Zachoval jsem se jako úplný tupec. To musím uznat. Nikdy jsem si nedělal starosti o to, co jsem kdy někomu udělal. Nezajímaly mě následky mých činů a už vůbec ne ti, kterých se to týkalo. Nedělal jsem si starosti o ničí city. Dneska to bylo zajímavé. Prvně jsem pocítil něco podobné nákloNnosti k člověku. Společně se vztekem, který byl slepý a neopodstatněný.

Když jsem říkal, že jsem arogantní hajzl. Byla to pravda, jsem takový a vím to o sobě. Nemá smysl, aby si myslela něco jiného. Záleží mi jenom na sobě. Z té dohody, kdy ji budu ochraňovat, něco vytěžím, přesně to co jsem jí říkal. Vypátráme co je zač a čeho všeho je schopná. A já budu vědět, jestli se jí obávat nebo ne. Nakloním si jí na svou stranu. Myslím, že až se na její schopnosti podíváme z blízka, bude poté více než schopná se ochránit sama.

To co předvedla s těma svítícíma rukama. No pořád jsem to ještě moc nepochopil. Hodila mě na stěnu, jako bych nic nevážil a při tom se mě ani nedotkla. Lámal jsem si hlavu nad tím, čím by mohla být, hned jak jsem se na ni poprvé podíval. S jistotou jsem věděl, že je cenná. Stálo za to se před ní ovládat.

Ale neměl jsem pít její krev, i když mě zachránila. Teď vím jak chutná a to není dobré. Každou chvíli si na tu tekutou extázi vzpomenu. Pozoruhodné je, že na nás oba to kousnutí mělo stejné účinky. Ona to sice nechtěla přiznat naplno, ale poznal jsem to v jejím pohledu a v jejích pohybech.

Zažila něco co ještě nikdy, jako já. Musím to zopakovat, přesvědčit ji o tom nebude žádný problém. Chce to stejně tak jako já. Tyhle myšlenky teď víc zastiňovaly mojí hlavní motivaci a to, zjistit co je zač a co o ní musíme vyhledat. Vzpomínka na její omamnou chuť mě donutila vypustit z hlavy fakt, že bych si měl dojít zalovit. Potřebuji krev, ale poté co jsem ochutnal její, nechci žádnou jinou. Ta představa pití jiné krve se mi nelíbila, nepřitahovala mě jako dřív. Místo toho jsem celý den zůstal doma a spal. Tak jak jsem řekl. Gabriel si asi myslel, že jsem mrtvý, i když je divné, že je tak neopatrný a ani to nešel zkontrolovat. Teď jsem se jím ale nezabýval. Vztek mě přešel, díky Médee. Až přijde čas, zaplatí za to, o co se pokusil. S Johnem si to taky vyřídím, kdyby se tam neobjevil, nikdy bych po ní tak nevystartoval.

Když jsem se probudil. Musel jsem jako první věc, zavolat do banky a říct jim, že dnes přijdu. Měl jsem tam svůj soukromý trezor. Byly v něm všechny věci, které kdy patřily do mé minulosti. Bylo mezi nimi mnoho dokumentů, knih a listin, ve kterých se psalo o nadpřirozených záležitostech, ať to byly jen legendy, nebo sepsané příběhy. Měl jsem tušení, že bychom tam mohli na něco narazit. V minulosti se pátrá nejlépe, i když ne všechna fakta budou pravdivá. Musíme na něco přijít. Ona dokáže zlatě svítit, musí to něco znamenat. Při té vzpomínce jsem se usmál.

Šel jsem se obléknout. Bylo po poledni, a i když dnes nebylo slunečno, vzal jsem si pro jistotu sluneční brýle. Přes sebe jsem si přehodil tmavě hnědou koženou bundu. Na obloze se rýsovaly těžké modré mraky.

