravděpodobně přetrvalo. Možná se to ještě umocnilo. Nevím. Nemám s tím zkušenosti." Odvrátil jsem hlavu, abych se na ní nemusel dívat, ale cítil jsem, že její nadšení trochu opadlo.

„A kdyby to bylo, tak jak říkáš, myslíš, že by mohli ještě teď žít?" překvapila mě svojí otázkou. Zamyslel jsem se nad tím. Bylo by to možné. Proč ne? I když neznám nikoho tak starého, jak by byli oni dva. Už já jsem byl rarita a teď ještě k tomu zjišťuji, že Gabriel. Vzhledem k tomu, že mě zná z doby, kdy jsem byl člověk.

„Možné to je. Jediné co dokáže zabít upíra je, probodnutí srdce. Takže ano." Věnoval jsem jí usměv.

„Bylo by to neuvěřitelné je potkat." S tím jsem souhlasil. „Dobře, teď bych už měla jít, musím předvést svůj výtvor." Trochu ode mě odstoupila.

„Jdu s tebou. Potlouká se tu Gabriel. Vím, že bys ho dokázala odhodit až na druhou stranu Londýna, ale pro jistotu."řekl jsem rozhodně. Nastavil jsem ji rámě a ona do něj bez zaváhání zaplula svou rukou. Byla tak příjemně lidsky teplá. Ale bohužel jí neušlo moje ztuhnutí svalů, když se mě dotkla.

„Až to skončí, napiješ se ze mě." Přikázala mi. Vyložila si moje ztuhnutí trochu jinak, ale nebránil jsem se. Při té zmínce mi opět došlo, jaký mám hlad. Dokázal jsem se ale krotit.Teď jsem s ní šel ale k hromadě lidí z její práce. Zahlédl jsem i Madam Rose-M. Jakožto její zákaznice.

„Tady je slečna Hogwardová. Čeká se jenom na vás." Oslovil ji postarší muž. Byl to její šéf, ale její pozdní příchod mu nedělal starosti a usmíval se na ni. Ona také nasadila okouzlující úsměv a opustila místo vedle mě. Sice se mi to nelíbilo, ale vypadalo by to asi divně, kdybych se k ní přihnal a nárokoval si místo vedle ní. Nechal jsem ji, ať si stoupne za velký stůl, na kterém byla její maketa nového interiéru klubu. 

Pronesla několik úvodních slov, ke své práci a pak odkryla stůl. Neuměl jsem si představit, jak se takové věci prezentují, ale to co udělala, se prezentovalo samo za sebe. Bylo neuvěřitelné, co dokázala. Obdivoval jsem její fantazii. Můj oblíbený klub bude úplně jiný a rozhodně o hodně lepší. Všichni kolem mě propukli v šílený tleskot a obdivné výkřiky. Opustil jsem pohledem veledílo a podíval se na jeho autorku. Taky se na mě dívala. Vyloudil jsem úsměv a dal do něj všechnu vřelost. Trochu zrůžověla a úsměv mi opětovala. Dav se trochu rozplynul, bylo tu hodně dalších stolů na prohlédnutí. Médea se prodrala zpět ke mně. Její spolupracovníci ji ale nechtěli jen tak pustit.

„Kdo pak je tento gentleman? Nezmínila jste se nám, že si někoho přivedete." Popichoval ji její nadřízený. Snažil jsem se tvářit přívětivě. Ale byl jsem moc hladový a kolem mě se seskupilo tolik lahodných obětí. A ta nejlepší se teď tiskla k mému boku. Cítil jsem, jak našla moji ruku a s tichou podporou mi ji stiskla.

„Tohle je můj přítel Rafael...." S přítelem už nezaváhala, ale s mým jménem ano. Neví mé příjmení.

„Těší mě, říkejte mi Rafael." Pokynul jsem hlavou a rozšířil kolem sebe působení své aury. Ani v jednom obličeji se neukázaly pochybnosti. Všichni si mě se zalíbením prohlíželi.

„Kde jsi takového fešáka ulovila Med?" promluvila Taylor. Díval jsem se na ní a na jejího přítele. Byl to ten samý muž, kterého jsem jí připravil tu noc, kdy jsem se seznámil s Médeou.

„Představ si, přesně tam kde ty toho svého." Odpověděla jí Médea. Měl jsem chuť se začít smát se všemi, co ji slyšeli. Vždyť ta noc se stala teprve před týdnem. Neuvěřitelné, mě to připadalo, jako by to byly už roky. Přesně tak. Jako bych ji znal už roky. Po tom ještě padlo několik poznámek na moji osobu, ale dav řídnul, tak jsem zas mohl trochu klidněji dýchat. Pomalu jsem táhnul Médeu s sebou. Daleko jsme nedošli. Cestu nám zastoupil, kdo jiný než Gabriel.

„Jak úchvatná dvojice, všichni tu o vás mluví, jako byste byli hvězdy showbyznysu." Hraně sprásknul ruce a mrkal na nás. Neměl jsem náladu se s ním teď zahazovat.

