Tato část bude věnována jen a jen norské architektuře. Myslíte si, že to bude nuda? Meh, ani omylem, o opaku vás totiž přesvědčím hned první otázkou: Jak otevíráte dveře? Pokud mezi vaše odpovědi patří, že vezmete za kliku, tak se v Oslu nikam nedostanete. Podobné je to i s odemykáním dveří, jak se zdá, v Norsku odemykají na druhou stranu. Kvůli jejich železným západkám jsem musela prvních několik dní ke svému odchodu připočítávat nejméně dalších pár minut, které jsem strávila nikdy nekončícím soubojem na chodbě. Samozřejmě ani zde nechyběly všudypřítomné kamery a já si jen mohu domýšlet, jakou legraci ze mě musel mít hlídač. Jistě se každý den těšil na osmou ranní až zase uvidí tu bláznivku snažící se dostat ven z chodby.

Trable s dveřmi však nekončily na studentské ubytovně, ne, tam byl teprve jejich začátek. Další výzva na mě totiž čekala v areálu školy. Po několika studiem naplněných dní jsem si všimla jedné podivné věci: všechny dveře se zde otevírají sami. A nejde o klasické dveře v supermarketu, u kterých to nějakým způsobem čekáte. Jde o jednoduché skleněné dveře, ke kterým se přiblížíte, chcete vzít za kliku a najednou se před vámi s robotickým zavrněním sami otevřou, div vám nevyrazí zuby. Kdyby to takto fungovalo každý den, nestěžovala bych si, naopak. Samootvírací dveře jsou skvělý vynález, zvlášť, když máte plné ruce knížek, sešitů, sušenek... Jenže ne vždy se to takhle pěkně vydaří. A nejednou se mi škola stala vězením. Doslova.

Nikoho v této části příběhu už asi nepřekvapí, když povím, že jsem měla trable s policií. Jistě si říkáte, co to ta holka zase vyvedla? No, odpověď je jednoduchá a naprosto nevinná: vytiskla jsem špatný e-mail. Každý student, který je v cizí zemi po dobu jednoho semestru musí předložit několik papírů a ty odevzdat na studentskou recepci: kopie pasu, kartičky zdravotní pojišťovny, dopis od univerzity, e-mail od policie o „rezervaci" a vyplněný formulář z recepce, jehož hlavní náplní je, že zakroužkujete „I am an exchange student". Bylo jasné, že něco takového prostě nemůže dát člověk na první dobrou. Nakonec vše dobře dopadlo a já jsem se mohla vydat domů. Jenže ejhle. Dveře zůstaly zavřené. Brala jsem za kliku, nic. Naštěstí jsem nebyla sama, Žofka měla podobný problém s papírováním a uvízla v budově se mnou. Po chvíli navrhla, ať zmáčknu velké bílé tlačítko s obrázkem vozíčkáře. První myšlenka, která mě napadla byla: „Zbláznila se? Tohle teda nikdy nezmáčknu." Představovala jsem si, jak by za námi za chvíli zasprintoval chlapík a začal hledat nějakého handicapovaného studenta, který zoufale mačkal tlačítko první pomoci. A já vážně neměla náladu předstírat, že mi ukradli vozejček. A jako by toho nebylo málo, tak na druhé straně dveří stála další osoba a zřejmě chtěla dovnitř. Ta ironie, ona chtěla dovnitř, my ven, a ani jedna z nás nedokázala svůj sen uskutečnit.

Nakonec jsem se opravdu chopila iniciativy a zmáčkla to podivné tlačítko. Nic se nestalo. Alespoň chvíli to tak vypadalo. Poté dveře povolily a my vyběhli ven. Myslela jsem si, že tato první neblahá zkušenost s norskými vyspělými dveřmi bude také mou poslední. Ale to jsem se šeredně mýlila. Pokud si však myslíte, že něco takového se může stát jen nějakým „hloupým" mezinárodním studentům, co na takové věci nejsou zvyklí... tak opak je pravdou. Po pár dnech udeřila štěstěna znovu. Tentokráte však neuvěznila dvě nebožačky u východu, ne, tentokráte bylo těch nešťastníků víc. Konkrétně celá třída s profesorem.

Byl krásný podzimní den, ptáčci zpívali, kvítí vonělo a my smrděli ve škole. Konkrétně na kurzu norštiny pro začátečníky spočívající v tom, že se dvě hodiny cítíte jako ten nejhloupější člověk na světě. Zatímco já používám fráze z učebnice, všichni ostatní zřejmě používají Google překladač, díky kterému přichází s rafinovanými norskými souvětími... která by mě nenapadla ani v češtině. Nebo v angličtině? Doprčic, já už ani nevím, v jakém jazyce mám přemýšlet! Nicméně, po velice namáhavých a vyčerpávajících sto dvaceti minutách, jsem byla připravena opustit peklo třídy a vydat se do světa. V tu chvíli jsem však zpozorněla.

Před dveřmi se rychle začala tvořit fronta... lidí z nějakého důvodu přibývalo, i když by to mělo být teoreticky naopak. Pročpak nikdo neodcházel? Jako správná spisovatelka jsem se odvážně vrhla do první linie, abych jako čumil našla jádro problému. Ale nebylo to snadné. Studenti mačkali bílé tlačítko s obrázkem dveří jako blázni, nic. Někdo přiložil svou studentskou kartičku k blízké čtečce, nic. Když to náš profesor viděl, přišel nás zachránit. A to tím, že zmáčkl stejné tlačítko jako my. Že by ho uměl stisknout profesionálněji? Pak udělal to samé se čtečkou... Stejná otázka, to si myslel, že má „lepší" kartičku či co? Jenže reakce byla stejná... nic.

Naštěstí stáli na druhé straně horliví studenti spěchající na hodinu, kterou měli ve třídě po nás a vysvobodili nás. Co k tomu dodat – po zbytek dní zůstala třída otevřená s karimatkou hozenou přes dveře, aby se nikdy celé nezaklaply. Pokud by se třída ještě někdy zavřela, tak nám bůh pomáhej.

RADA Č. 9: Pokud chcete něco zabezpečit, nedělejte to jako Norové. Nepoužívejte technické vymoženosti, protože se to akorát obrátí proti vám. Nač je potřeba studentské karty, abyste se dostali do budovy školy? Proč jsou takto zabezpečené všechny školní výtahy? A některé záchody? To by mělo být trestné.