~~~ Twenty one pilots - Fairly Local ~~~

Zdá se mi to? Nebo opravdu řekl tu pitomou větu a zmizel? Ne. Nebyl tu. Opravdu odešel. Před chvílí jsem po něm nepopiratelně toužila a teď bych ho nejraději za jeho chování zamordovala na místě. O tom jsem si ale teď mohla nechat tak akorát zdát. Což jsem tak i tak dělala celou dobu od té chvíle, kdy do mě poprvé zabořil zuby. Dneska to poněkud okořenil, ale já si nestěžovala, ba naopak, proč to tak přerušil? Co mu zas přelétlo přes nos? Ještě stále jsem stála na tom samém místě, kde mě nechal a třásla se odeznívajícím vzrušením. Nikdy jsem si tak neužívala něčí ruce na mém těle a rty na mých, nikdy jsem necítila tolik vášně. Měla jsem několik vztahů, ale ani jeden z mužů by se nemohl vyrovnat tomuhle upírovi. Možná to všechno zpestřoval ten pocit nebezpečí.

Problém byl v tom, že se mi to líbilo až moc. Neměla bych se nechávat tak unést. To není normální. Měla jsem si vzít ten deník a pustit se do čtení, a ne ho prosit o to aby se ze mě napil. Chovám se jak nějaká krvavá poběhlice. Protočila jsem sama nad sebou oči. Prvně div neprohodím jednoho upíra zdí a toho druhého nutím do pití své krve. A to ještě nepočítám tu fyzickou přitažlivost, nebo jak nazvat ty šílené pocity doprovázející jeho krmení na mě. Nevyznám se v sobě. Mám teď ve všem zmatek. V tom co jsem, ve mých vlastních pocitech a v celém mém životě. Nevím si s tím rady. A tenhle upír mi to vůbec neulehčuje. Komplikuje mi to svou vlastní složitostí. Potřebuji ho pochopit a musím ho přesvědčit k tomu, aby se mi svěřil se svým životem. Doufala jsem totiž, že by mi to mohlo pomoci se v sobě zase vyznat. Dostat z něj tyto informace, teď bude můj prioritní úkol. Chtěla jsem se na to zaměřit už dneska, ale trochu mě sebral jeho nečekaný polibek. Takže mi to moc nevyšlo.

Ach, sakra. Potřebovala jsem nad ním přestat přemýšlet. Mám práci. Zjistila jsem totiž, že mi tu Rafael nechal ten deník. Tak jsem si teď sedla do křesla, kde jsme před chvíli dělali s Rafaelem krvavé orgie. Vzala jsem do ruky už skoro rozpadlou knihu. Měla tvrdé desky, ale potrhanou vazbu. Na obálce byly různorodé ornamenty. Otevřela jsem ji. Stránky byly zažloutlé a ztvrdlé. Na úvodním listu bylo jméno.

Tato kniha je majetkem Elizabeth Mac Alpin.

Mac Alpin? Počkat! To jméno znám. Tohle jméno je světově známé. Pro Skoty je tohle jméno posvátné. Já jsem byla Skotka. Narodila jsem se tam. Moji rodiče tam bydlí. Miluji ho. Kenneth Mac Alpin je považován za zakladatele Skotska. Elizabeth? To musí být jeho dcera! Rafael má deník dcery zakladatele Skotska? Kde k němu přišel? Tenhle deník je starý tisíce let. Tahle kniha by teď byla neobyčejným skvostem v památkách. Měla by se vystavovat v muzeích.

Místo toho ji mám teď já. V hrudi se mi vzedmula vlna vzrušení. Poposedla jsem si a otočila stránkou. Při začátcích knihy, bych řekla, že Elizabeth bylo kolem 18 let. Popisovala události, kdy si její otec zrovna podmanil a založil Alba. Ona ke svému otci vzhlížela, jako k modle. Byla na něj pyšná a to rozhodně měla na co. Vždyť jeho jméno je teď známé každému Skotovi. Bylo to divné pročítat si stránky o historii mé země. Tahle kniha rozhodně nepatří do mých rukou, ale nějaké oprávněné osobě z muzea. Tenhle detailní popis historie by byl velmi cenný. Nicméně jsem potlačila nutkání se zachovat správně a četla dál. Psala, že s otcem cestovala po všech různých provinciích království. A pak jsem narazila na to, co se podle Rafaela bezprostředně týká mě. Což teda pěkně trefil.

