Každý, kdo mě alespoň trochu zná, ví, že patřím k té skupince lidí, pro které je volný čas ideálně strávený v postýlce s dobrou knížkou nebo seriálem. A to nejlépe hodně daleko od ostatních lidských bytostí, které sice mám ráda, ale na rovinu, každý sociální kontakt se zkrátka pěkně podepisuje na mé baterii. A to se nevyplatí, Horste. A tím nemyslím tu mobilní, nejsem přeci nezdvořák. Mluvím tu o životní baterii, o kterou pečuji devíti hodinovým spánkem a jen tak si ji nehodlám „zprznit" nějakou party, u které stejnak vím, že mě lidi nechtějí a oni zase ví, že tam nechci jít. 

Jenže já jsem nevyjela do zahraničí jen, abych zachumlaná v dece otestovala zdejší matrace (a mimochodem jsou tady širší, vyšší a až nepříjemně měkké), chtěla jsem zde zažít něco neuvěřitelného... Jenže abych něco takového zažila, musela jsem vystoupit ze své komfortní zóny. Auvajs. Když jsem v jedné facebookové skupině objevila příspěvek hledající dobrovolníky na maraton, neváhala jsem ani vteřinu. Tedy, to vlastně není až úplně pravda. Bylo tam drobné zaváhání. Prakticky šlo o souboj introverta a společnosti. Nejdřív jsem si to celé přečetla, a to jen proto, abych ono okno hned zavřela... Pak jsem to znovu otevřela, znovu přečetla, a dostala jsem se tak daleko, že jsem dokonce i rozklikla odkaz na přihlášku! A teprve pak jsem to celé zavřela. Za mě pokrok. Odměnila jsem se sušenkou a vrhla se na celou tuto akci s novou energií. Při svém dalším pokusu se na mém displeji zobrazily i různé pozice, pro které se dobrovolníci hledali. Jenže byly v norštině! To je jako kdyby vám někdo nabídl pizzu a před vašimi zraky na ni mrsknul ananas! A tak i tento pokus skončil najetím na červený křížek a konečném zavřením záložky. Když nad tím tak přemýšlím, zjišťuji, že jsem toho pozavírala více než leckterý diktátor na vrcholu své moci. Mohla bych zřídit koncentrační tábor pro nevhodné záložky. Nicméně, nakonec jsem se překonala, ty nejvíce nejasná slovíčka si přeložila a utvořila si své favority. 

Číslo jedna: Menygatta, neboli „Jídelní ulička". Kde jinde se asi můžu vidět na více jak osmihodinové směně, že? 

Číslo dvě: dohled na dětský maraton. Vím, že by po mně asi chtěli něco jako pohyb, ale děti jsou prostě fajn a jestli jako budoucí učitelka nezvládnu ohlídat partu děcek do dvanácti let (jakmile jsou starší tak už můžou běžet trasu pro dospělé, za což mají můj obdiv, mě by to totiž zabilo), tak si nezasloužím být pedagog. A navíc byl vedoucí těchto dobrovolníků docela fešák... Ale samozřejmě mě tento dohled zajímal čistě z pedagogických důvodu, to si nemyslete. 

 Nu, a protože jsem do přihlášky musela uvést ještě jednu funkci, tak se číslem tři stala po delším přemýšlení pomoc při organizaci ceremonie. Rozdávání triček a startovních čísel nebylo nic pro mě, protože bych musela začít pracovat o několik dní dřív, post řidiče se u mě také neuchytil... možná proto, že nemám řidičák? Kdo ví, na některé otázky se zřejmě odpověď nikdy nedozvíme. Tak jako tak, dostala jsem se do „Jídelní uličky" a s napětím čekala, co pro mě bude maraton jako pro dobrovolníka, znamenat. 

Jak jsem brzy zjistila, můj post byl naplněn nepřetržitou chůzí do stanu a zpět, hladověním (jak ironické, vzhledem k tomu, že jste obklopeni houskami a banány) a přitroublým usmíváním. Už vím, jak se cítila panenka Barbie z Příběhu hraček 2. Nabízíte maratonistům tašku s gumídky, proteinovou tyčkou, sušenkou, náplastí, multifunkčním šátkem a něčím, co vypadalo jako čokoládové mlíko (až na to, že to neobsahovalo žádnou čokoládu) a gratulujete jim k jejich výkonu. Gratulerer! Po několika hodinách doplňování igelitek, nabízení vody a rozdávání úsměvů, ze kterých jsem chvílemi dostávala tiky a jistě vypadala jako psychopat, přišla nečekaná věc. A nebyl to fakt, že mi mobil zahlásil, že jsem během těch několika hodin nachodila dvanáct kilometrů (jakože cože?). Byli to kolemjdoucí, které přilákala vidina věcí zdarma jako můry světlo. Jeden chlapík mi oznámil (ne požádal nebo snad poprosil), ať dám aspoň jednu tašku jeho dítěti. Důvod byl jasný: „Jen se podívejte, je to dítě!" Výborně a já vyčerpaná, teď kdo s koho. Jiný chlapík se mě pokusil okouzlit svým charismatem a získat jednu z tašek pro sebe, prý ať udělám výjimku. Jenže pane, vy nejste ten štramák z dětského maratonu. Navíc, kdybych takovéhle výjimky udělala pro každého, tak ti sportovci třeba pak nemusí dostat nic! 

