Stáhnul jsem si kapuci své oblíbené černé mikiny více do obličeje. Pro jistotu jsem si nasadil sluneční brýle. Pozvednul jsem hlavu a viděl, jak slunce znovu vykukuje zpoza velkého černého mraku. Opět jsem sklonil hlavu. Jeden z důvodů proč jsem miloval žít v Anglii, bylo nepříznivé počasí. Ale jeho proměnlivost mě někdy dováděla k šílenství.

 Potřeboval jsem se najíst. Co nejdříve. Naposledy to bylo před týdnem. Ani nevím, proč jsem si dopřával tak dlouhý půst. Možná jsem se nudil. A ano nudil jsem se a chtěl jsem zkusit, jakou mám výdrž. Bohužel to teď někdo odskáče, protože mám chuť zabíjet.

Vykročil jsem ze svého stínu na světlo. Slunce se sice činilo, ale už zapadalo. Vydal jsem se dlouhou ulicí lemující Hyde park směrem k mému oblíbenému klubu. Nešel jsem předními dveřmi, ale obešel jsem kamennou budovu až k zadnímu východu. Stál u něj velký svalnatý chlapík, kterého jsem znal moc dobře. Vazounovi oči bohužel, vždy když se objevím já, nabudou nepřítomný výraz, abych mohl nepozorovaně proniknout dovnitř. Ani by na něj moje přítomnost nemusela působit a dokázal, bych se dovnitř dostat stejně neviděn.

Podíval jsem se na hodiny, visící v chodbě. Ještě bylo brzy. Nikdo tu ještě není. Jen několik servírek, které se připravovaly na dlouhou noc. Tanečnice jistě brzy začnou proudit dovnitř. Mohl bych si dát předkrm, ale nechtěl jsem zabít některou ze servírek, byl by z toho problém a tohle místo se mi nechce opouštět. Radši si počkám na návštěvníky, ty co tu jsou poprvé a nikdo si je nepamatuje. Vešel jsem do tmavých prostorů klubu. Očima jsem přejel prázdný sál, bar táhnoucí se po celém obvodu, podium a taneční parket. Posadil jsem se do jednoho z boxu a splynul se stínem.

„Co tu děláš tak brzy?" uslyšel jsem zasyčení za sebou. Neotočil jsem se, věděl jsem o jeho přítomnosti, ještě dřív než jsem vstoupil do budovy. Johnnatan by se měl ovládat a nevysílat svoji auru jen tak pro nic za nic. I právě proměněný by poznal, že je tu s ním další upír. Pak se najednou objevil přede mnou. S rychlostí, kterou by normální člověk nepostřehl, se posadil naproti mně.

„Měl bys vědět, že je nebezpečné se takhle vystavovat." promluvil jsem sotva slyšitelným hlasem.

„To už jsem někde slyšel, ale jediný upír v okolí jsi ty. Nemám se čeho bát," nasadil úsměv. Stočil jsem k němu líně pohled. John byl bledý blonďák s modrýma očima. Byl to sice můj přítel, ale byl neuvěřitelně nevýrazný a dost naivní. Jak někdo mohl proměnit zrovna jeho? Nechápu to už několik let.

„Jak víš, že by ses mě neměl bát?" zašeptal jsem, že to spíš vyznělo jako zasyčení.

„No tak Rafaeli, znám tě už hodně dlouhou dobu a vděčím ti za svůj život," zazubil se na mě. Je tak starý a při tom se pořád chová jako dítě. Ještě k tomu se mi pověsil na krk. Měl bych mu říct, že to bylo jen z rozmaru. Což ostatně dělám často. Když se mi něco hodí a jenom když to pro mě znamená nějakou výhodu.

„Jednou mi dojde trpělivost a zabiju tě," zkonstatoval jsem. Ani to s ním nehnulo. Jeho aura se ještě umocnila a narážela do mě. Tiše jsem zavrčel, aby s tím okamžitě přestal.

