Když to osudné ráno přijel taxikář a divil se, kolik mám zavazadel, měla jsem sto chutí mu dát přes čuňu. Dámě se snad nikdy neříká, kolik s sebou tahá věcí, ne? Jistě, můj kufr s batohem praskaly ve švech, ale všechny věci uvnitř jsem životně potřebovala. Samozřejmě mě napadlo si před odjezdem obě zavazadla zvážit a přeměřit, abych měla jistotu, že splňují náročné limity dané leteckou společností (protože mít s sebou jen o gram těžší kufr, tak ani nevzlétneme). K vážení však nedošlo, protože jsem si zkrátka nedokázala dobře představit, co bych s sebou musela tahat k docílení váhy dvaceti kil a výš.

A tak jsem se uvelebila vzadu v autě a nechala mamku, ať se postará o řidiče. A tím „postarat" nemyslím dát mu k hlavě pistoli a přikázat: „Sledujte ten vůz před námi!" Cesta na letiště byla opravdu dlouhá a mně se vážně nechtělo neustále dokola odpovídat na otázky kam, proč, kdy, které byly neodlučitelnou součástí každého small talku. Dalším důvodem, proč se nezapojit do konverzace, byla má snaha udržet si v sobě snídani. Měla jsem barvu, jakou mívají svačiny zapomenuté půl roku na dně školní aktovky. Ani sama nevím, čím byla má nevolnost způsobena. Jestli obavou ze ztráty zavazadla, hrozbou pěti měsíců strávených v cizí zemi nebo snad strachem z toho, že se ani nedostanu přes letiště. Naštěstí byla poslední položka ze seznamu eliminována hned po příjezdu. Nejtěžší věcí na letišti Václava Havla je naučit se jeho název.

Vše běželo jako po drátkách, když vtom ejhle! Nakonec měl ten taxikář přeci jen pravdu a já jsem zjistila, že jsem limit nepřepískla jen o gram, ale o šest kilo! To mi snad do kufru vlezlo cizí dítě? Nějaký třeťák toužící si prodloužit prázdniny? Netušila jsem, co dělat. Zatracený hrnce..., možná bych je mohla vyhodit a živit se pět měsíců fast foodem? Situace pro mě nevypadala moc růžově, ale naštěstí byl chlapík u odbavení vstřícný. Nebo že by se jen lekl mé barvy nezralého avokáda a chtěl mě daleko od sebe? Tak jako tak jsem prošla se svým šestadvaceti kilovým dítkem kontrolou a mohla si užít svůj let.

Během několika velice ošklivých turbulencí, které mě přiměly zhodnotit svá dosavadní rozhodnutí a zamyslet se nad tím, jestli by nebylo lepší do Norska doplavat, jsem se konečně ocitla ve Švédsku. Ano, čtete správně. Poprvé letím a užívám si to s celou parádou, takže přestup zkrátka nesmí chybět. Rozhodla jsem se, že se za svou statečnost odměním, a protože jsem dostala hlad, koupila jsem si na letišti borůvkové muffiny. Dva. Číslo jsem zde specifikovala, protože, jak se zdá, borůvkové muffiny jsou ve Stockholmu vzácnější (a možná i dražší) než korunovační klenoty. Takže pokud si koupíte víc jak jeden, jste buď výstřední nebo blázen. Podle pohledů okolí se ze mě stal výstřední blázen. Ale ničeho nelituji, raději umřu hanbou než hlady.

Po dalším hodinovém letu jsem konečně skončila v Oslu. Jistě se nyní ptáte, proč jsem zvolila tak složitý pětihodinový plán, když se do Osla přeci dá dostat jedním přímým letem trvajícím o polovinu kratší dobu? Jednoduché, potřebovala jsem do Osla dorazit v jeden určitý den a hodinu. Šlo o akci Meet and Greet, jejíž náplní bylo poskytnout všem Erasmus studentům přivítání od tzv. buddies (v překladu kamarádi), studentů navlečených ve žlutých tričkách univerzity pro lepší rozeznání. A já, se svým orientačním smyslem křečka, který právě vylezl ze sušičky, jsem potřebovala jakoukoli pomoc, která byla k dispozici.

Instrukce tak byly jasné: najdi skupinu žlutých triček u hlavního východu z letiště a máš vystaráno. Buddies ti pomůžou s koupí lístků na vlak, autobus, metro a doprovodí tě přímo do centra, kde si vyzvedneš klíče od svého pokoje. No... Tak přesně takhle nějak to nevypadalo. Hned po svém příjezdu jsem si vzpomněla na reklamy řetězců rychlého občerstvení. Na ty chutné snímky housky svírající čerstvá rajčátka, salát a pořádný flák hovězího masa. A pak na tu realitu, která maso neviděla ani z vlaku a o čerstvé zelenině si mohla nechat maximálně tak zdát. Okoralá houska, přesně tak vypadal můj Meet and Greet. Poté, co jsem strávila asi čtvrt hodinu u špatného pásu, ze kterého můj kufr ne a ne vypadnout, jsem se vydala na průzkum. Hledala jsem větší skupinu zářivě žlutých triček, jak stálo v instrukcích. Po několikaminutovém bloudění se mi však povedlo najít jen JEDNU osobu, ale i tak jsem byla v sedmém nebi. Opatrně jsem se k té ženě přiblížila. Mé úmysly byly čisté, chtěla jsem se jen zeptat, jestli je tím správným žlutým tričkem, které hledám nebo jestli je to ten můj univerzitní „kamarád". V hlavě jsem se nemohla rozhodnout, která z těchto otázek byla lepší, a tak ze mě nakonec vypadlo jen: „Pardon, jste můj správný žlutý kamarád?" Ten její pohled mě bude ještě dlouho strašit ve snech.

Naštěstí jsem nebyla na své toulce sama. Narazila na Erasmačku z Egypta a úspěšně se nám povedlo koupit si lístky na vlak. Podle instrukcí na nás na nádraží v blízkosti metra měl čekat zbytek buddies. Spoiler, nečekali. Nebo jen excelují ve hře na schovávanou. Naštěstí jsme cestu k našim klíčům našli sami. Při našem dobrodružství jsem se také o vztahu Čechů a Egypťanů dozvěděla zajímavou věc. Čechům se v Egyptě místo Czechs říká Cheeks (v překladu tváře/tvářičky). Podle všeho jsme u nich bráni jako usměvavý a pozitivní národ. Jenže já jí v tomhle moc nevěřím. Čech a udělat dobrý první dojem? Zvláštní, velice zvláštní.

RADA Č. 2: Někteří lidé mohou na první pohled působit rasisticky. Nezavrhněte je, prosím, hned po prvním špatném dojmu. Někdy může jít o unaveného, borůvkové-muffiny-milujícího člověka, který má prostě jen blbý den.