Vydal jsem se k jejímu domu. Jen jsem doufal, že mě můj momentální půst nerozhodí a nezničí mou koncentraci. Snad se na ní nevrhnu, hned jak mi otevře dveře. Ano, dnes jsem se rozhodl pro tradiční a slušný vstup dveřmi, na místo okna. Lehce jsem zaťukal na její dveře, když jsem se u nich o pár minut zastavil.

Cítil jsem ji, takže je doma. Po nějaké chvíli jsem zaslechl rychlý klapot jejích bot o podlahu a poté se otevřely dveře. A nedokázal jsem od ní odtrhnout zraky. Tváře měla trochu narůžovělé, ta barva se ještě prohloubila, když se na mě podívala. Oči se jí leskly, vypadala... vypadala krásně. Jako kdyby se právě probudila ze spánku, který jí dodal dostatek sil. Ani jsem si nevšiml, jak tmavé a husté má řasy, které rámovaly její zelené oči. Myslím, že jsem v nich našel špetku vzrušení. Její aura už byla čistá a plná nově nabité síly. Všimla jsem si, že její okraje byli zlatavě třpytivé. Tak jako byly její ruce, předtím. Zlatá byla s největší pravděpodobností její barva.

Její vlasy byli svázané na temeni do dlouhého ohonu. Byla jedna z těch žen, která se nemusí líčit, aby vypadala dobře. Přistihl jsem se, jak se upřeně dívám na její pootevřené rty. Opravdu byla krásná žena, divte se mi.

Jako poslední jsem si nechal na zkontrolování její vůni. Uvolnil jsem jí vstup do svých plic, přičemž se držel, abych se tím nedal strhnout. Obtáčela se kolem mě a držela mě na místě. Vážně jsem jí nechtěl ublížit, chtěl jsem se z ní napít, ale ne ji zabít. Při té představě a té možnosti, jsem měl hned na to sucho v ústech. Jazyk se mi lepil na patro a začaly mě bolet dásně, jak se prodlužovaly moje špičáky.

„Ráda tě vidím, Rafaeli." Její hlas zněl trochu přiškrceně. Pravděpodobně měla podobný problém jako já. Byl jsem si tím téměř jistý. Musel jsem se hodně snažit, abych nasadil ten známý neutrální výraz, postrádající sebemenší záchvěv emocí. Uvědomil jsem si, že čím déle trávím svůj čas s ní. Tím víc je to těžší.

„Nápodobně. Tak můžeme vyrazit?" zvedl jsem tázavě obočí a podíval se na její oblečení. Vypadala připraveně. Měla na sobě černé skinny kalhoty a šedé tílko, přes ramena měla přehozenou koženou bundu. Potlačil jsem touhu se usmát.

„Jen si vezmu tašku." Otočila se a zmizela v kuchyni, pak se ke mně vrátila a zabouchla za sebou dveře. Vyšli jsme společně ven na ulici. Rozhlížela se kolem sebe.

„Dneska to nebude zběsilá jízda autem?" její oči skončily na mé tváři.

„Dnes to bude zběsilý běh." Uvolnil jsem svůj výraz a mrkl na ni. Nedokážu se v její přítomnosti krotit a zůstat vážný, tak jsem to dělal posledních několik set let. Zvedl jsem k ní ruku a čekal, až se mě chytne.

„Nevšimne si toho někdo?" zvědavě se na mě dívala, nicméně mě vzala za ruku. Přitáhl jsem si ji k sobě a bez zaváhání si ji usadil do náruče. Je to tak nejpohodlnější, jak pro ni, tak pro mě.

„Žádný člověk by to nestihl zaznamenat." Odpověděl jsem a pak vystřelil z místa. Stejně jako včera mi schovala hlavu do záhybu mezi mým krkem a ramenem. Asi jí nedocházelo, co mi tím působí, když mi krk ovívala svým teplým dechem. Snažil jsem se co to šlo, soustředit se na něco jiného. Třeba na cestu před sebou, společně na vyhýbání se překážkám na chodníku. Za čtvrt hodiny jsme se ocitli na dosah cíle, tak jsem zastavil na rohu budovy Banky. Propustil jsem Médeu ze svého sevření a nechal ji sklouznout na zem. Všiml jsem si jejího zrychleného dechu, když ode mě trochu odstoupila.

