Pokaždé, když člověk nastoupí do nové školy nebo třeba jen odjede na krátký tábor, musí podstoupit seznamovací rutinu, která se snad může zdát jako dobrý nápad jen jejím organizátorům. Myslela jsem si, že když odjedu na druhý konec Evropy, tak se třeba tomuto seznamovacímu kroužku nějak šikovně vyhnu. Spoiler, nevyhnula. Krátce po mém příjezdu byl slavnostně zahájen „kamarádský týden", tzv. Buddy Week. Do skupin jsme byli rozdělení pomocí obrázků s norskými celebritami. Někdo měl obrázek krále Haralda, jiný Ole Einar Bjørndalena, no, já jsem dostala nějakou unylou modelku, která je podle všeho i zpěvačka. Alespoň tuším, že na té fotce byla žena, protože celý obrázek měl dohromady asi deset pixelů, vážně kvalitka. A tak jsem se ocitla ve skupině Sigrid, kde se všední dny měly stát nevšedními.

Kdybych měla označit moment, kdy jsem se stala norskou atrakcí, byl by to právě první den Buddy Weeku. Ani jednorožec jedoucí na elektrické koloběžce by na sebe nedokázal upoutat tolik pozornosti jako já s větou „I am from the Czech republic". Zdá se, že Češi jsou zde ohroženým druhem a já bych měla dostat ocenění za statečnost, to samé se bohužel nedá říci o kolezích z Evropy, jakými byli Němci, Španělé a Nizozemci. Tito tři mušketýři (nebo jezdci Apokalypsy?) ovládali celý Erasmus. Věčně jsem ve své skupině slýchávala Guten tagování a Dios miování, ze kterého jsem pomalu ale jistě bláznila. Ani jeden z těchto národů nepoužíval angličtinu a zkrátka využívaly toho, že jsou ve většině a bavily se sami (tolik k „seznamování", že?). Ale nedala jsem se zadarmo, když už jsem nemohla vystát jejich aroganci, otočila jsem se k blízké skupině Němců a s úsměvem jsem prohlásila jednu ze dvou vět, které umím říct krásnou němčinou. Jsou to věty: Ich verstehe dich a Ich mag Schnitzel. První znamená Rozumím vám a druhá Mám ráda řízek. Obě tyto fráze jsou samozřejmě nutností při seznamování, ale pokud jsem měla v plánu je trochu postrašit, řízkem to moc dobře nešlo (tedy za předpokladu, že nebyli vegetariáni). A tak jsem zvolila větu s porozuměním a efekt se dostavil ihned. Všichni umlkli a s klidným srdcem můžu říct, že pokud mě náhodou pomlouvali, tak po zbytek týdne si to dovolili už jen v ústraní.

Krom rozřazení do skupin a oběda zadarmo (ve formě rádoby sendviče se sekanou), nás také čekala uvítací párty, spojená s koncertem (zřejmě) slavné norské zpěvačky, barbecue na mini grilech v krabicích a také oficiální přivítání na Oslometské univerzitě. Ale dá se to vlastně nazvat přivítáním? Připadá mi, že se nás tím spíše snažili z Norska nenápadně vyhnat. Během dvou hodin sezení v tom nejzalidněnějším parku světa (za toho největšího hicu léta), se z pódia ozvaly tak maximálně tři anglické věty. Zbytek proslovu měl pro mě asi stejnou hodnotu jako poslouchat několik hodin zvuk zaseklého vysavače.

Úroveň norské organizace se dá přirovnat k našemu českému školství. Nyní si nejsem jistá, jestli jsem pochválila naše školství nebo pomluvila Nory. Tak jako tak, jistě měli na začátku vážně dobrý plán, jeho realizace však pokulhávala. Nemůžu však říct, že bych se nic nového nedozvěděla. Byla jsem na anglické přednášce, která nás měla za úkol seznámit s Oslem, univerzitou a plánem, co nás čeká a nemine. Dozvěděla jsem se zde tři důležité věci: oficiální barva univerzity je žlutá, za maskota mají tygra (protože těch po norských fjordech pobíhají tucty) a my všichni jsme buď šťastní, nebo deprimovaní Pikachuové. Ó ano, zdá se, že chlapík, které to vše vedl, Eman, měl podivné nutkání nás přirovnávat k Pikachuovi. Podle něj je prý každý Erasmus student několik týdnů nadšený z poznávání nové kultury, ale dříve či později přijde moment, který ho uvrhne do deprese a nejčastěji je to prý zážitek ze supermarketu. Ihned jsem si vzpomněla na boj o květák, znamená to, že už jsem tedy v depresi? Eman mi to rozhodně neulehčoval, protože zmínil, že se v supermarketech nedá koupit alkohol. Co jen budu po večerech dělat bez sklenky bílého vína?

RADA Č. 4: Na tomto světě neexistuje kultura, která by se dala nazvat normální. Všimli jste si, jak když někam cestujete, narazíte na nějaké zvláštní věci? Na čínský zvyk mlaskat u stolu, na španělskou siestu... Čechy najednou nepůsobí zase tak zle, ale představte si, že jiný turista dorazí do naší republiky a řekne si, že tu musí žít jen samí blázni. Prodávat alkohol v supermarketu? Magoři. Pokud tedy chcete zažít příjemné cestování, očekávejte neočekávané a smiřte se s tím, že na celé této planetě zkrátka nic není normální. Ani vy ne.