„Připadáš mi nějak vyschlý a jsi nevrlý. Proto jsi tu dřív, pochutnáš si na nějaké z tanečnic?" měl jsem sto chutí, splnit svoje slova hned teď. Ví, jaká jsou moje pravidla stravování. Nikdy to není někdo, kdo je tu známý. Neodpověděl jsem mu. Díval jsem se po sále a čekal na první příchozí. Světla začala blikat k připravující se zvukové zkoušce. Neměl jsem potřebu pořád mluvit, většinou tohle obstarával John. Do sálu se smíchem a hlasitým hovorem vstoupily tanečnice a tanečníci. Slyšel jsem každé jejich slovo, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Všichni se shromáždili u pódia. Přišla k nim jejich vedoucí madam M-Rose a dávala jim pokyny. Po nějaké době je propustila a oni se šli připravovat na show. Poté se Madam otočila k hlavnímu vchodu do klubu. Ležérně jsem otočil hlavu tím samým směrem a dokonale ztuhnul.

Ne, to bylo slabé slovo, doslova jsem zkameněl. A zíral na ni. Za několik set let mé existence se mi nic podobného nestalo. Johnnatanova výrazná aura pro mě teď přestala existovat. Spíš byla tak bezvýznamná oproti tomu, co přišlo společně s ní. Ta síla, co se kolem ní vznášela, do mě udeřila, tak že jsem se do ní na chvíli zcela lapil. Nebylo to nic, na co jsem byl zvyklý, když jsem potkal neznámého upíra, který si nedával pozor a nechal se poznat. 

Bylo to něco neznámého, něco co jsem ještě nikdy nezachytil. Nemohl jsem to rozpoznat. 

V další vteřině mi došlo, že ona není upír. Byla člověk. Což jsem poznal hned potom, co mě její krev začala vábit k sobě. Rozhodně byla lidská, horká a sladká. Proti mé vůli se mi v ústech začali tvořit sliny a boleli mě čelisti z naléhavé potřeby vyskočit ze tmy a rozdrásat jí hrdlo. Možná bych to snad udělal, kdyby mě její sila pořád nedržela na místě. 

Byl jsem jako zhypnotizovaný. To by se mi správně nemělo stát. Nejsem lehce ovlivnitelný. Dívka, která mě teď přesvědčila o tom, že jsem se měl najíst ještě dřív, než jsem sem přišel, mě donutila cítit se nepříjemně slabý. Na to jsem nebyl zvyklý. Nikdy nemůžu být slabší než obyčejný člověk. Donutil jsem svoji vůli znovu se vzchopit a oprostit se od vláken její silné aury, co se kolem mě obtáčela jako břečťan. Ta dívka teď přišla až k Madam.

„Dobrý večer, přišla jsem na vaše požádání. Designová agentura," pronesla tichým hlasem, ale já ji slyšel, jako by byla přímo u mě. Ten hlas byl snad ještě horší pro moje smysly, než její síla. Byl tak neobyčejně jemný, neuměl jsem si představit, že by dokázala křičet, kdybych se k ní připlížil a zaryl jí tesáky do bělostného krku. 

Bál jsem se znovu nadechnout, abych okusil její vůni. Nakonec jsem to udělal. Znovu mě omámila. Bylo to, jako bych viděl, jak se kolem ní vlní vzduch a její vůně se rozprostírá po celém sále, naplňuje každou molekulu kyslíku a nenechá mě se od ní odtrhnout. 

Znovu jsem musel zadržet dech. Donutil jsem se od ní odvrátit pohled a podíval se na Johna. Ten na ní ještě zíral. Oči mu ztmavly na barvu bouřkové modři, což nevěstilo nic dobrého. Viděl jsem, jak zarývá prsty do stolku vedle něj, až se v něm dělaly prohlubně. Hned, jak jsem poznal, že to nevydrží, vystartoval jsem po něm. 

