Neudělej další trapas, prostě neudělej další trapas. Ze všech sil jsem tuto myšlenku vysílala do všemocného kosmu... a ten mě nevyslechl. Maminka mi vždycky říkala, když nevíš kudy ven, zamiř k pokladně, ta vede pokaždé k východu. Bohužel se také říká: jiný kraj, jiný mrav. A z nějakého důvodu v Norsku rádi budují pokladny přímo ve středu obchodu. A to byl začátek mého konce.

Měla jsem velice náročný den. Chůze, chůze, přednáška, svačina, chůze, loď, chůze, zklamání ze zrušeného tréninku a nakonec nákup. Původně se mi na něj ani nechtělo jít, už tak jsem ten den utratila celé jmění, abych si udržela příležitost žít dva měsíce v kůlně se spolubydlící, která s vámi zametá víc, než Rusko zametlo s Napoleonem, ale nakonec jsem tam přeci jen vyrazila. Zničená, unavená, ve třičtvrtě na devět večer jsem se ploužila do kopce. A po asi deseti minutách jsem zjistila, že obchod leží dole pod ním. Nakonec jsem před sebou konečně viděla zářivě zelené košíky a řekla si, že teď už musí být líp. Jenže omyl.

V Norsku je celkově každý obchod ve velice zářivých barvách, asi aby odlákal pozornost od toho, v jak temném světě žijeme. Šla jsem dovnitř jen pro jednu věc, těstoviny, protože jsem zjistila, že jako chudý student je toto jediná příloha, za kterou nebudu muset upsat svou duši ďáblu... A navíc vypadají vážně pěkně v boxíku na svačinu.

Vše šlo docela hladce, až na to, že jsem s sebou nakonec netáhla jen těstoviny, ale i zázvor, skoro litr vody a několik žampiónů. Všichni víme, že kdykoli žena řekne, že jde jen pro jednu věc, vyklube se z toho nakonec svačina, která by zvládla nakrmit celou 2.B. Když jsem se konečně doplazila k pokladně a hodila vše na pás, čekal mě další z mnoha šoků. Prodavač. K mé smůle zní anglický a norský pozdrav velice podobně, a tak jsem se dostala do situace, kdy věta „Budete k tomu chtít tašku?" zněla jako zaklínadlo z Harryho Pottera.

Zadrmolila jsem něco anglicky, zaplatila jsem, posbírala drobáčky, která na mě vyplivla kouzelná mašina vedle kasy a chystala se k odchodu. Musela jsem působit vážně sebevědomě. S hlavou vztyčenou a taškou plnou vydřeného zboží, jsem vyrazila. Rovně. Tam bývají východy, ne? Místo toho jsem však skončila obklopená regály. Aha, tudy cesta nepovede. Měla jsem sto chutí vychrlit několik peprných slov v češtině, ale ovládla jsem se. Raději jsem se rychle skryla za roh a začala dělat, že píšu hóóódně důležitou zprávu, zatímco jsem přemýšlela kudy kam.

Byla jsem bezradná, obklopena norskými džusy, které mě svými víčky přímo odsuzovaly. A aby toho nebylo málo, střetl se můj pohled s jednou z kamer visících ze stropu. Bylo nad slunce jasné, že pokud se odtamtud hned nedostanu, stanu se buď levnou pracovní sílou v supermarketu nebo hvězdou norské verze „Natočto!".

A tak jsem jen stála u regálu a potajmu pokukovala směrem k pokladně, kde se už chystal platit další zákazník. Přišla jsem si jako výzkumník v deštném pralese sledující dva opičáky a zkoumající jejich vzorce chování. K mé smůle se zrovna tito dva borci museli znát a zapovídali se. Cítila jsem, jak mi pomalu dochází čas. Stála jsem na tenkém ledě, víte? Svírala jsem tašku s nákupem a využívala regál s pomerančovým džusem jako své poslední krytí. Každá vteřina strávená v obchodě byla dlouhá jako hodina matematiky. Zhluboka jsem se nadechla a se zrakem upřeným na podlahu jsem si to nenápadně zamířila k pokladně, kde jsem však bryskně zareagovala a smykem zatočila doleva. Proč doleva? Protože vpravo na mě čekala avokádová past, do které jsem vážně nechtěla spadnout. K mému překvapení se přede mnou zjevily ty známé zelené dveře, u kterých bych přísahala, že byly o něco zářivější než předtím. Byla jsem venku. Noční můra skončila, ale kdoví, do čeho se zítra probudím?

RADA Č.8: Je jedno, jestli se ztratíte v džungli, nebo hypermarketu, důležité je neztratit hlavu. A držet se dál od kamer.