„Jsi v pořádku?" zajímal jsem se. Opravdu bych rád věděl, co se stalo. Trochu poplašeně se po mě podívala.

„To jen ten běh, i když jsem měla zavřené oči, bylo to divné." Hájila se, ale z nějakého důvodu jsem jí to nevěřil. Včera jí to problém nedělalo a to bylo skoro polomrtvá. Možná to byl ten problém. No nic. Hodil jsem to za hlavu. „Ehm. Proč jsme před bankou?" nechápavě zírala na vysokou kamennou budovu.

„Mám tu trezor." Řekl jsem jednoduše a vydal se k otáčivým dveřím. Slyšel jsem, jak mě následuje.

„Dobrý den mohu vám nějak pomoci?" optala se mě mile žena za jednou z přepážek. Médea postávala vedle mě a rozhlížela se. Zaměřil jsem se na tu ženu. Beze slov jsem jí poslal svůj obraz, jméno mé rodiny a číselný kód od mého trezoru. Oči se jí nevidomě rozšířily. Postavila se a pokynula mi. Odstoupila od překážky a pak došla na konec řady pultů.

„Ty jsi na ní teď použil svoji sílu, že?" uslyšel jsem Médein udivený hlas. Vrhl jsem na ní pobavený pohled. Samozřejmě, je to lepší než podstoupit všechna ta důležitá prověření, než bych se směl dostat ke svému majetku. Přesvědčil jsem ji o tom, že už jsem to všechno udělal a prošel.

„Jistě." Odpověděl jsem jí.

„Víš, že bys to neměl dělat. Je to vůbec tvůj trezor?" čekal jsem, že něco takového řekne. Měl jsem chuť se začít smát. Ptá se přesně, jako by mě znala celý život. Jako kdyby mě znala dost dobře na to, aby věděla, čeho jsem schopný.

„Vím. A co si to o mně myslíš?" zatvářil jsem se šíleně ublíženě. Následoval jsem naši průvodkyni ve spleti chodeb v bance. Šla jako moje loutka směrem k mřížím, za kterými stál velký svalnatý policista.

„To nejhorší." Odpověděla mi Médea. Podíval jsem se na ní. Chtěl jsem jí něco odpovědět, ale policista se začal vyptávat, na to co tu děláme bez vedoucího správce trezorů. Přiblížil jsem se k němu a udělal to samé co s pokladnicí, která teď odcházela s mírně zmateným výrazem v obličeji. Muž přede mnou měl po mém zákroku stejný bezvýrazný pohled v očích, jako všechny mé oběti. Bez řečí nám otevřel mříže, odvádějící nás do vedlejší místnosti, kde se nacházel kulatý kovový poklop. Všiml jsem si Médeinýho nedůvěřivého výrazu. Stoupl jsem si ke dveřím, kde se nacházela numerická klávesnice, na kterou jsem vyťukal kód. Ozval se zvonek a rachocení, přičemž se otevřel poklop. Zanechal jsem hlídače u dveří a nakázal mu, aby každého příchozího poslal rovnou za mnou, abych si s ním mohl poradit.

„Pojď." Pootočil jsem se na váhající Médeu. Odtáhl jsem poklop na stranu. Uvnitř trezoru se rozsvítilo. Byla to velká místnost, aby se do ní mohl vejít všechen majetek mé rodiny. Který je teď můj. Je můj od té doby co zemřeli a já se probudil, jako upír. Byl jsem jediný. Jediný na celém hradu, kdo přežil. Zahnal jsem otravné vzpomínky, co vypluly na povrch.

„Ach můj bože!" vydechla Médea dokonale v šoku. Rozhlížela se kolem sebe a prozkoumávala každý kout v trezoru. Na levé straně byl všechno moje jmění, které využívám k tomu, abych mohl žít, tak jak žiji. Všechny peníze jsem získával z prodeje všech těch věcí tady. Ty, které v mé době neměly žádnou hodnotu, teď byly nedocenitelné. Obrazy, nábytek, šperky a nevím co všechno ještě.