Popadl jsem ho za paži a přidržel ho na místě, zmítal se, ale já měl větší sílu než on, i přesto, že jsem byl hladový. Snažil jsem se vybudovat hradby ze své aury kolem něj, aby se k němu nedostala ta její. Vypadá to, že nemohl její moc přehlédnout, tak jako já a má na nás oba stejné účinky. Akorát John se někdy nedokáže ovládnout, když má příležitost. Někdy se najde někdo kdo má větší vábivost krve, která je o hodně lepí než ostatní, z různých důvodu. Záleží většinou na tom, jací ti lidé jsou. Nikdy jsem ale nic takového nezkoumal. Proč taky?

Podařilo se mi Johna uklidnit. Zatlačil jsem ho rukou více do stínu. Slyšel jsem, jak syčivě vydechl.

„Co to má k čertu znamenat?" zahučel nespokojeně. Ale na to jsem mu odpovědět nemohl, jelikož jsem netušil, o co tu jde. Znovu jsem k ní otočil hlavu. Prohlédl jsem si jí od hlavy k patě. Mezi tím, co jsem se zaměřoval na Johna, jsem poslouchal rozhovor mezi tou dívkou a Madam. Jednalo se o to, že Madam chce zrekonstruovat klub do novodobější podoby. Najala si na to právě tu agenturu, co představila ta dívka. Sign Industries. Stihl jsem zaregistrovat. Vím, kde pracuje. Mohl bych si na ní někde počkat a optat se jí mile na to, co to kolem sebe pouští. 

A pak jí zlikvidovat, aby nemohla plést hlavu jiným upírům v Londýně. Nebo si na ní počkám tady, když si sem tak nakráčela. Bude litovat toho, že se tu objevila. Ale někdo, kdo má takovou podmanivou moc nemůže existovat jen tak. Něco za tím bude. Měl jsem i podezření, že ji poslal Alexander. Ale vše se brzy dozvím.

Nevím, jak se jmenuje. Uvědomil jsem si. Neslyšel jsem, že by se přestavila. Ono na tom moc nezáleží, ale zajímalo mě to. Zkusil jsem najít její mysl, ale pořád jsem narážel jen do její hradby, utvořené z její aury. Vypadalo, to jako by tam byla odjakživa a nikdy se nestáhla. Začínala mě zajímat čím dál tím víc. Pak se najednou usmála na Madam a dala se na odchod. 

Měl jsem chuť jít za ní a sledovat ji, ale pak jsem došel k názoru, že to není naposledy, co jsem ji viděl. Dnes se musím nakrmit. Abych byl silný, až se s ní setkám. Cítil jsem, jak se pod mou rukou John konečně uvolnil, když odešla. Uvědomil jsem si, že já taky. Spustil jsem jeho ruku.

„To bylo něco!" vydechl Johnnatan. Střelil jsem po něm očima.

„Takže jsi to cítil taky? Víš, co to bylo? Nikdy jsem nic podobného nezažil," zamračeně jsem se na něj díval, ale hned jsem poznal, že neví o nic víc než já. Rozhořčovala mě moje nevědomost, už jsem se nemohl dočkat, až dostanu příležitost vše zjistit.

„Ona je člověk!" řekl nevěřícně. „Čekal bych tohle u nějakého mocného upíra, ale ona je jen člověk," řekl, přesně to co jsem si myslel. Nemohl tomu uvěřit, stejně jako já. A ono to je neuvěřitelné, kdo by dal takovou moc člověku? Jak k ní přišla? A co je přesně zač?

„Zjistím to. Ale ty Johne! Drž se od ní dál, dokud s ní neskončím. Slyšel jsem, že sem přijde znovu zítra. Nechoď sem," přikázal jsem mu.

„Žádný problém. Ta holka se mi nezdá, znamená problémy a těch já jsem si už užil dost. Přenechám ti jí. Ale měl bys jí zabít. Kdyby sem přišel nějaký jiný upír, myslím že by toho chtěl využít," obeznámil mě se svým názorem. Kupodivu měl pravdu. Konečně trochu projevil svoji chytrost, což se nestávalo moc často.

„Až s ní skončím, zabiju ji. Uvědomuju si ten problém, co by mohla znamenat. Ale mám dojem, že ji sem možná poslal Alexander," pozorně jsem se na něj zadíval. V jeho výrazu se na vteřinu objevil strach, pak zmizel a zbyla jen klidná maska.

