Každý zná ten pocit, kdy mu práce již přerůstá přes hlavu a on by se nejraději rozčtvrtil, aby vše mohl stihnout. V tu chvíli by bylo nadmíru příhodné mít k sobě pár pomocníků. Lidí, kteří pro vás udělají nemožné. A to zadarmo. Zní to jako pohádka, něco takového přeci nemůže být možné! Jenže Norové na to přišli. Je to velice sofistikované řešení. Potřebujete dobrovolníky? Zkrátka z nich udělejte dlužníky! Předejte jim účtenku s pořádnou sumou, kterou musí zaplatit či odpracovat. Jak prosté, milý Watsone.

Přesně takto postupoval můj volejbalový tým a já stále nechápu, jak to vůbec může být legální. Krom regulérního členství (chceš se večer potit v hale? Tak zaplať) se tu platí i slušný deposit (proč??), který však máte šanci si odpracovat (hurá!). Díky svému „cizineckému" statusu jsem navíc dostala slevu. Norové byli zadluženi 900 norskými korunami, takže 90 eury, takže zatraceně moc českými korunami, zatímco Erasmáci měli padesáti procentní slevu. Spočítala jsem si, že budu muset odsloužit jen pět hodin, a tak jsem si řekla: „Proč ne? Jde přeci jen o dobrovolnictví na volejbalovém turnaji. Co nejhoršího se může stát?"

Já nevím, je boj o holý život na seznamu? Protože domů jsem se vrátila s traumatem vojína z Vietnamu.

Domluva s obyvateli země, ve které angličtina není úředním jazykem, je stejně účinná jako mňoukání na osla. Vše vám odkývají, ale nakonec se nic nestane. Alespoň takto jsem se cítila, když jsem se snažila rozšifrovat příspěvek o dobrovolnictví pomocí Googlu překladače. Zjistila jsem, že mám na výběr pozice jakými jsou „věš se na síť, kiosek nebo dort". A i když jsem odmala toužila stát se profesionálním dortem, nakonec se mi po několikadenním domlouvání povedlo dohodnout práci v kiosku. Takže wohoo? Povolení jásat? Práce od devíti do dvou by se se přeci jen měla dát nějak skousnout, říkala jsem si. Zvlášť, když bude do čeho se zakousnout. V mém okolí přeci budou dobroty, ne?

Při čekání na oficiální otevření sportovní haly, protože je přeci jasné, že krom nuceného dobrovolnictví musíte i vstávat v nekřesťanskou dobu, jsem si pro jistotu znovu přečetla e-mail. Znáte to, přehlédnete se a zjistíte, že dlouho očekávaný turnaj není tuto sobotu, ale třeba až za dva týdny. Naštěstí se nic takového nestalo... tedy krom faktu, že jsem se podle všeho měla někde zaregistrovat a dojít si pro tričko, které na sobě každý dobrovolník musí mít a které je hodně viditelné. Jenže kdo by četl e-mail, který je z půlky norský a skládá se z víc jak tří odstavců? Blbá předběžná registrace. Blbé viditelné triko pro dobrovolníky. Blbý mozek, který přeloží dvě věty a dá si pauzu na kafe. Naštěstí měli několik triček na skladě a já se mohla dát do práce.

Kiosek byl situovaný hned u kurtu číslo jedna, zřejmě, aby ho sportovci mohli snadno najít. Stejně účinně si ho však dokázaly najít i volejbalové míče, které při tréninku/zápasech létaly snad sto kilometrovou rychlostí a dost často hledaly útočiště v našem stánku. Doslova. V. Našem. Stánku. Mnohdy vás ani hráč nevaroval. Prostě stíráte drobky ze stolu a padáte k zemi, aby vás do hlavy netrefila dělová koule. Netrvalo dlouho a nějaká šikula trefila i ohromnou nádobu s kávou. Upřímně, byla to jen otázka času, to už jsme na ni mohli namalovat rudý terč. Následkem tohoto teroristického útoku bylo moře kafe na podlaze. Vážně, takové množství rozlitého kafe jsem ještě nikdy v životě neviděla. Kam se hrabe rybník Brčálník, to se nedá srovnat. Navíc se v té nádobě něco rozbilo a ona nešla zavřít. Samozřejmě, že z nás tří lidí, dvou Norů a mě, jsem to musela být zrovna já, kdo se o celou záležitost musel postarat. Jak anglicky říct, že se ta „zas*aná nádobka nedá ku*va zastavit"? Musela jsem zastavit celý kávagedon sama, protože mé zbylé dvě spolupracovnice dostaly neodkladný úkol: jedna bude dělat čárovou rozhodčí a druhá bude rozdávat sušenky na hřišti. Takže tu byly tři pozice: mávat, držet tác a obsluhovat ve stánku. Na kterou z nich dosadíme jediného cizince? Ano, na obsluhu, samozřejmě! A tak jsem v tom ostřelovaném krytu zůstala sama. Jediná osoba, která nerozumí norsky, zůstala v ostřelovaném krytu zvaný kiosek, po kotníky zaplavena kafem. Nemělo to chybu. A aby toho nebylo málo, v půlce úklidu jsem si uvědomila, že naše bílá dobrovolnická trička nejsou „hodně viditelná". Já si ten e-mail přeložila špatně. Ne viditelná. Průhledná! Byla průhledná! Výborně, napadlo mě, vytírám tu podlahu s myšlenkou, že moji podprdu uvidí volejbalové týmy z celého Norska. Taková informace člověka probudí víc, než všechen kofein světa. Jako by toho nebylo málo, tak jsem zjistila, že mi dali špatné triko. A samozřejmě to byla moje chyba, protože to já jsem si měla zkontrolovat jaké z těch dvou bílých triček je to správné. Jedno je přeci správně bíle a to druhé špatně, jsem já to ale neznaboh.

Po několika hodinách jsem pomalu začala dostávat situaci pod kontrolu. Dokonce jsem ze sebe dokázala vypravit několik norských číslovek. Sekala jsem norské ceny jak Baťa cvičky a obratně jsem se vyhýbala míčové střelbě. Zvlášť, když hráli chlapi. Měla jsem pocit, že se stánek mění v bunkr za druhé světové války a já musím před nálety chránit sebe a své malé děti (ty malé bezbranné čokoládové brownies!). Že já se nestala tím profesionálním dortem.

RADA Č. 19: Zdá se, že dobrovolnictví s sebou vůbec nenosí příjemný pocit. Naopak vám usiluje o život. Nechápu to. Neustále vám lidé opakují, jak máte být altruističtí, pomáhat druhým a kdykoli se o to pokusím, tak čelím buď zombíkům nebo dělostřelectvu. Má rada zní: staňte se dobrovolníkem, je to skvělá věc, ale ještě předtím si pořiďte neprůstřelnou vestu. Jen tak. Pro jistotu.