Už jsem měl přečtené dva deníky, když ona dočítala svůj první. Viděl jsem na ní únavu, oči se jí zavíraly. Ještě aby ne, když jsem jí sebral tolik krve a pak ji donutil přelouskat hustě napsaný text. Už jsem ji chtěl tolikrát zarazit, že ji odnesu domů. Ale sobecky jsem tu nechtěl zůstat sám. Její přítomnost mi nevadila, spíš naopak. Za okny už se stmívalo. Musím jí říct, že by už měla jít. Ani v jednom z přečtených deníků nebylo nic zajímavého a Médea, taky nevypadala spokojeně s tím, co četla, každou chvíli si zívla.

„Médeo? Už je pozdě, ostatní přečtu já, a když na něco narazím, stavím se za tebou. Já to mám přečtené během chvíle a ty bys měla jít spát." Zvedla ke mně zarudlé oči a pak přikývla. Vyhrabala se zpod deky a odložila knihu na stolek. Podával jsem jí její bundu, kterou jsem jí před tím tak ohleduplně sundal.

„Přijdeš za mnou zítra?" zeptala se z nenadání, jakoby ani nevnímala, co jí vycházelo z úst. Znovu si zívla a přikryla si ústa rukou. Zarazil jsem se. Pravděpodobně bych si měl zvykat na to, že ten vztah mezi námi dvěma je úplně jiný, než kterýkoliv jiný. Proč jsem to nazval vztahem? Je to jen krátkodobé partnerství. Připomněl jsem si v duchu. Jen si navzájem trochu vypomáháme. Přičemž ona mi dobrovolně nastaví krk a já jí s radostí pomáhám zjistit, co je zač.

Hlavou mi však probleskla vzpomínka na její měkké teplé tělo pod mýma rukama, před několika hodinami. Ne! Tohle nebylo žádné obyčejné partnerství. Vymykalo se mi z rukou. Dneska jsem měl co dělat abych jí při krmení nezneužil. Fakt, že by jí to asi ani nevadilo, to jen zhoršoval. Její reakce za ní mluvila dost jasně. Naštěstí jsem se dokázal zarazit, ale co příště? Tak moc se chtěl přestat ovládat. Nebylo v jeho povaze si něco odpírat.

„Přijdu." Přikývl jsem a společně se vydali k výtahům. Ještě, že jsem teď plný energie a svůj upíří radar jsem měl našpicovaný. Ucítil jsem Johnnatana, vyjíždějícího nahoru ve výtahu. Sakra. Nikdy za mnou nechodil tak často, co ho to poslední dobou popadlo? Zastavil jsem se a vzal unavenou Médeu za ruku. Překvapeně se na mě podívala. Nechápavě zvedla obočí a už otevírala pusu. Ale já ji jen beze slova zatáhl za sebe.

„Zůstaň tu." Zasyčel jsem v tu chvíli, kdy se otevřely dveře od výtahu. Johnu už věděl, že tu mám hosta. Musel ji vycítit ještě dřív. V očích mu zářila rudá barva a vztekle na mě cenil zuby. Stál ve výtahové kabince a krčil se v bojovném postoji. Ruce měl rozpřáhlé a chytal se na mě rozeběhnout. Strčil jsem Médeu víc za sebe, tak aby teď stála v koutě. Potřeboval jsem ji mít chráněnou zdmi, než se s ním vypořádám.

„Johne, uklidni se." Chtěl jsem se pokusit o vlídný hlas, ale bohužel z toho vyšlo jen zavrčení. Už je to po třetí, co chce vystartovat po mojí Médee. To mu nedovolím. John už mezi tím opustil svoje místo ve výtahu. Ohnal se po mě, chtíc mi skočit po krku, hned na to jsem ho od sebe odstrčil. Ale měl páru. Znovu po mě vyjel a já byl připravený. Prsty jsem ho chytil pod krkem a silně stisknul, aby mi věnoval plnou pozornost. Nechápu, jak se nedokáže ovládat. Není zas tak mladý, aby to pro něj byl až takový problém. Zamračil jsem se. Začal jsem ho podezřívat.

„Jestli okamžitě nepřestaneš útočit na to, co je moje. Zabiju tě, Johne." Zahřměl jsem. Trochu jsem s ním zatřásl. Pořád jsem ho držel jen jednou rukou a dokonale mi to stačilo na to, abych ho udržel v bezpečné vzdálenosti od sebe a od ní. John mě konečně vzal pořádně na vědomí. Upíral na mě zmatený pohled, jako kdyby si až teď všiml, že se mi snažil zakousnout do krku.

