Pátek třináctého, den plný smůly a nekalostí. Každý jej prožívá různě. Někoho děsí zaspání, jiný nestihne autobus, a pak jsou tu lidé, kteří ani nepoznají, že nějaký pátek třináctého vůbec nastal. To poslední se mě netýká, protože se mi obvykle stane něco tak hrůzného, že běžím hned ke kalendáři, abych si mohla svou neschopnost omluvit řízením osudu. Takže otázka do pléna: co má společného holič, k němuž přijde na návštěvu Yetti, zahradník žijící na Sahaře a maratonista trpící průjmem? Všichni tři jsou vyřízení, jen trochu jinak než já. Něco jiného je, když máte domov, kde se můžete v klídku vyvztekat, jenže, co si počít, když jste v cizí zemi?

V poslední době jsem toho moc nenaspala, protože v blízkosti mé ubytovny byla sezóna letního kina a Jamgaret přicházející v brzkých ranních hodinách křičící z plných plic „Ššššššššššššššššššš" mi taky moc nepřidala. A tak jsem dorazila i poslední rezervy mé optimistické baterky, a i ty nejjednodušší činnosti se staly mým Waterloo. Vstát z postele včas? Vyloučeno. Uvařit si makarony? Haha, ne v tomto stavu. Sice jsem zvládla uvést vodu do varu, ale při mém zmateném sprintu do pokoje se mi povedlo sáček s těstovinami vysypat. Že to nezní tak hrůzně? Faktická poznámka: makarony jsou malé těžce dohledatelné mrchy, které musíte vařit jedině při plném vědomí. Praskala jsem je ještě několik dní. Jsou jako malé nášlapné miny a dělají podobný rachot. A když na ně šlápnete bosou nohou, nehoda zesílí o několik decibelů.

Další činností, kterou byste měli provozovat jen nabití energií, je studium. Jenže ruku na srdce, kdyby to tak fungovalo, tak se mnozí z nás ve škole ukáží až po obědě a spoustu z našich spolužáků bychom neviděli třeba měsíce. Takže v době, kdy se má reakce po probuzení dostala z bodu „ještě pět minut" do „ještě pět dní", neměla jsem na výběr. Musela jsem do školy.

Při mém příchodu do školy mě samozřejmě čekalo klasické překvapení aneb prezentace projektu. Jako by samotná práce nestačila. Skupiny měly být po čtyřech, což ale úroveň organizace jaksi neumožňovala, a tak jsme si se Žofkou zbyly jen my dvě. Takže jsme museli odvést dvakrát tolik práce ve stejném čase. Bylo to peklo a já už si myslela, že mě nic horšího nemůže potkat. Omyl. Protože jsme měly se Žofkou první scény, učitel neváhal ani na chvilku a hned je třídě pustil. Nějaký fakt, že Žofka ještě není ve třídě mu nevadil. „Na mé dotazy odpoví druhá polovina skupiny," řekl zvesela. Druhá polovina, tím myslíte jako mě? Chodící reklamu na energy drink?

A tak jsem uvízla v anglické nikdy nekončící pasti, ve které jsem odpovídala na vlezlé technické dotazy, říkala, čím nás projekt obohatil a vymýšlela jaké rady dát spolužákům. Hřebíčkem do rakve se stala chvíle, kdy učitel prohlásil: „A teď předneste svůj referát!" Moje první myšlenka byla, že se musel zbláznit. Viděl i slyšel, že jsem sama, ale jo, jistě vám celý referát odvykládám sama, i když ostatní skupiny na to potřebovaly čtyři hlavy! Skupinové projekty, něco takového nejde nemilovat.

Měla jsem na rozvrhu dvouhodinovku norského kurzu. Ne, že bych v tomto předmětu nějak v minulosti vynikala, a to jsem byla v plné síle, jenže náš profesor QH (rád si nechává říkat iniciály) nám ten den dal kreativní úkol! Kreativní! Už několik týdnů jsme s tím chlapíkem přehrávali scény v obchodě, kdy jedna skupina dělá prodejce, druhá zákazníky a pak se všichni vymění. Přesně tento typ roboúkolů jsem neměla ráda, ale teď bych je konečně ocenila. Jenže on ne, prý: „Vymyslete si výmluvu, proč jste včera nemohli přijít do práce." Včera?! Takže minulý čas? Permoníci v mé hlavě běhali jako o závod, protože Norové tvoří minulý čas čtyřmi různými koncovkami a já se snažila vymyslet tu nejjednodušší výmluvu všech dob za použití minima. A tak přišla po několika minutách úmorného přemýšlení chvíle pravdy. Spojila jsem dohromady naučená slovesa a slovní zásobu z rodiny a vymyslela jsem výmluvu, kterou mi musí uznat kdekoli:

„Na návštěvu přijela moje tchýně a je to mrcha."

Jednoduchá věta, ale má za sebou vážně silný příběh, věřte mi. Tchýně je děsivá věc a když vám zakáže jít do práce, tak kdo jsem, abych jí odporoval? Mí spolužáci si v této výzvě také nevedli moc dobře. Někdo zabil své dvojče, jiného napadl medvěd, jen jeden člověk byl dost normální na to, aby si „jen" zlomil nohu a ztratil mobil. Já byla unavená, ale jakou mají výmluvu ti ostatní, to nevím.

RADA Č. 21: Zde jsou dvě „nikdy". 1. nikdy nechtějte po Norovi, aby dělal nějaké matematické úkony. Když nedokáží rozdělit lidi do stejných skupinek, jak asi dělají daňové přiznání? Mít norskou účetní, tak se bojím o své finance.

2. nikdy nevařte makarony unavení, smutní, nebo na mol. Ty těstoviny vycítí vaše rozpoložení a pokud vám utečou, strávíte zbytek svého života šlapání po něčem, co se dá přirovnat k hlučným LEGO kostičkám.