Byli jsme v sedlech celý den a už na nás padala únava. Otec, chtěl ale dosáhnout začátku další části království před setměním. Věděla jsem, že za kopci se nachází další vesnice, která čeká na náš příjezd. Už byl vyslán posel se zprávou o našem průvodu. Ještě, že jsem si vypěstovala um psát i za jízdy na koni. Aspoň, tak můžu psát o všech skvělých činech mého otce. Byla jsem na něj pyšná, chtěla jsem být celou dobu u něj. Chtěla jsem mu dokázat, že jsem schopná ho následovat kamkoliv. Ale poslední dobou se necítím moc dobře, jsem velmi nervózní a neklidná. Už i Arthur si toho všiml, dobírá si mě, že bych se radši měla vrátit do rodného města. Pořád si ze mě tropí posměch. Ale já se nedávám, oplácím mu stejnou mincí. On mi říká, že se chovám jako muž, tak jsem ho donutila k boji. Otec z toho nebyl moc nadšený, ale když jsem Arthura potupně porazila, věděla jsem, že ho to potěšilo. Teď si z Arthura dělám legraci já. Ale on je velmi silný a ctěný v naší družině. Chvástá se tím, že mě nechal vyhrát jakožto dceru velitele klanu...

Tady je věta přerušená a inkoust rozmazaný po stránce. Byla zašpiněná od bláta.

Zaútočili na nás bandité. Bylo jich tolik. Projížděli jsme úzkou pěšinku v lese. A najednou jsme uslyšeli bojovný křik. Lupkové vyskakovali zpoza stromů a plašili koně. Deník mi vypadl z ruky a spadl do louže. Pak jsem se pro něj vrátila. Ale byly to krušné chvíle. Otec křičel jasný rozkaz, rozutéct se do hustého lesa. Popohnala jsem svého koně do běhu, otočila jsem hlavu a všimla si, že mě pronásledují dva muži na koni, ale nebyli to členové mé družiny. Nemohla jsem jet dostatečně rychle, abych jim utekla, protože les byl příliš hojný a neproniknutelný. Slyšela jsem výkřiky všude okolo mě. Dostala jsem se se svou kobylkou do ostružiní a nemohli se vymotat ven. Dva jezdci mě dohnali a obklíčili mě.

Měli dlouhé jednoruční meče, vysmívali se mi, že jsem žena a dohadovali, jestli mě nemají zajmout. V tom se to stalo. Byla jsem sice bez sebe strachy, ale připravená se bránit do posledního dechu. Ale pořád ještě nevím, co se tam v lese doopravdy stalo. A děsí mne to. Seděla jsem tam na koni a cítila, že semnou něco děje. V hrudi mě začalo něco tlačit, byl to neuvěřitelný tlak. Ale nebolelo to. Když jsem se podívala dolů na své tělo. Bylo to neuvěřitelné, ale svítila jsem a zářila světle modrým světlem. Prostupovalo mi hrudí. A pořád se zvětšovalo a dostávalo do mých rukou. Pustila jsem otěže a zvedla paže. Uslyšela jsem vyděšené výkřiky. 

„Čarodějnice! Čarodějnice!" ti dva lupiči si na mě ukazovali, ale nebáli se mě tak, aby odjeli. Kéž by to jen udělali. Ale oni se ke mně přiblížili. Jeden z nich, se na mě snažil dosáhnout a stáhnout mě k němu na koně. Ale já jsem se na něj stihla obrátit, chtěla jsem mu dát ránu do hlavy, aby mě nechal, ale když jsem k němu vztáhla ruku. Modré světlo ze mě vystřelilo a srazilo toho muže z koně do bláta. Ten druhý na mě začal křičet, co jsem to s ním udělala, a chtěl mě probodnout dlouhým mečem. Nechtěla jsem mu ublížit, ale byl to buď on, nebo já. Světlo se znovu objevilo, ale tentokrát toho muže odhodilo dál, až narazil do jednoho z tlustých kmenů stromu. V bezvědomí se sesul na zem. Byla jsem bez sebe, světlo začalo ustupovat, ale ještě to nekončilo. Ze stínů stromů vystoupil se svým hnědákem Arthur. Oči měl rozšířené údivem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ale on měl chladnou hlavu. Řekl mi, abych se uklidnila a pak mě vzal s sebou. Byla jsem v šoku, ale on na mě celou dobu mluvil. Když jsme dojeli zpět k naší skupině, nikomu nic neřekl. Byla jsem mu nesmírně vděčná. Ale nemluvil o tom se mnou. Když padla tma, nedojeli jsme tam, kam jsme měli namířeno, útok nás moc zdržel, tak jsme se utábořili na kraji lesa. Byla jsem ve svém stanu a dívala se na své ruce. Byly zase normální, ale stalo se to. Určitě. Pak za mnou přišel Arthur. Mluvili jsme o tom. Ptal se mě na spoustu věcí. Jestli se to už někdy stalo, opravdu ho to zajímalo a naopak mě ujišťoval, že se nemusím bát. Řekl mi, že věděl, že se to stane. Ptala jsem se, jestli jsem čarodějnice. Neodpověděl jednoznačně, ale říkal, že jsem schopná mnohem větších věcí než jen toho, co jsem předvedla. Nechtěl mi ale povědět, odkud to všechno ví.

