Dneska je opravdu divný den. Nebo spíš Rafael je dneska nenormální. Chová se netypicky. Jinak než normálně. Je nervózní a roztržitý. Dívala jsem se na něj, když jsme stáli ve výtahu a jeli nahoru do jeho apartmánu s taškou plnou deníků. Překvapil mě, když mě odnesl do banky a trezorem zaplněného majetkem jeho rodiny. Jeho dávno mrtvé rodiny. Hned jak se o ní zmínil, věděla jsem, že se o tom nehodlá ani náhodou bavit. Jen co jsem se na ni zeptala já, přísně semknul rty a v očích se mu objevila obvyklá tvrdost. Moc ráda bych se o jeho minulosti dozvěděla víc. Ne o té upíří, kdy zabíjel lidi na potkání. A možná i o té, kdyby se v ní našla nějaká špetka lidskosti.

Vím, že tam někde hluboko je. Ale on je tak skálopevně přesvědčený o tom, že v něm není nic jiného než jen to zvíře prahnoucí po krvi. Zakrývá svoji slabost pro svou lidskou minulost. Určitě mu to chybí, jeho rodiče a sourozenci, které možná měl. Jen to hází za hlavu a říká si je to už tak dávno a nemá smysl se nad tím pozastavovat. Muselo se stát něco hrozného.

A já si usmyslela, že to zjistím. Přijdu na to, jak ho donutit se mi otevřít. Pousmála se, když jsem si uvědomila, že už zním jako on. Posedlá odkrýváním tajemství. Pomyšlení na tohle mi vyhnalo z hlavy i to proč se s ním vůbec stýkám. I když mi to moc dlouho nevydrželo, jelikož jsem si opět vzpomněla na to, co se teď děje v mém životě. A už nešlo o to zjistit, kde přišla k těm super sílám, které jsou v jejím nitru. Nedokázala přestat myslet na jeho zuby na její kůži. Ano to taky byla jedna z těch věcí, na kterou jsem myslela celý den. Dokonce se mi o tom i zdálo.

„Prosím, dámy mají přednost." Ukázal mi rukou před sebe a já vkročila do jeho bytu už po druhé v tomto týdnu. Když jsem tu byla před tím, ani jsem si ho neprohlédla. Měla jsem oči jen pro krev na zemi a polomrtvého Rafaela. Teď jsem měla svoji příležitost. A nejvíc z celého bytu mě zaujalo černé lesklé, křídlové piáno, stojící v proskleném rohu obývacího pokoje. Moje kroky mířily přímo k němu. Prstem jsem přejela po dlouhé linii zvednutého křídla a skončila u černobílých kláves. Byl to Petrof. Jedna z nejlepších a nejstarších značek. Ohromeně jsem se otočila zpět k Rafaelovi, který pozoroval mé počínání. V obličeji se mu mihlo, něco co jsem ještě nikdy neviděla. Vřelý cit patřící tomu skvostu. Určitě s ním mnoho zažil a mohla jsem jen hádat, co ho k němu pojilo. Pozoroval můj prst přejíždějící po klávesách.

Podívala jsem se na elegantní nápis Petrof a pod ním čísla prozrazující z jakého roku pochází. Zalapala jsem po dechu. Vrhla jsem vylekaný pohled na Rafaela, který se zjevil vedle mě. Silou vůle jsem se přinutila ke klidu.

„Jsi starší, než jsem si myslela." Zkonstatovala jsem tiše. Zasmál se. Předtím mi neprozradil, jak starý je, když jsem se ho ptala. Že bych mu nevěřila. Už chápu.

„Jsem jako to piáno. Tolik jsme toho zažili, přesto vypadáme stejně mladě a svěže, jako před tolika lety." V jeho hlase se odrážel cit. Bylo tak krásné, slyšet to právě od něj. Aspoň vím, že moje teorie byla správná a něco pod tou vrstvou tvrdosti a nepřístupnosti přece jenom je. Dokázal by cítit něco k lidské bytostí? Jen k člověku?

„Zahrál bys mi?" zamumlala jsem. Opětovala jsem jeho přímý pohled, uvědomujíc si jeho blízkost.

Na sucho jsem polkla. V jeho opojné přítomnosti jsem bohužel dokázala myslet jen na jednu věc. To jediné co mohl udělat on. Instinktivně jsem se k němu pohnula, ale pak jeho otevřený výraz ztvrdl. Nervózně uhnul pohledem. Pootevřel ústa, aby mi odpověděl na otázku. Vykulila jsem oči, když jsem si všimla, jak se mu prodlužují tesáky.

