Člověk byl obdařen dvěma končetinami sloužícími k chůzi. A to je moc a moc fajn, jenže někdy nám zkrátka nestačí zapojit levou nohu a její dobrou kamarádku, pravou nohu, a někam se dostat. Zkrátka přijde chvíle, kdy potřebujeme lepší způsob dopravy, než jaký měli tu čest zažít naši předci. Chůze nebo jízda na mamutech už zkrátka není úplně v kurzu. Jenže čím má cestovat normální člověk v zemi, kde trollové jezdí na kolech? A to není hanlivé označení pro cyklisty, spíše fakt, že pokud by tyto příšerky z norských pohádek vážně existovaly, jistě by si vybraly tento způsob dopravy, stejně jako 90 % zbývající norské populace. Kola a ranní běhání, bejby. Takhle si tu žijí, v zemi před polárním kruhem. Jenže kola či běh mě nijak nevzrušovaly, a tak jsem se musela naučit, jak přežít v této zemi, aniž bych se nějak fyzicky přemáhala. A tímto způsobem mi byl představen princip norské hromadné dopravy.

První překvapení na člověka čekalo už při cestě na zastávku. Jak to tak bývá zvykem, člověk musí jednou za čas přejít přes ulici. A kde bývá přechod, tam je i semafor. A kde je semafor, tam bývá tlačítko pro chodce. Jenže ejhle, tady žádný čudl tak snadno nenajdete. Na některých bedýnkách je sice tlačítko nepřehlédnutelné, ale pak existují přechody, kde musíte hledat, šmudlové. A když neuspějete, nenajdete své tlačítko a nezmáčknete ho, tak vám semafor zkrátka nedá zelenou. Takže je to začarovaný kruh a pokud k přechodu nedorazí nějaký znalý Nor a svým kouzelným dotykem tu krabičku nepřiměje vydat písknutí, tak je možné, že byste u toho přechodu mohli také pojít věkem. Ano, protože ohmatávat spodek krabičky se mi zdá jako velice nedomyšlený design, zvlášť, když u toho nemáte žádné upozornění nebo alespoň nějakou malou šipečku. Vážně, tlačítko na spodní stěně obří krabice? To v tom nikdo neviděl problém? Jenže vtip je v tom, že i kdybyste náááhodou znali tento trik a věděli, kde hledat, tak byste stále neměli vyhráno. Nejenomže jsou tlačítka pro chodce skryta pod budkou, ale toto samotné zařízení je někdy i několik metrů vzdáleno od samotného přechodu. Takže se člověk brodí v závějích a říká si: „Tak takto zemřu? Na špatné straně ulice?" A mačkáte jakákoli tlačítka v okolí. Teroristé by se v tomto ohledu nemuseli vůbec snažit – přivážou dynamit na semafor a prostě čekají, až to nějaký nebožák odpálí. Norové jsou vskutku zvláštní tvorové, dejte jim tlačítko a oni ho svým zvláštním způsobem uplatní na světla, dveře, semafory...

Další zavádějící věcí na přechodu (ano, jsme v půlce fejetonu, a ještě jsme nepřešli přes ulici) jsou svítící panáčci. Proč jejich semafory mají hned dva červené panáčky ale jen jednoho zeleného? Proč?! To nikdo neví. Zřejmě trpí nějakým komplexem a tímto způsobem si navyšují populaci. A možná právě proto, že jich je tak málo, tak si myslí, že není nutné pouštět lidi ven z dopravního prostředku. Nezáleží, jestli zrovinka cestujete autobusem, tramvají nebo metrem, protože ani v jednom z těchto případů vám nikdo neuvolní cestu ven. A to i pokud je narvaný přímo k prasknutí. Chcete se znovu nadýchat čerstvého vzduchu? Nastal čas prorvat se skrz Čingischánovu armádu.

Hurá, došli jsme na druhou stranu. Trable konečně skončily... nebo ne? Ne. Protože to nejlepší jsem si šetřila na konec. Začíná to nevinně, jízdní řády tu jsou jak v papírové podobě, tak i v digitální, protože na zastávce vám číslíčka běhají na displeji... To je pěkná věc, moc pěkná, tedy až do chvíle, kdy vám papír říká, že tramvaj přijede za minutu, kdežto displej jí tolik nefandí a hlásí osmi minutové zpoždění, které v jazyce dopraváků znamená v nejlepším případě čtvrt hodinu.

Samozřejmě krom rychlé reakce na zpoždění jsou tyto displeje užitečné ještě z jednoho důvodu: když nastane kalamita, oznámí vám to. Má to však jeden malý, titěrný háček – můžete si to přečíst jedině v norštině! A já se tento poznatek musela samozřejmě dozvědět tím nejhorším možným způsobem... praxí.

Jednou jedinkrát jsem zameškala „svou" tramvaj a šla na tu pozdější. Jednou. Jenom jednou! Když dlouho nic nejelo a zastávka na mě mluvila cizím jazykem, obrátila jsem se pro pomoc na strýčka Googla. V tu ránu jsem koukala jak sůva z nudlí, protože mi mapy nalezly trasu do školy jen za pomoci autobusu, o kterém jsem ani netušila, že existuje. Norové totiž u svých autobusových linek rádi kombinují čísla spolu s písmeny. Někdy je to fajn, kupříkladu u nočních linek dává označení „N" vlastně smysl, ale jinak vážně nechápu, proč do všeho musí plést písmena „A" a „B". Doprava a matematika by se měly omezit jedině na čísla, jinak v tom budeme plavat jako v písmenkové polévce.

Po několikaminutovém hledání zastávky, jsem ji konečně našla. Co jsem ale nenašla, byl jízdní řád mého autobusu. To je snad neviditelný? Pojedu tím autobusem z Harryho Pottera? Protože šílená hlava na palubovce by byla jedna z mála normálních věcí, které se tu dějí. A tak jsem cestu do školy podnikla pěšo. Podle všeho bylo nutné opravit koleje u mé potřebné tramvajové linky, a tak norský dopravní podnik vyslal na pomoc tento tajemný autobus, který za normálních okolností nikde nejezdí. Jenže to vím až teď a nezbývalo mi nic jiného, než se v tom dešti a vichru vydat do školy přesně tak, jak to dělávali naši předkové. Zkrátka po svých (protože získat mamuta by bylo na dlouhé lokte). Ten den jsem nachodila přes deset tisíc kroků... to je tak, když je pro vás kolo moc namáhavé.

RADA Č. 18: Pokud máte v plánu někam cestovat a nechcete se přitom předřít, vyhněte se veřejné dopravě a našetřete si na auto... nebo na nějakou tu elektrickou kravinu s jejímž zaparkováním mají problémy snad všude. MHD totiž znamená Moc Hloupých Dopravců, a na ty se zkrátka nevyplatí spoléhat.