„Jdi mi z cesty, nemám na tebe náladu." Zabručel jsem. Opravdu, jediné co jsem chtěl, bylo odtud vypadnou společně s Médeou.

„No to vidím. Hlad, je hrozná věc! Jak to že, ti naše Médea nedala loknout? Už po tom tak netouží? Chtěla bys mě?" při jeho řečech se jeho pohled stočil ze mě na ní. Neviděl jsem jí do tváře, ale její tělo se napjalo. A já zase měl co dělat abych se na něj nevrhnul jak divoké zvíře.

„Ty..." nestihl jsem nic říct, o slovo se hlásila Médea.

„Gabrieli tebe bych ke své krvi nenechal přiblížit se ani z kilometru, tak šetři dechem. Nebo se postarám o to, abys nás už víckrát neotravoval." Její hlas překapával sebejistotou a já na ni byl hrdý.

„Ach. Vy dva už mě přestáváte bavit. Být tebou Rafaeli hlídal bych ji, protože až přijde čas, ty přijdeš o život a tady malá kouzelnice poslouží mému plánu." Radostně na nás mrknul a pak odplul otravovat někam jinam.

„Jak milé, že nás varoval." Zavrčel jsem. Pak jsem se vydal ven, tak jak jsem plánoval předtím.

„Rafaeli, něco jsem ti zapomněla říct. Když u mě byl, tak jsem se zmínila o Johnovi a o tom, že mě chtěl zabít. A on řekl, že jsem si to vyložila špatně, že mě měl připravit nebo co. Mám dojem, že John není takový přítel, za jakého se vydává." řekla mu váhavě, když jsme vyšli ven na noční vzduch. Za budovou, kde se konala konference, se nacházel malý park a naše kroky mířily právě tam.

„Johna jsem nikdy úplně za přítele nepovažoval, i když jsem si myslel, že mě má za něco jako vzor. Tušil jsem, že to hraje na dvě strany, jen jsem si nebyl jistý a varoval jsem ho. Jak je vidno, neposlechl. Až ho zase uvidím, tak si trochu promluvíme." Nepotlačil jsem zlověstnost ve svém hlase. Ani jsem nezpochybnil její slova.

„Zabiješ ho?" položila tu otázku, jako by se mě ptala na to, co jsem měl dnes k večeři. I když i to by byla divná otázka.

„Možná." Pokrčil jsem rameny. Jak jinak naložit s někým kdo tě podvádí. Ale, jak jsem řekl, prvně si s ním promluvím a až pak udělám, co  je nutné.

„Gabriel se mi vůbec nelíbí. Myslíš, že je hodně nebezpečný?" došli jsme společně ke kamenné lavičce, ponořenou ve světle měsíce a obehnána růžovými keři.

„Je to upír. Co myslíš?" posadili jsme se těsně vedle sebe. Zvedla ke mně hlavu, aby na mě viděla. Já nechal svoji skloněnou, s obličejem schovaným ve stínu, pozorující její ozářený měsíčním svitem. Zelené očí jí jiskřily.

„Ty jsi taky, ale mně bys neublížil." Řekla to tak jistě, ale měla pravdu. Neublížil. Teď už ne. Dokonce i pomyšlení, že by se jí něco stalo se mi ani za nic nelíbí. Jen jsem se na ni dál díval, ale nic jsem neřekl.

„Už sis na něj vzpomněl? Pamatuješ si na to, jakou roli hrál ve tvém životě? Měl by sis vzpomenout. Myslím, že to má co dočinění s tím proč tě nenávidí. Něco jsi udělal?" upřeně se na mě dívala a vyčkávala na moji reakci. Ale já si na něj nevzpomínal. A co jsem udělal? Udělal jsem hodně špatných věcí, tak u které z nich byl?

„Netuším. Vážně." Řekl jsem popravdě. Trochu se zachmuřila. Pak se najednou pohnula a její ruka vyjela po mé hrudi až k okraji límečku. Fascinovaně jsem ji pozoroval, takže jsem nedával pozor na to, co dělá její druhá ruka. Až když do mě udeřila silná vůně čerstvé krve. Její krve. Překvapeně jsem se podíval, kde krvácí. Na krku měla táhlou ránu, nijak zvlášť hlubokou, ale dost aby z ní teď vytékaly pramínky krve. Ta se leskla na měsíčním světle, jak nakláněla hlavu.

„Co jsi..." nasucho jsem polknul. Zaujatě jsem zíral na její krk a nemohl se odtrhnout. Její ruka vyjela ještě výše, přes mé rameno na zátylek.

„Věděla jsem, že se budeš zase zdráhat, tak jsem se pojistila." Ale v jejím hlase zněla naléhavost a ještě něco víc. Ale já jsem tomu nevěnoval pozornost. Byl jsem připravený se nakrmit. Přerývavě jsem se nadechl. Sakra,udělal bych cokoliv by mě teď chtěla. 

