Když se řekne peklo, každý z nás si udělá v hlavě nějaký obrázek. Pro někoho jsou to šlehající plameny, nad kterými visí kotle plné hříšníků, pro jiné je to zase noční můra, ve které jsou ve škole jen ve spodkách... Pro mě to bylo až donedávna skládání ramínek do krabice (kdo nikdy nezažil, netuší, jaká jsou to za muka), jenže to bylo vážně až donedávna.

Když jsem to osudné pondělní ráno otevřela oči až po zaznění strašlivých bubnů od Imagine Dragons, tušila jsem, že je zle. Ještě nikdy předtím mě budík neprobudil. Snažím se totiž vzbudit pár minut před tím ukřičeným prevítem alias mým mobilem, abych ho pro sichr vypnula. Je to má úspěšná strategie, jak se necítit špatně a vstát o deset minut později, než jsem plánovala. Jistě trochu to degraduje funkce budíku, ale hlavně, že se já cítím o něco lépe.

Vstala jsem, dala si rychlou sprchu a vrhla se na přípravu oběda. Něco jiného je žít s maminkou, která vám ho připraví do krabičky nebo být v Čechách, kde si najdete nejbližší menzu a za jídlo s šálkem čaje nebudete muset upsat svou duši ďáblu. A protože jsem člověk jaký? Lenivý. Tak jsem si oběd co? Nepřipravila den předem! Nezbývalo mi než se do už tak chaotického rána ještě vrhnout na přípravu jídla. A tak nastal obávaný souboj titánů: snídaně vs oběd. Vidina několika hodin bez jídla mě vyděsila. Ve škole jsem měla ve strávit skoro deset hodin, což si žádalo minimálně pomoc blanických rytířů, a oběd tak nakonec zvítězil. Když bylo mé chaotické dílo v kuchyni dokonáno, hodila jsem na sebe bundu a vzala si banán, který mi měl posloužit jako rychlá energie při stíhání tramvaje. Netušila jsem, jestli mi něco takového bude stačit. Dokáže se síla Blaníku nacpat do banánu? Odpověď vás možná překvapí.

Nakonec šlo vše jako po másle. A to mě také zarazilo. Stihnout tramvaj, a dokonce při nástupu trefit slupku do koše? Něco je špatně. Velmi, velmi špatně. Zatímco jsem na mobilu sledovala trasu a kontrolovala si na mapě, že jedu správným směrem, zahlédla jsem něčí ruku, jak se mi ohnala po rameni. Nepřikládala jsem tomu žádnou větší váhu, náhodné bitky v nacpané tramvaji jsou v Oslu na denním rozvrhu. Jenže ani ne za vteřinu se ona osoba ohnala znovu, a tentokrát to bylo blízko mého obličeje. „Tohle není náhodné ani náhodou," nadhodila jsem nahodile. Co jsem komu udělala, že se mě tu snaží zmlátit?

Opatrně jsem vzhlédla od displeje a spatřila ten lidský větrný mlýn na vlastní oči. Nakonec to nebyl žádný děsivý útočník, ale usměvavá ženština, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Se slovem Bíí ukázala do vzduchu. A tam byla. Ta žlutočerná potvora ze mě možná cítila sladký banán a rozhodla se na mě provádět nálety. Navíc tahle bíí zřejmě neměla ráda, když jí někdo její vyhlídnuté oběti identifikuje, a tak mi ten malý pruhovaný asasín začal ještě agresivněji migrovat před obličejem. Byl tak otravný, že jsem jen čekala až začne zpívat „Sto tabletů týdně!".

Poté, co jsem dokázala přežít nálety norské včely a norské Norky, jsem dorazila ke škole. Můj čas byl senzační. Ale jak jsem koukala, tak jsem koukala, nikde nikdo. Ani spolužáci, ani učitel. Protože jsem ze zkušenosti věděla, že tu všichni mají začátky hodin tak nějak na háku, posadila jsem se venku a čekala. Pět minut do začátku hodiny. Minuta. Stále nikdo. Jenže pak se čas převážil na druhou stranu. Pět minut zpoždění... sedm minut zpoždění... deset minut zpoždění? To už mi přišlo podezřelé. Jistě, Španělé se stále drželi svého standartu a měli ještě pět minut k dobru, ale kde jsou Němci? Norové? UČITEL?! Možná za to mohl adrenalin z ranního boje člověk vs včela (píšeš si to Marvele?) ale dostala jsem nápad. Podívám se na fakultní e-mail, jestli nepřišla nějaká informace! A vskutku. Přišla. Asi půl hodinu před začátkem dnešní výuky bylo všem studentům rozesláno upozornění, že se sejdeme v nějaké tělocvičně a že na to máme být sportovně oblečení. Tak to ne, řekla jsem si. Tak to teda sakra ne. Já potřebuji, ne, já VYŽADUJI alespoň několika denní upozornění na blížící se sportovní výkon. Musím si přeci vybrat správné legíny a tričko, abych vypadala šik! Když už budu postávat někde v rohu tělocvičny a modlit se, ať všechno co nejrychleji skončí, tak ať u toho člověk alespoň vypadám pěkně, ne?