V očích se mu zaleskla rudá, ale rychle se ztratila, hned jak rozpoznal můj pohled. Věděl, že mi to neuniklo. Zamračila jsem se na něj. Pomalu mi to docházelo. To jak se celý den choval roztržitě, podrážděně a neklidně. Opravdu nevypadal dobře. Pod očima se mu rýsovaly tmavé stíny.

Byl hladový. Ale jak to? Copak se nešel nakrmit? A jestli ne, tak proč? Jaktože mi to nedošlo dříve? Já se k němu celý den tisknu, když mě nese v náručí a provokuju ho svojí vůní. On na to neřekne ani půl slova. Ani jednou jsem nepostřehla jeho hladový pohled. Až teď. Určitě mě chtěl. A co bylo nejhorší, já ho chtěla taky.

„Vždy když jsi hladový, dělají se ti kruhy pod očima? Vypadáš... vyprahle!" promluvila jsem k němu, jako bych mu to vyčítala. Oči se mu rozšířily údivem, určitě nečekal, že to tak načnu. Znovu otevřel ústa. Dneska mu nějak docházejí slova. Většinou oplývá jednou sarkastickou poznámkou za druhou.

„Ano. Když jsem hladový, vypadám hrozně. Menší upíří nepříjemnost." Pozvedl jeden koutek úst, v náznaku úsměvu.

„A proč ses krucinál nenakrmil?" vyjela jsem na něj. Ale moje nově objevená zvrácená stránka se radovala, že to neudělal. Ani nevím proč. Zatvářil se ohromeně nad mou reakcí, ale poznala jsem, že se mi nehodlá svěřit, proč vynechal svou dávku. Moje srdce bušilo, jako o závod, jako by ve snaze upozornit upíra stojícího naproti ní, že jsem k dispozici. Měla jsem chuť si odhodit vlasy v ohonu z ramen, naklonit hlavu na stranu a odhalit tak holý krk.

Odpověděl mi jen pokrčením ramen. Co mám dělat? Mám mu říct, že mu klidně dám napít své krve? V jednu chvíli se mi to zdálo nestoudné a špatné, ale když se na to podívám z druhé strany. Chci to udělat, chci mu pomoct. I když je v tom i jen můj sobecký chtíč.

Přerývavě jsem se nadechla a zvedla k němu hlavu. Zíral na mě a čekal, až vyřeším svůj vnitřní boj. Udělal jsem to. Smetla jsem vlasy z jedné strany svého krku a trochu vyzývavě ji naklonila na stranu.

„Na co čekáš?" zašeptala jsem skoro bez dechu, dřív než jsem si to mohla rozmyslet. Z jeho pohledu se mi ta krev, co jsem mu ji tak bezostyšně nabízela, rozpalovala v žilách. Začal vrtět hlavou.

„Médeo co to děláš?" zachraptěl, s očima přišpendlenýma na mém krku. Chřípí se mu rozšířilo, když se nadechl mé vůně. O kousek ke mně přistoupil.

„Znovu ti pomáhám." Vydechla jsem. Jak dlouho mě ještě nechá čekat? Proč musí váhat? Je to upír, ti tohle nedělají. Hlavně ne když mu krev někdo nabízí, tak dobrovolně, jak to teď dělám já. Konečně jsem ucítila jeho ruce na mých pažích. Odlepil zrak od mého krku a vyhledal moje oči, aby si byl jistý mým rozhodnutím. Na vteřinu mě napadlo, že jsem na dobré cestě stát se jeho osobní nádobou s krví.

„Vezmu si... jen trochu..." šeptal nesouvisle, při tom se nakláněl pomalu ke mně. Jendou rukou mě objal kolem pasu a druhou zajel na druhou stranu mého krku, aby mi podepřel hlavu. Prsty mi propletl do uvolněných pramenů vlasů. Překvapil mě, tak že jsem na chvíli nebyla schopná vůbec uvažovat. Myslela jsem, že to udělá jednoduše a prostě se ke mně přisaje. To by mi stačilo. Ale jeho rty začali na hraně mé čelisti a pak pokračoval směrem dolů a skončil na místě, které si vybral pro kousnutí. V té chvíli už jsem se přímo klepala v očekávání. Ani jsem si neuvědomila a moje ruce vyhledaly jeho hruď, abych u něj našly oporu. Znenadání se jeho ruce vytratily, už jsem myslela, že to vzdal. Ale jeho rty byly pořád na místě. Byla jsem úplně mimo, ale poznala jsem jeho záměry, když mi z ramen začal stahovat bundu.