Dívala jsem se šokovaně na tu stránku, kde to všechno začalo. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Takže Elizabeth byla jako já. Možná byla jedna z prvních. Protože popravdě tohle se stalo hodně dávno. Ale její barva světla byla jiná. Moje bylo zlaté a její světle modrá. A projevilo se to u ní o pár let dříve. Mě je teď 23 let. Jí bylo 18 let. A byla z toho stejně zmatená jako já. Pro ni samotnou jsem byla ráda, že měla někoho komu se svěřit. Arthur jí byl oporou. Když jsem pokračovala dál. Stali se z nich víc než přátelé. Dočetla jsem se do půlky knihy a už jsem byla vážně unavená. Budu si na to muset zvyknout. Rafael se bude muset krmit každý den, aby byl silný. Gabriel to jen tak nenechá a určitě ho bude chtít dostat.

Teď jsem si ale svůj deník odnesla do pokoje a šla se vysprchovat. Znovu jsem obdivovala, že nemám na krku ani kapku krve. Když jsem se pak doplahočila do pokoje, už jsem skoro usínala za chůze.

Další den jsem se vzbudila celkem pozdě. Musela jsem do práce. Takže jsem se oblékla a zavolala si taxík. Nechtěla jsem zničit svůj výtvor v hromadné dopravě. Do tašky jsem si hodila i deník Beth. Všem se moje práce líbila tak jsem nechala svojí maketu na stole své kanceláře a ujistila se, že zítra večer bude na konferenci. Šéf na mě byl hrdý a tak mě hned zase poslal domů. Naštěstí jsem nikde nepotkala Gabriela a tak jsem se v klidu vydala na cestu. Cestou jsem pokračovala ve čtení knihy. Pro mě teď nejzajímavější knížky. 

Bylo to jako zjišťovat důležité věci o sobě, protože to co ona dokázala, já musím taky. Popisovala svoje další roky jako nejlepší a nejdobrodružnější. Celou dobu jí po boku stál Arthur a pomáhal jí rozvíjet její schopnosti. Ale vše co dovedla, skrývala před všemi i před svým otcem. Psala, že by to nepochopili a označili by ji za čarodějku, tak jako to udělali ti lupiči v lese. A ještě psala, že Arthur říká, že je něco na způsob čarodějky, ale nenašli to správné pojmenování pro někoho, kdo dokáže takové věci. Tak, co tedy jsem? Jedna pasáž v druhé půlce mě celkem zaujala. Ne, že by tam bylo něco šokujícího, ale bylo to hezké.

Nacházeli jsme se na pláži u severního moře. Kousek od Edinburghu. Bylo to nádherné místo. Přesvědčila jsem otce, abychom tu nějaký čas zůstali. Než jsme sem dorazili, ptal se mě na velmi nepříjemné otázky. Už jsem byla ve věku na vdávání a on chtěl provdat svou jedinou dceru. Nebyl jako jiní octové, kteří lpí na výběru ženicha, v tomhle mi dal volnou ruku. Mohla jsem si sama vybrat, s kým strávím zbytek svého života. Tatínek prožil s matkou krásné roky, vyprávěl mi o tom. A mě se líbila ta představa. Ale já měla oči jen pro jednoho muže. Arthura. Jediného koho jsem si dokázala jako svého muže představit. ..... Arthur za mnou přišel do stanu....

Tady je malá přestávka a pak pokračuje. Ale to už jsem dojela domů. Na chvíli jsem to zaklapla a vypelášila do svého bytu. Jen jsem shodila boty z nohou a šla si lehnout do postele.

Arthur je u mě a spí. Tváří otočenou ke mně. Nemohla jsem to vydržet a musím to napsat. Nejkrásnější okamžik, který jsem kdy zažila. Když za mnou přišel, sedl si naproti mně a jako vždy jsme zkoušeli moji moc. Dal mi do ruky kamínek a řekl, ať ho zkusím zažehnout ve vzduchu. Už se mi dařilo levitovat s věcmi. Tak jsem bez problému donutila kamínek vznést se nad mou dlaní a pak vzplál modrým plamenem. Arthur mě pochválil. V jeho očích bylo něco krásného, co mě nutilo se od nich nikdy neodvrátit. Nechala jsem už zase normální kamínek spadnout na zem. On mě chytil za ruce a pak mi do dlaně vložil něco dalšího. Myslela jsem, že mám zase procvičovat, ale když jsem rozevřela ruku dokořán. Celým tělem se mi rozlil šťastný pocit. Byl to stříbrný prstýnek s modrým kamínkem. Safírem. Roztřeseně jsem ho chytila mezi prsty. Podívala jsem se na Arthura. V jeho obličeji bylo znát napětí. A pak se mě zeptal, jestli si ho vezmu za muže. Bez zaváhání jsem si natáhla prstýnek na prst a vrhla se mu kolem krku. Konečně mě políbil. Mám dojem, že nikdy nechci přestat. Ale Arthur je velmi čestný. Nechtěl ohrozit moji pověst, ale zůstal tu se mnou. Miluji ho!