Vždy jen najdu dealera, který pro mě uspořádá anonymní aukci. Všichni sběratelé se můžou utlouct po takových kouscích, které se už považovaly za ztracené.

Vše jsem musel provádět bez jediné zmínky mého jména, kdyby někdo zjistil moje jméno, pravděpodobně by tomu nikdo ani nevěřil.

Všechny ty krámy tady pro mě nic neznamenají. To co ano, mám ve svém apartmánu, tak jako své piáno. Nejsem nikdy přehnaně sentimentální, ale moje rodina pro mě dříve byla vše a tak mám jeden jediný obraz, pečlivě schovaný. Čas od času se na něj chodím dívat.

Na druhém straně místnosti, byly listiny. Všechny knihy z knihovny, která se dříve nacházela na mém hradu, jsem si schoval. Ještě tu byly deníky a kroniky, které jsem sbíral, od té doby co jsem upírem. Dalo by se to považovat za můj sběratelský koníček, ale nemělo to pro mě velkou váhu. Přišlo mi jen komické mít u sebe důkaz o svém dlouhém životu.

„Teď už chápu, kde jsi bral peníze na ten luxus, ve kterém žiješ, bez toho abys hnul prstem." Pořád s otevřenou pusou dokořán postoupila do středu trezoru a dívala se na lesknoucí se a třpytící se stranu místnosti. Po chvíli ji napadlo se podívat i na tu druhou. Přimhouřenýma očima zírala na kopec knih a papírů. Zapomněla na všechno to zlato a stříbro za jejími zády a přistoupila k mé soukromé knihovně. Prstem přejížděla po hraně zaprášeného stolu.

„Kvůli tomu jsme tady." Odpověděl jsem na její němou otázku. Vrhla na mě rychlý pohled. Došel jsem k ní. Bylo tu něco. Něco co jsem si jen matně pamatoval. Střípky v mé paměti. Byl to deník? Myslím, že to byl deník, jedné ženy. Sice to se mnou nemělo nic společného, ale její příběh se mi zdál zajímavý. Byl to šílený příběh, kterému jsem nevěřil. Měl jsem za to, že jsou to jen výmysl staré ženy. Ale když jsem se prodíral svými vzpomínkami na to čtivo, něco mě donutilo se nad tím pozastavit, teď když jsem měl to potěšení se setkat s Médeou. Měl jsem za to, že tam byla jistá část, která se nepatrně zmiňovala o podobných schopnostech, jakými oplývala Médea. Ale nevzpomínal jsem si jakou vazbu nebo jak přesně ta kniha vypadala.

„Myslíš, že někde tady jsou odpovědi?" zeptala se trochu pochybovačně Médea. No, když jsem se podíval na tu horu papírů, taky jsem si tím přestal být tak jistý.

„Musíme najít jeden deník. Vzpomínám si na něco, co v něm bylo. Co by se tě mohlo týkat." Přemýšlivě jsem se zamračil.

„Aha. A víš, jak vypadal?" Na chvíli se nadšeně rozzářila.

„No už je to hodně dávno. Takže odpověď zní ne." Moje odpověď mírně řečeno zchladila Médeino zapálení se hned vrhnout na přehrabování zatuchlých knih. I tak se posadila na jednoduchou kovovou židli ke stolu. Já jsem jí následoval. Ona mezitím popadla jeden svazek na vrchu kopce a začala v něm listovat. Tohle bude hodně nudné odpoledne.

„Čí by měl být ten deník a neříkej mi, že si nepamatuješ. Upíři by měli být ve všem super dobří ne? Měl by sis to pamatovat." Mluvila tlumeně a nedívala se na mě. Kéž bych si vzpomněl.

