Žofku napadlo přijít za mnou a za Margaret na večeři. Proč by ne, řekla jsem si, zvlášť když Margaret neustále mluvila o tom, jak MUSÍME udělat společnou večeři, jak MUSÍME sehnat ubrus a jak MUSÍME uvařit mezinárodní jídlo. Takže se nikdo nemůže divit, že když se mi Žofka svěřila s tímto nápadem, souhlasila jsem. To víte, Margaret a já jsme něco jako pasivně agresivní manželé a v tu chvíli se stala Žofka naším dítětem, které se nás rozhodlo po dlouhé době navštívit. A tak jsem spolkla všechnu pýchu a řekla si, že se k sobě prostě budeme několik hodin chovat jako rozumní lidé. Vůbec netuším, jak jsem mohla být tak naivní.

Myslela jsem si, že na celé akci bude nejtěžší těch pár hodin small talku, kdy všichni děláme, jak se máme rádi. Jenže to ne. Kvůli této přepadové večeři jsem se musela vydat zpátky do košíky-ztrácejícího-květáky-kradoucího Grønlandu. A ještě k tomu v sobotu! Den před velkou nedělní zavíračkou! Nenávidím sobotní nákupy, nemusím snad ani naznačovat, jaké trauma jsem si odnesla po posledním sobotním nákupu, při kterém jsem se málem o kus zeleniny porvala s prodavačkou. Krom tohoto nepříjemného zážitku tu byl ještě jeden problém se sobotním nakupováním: obchody jsou narvané k prasknutí! Jako by měly Black Friday a sleva na máslo by zachránila vaše dítě! Přesto jsem však do něj vcházela s pocitem, že bude líp. Věděla jsem, kde sebrat košík, kde se nachází zelenina, dokonce jsem tušila i umístění osoby, která měla na starosti balení mého nákupu. Měla by to být hračka. Jenže místo toho jsem se stala svědkem pádu rychlejšího, než který potkal Řím.

Jen díky své úžasné výšce jsem dokázala získat zeleninu, která nebyla zkažená, fronta ubíhala asi tak rychle jako dav důchodců sestupující po schodech do metra, a to jediné, co mi dokázalo zvednout hladinu endorfinů nad úroveň deprese, byl fakt, že jsem objevila pěkně nechutné dobroty. Už od pohledu to křičelo „Umělá barviva na obzoru!", a tak jsem si vzala hned dvě balení. Tak moc se miluju / nenávidím.

Také jsem se v obchodě střetla se Žofkou a finálně jsme se dohodli, že šestá hodina večer je vyhovující. Tedy alespoň pro mě. Už dva dny jsem psala Margaret o tom, že se tato večeře bude konat, ale nebyla nikde k zastižení. Navíc noc před večeří strávila někde jinde než ve svém pokoji. Že by mě podváděla s jiným spolubydlícím? Jak jinak jsem si měla vysvětlit její zmizelý kartáček na zuby? Tak takto se cítí manželky, které vědí, že jejich muž někde trajdá po hospodách a domů se vrací jen, aby nespal venku? I když ani to vlastně už neplatilo. Proklínám tě, Margareeeeet, můj první a doufám, že poslední, spolubydlo!

Asi hodinu před večeří jsem se dala do přípravy bramboráků. Byla to pěkná piplačka, zvlášť k přihlédnutí k faktu, že jsem je sama nikdy nedělala. Musela jsem být připravena na vše. Od spáleného nechutného těsta po oživlé placičky snažící se zdrhnout mi otevřeným oknem jako v té pohádce O Koblížkovi.

Poté, co jsem dostrouhala všechny brambory, přidala mouku stylem „by vočko" a chňapla koření, aby to mělo šmrnc, mou pozornost na sebe strhl nenadálý pohyb na chodbě. Koho to nevidí mé bystré oči? Margaret. Následoval rozhovor, jehož míra trapnosti se nedá nijak vyčíslit. Ona se mě zeptala v kolik bude večeře, já že za půl hodinu a ona, že musí vyřídit „nějaké papíry na předmět". Ehm, v neděli? Večer? Na „předmět", který máme obě společně? Na TEN předmět, ke kterému žádné papíry nejsou třeba vyřídit? Vzhledem k faktu, že navštěvovala školu stejně frekventovaně jako já kurz vyšívání, kdyby bylo třeba něco vyřídit, z nás dvou bych to byla já, kdo by se o tom dozvěděl první. Tímto úhybným manévrem mi však nahrála do karet a já ji rozhodně neměla v úmyslu zdržovat, takže jsem jí prostě jen řekla, že až bude mít hotovo, může přijít.

Nakonec večeře proběhla na výbornou. Možná proto, že ji Margaret prošvihla a mé bramboráky zůstaly na pánvi, kam patří. Žofka navíc udělala moc dobrou pikantní směs z paprik a kuřete a nádherně tak doplnila mé (trošku buchtoidní) bramboráky. Byli jsme zrovna v nejlepší části rozhovoru, když vtom se otevřely dveře a... vešel James. Byla jsem v šoku. Zaprvé, co tu dělá, když tu není Margaret a za druhé, jak si sakra odemknul dveře?! To mají Nizozemci nějaké zázračné zámečnické dovednosti, o kterých bych měla vědět? V jeho tváři se zračilo stejné překvapení jako v našich. Po chvíli ukázal na Žofku a zvolal: „Á, tebe znám, ty jsi Sophie." Tady jsem trochu zneklidnila já. Kdo je sakra Sophie? Pak mi došlo, že se tu Žofka představuje poangličtěným jménem. Tak proto mě celou dobu oslovuje Mary, poslední kousek skládačky zapadl! Aby toho nebylo málo, suverénně si otevřel ledničku a vyndal z ní jeden z Margaretiných dryáků...možná omáčku či co. To je teď mým spolubydlícím on? Neodolala jsem a musela jsem se zeptat, kam že tenhle poklad nese. No, a James se nechtěně prořekl, že ji nese Margaret, která je u něj. Ona totiž netušila, že Žofka a Sophie jsou stejné osoby a myslela si, že jsem k nám pozvala nějakého cizáka z ulice. Prý kdyby věděla, že je to skutečně ta Žofka, tak by na večeři přišla. Tady je krásně vidět podle sebe soudím tebe, protože já k nám do bytu netahám každý den cizáky, Margaret! Nejvtipnější na celé večeři bylo, že minutu potom, co James odešel, mi od Margaret přišla zpráva, že zrovna skončila s „byrokracií" a jestli stále večeříme, že by se k nám mohla přidat.

Lhaní, úskoky, rozdávání klíčů na potkání a zřejmě i zvaní si do našeho malého bytečku kamarádku ze Španělska, je zkrátka normální! I přesto, že je to proti pravidlům ubytování a ani necítila potřebu mi něco takového oznámit. Hlavně že já měla povinnost jí hlásit, že lednička pro dvě osoby se dělí na poloviny. A pak, že „two girls, one cup" je hnus. Zkuste si „two girls, one fridge" přičemž ta jedna dopustí, aby se její zelenina přeměnila do tekutého stavu. Může člověk chytit sekundární debilitu? Protože jestli ano, tak se do Prahy vrátím s IQ převařené rýže.

RADA Č. 17: Pokud jste v cizině, ověřte si, kdo se jak jmenuje, hned dvakrát. Zdá se, že poangličtěná jména sem přišla dělat chaos už v tak neuspořádaném životě. Budu se opakovat, ale pokud to jde, vyvarujte se soužití se Španělem, pokud nechcete, aby se váš život změnil v telenovelu.