„Už jsi zase mezi námi?" promluvil jsem klidným hlasem, on přikývnul. Uvolnil jsem trochu stisk, ale nepustil jsem ho. Natolik daleko moje důvěra nesahala.

„Když tě teď pustím, nevyjedeš po ní znovu?" chvíli nic neříkal ani nereagoval, jen se na ni díval. Pak se jeho pohled stočil ke mně.

„Nic jí neudělám. Omlouvám se." Zachraptěl. Pustil jsem ho a on o několik kroků ustoupil. Médea vykoukla zpoza mých zad. Tázavě se mi podívala do očí.

„Médeo? Tohle je Johnnatan. Zachránil jsem mu jednou zadek, a jak vidíš, není moc vychovaný. Neví, jak se má chovat k ženám, jako jsi ty." Vrhnul jsem jeden zlostný pohled na Johna. Netvářil se sice dvakrát kajícně, nicméně otočil hlavu na Médeu a omluvil se jí.

„Slečno. Omlouvám se. Ve vaší přítomnosti ztrácím zábrany." Pokynul jí hlavou v náznaku úklony.

„Ty jsi ten druhý upír?" zeptala se. John se na mě podíval trochu nechápavě. Prozradil jsem jí, že je tu další upír v okolí.

„Ano." Odpověděl jsem za něj. „Johne, počkej na mě v bytě, jen odnesu Médeu domů." John mezitím nasadil neutrální masku a trochu ztuhle přikývl, když nás obcházel velkým obloukem a se zadrženým dechem. Otočil jsem se k ní.

„Jsi v pořádku?" byla to poněkud zbytečná otázka, ale i tak jsem se nedokázal zastavit v její vyslovení.

„Samozřejmě. Chránil si mě přesně jako něco, co je tvoje. Jak jsi řekl." Povytáhla obočí. Byl jsem si jistý, že kdybych se mohl červenat, tak teď právě by s to dělo. Vědoucně se na mě usmívala a zaplula do výtahu. Zatraceně, taky nemůžu držet jazyk za zuby.

Pak jsem s ní běžel domů. Vysadil jsem jí tam a už beze slova se vrátil zpět k sobě do apartmánu. Že tam na mě John pořád čeká, jsem poznal ještě dole v hale. Měl jsem pár otázek, na které se ho musím zeptat. Musí mi něco vysvětlit.

„Rafaeli, proč ji sem furt taháš a proč se z ní krmíš. Říkal jsi, že je neovlivnitelná, tak to nechápu. Měl by ses jí zbavit." Spustil hned jak jsem se objevil ve dveřích. Mlčky jsem prošel kolem něj do obýváku a sebral rozházené deníky a položil jen na dvě hromady, přečtené a ty co mě ještě čekají.

„A mě by zase zajímalo, když víš, že se snažím zjistit, co je zač, proč se mě ptáš na tak stupidní otázky. A už to nebudu opakovat. Proč sem pořád chodíš? Dřív jsi sem zašel tak jednou za měsíc a teď jsi tu skoro denně." Podmračeně jsem se na něj díval a pak se svalil na sedačku.

„Zajímá mě stejně jako tebe, byl jsem tam v tom klubu s tebou, pamatuješ?" dělá ze mě idiota nebo co?

„Tak když tě tak zajímá, proč chceš, abych se jí zbavil?" na to už neměl žádnou skvělou odpověď.

„Johne. Řekl jsem ti, aby ses do toho nepletl. Zjistím to a až pak se rozhodnu co s ní."

„Nikdy jsi nebyl tak měkkej." Zabručel si skoro pro sebe, ale já ho moc dobře slyšel. Neudržel jsem zavrčení.

„Jsem jen opatrný."

„Slyšel jsem tě. Řekl jsi, abych neútočil na to, co patří tobě? Co to má znamenat?" dorážel pořád dál a já už začínal ztrácet trpělivost.

„Nech to být!" křikl jsem. To ho zastrašilo a konečně zmlknul. Před týdnem bych ho požádal o pomoc ve čtení. Dva páry očí jsou lepší než jeden, ale teď jsem si tím nebyl jistý. Něco se mi na něm nezdálo. Jeho chování bylo více méně podezřelé. Chová se jinak. Snažil jsem se vzpomenout, kdy to začalo. Myslím, že v ten den, kdy jsme poprvé viděli Médeu. Ale možná ještě dříve. Nevím, nejsem si jistý. Nikdy jsem tomu nedával příliš pozornosti. Teď tomu, ale bylo jinak. Rozhodl se to prozatím nechat. Ale měl v pánu si na něj posvítit.