„Tak to tě zklamu. Nevíš, jak dlouho jsem na tomhle světě. Všechny vzpomínky jsou v mé hlavě, ale je těžké některé vytáhnout na povrch." Obhajoval jsem se. Opravdu bych jí rád pomohl, abychom tu nemuseli hnít celý den. Ale bohužel jsem nemohl. Nemohl jsem si na to vzpomenout, ať jsem se snažil sebevíc. A navíc jsem nerad pobýval tady v trezoru. Pohled na všechno, co patřilo mojí rodině, mě znervózňoval.

„Kolik ti je tedy let, starče? Já o tobě vlastně nic nevím. Jen to že se jmenuješ Rafael, což hádám asi není tvoje celé jméno. Že máš slabost pro krev a pro zabíjení nevinných lidí. A že jsi až chorobně zvědavý na to co jsem zač." Shrnula celou moji existenci do jedné malé kuličky. Kupodivu mě to, ale celkově vystihovalo.

„Chtěla bys o mě něco zjistit? Zajímá tě moje minulost? Chceš snad seznam mých obětí?" sarkasticky jsem se zasmál. Zakryl jsem tak svoji nechuť bavit se přesně o tom.

„Zajímá mě, co jsi byl, před tím než si se stal upírem." Vyrukovala přesně s tou otázkou, kterou jsem doufal, že nepoloží. Vážně jsem neměl chuť se bavit o sobě. Nebylo mi to ani trochu příjemné. To co jsem byl předtím, u teď rozhodně nejsem. Z Rafaela před tou osudnou nocí, nic nezbylo.

„Není o čem mluvit, Médeo." Vložil jsem do svého hlasu veškerou tvrdost, co jsem v sobě našel. Odvrátil jsem od ní hlavu a pustil se do listování další skoro rozpadlé knihy. Cítil jsem na sobě její upřený pohled.

„Dobře, tak mi aspoň řekni, kde si vzal všechen ten majetek?" zeptala se na jinou otázku, která se i tak týkala mé minulosti. Ona to moc dobře ví. Je chytrá, ale já taky. Ale aby mezi námi panovala nějaká partnerská důvěra, měl bych jí odpovědět aspoň na nějaké ožehavé otázky.

„Tohle všechno patřilo mojí rodině." Naservíroval jsem jí holou odpověď. Zvedl jsem k ní zrak a zkontroloval, zda to uspokojilo její zvědavost, ale to jsem se naneštěstí trochu přepočítal. Moje odezva v ní zažehla ještě větší zápal pro studování mojí vzrušující minulosti.

„Patřilo? To znamená, že tvoji rodinu nepotkal stejný osud jako tebe?" nechtěla mi tím ublížit. Nemohl sakra tušit, jak se mě to dotkne. Ale stalo se. Stejný osud jako tebe. Něco ve mně vybuchlo. Vzpomněl jsem si na tu noc, kdy se to stalo. Kdy se před naším hradem objevila kupa divokých upírů. Byla jich celá armáda. Plánovali útok dlouhou dobu a my byli nepřipravení. Nečekali jsme napadení tak velkého úderů. Nikdo nepřežil.

„Rafaeli? Jsi v pořádku?" Médea se na mě dívala starostlivě, protože jsem skoro odskočil od stolu.

„Moje rodina zemřela, když..." začal jsem. Zatraceně. Nechtěl jsem přeci, aby se mi těmi otázkami dostala pod kůži. Nemůžu to dovolit. Zastrčil jsem svoje myšlenky o povražděné rodině více do tmavého koutu mé mysli. Za zeď, kterou jsem záměrně vybudoval. Nikdy jsem neměl takové problémy se vzpomínkami vyplouvajícími na povrch, a nebo jsem si to dříve tak neuvědomoval. Tíha Médeiných očí na mé postavě, mě ničila.

