Byla jsem v Oslu dva dny a přišla jsem si jako bych Českou republiku nikdy neopustila. Získat klíč od svého pokoje bylo totiž stejně obtížné jako obdržet balík od České pošty. Čekala jsem skoro hodinu se svým pořadovým lístečkem, než konečně probliklo mé číslo nad přepážkou, a to jen abych zjistila, že můj vyhlídnutý pokoj dali před vteřinou někomu jinému... Zorganizovat získání klíčů však nebylo to nejtěžší co mě přes víkend čekalo.

Byla sobota a já věděla, že pokud chci přežít víkend, musím dojít na nákup. Z nějakého důvodu Norové považují neděli za den pravého nicnedělání a zavírají veškeré obchody. Hlavně ty s jídlem. A tak jsem vyrazila do Grønlandu, který měl podle internetu nejlevnější ovoce a zeleninu, které může Oslo nabídnout. První den v Norsku a je ze mě vegetarián... Budu ráda, když se domů nevrátím jako černoch.

A tak jsem vyrazila za dobrodružstvím. Cesta metrem, která měla trvat čtyři minuty se nakonec protáhla na pětinásobek, protože metro v Oslu (neboli Téčko), má totiž krom klasických úseček, jaké známe z Prahy, také podivnou kružnici veprostřed celé sítě, na které se všechny „osloské" linky střetávají. A mně se tak nějak povedlo sednout na spoj, který si to sice razil k mé zastávce, jen jel opačným směrem a já tak měla možnost zažít si celý tento okruh z první ruky. Poté, co jsem se vymotala ze stanice metra a dostala se konečně na povrch, nečekal na mě slunný počas, jaký městem vládl před několika minutami. Strhla se průtrž mračen. Kdo by také v létě očekával léto, že? Problém nastal, když jsem si načetla Google mapy a zjistila, že déšť byl tak silný, že kapky dopadající na obrazovku můj mobil dokázaly totálně zblbnout. Netuším, jestli si mé zařízení vskutku myslelo, že mi narostla nová desítka prstů, ale mapa mě zčistajasna přestala poslouchat a začala přeskakovat ze strany na stranu jako to nejpodivnější jojo světa. Už chápu, proč si naši předkové pořizovali kompas, chytrý mobil umí být někdy pořádný debil. Nakonec jsem ten ráj pro vegetariány našla a... byl narvaný k prasknutí. Víte, jak v Čechách zavíráme obchody na státní svátky a lidé mají nutkání den před tím nakoupit, jako by měli příštích osmačtyřicet hodin strávit v bombovém krytu? Tak něco takového se tu podle všeho děje každý týden.

Organizace Grønlandu asi dávala smysl, já ho však nenašla. Tuna zeleniny byla vyskládána venku, stejně tak jako košíky. Vzala jsem si jeden z nich, s tím, že se podívám, co mají uvnitř. Zjistila jsem, že nic moc. Tak jsem si k sobě hodila jen mražený hrášek a že zpátky omrknu tu zeleninu. Omyl. Protože se veškerá zásobárna brambor a jiných pitomin nacházela venku, musela bych s košíkem vyjít z obchodu. A já nechci být popotahována za krádež hrášku, fakt ne. Po chvilce zmatené chůze tam a zase zpátky mě napadlo, že si ten košík zkrátka odložím někam do rohu, vyjdu ven, naberu zeleninu, vrátím se pro něj a pak hurá platit! Můj plán byl vážně bezchybný, jediné, s čím jsem nepočítala, byl lidský faktor. Vše šlo jako na drátkách, až do chvíle mého návratu do prodejny. I přesto, že volných košíků bylo před obchodem stále dost, nějaká pijavice musela mít zálusk zrovna na ten můj! Byla jsem pryč jen chvilinku a můj hrášek, který původně ležel v bezpečí košíčku, jsem našla, jak se fláká na jednom z regálů. Ta nestydatost.

Pořádný šok mě však čekal při čekání u pokladny. Ale v kladném slova smyslu, fronta totiž velice rychle ubíhala. O něčem takovém se nám v České republice, kdy prodavačka Jaruška třikrát žádá o storno, může jenom zdát. Poté, co jsem jako vzorný zákazník zaplatila, jsem se otočila směrem k nákupu, abych ho naskládala do své síťovky, šetřím totiž životní prostředí, heh. Jenže koho to mé bystré oči nevidí? Asi půlmetru ode mě stála žena, která v rukách držela MŮJ květák a rvala ho do jedné z modrých igelitek, které jsem měla možnost zahlédnout u vycházejících lidí. Ona mi s ním chce zdrhnout! A pak, že je v Norsku nízká kriminalita. Nejdřív košík a teď tohle. Netušila jsem, jak ze sebe anglicky vyplodit, aby nechala mě i mou zeleninu na pokoji, a tak jsem po ní dokázala hodit jen velice znepokojený pohled. Neverbální komunikace je naštěstí univerzální, ale pro tuto situaci zřejmě nebyla dostačující a já se musela odhodlat k dalšímu, pro mě v tu chvíli riskantnímu, kroku. Slova. Potřebovala jsem slova! Nevím, jak se mi to povedlo, ale vysoukala jsem ze sebe, že mám vlastní tašku a podala jsem ji jejím směrem. Ona si ji vzala a začala do ní skládat můj nákup. Oddechla jsem si. I když neměla uniformu, zřejmě v tomto obchodě vážně pracovala. Nebo bylo jen její oblíbenou náplní volného času podsouvání igelitek nakupujícím, kdo ví. Tak jako tak se mi povedlo dostat se ven i se svým nákupem. V tu chvíli jsem si dala slib, že každý další výlet do obchodu obejde bez trapasů. Netuším, jak jsem mohla být tak naivní.

RADA Č. 3: Vyspělost země se pozná podle toho, jestli si věci do tašky ukládáte vy, nebo je tam za vás skládá někdo jiný. Za žádných okolností s touto osobou nenavazujte oční kontakt a neobviňujte je z krádeže vaší oblíbené zeleniny. Tedy, jen pokud tam opravdu pracuje. Pokud ne, vymlaťte z toho zeleninového loupežníka duši!