„Jestli ano, o důvod víc ji zabít," řekl odměřeně. Málo kdy jsem se o něm zmínil, ani on o něm nemluvil. Jen jsem mu to odkýval. Pozoroval jsem proudění lidí do sálu. Show za chvíli začne. 

Konečně jsem mohl vystoupit ze svého stínu. Stáhl jsem si kapuci a brýle vložil do kapsy. Nechal jsem volný pohled na své oči. Které měly světle hnědou barvu lískových oříšku. Vlasy jsem měl tmavě hnědé, ale našly by se v nich i světlejší prameny. V tomhle přítmí, ale působily skoro jako černé. Prohrábl jsem si je prsty. Nebyly nijak zvlášť dlouhé. Nesnášel jsem, když se mi pletly do cesty, hlavně při krmení. Jeden čas tomu tak bylo. 

A proto jsem na své oběti nemusel ani pořádně působit svou mocí, sám o sobě jsem byl přitažlivý, že se na mě lepily jako mouchy.

Očima jsem prozkoumával místnost, plnící se lidmi. V davu jsem našel postávající menší blondýnku. Pousmál jsem se sám pro sebe. Rozhlížela se kolem sebe. Na rtech měla mírný úsměv a v očích jiskry. Ta je tu dneska jen za jediným účelem. Stejně jako já, je tu na lovu. I když na trochu odlišném. Vrhl jsem jeden rychlý pohled na Johnnatana.

„Jde se na lov," zablýsknul jsem se na něj svými ostrými zuby a elegantně se zvednul ze svého místa. On na mě mrknul a pak zmizel. Poté jsem ho celou noc už neviděl. Ani jsem neměl čas se po něm shánět. Měl jsem dost práce. Pronásledoval jsem blondýnku. Ona se odebrala na jedno z míst u baru. Tak jsem se objevil vedle ní. Cítil, jsem jak se na mě pootočila a zkoumala mě pohledem. Nechal jsem svoji auru plout kolem ní a pak už jsem to měl jednoduché. Otočil jsem se na ní a věnoval ji jeden ze svých líných úsměvů.

„Ahoj krásko," zašeptal jsem tichým podmanivým hlasem. Díval jsem se jí do očí. Viděl jsem, jak se jí zorničky rozšířily a ona pootevřela ústa.

„Ahoj," vydechla omámeně, můj úsměv se rozšířil. Pohnul jsem se blíž k ní. Slyšel jsem rychlý tlukot jejího srdce. Můj hlad začínal být nesnesitelný, bolely mě čelisti a potřeboval jsem ukojit svoji touhu. Očima jsem sklouznul na její krk a díval se na rychlý tep pod její kůží. V ústech se mi začaly tvořit sliny. „Jak se jmenuješ?" nebylo to podstatné, ale i přesto jsem se pokaždé ptal.

„Beth a ty?" pořád na mě zírala.

„Rafael," moje jméno na ní působilo jako magnet. Zvedl jsem se ze svého místa a začal jsem se vzdalovat. Věděl jsem, že půjde za mnou. Ale nikdo kdo by ji zahlédnul, jak odchází, neviděl mě. Což bylo přesně to, co jsem chtěl. 

Vyšel jsem z klubu a zamířil do tmavé uličky hned vedle. Kterou se hned po vteřině ozýval klapot jejích podpatků. Zůstala stát kousek ode mě. Už jsem to nemohl vydržet. Nadlidskou rychlostí jsem se k ní dostal a přirazil ji ke kamenné stěně klubu. Tlumeně vykřikla. Rukou jsem jí vyjel na krk a zkoumal pulzující žilky. Trochu se zmítala. Tak jsem k ní vyslal uklidňující vlnu. Zůstala klidně stát a ani se nehnula. V jejích očích, byl stále strach. Měla se čeho bát.

„Beth. Neměla bys chodit s cizími muži," zašeptal jsem, nedočkavě natáhnul vůni její krve do nosu.