„Byl bych rád, kdybys odešel, mám hodně práce." Věnoval jsem mu rozhodný pohled. Poznal jsem, že váhá. Určitě to nechtěl jen tak nechat, chtěl něco říct. Ale nakonec svoji poznámku spolknul.

„Jak myslíš." Zamumlal, pak se zvedl a odcházel. Děje se tady něco špatného a já přijdu na to co. A měl jsem dojem, že důvodem byla právě Médea. Určitě do toho všeho nějak zapadá. Akorát o tom pravděpodobně neví. Byla tak nevinná. Neměla tušení jaké zrůdy a špatnosti se skrývají ve světě.

Ale to bylo právě to, co se mi na ní líbilo, společně s faktem, že když něco tak šokujícího zjistí, vůbec to s ní nehne. Líbí se mi, že ví, že pro krev zabíjím, při tom na pár poznámek, na to nic neřekla.

Měl jsem toho dneska ještě tolik v plánu. Chtěl jsem ji přesvědčit, aby se pokusila vygenerovat svoje schopnosti. Zatím je použila jen spontánně, bez toho aby o tom přemýšlela. Ale nechal jsem se až moc unést, jako pokaždé, když se ocitnu v její přítomnosti. Dnes a možná i před několika dny jsem pocítil tělesnou touhu. Tak silnou. A to ona ji ve mně probudila. Samozřejmě, že ona. Kdo jiný. Ona je příčina všeho.