Bylo to nádherné a romantické. Líbila se mi představa středověké lásky. Představovala jsem si jí a Arthura, a jakou museli mít krásnou svatbu. Celá natěšená jsem četla dál. Bohužel moje představy se nenaplnili tak jak jsem doufala. Po jejich zasnoubení sice vypukla oslava a přípravy. Ale svatby se nedočkal ani jeden. Něco se stalo. Chýlila jsem se ke konci deníku a všechno se hroutilo. Všechno co se to seběhlo během jedné noci. Elizabeth to všechno popsala po tom všem, co se stalo. Bylo zmatené a neúplné. A hlavně z toho čišela bolest. Několik týdnů po jejich zasnoubení jejich tábořiště něco napadlo. Ano něco. Protože, Beth psala, že to rozhodně nebyli lidé. Začala jsem mít neblahé tušení. Popisovala ta stvoření, jako napolo divoké netvory s lidskými údy, ale chováním zvířete. Všichni v táboře se jim snažili ubránit, ale byla neuvěřitelně rychlá a to jich bylo jen pět. Arthur byl mezi těmi, co bránili. 

Byl mezi těmi, kteří padli. 

Elizabeth umírala žalem, protože nemohli ani pohřbít jeho tělo, protože tam kde ho bojovníci viděli padnout, se nenašlo. Na tak malou útočnou skupinu umřelo tolik jejich lidí. Psala, že většinou měli zlomené vazy a jejich těla byla dosucha vypitá. Moje podezření se potvrdilo. Byli to divocí upíři. Oni je napadli. To je hrozné. Ale to nejhorší pro ni teprve mělo přijít.

Eliza šílela smutkem. Přímo to čišelo ze slov, která napsala. Hlavně v jejích posledních v deníku. Líčila svou bolest, když se Arthur, kterého považovala za mrtvého. Ten Arthur, kterého nade vše milovala, objevil v jejím stanu. Byl bledý, bílý jako stěna a pod očima měl tmavé kruhy. Když jsem tohle četla, plakala jsem. Nad tím osudem, který je potkal. Nic tak smutného jsem nečetla. Jak se něco takového, může stát navzájem se milujícím lidem. On se stal upírem, lačnící po krvi a ona byla tahle nepojmenovatelná nadpřirozená bytost. Ona viděla jeho temnou auru. Psala, že rty měl zakrvácené a v očích ohnivý žár. Přišel za ní, aby ji přeměnil na upíra, aby spolu mohli žít navěky. Ale jí ta představa, přišla nechutná a nesprávná. Řekla mu, že navždy zůstane v jejím srdci, ale už je pro ni mrtvý. Eliza si byla jistá, že když se stal něčím takovým, jeho láska neexistuje. Zmizela a zemřela společně s jeho duší. Poslala ho pryč. A on odešel. Její poslední slova v knize byla srdcervoucí.

Ukončím tento život. Bez něj. Bez Arthura nemá žádný smysl, postrádá jakýkoliv řád. Už nechci být na tomto světě a čekat, jestli ho náhodou ještě uvidím, i když jsem ho od sebe odehnala. Bylo by to nesnesitelné pokušení. Zemřu a počkám, až i on se ke mně připojí.

Sbohem. Elizabeth

A/N

Já vím!

Já vím, že se nedělo nic ňůňovýho a tak, ale tohle bylo nutné. 

Doporučuji Vám si zapamatovat vše, co jste se dočetli v této kapitole... jelikož se bude v budoucnu hodit :D

Tak co říkáte na příběh Beth a Arthura?

Zase víme o trochu víc no ne? I když ještě neznáme jméno toho, čím je Médea... už se k tomu dostáváme wohooo!

Mimochodem kopněte mě někdo do zadku. Místo toho abych konečně dopsala tu moji Trilogii, napadl mě další nápad na příběh a během víkendu jsem sepsala 10000 slov a u Té Nejvyšší stěží 1000...sakra už :D

Ale já to zvládnu... musím to dopsat do Vánoc!! Dostanete dárkem konec Trilogie :D a možná i nový příběh :D

A jak válčíte? Už máte všechny dárky... protože já se dmu pýchou, jelikož to mám za sebou, dárky zabalené, připravené na cestu do Čech :D

BTW. děkuji za všechny nové čtenáře, kteří poctivě hlasují!! ať je to tady nebo u dalších mých výplodů :)))) jste ti nejlepší čtenáři!!!

Tak na to nezapomínejte!

L o v e y a!