Myslela jsem si, že úplným vrcholem bylo, když se jeden chlapík nahnul přes zábradlí a vytáhl několik igelitek z připravených krabic. Proteinový desperado... kdyby byl jen o chlup blíž, hned bych mu našla využití pro tu náplast zadarmo. Jiný parchantík měl tu drzost a připlížil se až za cílovou čáru a chtěl po nás tašku. Tak fajn, řekla jsem si, tak mu za tu námahu jednu igelitku dáme. Jenže to jsem netušila, že vleze do stanu a vytáhne další tři! A rodiče ho v tom podporovali a možná se ještě divili, proč jich nese tak málo. Proč se vlastně lidé změní ve zvířata ve chvíli, kdy vidí NĚCO zadarmo? Vždyť ani nevěděli, co ty tašky obsahovaly. Třeba tam byla učebnice matematiky nebo lékořicové bonbony. Mohla tam být jakákoli hrůza, ale oni by po té tašce stejně toužili. „Pepíku, přijeď s náklaďákem, budou z nás totiž boháči! Mám tady několik tašek se sušenkama, na nich vyděláme balík!" Opravdu poklad, učiněný zlatý padák. Hrozní konzumeristi (řekla a přitom křečovitě svírala kladivo s cepem v dlani). Kam to ten svět spěje, bědovala jsem a to jsem ani netušila, jaká apokalypsa se ke mně blížila.Když okolo sedmé večer dorazil poslední běžec a dostal svou tašku, rozhodli jsme se odměnit i ty kolemjdoucí pijavice. Vážně mě dostalo jedno děcko, co mělo tu drzost na nás zatleskat, aby na sebe upoutalo pozornost. Být jen o pár procent míň unavená, ukázala bych mu, kam se ta tyčinka krom pusy dá ještě strčit. Když jsme rozdali vše „viditelné", vrátili jsme se zpět do stanu, kde na nás čekalo ještě pár krabic. A pak jsme udělali něco, na co ani jeden z nás není hrdý. Odměnili jsme se. Ve zkratce, domů jsem si odnesla ohromnou spoustu gumídků, které mi pomohou přežít celý další měsíc a mám takovou nálož proteinových tyčinek, že už můžu začít chodit do posilovny (protože za mou neaktivitu mohl právě nedostatek sportovní stravy). 

Jenže jak jsme se tak přehrabovali ve stanu, začali jsme mít nepříjemný pocit déjà vu. Zvědaví kolemjdoucí zřejmě vycítili ve větru zboží zdarma, jinak si to nedovedu vysvětlit. Fungoval tu nějaký šestý smysl. Naši předkové díky němu jistě zvádli doběhnout k výprodeji kolovratů nebo nabídce ke každému koni indián zdarma. Nejprve těch našich čumilů bylo jen pár, takže jsme je pozvali dovnitř a nabídli jim, ať si pár tašek vezmou. Jenže pak se začali hromadit a hromadit. „Baaags. Baaags," mumlali zombíkovskými hlasy, dokud je všechny nepovycházel náš lídr. Náš hrdina! On nás v tom stanu zazipoval. Poznámka: tenhle trik možná zabírá na medvědy, ale člověk poháněný myšlenkou věcí zadaraaaa je otravnější než ten zelený mimozemšťan z televize. Přes poloprůhlednou stěnu jsme mohli spatřit obrysy jejich rukou. Sápaly se po stěně a já si o to víc přišla jako v nějakém zombie filmu. Kombinace huhlání v angličtině a norštině stvořila perfektní hatmatilku nemrrrrtvých. Jak se jen odtamtud dostaneme živí? 

Museli jsme vylézt na tajňačku, pomocí jedné stěny, která se dala veprostřed nepatrně povolit. Na tu se zombíci nesoustředili, protože v ní nebyly dveřeeee, a tak ji ani nehlídali. Celá tato událost měla ale i své světlé stránky. Jednou z prvních návštěvnic našeho stanu byla paní s pojízdným vozejčkem. Bylo jasné, že byla bez domova a ty věci potřebovala, přesto se zezačátku držela při zemi a jako jediná se nás zeptala, jaké množství si může odnést. Vidět, jak jí náš lídr pomáhá ze stanu a ona si odnáší napěchovaný vozejček a několik igelitek k tomu, byla jedna z nejhezčích věcí toho dne. 

RADA Č. 15: Pokud uvažujete nad dobrovolnictvím, pořádně si promyslete, do jaké funkce se uvrtáte. Protože jakmile je vaším úkolem rozdávat nějaké věci, velice rychle se stanete nedobrovolným protagonistou v zombie apokalypse, kde se po vás sápou všemožné existence jen aby to získali. A je naprosto jedno, jestli ono „to" je tyčinka, sušenka, voda, šátek, náplast, žloutenka, propiska, ovoce... Jinak v mé „odměně" bylo i pár multifunkčních šátků. Zdraví vás váš oblíbený česko-norský spisovatel, známý též jako mývalí bandita!