Skončil jsem s přemýšlením nad ní. Protože poslední dobou se můj volný čas skládá jen z toho, že jsem buď s ní, nebo nejsem a jediné, co dělám, je že ji mám neustále v hlavě. Začínám být sentimentální a měkký, přesně jak řekl John. Přece jenom je na tom trochu pravdy. Zavrtěl jsem hlavou. Vzal jsem do ruky další z deníků a pustil se do četby. Možná budu mít štěstí a tohle bude ten pravý.

~~~

Další den jsem měla pracovní, dodělávala jsem svůj projekt pro agenturu. Už pozítří se koná ta akce. A zítra musím jít předvést svoje dílo v agentuře, aby mi to schválili. Bohužel jsem ale byla trochu duchem nepřítomná, což se mi poslední dobou stávalo často.

Jak je to dlouho, co jsem se tím proklatým upírem setkala? Pouhopouhý týden! Jak se to mohlo stát? Ještě před týdnem jsem neměla ani tušení o existenci upírů a teď jsem víc než po už zapletená v partnerství s jedním z nich.

A tušila jsem, že jde o něco dalšího, většího. Stačilo mi, to co vím o Gabrielovi a teď jsem poznala dalšího jejich druhu, Johna. Tak ráda bych pochopila, o co všechno v upířím světě jde. Jde tam o boj o moc? O nadvládu? Vůbec to nechápu a Rafael se o svých záležitostech bavit nechce. Ale, jak ho donutím, aby mi něco řekl. Kdy je zranitelný?

Když je hladový tak rozhodně ne, protože je neskutečně nevrlý. A naopak když je najedený, je zase plný síly a uštěpačných poznámek. To mi taky nevyjde. Takže jediná chvíle, kdy by se mi mohlo povést z něj něco vymáčknout je, když se krmí. Přeběhl mi mráz po zádech. Naneštěstí jsem v tu chvíli taky trochu mimo sebe, tak nevím jak by se mi to mohlo povést. Budu se muset pokusit nenechat unést hormony. Což bude velká zkouška. Ale potřebuji vědět o jeho rodině a o jeho minulosti a o tom proč a jak zachránil Johna a před kým? Tolik otázek!

Z mé vnitřní nejistoty mě vytrhlo hlasité klepání na dveře. Podívala jsem se na hodiny. Bylo poledne, myslela jsem si, že se staví později, ale i tak mi srdce poskočilo, když jsem pomyslela na to, že ho zase uvidím. Vyskočila jsem na nohy od svého pracovního stolu a proběhla kuchyní ke vchodovým dveřím. S úsměvem jsem je rozrazila.

Ale za dveřmi nestál můj Rafael, ale Gabriel. Úsměv mi okamžitě slezl, hned jak to můj mozek pochopil, chtěla jsem dveře zase zabouchnout, ale moc dobře jsem věděla, že nemám šanci. On věděl, co udělám, ještě dřív, než já jsem nad tím stihla popřemýšlet.

Vklínil se mezi trámy dveří. Nohou se zapřel o dveře a použil jednu ruku, kterou zatlačil jednoduše proti mně. Neměla jsem sebemenší šanci, proti jeho síle. Na rtech mu svítil zlověstný úsměv. Kapitulovala jsem a nacouvala do kuchyně. To je průšvih. Zděšeně jsem na něj koukala. Narazila jsem do linky a nahmatala nůž, kterým jsem si krájela chleba k svačině. Rychle jsem ho chytila do obou rukou a vztáhla je před sebe ve varovném gestu. S ním to ani nehnulo a pořád se ke mně pomalu pohyboval.

„Ale no tak Med. Já ti nechci ublížit, na to jsem měl za celou dobu, co spolu pracujeme dost času!" pobaveně se zasmál svým vlastním slovům. Proč jsou ti upíři všichni tak arogantní? Přesto, že jsem byla připravená se bránit, po očku jsem se rozhlížela po vhodné únikové cestě. Ale on mi ji celou zastoupil, i kdybych kolem něj chtěla proklouznout, nepodařilo by se mi to. Jsem ráda, že v takovou chvíli dokážu uvažovat logicky.

„Co tu chceš?" Vyštěkla jsem na něj. Byla jsem na něj naštvaná. Opravdu hodně. Proto co udělal Rafaelovi, jen kvůli tomu, že se o mě zajímá. Pravděpodobně mu muselo dojít, že u toho Rafael neskončil, díky dosti viditelnému kousnutí na mém krku.

„Přišel jsem si jen promluvit, odlož ten nůž. K ničemu ti není. Určitě musíš vědět od svého přítelíčka Rafaela, že tím mě nezabiješ." Mrknul na mě. Pak svým ladným krokem prošel kolem mé připravené zbraně a sedl si do obýváku na pohovku. Nedržela jsem se jeho prosby o odzbrojení a pořád v pohotovostním stavu šla za ním. Podezřívavě jsem si ho měřila a zůstala od něj stát dostatečně daleko.

„Jak se vůbec má Rafael. Už se zotavil? Asi ano, koukám, že s tebou neztrácel čas." Díval se na můj už skoro zahojený krk. Rychle jsem si na něj připlácla ruku.

„Do toho ti sakra nic není!" vyhrkla jsem nervózně.

„Je to zvrhlík. Neví, jak se má k někomu jako ty chovat. Já to pochopil hned, jak jsem tě poprvé viděl." Lehkovážný tón jeho hlasu se hned změnil.

„Rafael mi nijak neublížil." Obhajovala jsem ho.

„Ten chlap mi kazí plány, které s tebou mám. Proto jsem ho chtěl zabít, asi budu muset být příště více důsledný." Pořád vypadal normálně klidně, ale v očích mu plál vztek.

„Které se mnou máš? Já přece nejsem tvůj majetek!" teď jsem zase pro změnu byla vzteklá já.

