Margaret se odstěhovala. Bylo to oficiální. Má noční můra je konečně pryč! Jenže s velkou mocí klídku a pohody přichází i velká odpovědnost. Introvert, který je ponechán o samotě velice snadno může sklouznout do módu „jsem medvěd ve svém brlohu, tak mě nerušte". A když jsem se dostala do stavu, kdy jsem začala vrčet i na bublající vodu v hrnci, protože mě ruší od čtení, bylo mi jasné, že přišel čas na radikální řešení. Musím se vrátit do společnosti. Poradila jsem se proto s moudrým Facebookem. „Zuckenbergu, Zuckenbergu, pověz mi, kde je v zemi zdejší akce pro nesociální potvoru nejmilejší." A Zuckenberg promluvil. V Oslu se konalo studentské promítání filmu Harry Potter a kámen mudrců. Jako dítě jsem ten film žrala a jedině svět čar a kouzel mě mohl vytáhnout z bubliny. A tak jsem si vše do puntíku naplánovala. Cesta, čas odchodu, oblečení a věci, co si sbalit, vše bylo precizně nalajnováno. Jenže jak to tak bývá, některé věci zkrátka neovlivníte a žádný patron by mě nedokázal připravit na to, co mě čekalo.

Já bláhová jsem si myslela, že na místo dorazím o čtvrt hoďku dřív, aby na mě také ještě zbylo místečko na sobí kožešině (velice běžná věc na sezení v Norsku). Překvapivě jsem i přes skluz s praním vyrazila z mého bydliště včas. Cesta na metro měla trvat přibližně patnáct minut chůze a já to měla tip ťop. Jenže z nějakého důvodu si náměstíčko, které bylo klíčové a zkrátka jsem přes něj MUSELA projít, polovina obyvatelstva Norska zvolila jako plácek na zazpívání koled! Nechci působit jako Grinch, ale kdyby mi někdo v tu chvíli řekl „Zapal stromeček a náměstí se vylidní", asi bych v sobě probudila stránku pyromanky. Kdyby to bylo v době Corona viru, stačilo by mi zachrchlat a hned by se lidé rozstoupili jako moře Mojžíšovi. Takto jsem v sobě místo zapáleného pyromana musela objevit zápasníka a lokty se prodrat až k nástupišti metra, kde už čekal můj spoj. Vše jsem si bedlivě zkontrolovala podle mobilu. Nástupiště číslo jedna? Sedí. Metro číslo pět? Ano. Je 17:34, tedy předpokládaný čas odjezdu mého spoje? Anoooo! Nic mi tedy nebránilo v tom nastoupit. A tak jsem jela.

Po deseti extra dlouhých minutách mi však začaly připadat názvy zastávek poněkud neznámé a já se začala ptát sama sebe... kudy to sakra jedu? Netrvalo dlouho a zjistila jsem hroznou pravdu. Sice jsem nastoupila do pětky, ale do „té druhé". Jak už jsem psala, Norové si vybudovali několik tras a ty se ve středu točí v jakémsi kruhu. A mě se povedlo naskočit do metra, které se pohybuje jen a pouze v tomto kruhu! Za normálních okolností by to nebyl žádný problém, zkrátka bych objela kolečko, vystoupila a naskočila do jiného spoje. Tento plán měl malou, titěrnou vadu. V neděli jezdí metro jednou za půl hodiny! Nevím, co by tady dělali Češi, na které padá deprese, když musí čekat pět minut. V Norsku by tito lidé zřejmě skákali rovnou do kolejí...a čekaly půl hodinu, než je souprava zajede.

Nakonec má cesta dospěla ke šťastnému cíli, a dokonce se mi povedlo najít i frontu na grog, což se dá považovat jako bonus. Jenže místo, aby mi bylo promítání filmu odměnou, spíše mě to postupně nasíralo a já musela po Famfrpálu odejít. Znalci Harryho Pottera nebo jen zkrátka milovníci prvního dílu, prosím, ulehčete mé hlavě a zodpovězte mi tyto otázky:

Je normální, abyste dali klukovi, co nemá s magií zkušenosti, lístek s nástupištěm devět a třičtvrtě a nechali ho samotného na vlakovém nádraží?

Je mi jedno jaké důležité záležitosti měl Hagrid na práci, mohl se alespoň zmínit „Hej, my kouzelníci tady probíháme zdí". Ruku na srdce, nebýt jedné zrzavé rodinky, která byla ve správný čas na správném místě, měl by film hodně rychlý konec. Harry Potter a nástupiště celých kolejí, příběh o klukovi, který uvízl na stanici.

Chtěli byste do školy, kde můžete umřít „strašlivou smrtí"?

Skoro každý si pamatuje prohlídku své budoucí školy. Dotyčný učitel či ředitel vám ukáže šatny, jídelnu, možná i nějaké ty třídy... Ale rozhodně vám neřekne, že do třetího patra nesmíte nebo zemřete. Navíc pokud škola disponuje bláznivými schody, které se posouvají, jak se jim zachce a ve třetím patře můžu skončit prakticky kdykoli. Mně trvalo dva týdny najít na škole záchody! To poslední, co bych potřebovala je hrozba smrti a obrazy, které mě tiše soudí.

Kdo normální posadí prvňáčky na košťata a řekne jim bez jediné přípravy ať levitují?

Chudák Neville. Tady to ani neberu jako chybu Rowlingové, tělocvikáři jsou zkrátka sv...érázní.

Jsou ve Famfrpálu nějací náhradníci?

S Potloukem a stylem jakým ta hra probíhá (tu do tebe vrazím, tu tě shodím, tebe smetu) by během minuty zápas probíhal stylem jeden na jednoho, ne?

Proč jsou všichni tak zlí na Zmijozel?

Cituji z filmu: „Ze Zmijozelu nevzešel žádný dobrý čaroděj." Jakože cože? Jistě, Zmijozel je nejambicióznější kolej, ale to hned neznamená, že tam chlapi vypadají jako neinteligentní zlobři a holky jako zákeřné čarodějky s ulízanými vlasy.

Konec filozofování nad filmem, nyní k velkému finále. Postupem času jsem zjistila, že mi nějakým způsobem dokázaly mrznout prsty i přes rukavice. Už jsem jen nestepovala v mrazu, mráz byl i v mých botách. U nich jsem byla překvapena. Jak mě mohly zradit? Mé prstíčky byly v teplých ponožkách a v botách, které mi pomohly přežít lyžařský kurz! Zdá se, že na norské počasí jsou boty certifikované do minus dvaceti stupňů krátké. Věřím, že kdyby na místo promítání přiletěl Santa Klaus, hned by to otočil a se slovy „TOHLE UŽ NENÍ ŽÁDNÁ LEGRACE!" by se vrátil na severní pól.

RADA Č. 22: Pokud se někdy rozhodnete cestovat, tak nepodceňte přípravu a třikrát si zkontrolujte, že nastupujete do správného spoje. Existují totiž země, kde správné nástupiště a správné číslo linky neznamená výhru. Žádné linky A, B a C s několika uzlíky pro přestup, ne, ne, ne. V Oslu máte tucet linek šněrující si to různou cestou. Takže GPS navigaci s sebou, jinak negarantuji, že neskončíte v trolí vesničce.