„Co? Co mi uděláš?" vyděšeně se jí klepal hlas. Zvedl jsem pohled k jejím očím, musela poznat přesně co chystám udělat, ale moje moc ji zastavila v jakémkoliv útěku a přimrazila ji na místě.

„Nemáš se čeho bát," lhal jsem. Pak jsem se zasmál. Naklonil jsem se k ní o něco blíže, ruce co jsem měl na jejím krku, sjely na její ramena. Sama naklonila hlavu přesně, jak jsem si přál. Přiložil jsem rty na její jemnou pokožku a vychutnával si to vzrušení z chystaného útoku. A pak jsem otevřel ústa a zabořil jsem jí tesáky do kůže. Vykřikla. Instinktivně jsem věděl, že jsem narazil přímo na tepnu. Krev se mi začala řinout přímo do krku. Po těle se mi rozléval slastný pocit, jak jsem nabýval na síle. Nedokázal jsem se zastavit. Na chvíli jsem se od ní odtrhnul.

„Promiň, asi tě zabiju," zachraptěl jsem a znovu se přisál k jejímu krku, už dávno ztratila vědomí. Vysál jsem ji do poslední kapky. Ale pořád jsem cítil, že nemám dost. Beth jsem nechal za velkou popelnicí ležet mezi odpadkovými pytli. Neměl jsem náladu na uklízení těla. Pak moje smysly zachytily přítomnost jiného člověka. Rychlostí blesku jsem se otočil a spatřil krčícího se muže za další popelnicí. Podle vůně to nebyl bezdomovec, to bych si to rychle rozmyslel. Široce jsem se na něj usmál, když zjistil že vím že tam je, vyskočil na nohy snažil se utéct, ale to už byl u něj. Škubl jsem mu hlavou do strany a zahryzl se do něj.

„Byl jsi ve špatnou chvíli na špatném místě," zkonstatoval jsem, když jsem jeho tělo přiložil k Bethiinýmu. Znovu jsem se cítil neporazitelný. Nadechl jsem se chladného nočního vzduchu a vydal se pryč od klubu. Přímo do Hyde parku. Sice jsem byl sytý a plný síly. Ale zachtělo se mi zabíjet, přesně jak jsem si předsevzal. Noc ještě nekončí.

A/N

Eyyyyy!!!

Jsem zpět s novým příběhem!!

Opět se omlouvám za neohrabaný začátek, já v nich nikdy nebudu dobrá, jak tak na to koukám :D

Každopádně, anotace Vám prozradila to nejdůležitější řekla bych a první kapitola nám dala Rafaelův POV. Jistě jste uhádli, kdopak je ta dívka, která se objevil a v tom klubu že? Pokud jste četli anotaci, tak ano. 

Jaké jsou tedy Vaše počáteční pocity z nového příběhu. Je to Upířina, na které jsem dělala před ... sakra asi 5 lety.... hah, dokonce jsem ji vydala pro vlastní počiny, ale s tolika chybami, bez jakékoliv editace...ughh...až se z toho teď klepu. Takže tentokrát jedu na novo, stejná dějová linie jen s velkými úpravami. 

Sice se to všude hemží Upířími knihami a podobně, přesto vím, že můj se i tak poněkud liší, jelikož jsem přidala něco extra special na vrch toho všeho:P

Tak pevně doufám, že se Vám to bude líbit.

Už máte nějaké nápady o tom čím by mohla hlavní ženská postava být? A ne Upírka určitě není! :D

A co si myslíte o Rafaelovi a jeho chladnokrevném vraždění?

Cover mi udělala ta samá duše jako vždy a prostě... ona to někam jednou dotáhne!! Děkuji Michonne_1 ! Doufám, že se Vám líbí stejně tak jako mě!

No nic nebudu to už prodlužovat!

Snad tento příběh bude mít stejný, nebo větší úspěch, jako mé předchozí!:)))

Přeji hezké čtení!

A nezapomeňte na VOTES a COMMENTS:)

LOVA YA