„Jsem první, kdo na tebe přišel. Mám na to právo a teď se sem vetře jiný upír. Nebylo to náhodou vše jednodušší, než se objevil on? Řekni Med, nebylo?" tímhle mi vzal vítr z plachet. Jistě, že bylo, ale o tom to přeci není, nebo ano? Mě to s ním baví. Ví, co chci. Zjistit co jsem. On mi s tím pomáhá, i když jeho důvody nejsou zas tak čisté. Přesto ke mně byl upřímný. Gabriel mě nechal se v tom topit a nijak mě nepodpořil.

„Co mi je po tom, že jsi byl první. Nic jsi neřekl. Neudělal. Nedává ti to na mě právo, nejsem nějaká věc, ale člověk, nebo cože to jsem. Tak se tak ke mně přestaň chovat. Jaké máš se mnou plány? To je šílené. Jeden mě chce zabít, druhý mě chce využít pro své účely a třetí...to je jedno." Vybuchla jsem a to úplně. Zlostně jsem po něm hodila nůž, reagoval připraveně, jen ho odrazil. Ani se nezranil. Nehnul ani brvou a to mě ještě více dopalovalo.

„Jaké mám plány, se dozvíš ve správný čas. A jaký tě chtěl zabít?" zmínění o tom, že mě chtěl John zabít, ho rozzuřilo. Pravděpodobně v tom jeho plánu nemám umřít, potřebuje mě živou. Ach. To jsem si oddechla.

„Johnnatan. Další upír!" řekla jsem zbytečně. Jeho obličej se znovu uvolnil.

„Ten tě nechtěl zabít, jen tě měl připravit na to, co přijde. Nemusíš se ho bát." Ujistil mě. Zamračila jsem se. On se zná s Johnem? Počkat. V tomhle bude víc. John musí být v nějakém divném vztahu s Gabrielem. Ale nevypadá to, že by věděl o tom, že se John a Rafael znají navzájem. To je zajímavé. Musím to říct Rafaelovi, jistě bude vědět, jak si to přebrat. Ale myslím, že John to hraje na dvě strany.

„To mě uklidnilo." Pronesla jsem mírně ironicky.

„Zajímalo by mě, proč ses spřáhla zrovna s Rafaelem. Jakou dohodu mezi sebou máte? Můžu tě ujistit, že moje by byla o hodně lepší. Není moudré se zahazovat s někým, koho znáš jen pár dní, na místo mě, což už je pár měsíců." Přemýšlel nahlas. Upíral na mě zkoumavý pohled a polousmíval se. Ani na vteřinu mě nenapadlo mu říkat cokoliv o záležitostech mezi mnou a Rafaelem. A jeho nabídce jsem přemýšlet nechtěla, ani mě to nezajímalo.

„Oho. Pozor, já tě rozhodně neznám. Byl jsi jen kolega v práci nic o tobě nevím a popravdě, radši ani vědět nechci. Rafaela znám jen pár dní a připadá mi..." nenechal mě to doříct.

„Připadá ti, že ho znáš odjakživa? Dovol mi, abych se zasmál. Jsi moc nevinná a naivní, jestli si tohle myslíš. Nevíš ani polovinu z toho, co všechno Rafael udělal v minulosti, čeho všeho se dopustil. Nic o něm nevíš. Třeba se teď k tobě chová s úctou a mile, ale nenechej se tím uchlácholit." Zaraženě jsem na něj civěla, ale nic jsem neřekla. Měl pravdu aspoň v něčem. Vím, že Rafael není svatý, vím, že zabíjí lidi pro pobavení a pro krev, i tak se toho nedokážu děsit. Ale nedokážu si představit, co jiného, horšího mohl udělat?

„A ty snad Rafaela znáš?" vypravila jsem ze sebe poněkud přiškrceně. Myslím, že Rafael říkal něco o tom, že se Gabriel zmínil o tom, že ho zná. Ale on si na něj nevzpomíná.

„Znám. Znal jsem ho. Hodně dávno. On si mě, ale nepamatuje. Ani se nedivím, já jsem byl nikdo a on někdo." Řekl to s hořkostí v hlase. Nenávist vůči Rafaelovi z něj přímo čišela. Byla jsem nedočkavá na to, že se dozvím něco o minulosti.

„Proč ho nenávidíš?" zeptala jsem se co nejjemněji, abych ho nevytrhla z jeho přemýšlení. Shodil masku, kterou jak jsem zjistila, upíři často nosí, aby zamezili opravdovým citům. Teď se v jeho obličeji zračila bolest. Zatínal zuby.

„Kvůli jeho nezodpovědnosti zemřeli všichni na hradě. Všichni do jednoho a on z toho vyváznul... vyváznul z toho jako upír. Nikdy si to nevyčítal...pozoroval jsem ho. Nikdy ani sebemenší záchvěv lítosti nad ztrátou jeho rodiny a všech..." mumlal nesouvisle. Ale já všechna slova vstřebávala do sebe, abych si je zapamatovala. Bohužel hned jak Gabriel skončil svůj vzpomínkový výjev, vrátila se jeho obvyklá tvrdost do obličeje.

„Je to zrůda." Řekl jednoduše.

„Ty taky!" odvětvila jsem. Zlověstně se na mě podíval a pak najednou vyskočil na nohy a byl u mě. Chytil mě silnými prsty pod krkem a tvrdě mě přirazil ke stěně obývacího pokoje. Ze rtů mi splynul tichý výkřik. Rukou jsem ho popadla za zápěstí, ale bylo to jako kdybych se snažila odsunout tunový balvan.

„Tak co, kdybych okusil to co Rafael, ať vyrovnáme skóre." Zachraptěl a mě ztuhla krev v žilách. 

A/N

Otevřený konec! Zabte mě! :D

A zase jsem na Vás hodila hned několik zjištění!

Pocity? Myšlenky? Copak se odehrává v těch Vašich hlavinkách? :D

John se nám vybravuje!!

A Gabriel... no rozhodně má něco za lubem, ale co víc... taky dostal chuť na chudáka Médeu. Jak tohle dopadne... Zachrání ji Rafael? nebo se Gabrielito rozmyslí? :D A nebo mu to Médea dovolí? :P tolik možností a každá by vedla k jiné cestě, kterou by se příběh ubíral :P

Takovou moc, kterou vládnu! Muhaha!

Přidám si jako Bohyně:D

No nic!

Snad se Vám kapitola líbila!! :P

Další bude věřte tomu nebo ne, o něco žhavější :D

wohooo!

Ok!

Nezapomeňte na VOTES and COMMENTS!

DĚKUJI!

love ya!