„Nechci ti jí zničit." Zamručel mi do kůže. Už jsem chtěla říct, že mi je úplně jedno jestli mi zničí oblečení. Ale pak mě napadlo, že je to od něj vlastně milé. Když už byla konečně dole, tak si jeho ruce znovu vyjely vzhůru. Jeho rty se posléze konečně pootevřely a kůži mi ovíval zrychleným dechem.

Přesně tak jako já i on nemohl popadnout dech. Jenže posléze mi už mi bylo úplně jedno, co se kolem mě děje nebo ne, jeho zuby mě dráždily na přecitlivělé pokožce. Proboha, ať už to udělá! Znenadání si našly cestu skrze kůži. Nedělalo mu to žádnou práci prokousnout kůži. Přece jenom jeho zuby musí být neuvěřitelně ostré. Kupodivu se tentokrát očekávaná bolest snad ani neukázala, jestli ano hned ji převálcovaly všechny ostatní pocity. Z hrdla mi vyšel výkřik, ale ne bolestný, možná by přestal, kdyby v něm neslyšel nic jiného než bolest. Protože pro mě to bylo ještě stokrát lepší než poprvé. Mám dojem, že to bylo způsobené tím, že jsem se teď k němu tiskla, jako kdyby na tom závisel můj život. Jeho držení zesílilo, když z mé rány začala proudit krev. Myslím, že jsem zaslechla povzdechnutí, ale nevím, jestli bylo moje nebo jeho.

Pak se ve mně něco zlomilo. A jsem přesvědčená o tom, že u něj se taky něco změnilo. Moje ruce na jeho hrudi, o kterou jsem se před tím chtěla jenom opírat, teď začaly nevědomky cestovat. Když se jeho zuby zarývaly do mého hrdla, moje vědomí se dokonale rozpustilo a já nebyla schopná už vůbec jasně myslet.

Přivírala jsem oči, ale když jsem je otevřela, viděla jsem něco co jen jednou a myslela jsem si, že mi hrabe. Byla to aura kolem Rafaela, který se ke mně skláněl. Tentokrát už nebyla jen průhledná, ale tak nějak se celá vlnila a po okrajích se objevila rozpitá červená barva. Okamžitě to spojila s jeho aktuální činností. Mě to připadalo nádherné.

Moje ruce putovaly po jeho hrudi, k jeho krku, nedokázala jsem odolat a zajela jsem prsty do jeho hustých tmavých vlasů. Mezi vší tou krví, jeho zuby a dotyk jeho dlaní na mých zádech, jsem vnímala i jeho horký jazyk, laskající rány po jeho kousnutí. Uvnitř mě vybuchovala ta zlatá koule. Tiše jsem zasténala. Rafael do mě jemně zatlačil, nutíc mě ustoupit, přičemž se pohyboval v souladu se mnou. Nakonec jsem se ocitla opřená o piáno. K mému příjemnému překvapení se ke mně přitiskl celým tělem, což vyvolalo slastné zatrnutí v mé páteři. Ruka držící mojí hlavu se vytratila a objevila se na mém pasu. Ale nezůstaly jen tam, hladil mě po zádech a bocích. Jeho noha se vklínila mezi mé, o mě se v tu chvíli pokoušely mdloby a nebylo to kvůli ztrátě životních tekutin. Rty se ještě ani nedotkl mých, přesto mám pocit, že jsme toho spolu zažili tolik. Moje tělo se otřásalo pod jeho dotyky a pití mé krve. Čím víc si ode mě bral, tím víc jsem mu chtěla dát. Jeho prsty zabloudily pod lem mého tílka na mých bedrech. Hra, kterou jsme započali, byla bezpečná pro nás oba, ale i tak jsem byla přesvědčená, že chci víc než jen to co teď dělá, i když i to bylo dost. Zaryla jsem prsty do jeho ramen, když z jeho hrdla uniklo hrdelní zabručení.

„Prosím." Vydechla jsem, když najednou přestal a o pár milimetrů se odtál, těžce oddechujíc. „Prosím, pokračuj." Svoji prosbu jsem myslela jinak, než ji pochopil. Jeho prsty se mi zabořily do boků, jak se snažil najít ztracenou sebekontrolu.

„Ještě o něco víc a mohl bych ti ublížit." Šeptal mi do zakrváceného krku. Pak začal slízávat krvavé potůčky, které se stekly až na mé rameno, aby mu neunikla ani jedna kapka. Prohnula jsem se v zádech. Potřebuji, aby pokračoval. Hormony mi zatemnily mozek.