„Nechci se bavit o sentimentálnostech, to není můj styl. Prostě najdeme ten prokletý deník." Zavrčel jsem a sedl si zase ke stolu. Médea jsem tím vyvedl z míry, ale pořád se tvářila starostlivě. Její neadekvátní reakce mě začaly iritovat čím dál tím víc. Ocenil bych, kdyby se mě jako normální člověk bála. A ne aby se o mě starala. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil. S kým asi tak, nikdy jsem si nebyl blízký s žádným člověkem a tím méně s upírem. A určitě jsem neměl v plánu to měnit. Je to na nic. Jen mě to vytrhává z normální koncentrace. Nutí mě to k tomu, abych se cítil provinile, abych vůbec něco cítil. A to se mi ani za nic nelíbí.

Médea už naštěstí nenaléhala a zmlkla. Probírali jsme se mlčky všemi těmi papíry, a hodiny ubíhaly závratnou rychlostí. Měli jsme asi sedm deníků, které stály za to si je pročíst podrobně. Médea po té době zírání do hustě popsaných stránek, vypadala celkem znaveně. Já jsem na tom byl lépe, mě jen tak nic neskolí. Můj problém tkvěl v tom, že jsem už den nepozřel ani kapku krve. Což není moc příjemné a už vůbec ne pohodlné v přítomnosti někoho kdo by provonil celou tuhle banku během několika sekund. Teď už se malá místnost trezoru přímo koupala v její omamné vůni. V krku mě pálilo, jako kdybych spolykal hřebíky a v ústech vyschlo, jako kdybych se ocitnul na poušti bez kapky vody.

„Teď už můžeme jít. Máš ještě čas?" zeptal jsem se jí. Na jednu stranu jsem chtěl, aby řekla, že ne. Aby ode mě byla co nejdál. A já co nejdál od pokušení.

„Mám." Řekla.

„Dobře, Tak půjdeme ke mně a ještě se do toho pustíme." Ona přikývla. Vnitřnosti se mi kroutily vzrušením. Jde se mnou do bytu. Nevydržím to a požádám jí o její krev. Co mi jiného zbude? Pomyšlení na pití jiné mě teď dokonale odpuzovalo. Představa, že zdroj po kterém momentálně toužím je mi na dosah, mi trochu zvedla náladu.

Vyšli jsme společně nepřistiženi před banku. Vzít jí znovu náruče, pro mě bylo přímo nezvladatelné pokušení. Hrdlo v jednom ohni trápící mě před tím, teď bylo přímo nesnesitelné. Vyběhl jsem směrem k mému hotelu. Nebylo to moc daleko.

Ještě se chvíli musím ovládat. Ještě chvíli v sobě udržet toho predátora, co ve mně je odjakživa. To že se vůbec snažím ovládnout a dokonce jí o tu maličkost požádat, bylo pro mě něco úplně nového. Ještě před týdnem by mě něco podobného ani nenapadlo.. Nikdy jsem neměl potřebu se chovat tak netypicky galantně, přestože dřív tahle stránka patřila k mé druhé přirozenosti.

„Rafaeli? Už mě můžeš pustit." Do mozku se mi dostal její tichý hlas. Teď teprve mi došlo, že stojím nehnutě před hotelem. Zatraceně už. Dneska rozhodně nemám svůj den. Rychle jsem uvolnil ruce sevřené kolem jejího těla a ona seskočila na zem. Trochu zmateně si mě měřila, ale nic neřekla.

Poté jsme vešli společně do hotelu.

A/N

Hey there!

Další kapitola za námi!!

Vím, že se nedělo nic moc vzrušujícího, ale chtěl jsem Vám poskytnout náhled do Rafaelovi mysli, společně s pár útržky jeho minulosti... nebojte... dovíte se víc a víc s postupem času!:P

A dostali jsme se na stopu k zjištění pravé podstaty Médey.

Tak čtěte rozhodně dál... myslím až přidám další kapitolu samozřejmě :D

A máme tu pár možností na ship jména...ale mám potíž si vybrat:D

Rafadea

Rafaela

Médael

Mimochodem děkuji za Vaše návrhy a teď vyberte, které :D

Nadále děkuji za Vaši podporu!!

Každý VOTE a COMMENT POTĚŠÍ!!!

LOVE YA!