A tak tu byla jedna z mých nejhorších nočních můr. Spolužáci v tahu, učitel v tahu, ztracená někde v centru Osla, oblečená více na túru po horách než na lekci gymnastiky (nebo čehokoli, co měli v plánu). Hned se mi do hlavy dostala jedna vtíravá otázka: neměla bych radši jet domů? V tu chvíli jsem měla skoro čtvrt hodinové zpoždění a má filosofie v takových situacích zní: když nezvládneš přijít včas, nechoď raději vůbec. Patnáctiminutové zpoždění? Za tu dobu si uděláte už setsakramentské množství šálků čaje, a to se mi nelíbilo. Přesto jsem vložila mobil do kapsy od bundy a zaujala superhrdinskou pózu. Vážně, mělo to všechno. Vítr dokonce foukal ze správné strany, takže jsem dokonce nevypadala jako postava z hororu. Jsem přeci bojovník! V Norsku! Takže jsem oficiálně něco-jako-Viking a ten se jen tak vzdát nemůže. Viking by jistě necukl před výzvou jen proto, že má na sobě džíny. Ne, ten by do té tělocvičny vlítnul a vyplenil ji. A tak jsem si řekla, že si z těchto velikánů vezmu příklad. Vyplením tu tělocvičnu! V džínách, nebo bez... I když, jak nad tím tak přemýšlím, v džínách by to bylo lepší.

Zašla jsem do budovy P52, která byla zmíněna v e-mailu, pohlédla na plánek a... k mému překvapení tam žádná tělocvična nebyla. Moje první myšlenka byla: sakra, oni se na mě připravili! Jistě se lekli mého nájezdu a přestěhovali celou místnost někam do pryč. To. Se. Nedělá! Zkusila jsem se zeptat jedné ženštiny, zdalipak netuší, kde se má cílová destinace nachází. Samozřejmě nevěděla a prý se mám zeptat na recepci. Jj, recepce je skvělá věc. Až na to, že tam v ten čas nikdo nebyl. Podle všeho si musí lidé s ranní výukou poradit sami. „Hej, duchu university, neporadíš mi?" Ticho. Buď zde ještě nikdo nestihl zahynout, nebo mě duše ztracených studentů vesele ignorovaly. Tak jako tak jsem byla nahraná. Čas byl proti mně. Mé zpoždění dorazilo na třiceti minutovou hranici! To už je na několik mís popkornu!

Po delší chvíli se mi povedlo najít možná správnou budovu s dost možná hledanou tělocvičnou v budově P50. Jenže v té chvíli už můj smysl pro záškoláctví zvonil na poplach. Nepomáhala ani má konverzace s Žofkou přes Messenger, která poté, co jsem jí napsala, že se hodina přesunula někam do pryč, se rozhodla, že do školy nepojede vůbec. A tak můj vnitřní viking prohrál a já se rozhodla, že dorazím až další hodinu. Ta byla ve znamení přednášky, to by mohlo být snadné, ne? NE? Ne. Samozřejmě, že ne. O hodinu později jsem sice objevila místnost spolu se studenty, jenže ti nebyli ode mě! Potichounku jsem se schovala v rohu místnosti a čekala, až skončí. Až zmizí. Jenže místo toho procházeli dveřmi noví a noví lidé. Jako by je někde klonovali! V tu chvíli bych byla ráda za kohokoli. I za Margaret. Mezi ty lidi jsem zapadala stejně jako osamocená surikata mezi mravenci. Kde je ta zatrolená Žofka, říkala jsem si. Ve své tašce jsem měla její olej, který jsme využili na přípravu bramboráčků a který měl v tu chvíli naježděno už slušných pár kilometrů.

Nakonec se objevila i moje grupa, ale ta hodina byla naprosto k ničem, protože vyučující stále referovala ke cvikům z tělocvičny, o kterých jsem neměla ani tušení. Zbytek času byl naplněný dohady o výletu, na který jsem kvůli kurzu norštiny jet nemohla, ale na druhou stranu jsem za to byla raději a raději. Každá skupina měla totiž za úkol přehrát jednu až dvě scény z nějaké pohádky a zbytek dovyprávět. Vzhledem k tomu, že skupinky byly po čtyřech, nedovedu si vysvětlit, jak se do seznamu dostal Alibaba a čtyřicet loupežníků. Že by se objevila Cimrmanova verze s názvem Samotář Alibaba? Dočkáme se Hamleta bez Hamleta, protože se ztratil? Tolik otázek, ale tak málo odpovědí. Jak dlouho tu ještě budu muset strašit?

RADA Č. 20: Pokud je vaším problém to, že máte hloupě sestavený rozvrh, tak nemáte ŽÁDNÉ problémy a měli byste spokojeně žít. Já se každý den probouzím s tím, že dojdu do třídy a budu tam úplně sama! Takže moje rada zní, do Norska se vydejte za krásnou přírodou, ale ať vás ani nenapadne tam studovat.