„Jsem ráda, že ses ode mě nakrmil." Vyhrkla jsem, dřív než jsem se stihla zastavit. Trochu se zarazil. Zvedl hlavu, aby se mi podíval do očí. Kdyby nás někdo viděl v té pozici, ve které jsme se v tuto chvíli nacházeli, myslel by si, že jsme milenci. Kdyby tedy nepostřehl to množství krve, co ze mě vypil. Přesto jsme byli jen dva závisláci. On na mé krvi a já na jeho kousnutí a pocitech, co ve mě vyvolává.

„V tom případě se ti svěřím s tím, že jsem to udělal schválně. Nechtěl jsem jinou krev než tvoji." Jeho ochraptělý hlas mnou otřásl. Jinou krev než tvoji... Proč mi to zatraceně znělo, jako nějaké klišé vyznání lásky, a to o lásce nepadlo ani slovo.

„Domnívám se, že nakonec vážně budu tvoje soukromá nádoba s krví." Snažila jsem se odlehčit naši situaci ledabylými slovy. Jak jsme se k tomuhle vůbec dostali? Ještě před pár týdny jsem o tohle neměla ani páru a teď jsem v tom zahrabaná až po uši.

„Takhle bych to zrovna nevyjádřil, ale v podstatě máš pravdu. Nikdy mě nebavilo z někoho pít a při tom ho nezabít. Je to úplně něco jiného, nevím jak to vysvětlit. Myslím, že jsi to cítila taky, proto tě to tak láká." Když mluvil, v očích mu svítila touha, ale poněkud odlišného rázu, než obvykle. Oříšková barva teď poněkud potemněla. A já si připadala, jako zhypnotizovaná. Ještě pořád jsme tam stáli ve stejné pozici a mé srdce se rozhodlo nepřestat plašit dokud nebudu aspoň na míle daleko o tohoto pokušení.

„Láká je slabé slovo. Toužím po tom." Snažila jsem se, aby to nevyznělo tak zoufale. Myslím, že pocity doprovázející naše krvavá dostaveníčka, zaskočila i jeho. Očima studoval můj obličej, až skončil na mých rtech. Vlasy na zátylku mi z toho vstávaly a celé mé tělo pokryla husí kůže. Znovu se mě zmocňovalo vzrušení. Štěstí, že mě ještě držel, jinak bych se sesula na zem. Začal se ke mně naklánět v jasném záměru mě políbit. Opravdu jsem si byla jistá, že to udělá, ale nakonec se zarazil. Pustil mě a odstoupil, což v mém případě nebyl moc dobrý nápad, jelikož při té ztrátě krve jsem nebyla schopná se vůbec udržet na nohou. Už jsem se viděla rozmázlá na podlaze.

Okamžitě ke mně přiskočil a vytáhl mě zpět nahoru. Pak mě už po několikáté za tu dobu co se známe, vyzvedl do náruče.

„Už si připadám jako batole." Protestovala jsem, když mě pokládal na měkkou bílou pohovku, dokonce mi přinesl deku, abych se zahřála. Protože mi začínala být zima.

„Budeš slabá pokaždé, když mě necháš napít. Příště si rovnou sedneš." Mile se na mě usmál a sám se usadil si do křesla naproti. Vypadal moc dobře. Tmavé stíny vymizely, zase vypadal krásně svěže a neodolatelně. Líbilo se mi, když se mnou počítal při jeho příštím krmení.

„Počítám s tím, že budu slabá a jsem ti vděčná za to, že mě při tom nezabiješ." Výmluvně jsem na něj zamrkala.

„Ani by mě to nenapadlo." Hájil se horlivě. Významně jsem se na něj zadívala, ještě před nedávnem jsem byla na jeho seznamu oběti, jako kdokoliv jiný, ale rozhodla jsem se mu to nepřipomínat.

„Jistě já jsem přece tvůj vědecko-fantastický projekt." Zamumlala jsem a on mi věnoval zářivý úsměv.

„Dovol mi, abych tě opravil. Jsi můj vědecko-fantastický projekt a ještě k tomu velmi chutný. Nedocenitelná kombinace." Blýskl na mě zuby. Jeho špičáky byly pořád výrazné, ale nevypadaly tak nebezpečně a schopné prokousnout kůži.