„To jsi neměla." proč se teď v mé denní rutině nacházelo i odmítání krmení? Její ruka za mým krkem na mě zatlačila a donutila mě se nad ní naklonit. Přehodila přes moje koleno svou nohu, aby to měla pohodlnější. Už jsem to nevydržel obtočil svoje ruce, kolem jejího pasu, abych ji k sobě přitáhnul. Pak jsem se ponořil do sladkosti vytékající jí z rány na krku. Nemusel jsem se ani zakousnou, jen jsem sál. Slyšel jsem, jak trhaně vydechla a pak zadržela dech. Její hruď se rychle zvedala a klesala, narážející do mé.

„Rafaeli. Řekni mi o tom, co se stalo tu noc... kdy ses přeměnil!" i přesto, že byla zadýchaná a třásla se po celém těle, položila tuhle nepatřičnou větu. Ale můj mozek byl z jedné poloviny potopený do blaženosti, kterou mi skýtala její krev a její tělo. Takže jsem nad tím nepřemýšlel. Na chvíli jsem přestál sát, ale pořád jsem měl rty na jejím krku a líbal ji.

„Moje rodina byla na návštěvě královského hradu." Nevím, proč jsem to řekl. Jako bych to ani neříkal já. Prostě to ze mě samo vyšlo, znovu jsem si loknul krve.

„Kde jsi byl ty?" vydechla rozechvěle. Zarývala mi prsty do ramen a hned na to napjatě zasténala, když jsem se k ní přitisknul a natlačil ji víc dozadu tak, že teď ležela na studeném sedátku a já byl nad ní. Ona, ale žhnula, byla neuvěřitelně příjemně teplá.

„Jel jsem za nimi... ale přijel jsem později." V hlavě se mi ta vzpomínka rozvinula v plném rozsahu, akorát se při tom vznášel v narůžovělém mlžném oparu. Jednou částí jsem byl tady s ní a bral si z ní život a druhou jsem se vrátil tisíce let dozadu. Projel mnou silný pocit. Vina. Najednou jsem se od ní odtrhl. Seděl jsem na druhé straně lavičky a koukal před sebe. Dýchal jsem zhluboka. Ona ještě chvíli ležela, jako by jí to chvíli trvalo, než si uvědomila, že jsem pryč. Pak se rychle zvedla a provinile na mě civěla. A já se nedokázal uklidnit, před očima mi skákaly hrůzné obrázky, mých mrtvých rodičů a mé sestry a všech ostatních.

„Rafaeli, řekni mi, co se stalo. Komu jinému než mě bys to mohl říct?" Zoufale jsem se na ní podíval. Měla pravdu, ale s tímhle jsem se nikdy nikomu nesvěřil, taky komu. Johnovi? To sotva, když je mu nevěřím ani nos mezi očima. A nikoho jiného jsem neměl.

„Tohle teď, jsi udělala, protože nedokážeš udržet svoji zvědavost na uzdě?" vyhrkl jsem. Věděl jsem, že ano, bylo to vepsané v její tváři. Chtěla to ze mě nějak dostat a kdy jindy bych podlehl, než v tuhle chvíli? Nebyl jsem na ní naštvaný, i když jsem se tak choval. Stoupl jsem si na nohy a prohrábnul si vlasy, roztřesenýma rukama. Chtěl jsem si svoji děsivou přeměnu v upíra nechat pro sebe. Ukázal bych, jakou vinu za to ve skutečnosti cítím. A to nemůžu dovolit. 

„Ne! Znovu už nechoď pryč. Tohle nemůžeš udělat, utéct pokaždé, když se děje něco co by ukázalo tvoje pocity a zr..." Nenechal jsem jí to doříct. Přiskočil jsem k ní a uvěznil její hrdlo v mém sevření.

„Už to nikdy nedělej. Nehledej na mě něco, co neexistuje. Rozumíš?" vztekle jsem zaklel a pustil ji. Začal jsem couvat.

„Myslela jsem, že už víš, že na mě tohle neplatí. Vrať se a čel tomu. Tak moc se bojíš svojí minulosti? Že o tom nedovedeš ani mluvit!?" křičela za mnou. Měla pravdu, ve všem. Ale já jsem i tak pokračoval dál. Běžel jsem, co nejdál od ní. Vědom si toho, že tohle už je po druhé, co od ní utíkám.

A/N

Ajajajajajajaj! :D

Tak si to přeberme!

Rafael je hladový... Rafael za ní přišel na konferenci... Gabriel zase vyhrožuje... Rafael má teorii... Rafael hasí svoji žízeň na Médee... A Médea toho samozřejmě využívá, aby z něj tahala rozumy... Rafael zase zdrhá :D

Řekla jsem to vše?

Nestalo se toho nějak moc v jedné kapitole?

No doufám, že si vážíte toho, že je o něco delší :D

Tak jaký z toho máte pocity lidi???

Už se těším na Vaše barvité komentáře!!:P

Nezapomeňte na VOTES!!

DĚKUJI MOC!

love ya!