„Tak mi řekni. Je normální, cítit to všechno při tom?" nevěděla jsem, jestli je moudré bavit se s ním o tom. Třeba necítil to samé, co já. Tu tělesnou rozkoš. Ale pak jsem si vzpomněla, jak na mě reagoval. To on mě natlačil na to piáno, to on převzal iniciativu. Já s na ni nevzmohla, protože jakmile se mě dotkne svými zuby, stává se ze mě nejasně myslící hmota. Představoval jsem si, kam by naše příští krvavé dostaveníčko mohlo dojít. Do tváří se mi nahrnulo horko a málem jsem se zalkla. Pozorovala jsem ho ze své pohodlné pozice. Doufala jsem, že odpoví, tak jak potřebuju. On se naklonil dopředu a lokty se opřel o svá kolena.

„Co přesně máš na mysli?" provokoval mě. Přímo si ze mě dělal srandu. Odmítavě jsem od něj odvrátila hlavu. Získal co chtěl a zase si ze mě bude střílet těmi svými chytrými řečičkami. Založila jsem si ruce na hrudi a dívala se do stěny. „No tak Médeo. Nakousla jsi to. Nemám rád nedořešené záležitosti." Mluvil tiše. Měla jsem pocit, jako by byl přímo u mě, ale dělil nás od sebe konferenční stolek.

„Tak neodpovídej na otázku otázkou. Moc dobře víš, o čem mluvím. Tak si ze mě nedělej srandu." Prskala jsem na něj. Odmítala jsem se na něj podívat. Radši jsem zkoumala obývací pokoj. Byl to normální moderní pokoj. Nijak se nelišil od jiných, co by člověka upozornilo na to, že tu pobývá několik tisíciletí let starý upír. Žádné předměty, které by napovídaly, že tu vůbec někdo žije. Kromě toho nádherného piana. Proč tu nic nemá? Zadala jsem si další věc k zjištění. Proboha, už ani nevím, na co všechno jsem se chtěla zeptat.

V hlavě se mi ještě stále vznáší rudý opar z jeho kousnutí. Mimoděk mi ruka vystřelila ke krku. Prsty jsem našla ranky. Krev mi už netekla a nikde jsem nenahmatala ani žádnou zaschlou. Musel mi všechnu slíbat. Otřásla jsem se při té představě. Náhle se objevil vedle mě a popadl mě za ruku. Chtěla jsem sebou škubnout, ale pak jsem se zarazila. Nechápavě jsem na něj civěla. Prohlížel si moje zápěstí. Kousnutí od něj, už bylo zahojené. Naštěstí, řekla bych. Hojilo se to celkem rychle.

„Hojí se ti to nějak rychle. I na krku už to nemáš tak zarudlé." Udiveně si mě měřil, jako kdybych mu to mohla vysvětlit. Pokrčila jsem rameny. „Vážně jsi podezřele neobyčejná." Vypadlo z něj. Zvedla jsem obočí. No tohle. Tentokrát jsem se mu vytrhla.

„To mělo být jako co, pokus o lichotku?" řekla jsem znechuceně. Ani to s ním nehlo a stále se na mě usmíval.

„O nic jsem se nepokoušel. Tady." Vrazil mi do ruky jeden deník a pak se vrátil na své místo. Otočila jsem hlavu a schválně dělala obličeje, tak aby mě neviděl.

„Nebuď drzá." Uslyšela jsem ho. Vrhla jsem na něj překvapený obličej. Hlavu měl schovanou za dalším deníkem, jen pobavené oči vykukovaly. Zavrtěla jsem hlavou a protočila oči, pak je sklopila ke své knize a otráveně ji otevřela. Jde tu o tebe, tak se do toho pusť, Médeo.

A/N

Tak jo přináším Vám další dávku krvavých hrátek :D

Plus několik dalších zjištěních!!

Vím že jsem hrozná když Vám to servíruji vše po drobcích hah, ale tohle mě baví :D

Mám dotaz, tenhle příběh měl být na dva díly, ale poslední dobou přemýšlím, že by možná měl být jen jeden ale delší.... co myslíte? Co je lepší?

Z nějakého záhadného důvodu se tenhle důvod neobjevuje na žebříčcích, stejně jako Bohyně, netuším co s tím mám dělat hah...nevadí!! Každopádně děkuji za Vaše Voty a že to někdo čte!!! Tohle vědomí mi stačí :)

Doufám, že přežijete tento týden, už jen pár a budou Vánoce!! A já jedu do Čech...už se těším na bramborový salát a řízek :D Naláduji se až prasknu a pak už nebude nikdo, kdo by dopsal ty moje slátaniny :D

Anyways!

love ya!