Každý z nás se určitě někdy v minulosti setkal s člověkem, který byl až nezdravě fit. Mohlo jít o ženštinu, která provozovala jógu i ve spánku, nebo o chlapíka, s jehož vyrýsovanými svaly byste mohli vykrajovat vánočního cukroví. A pokud jste na nikoho takového nenarazili, mám pro vás špatné zprávy. Dost možná jste tím fit monstrem právě vy. Můžete si myslet, že ze mě mluví závist, protože vím, že lýtka z ocele nebo pekáč na břiše jsou pro mě asi stejně dosažitelné jako Nobelova cena za fyziku, ale pro mě je zkrátka na těchto sportovcích něco zneklidňujícího. Normální lidská bytost přeci každý den jí, spí, pracuje a během svého volného času třeba čte knížky, je na počítači, sportuje, kouká na televizi... Jenže pak jsou tu tato individua. A protože i pro ně platí, že den má pouze dvacet čtyři hodin, musí pro udržení svého šíleně fit režimu některé z výše zmíněných činností vyškrtnout. Takže tyto bytosti buď odmítnou jíst a stanou se závislí na tekutých zelených kdovíco, nebo zkrátka naplní veškerou svou volnočasovou činnost cvičením, čímž nadobro odrovnají svoji intelektuální stránku a stanou se chodící svalovou hmotou. A něco takového může normální holce z Erasmu přidělat spoustu trablů.

Možná za to mohlo nachlazení, úpal, vyčerpanost, nebo zkrátka pocit, že tu zažívám málo dobrodružství, ale rozhodla jsem se přijmout i nějakou tu fyzickou výzvu. Během studentského dne asociací (kouzelný název, jehož zapamatování mi zabralo jen týden) jsem se dozvěděla, že jen čtvrt hodinu od mého domova se nachází tělocvičny, kde probíhá šestkový volejbal. A tak jsem si řekla: proč ne? Zkusit se má všechno, a navíc mi ta ženština u stánku dala sušenku takže... Dohoda s ďáblem byla zpečetěna a já se vydala na cestu.

Samozřejmě jsem se chtěla vyhnout problémům, a tak jsem se už na tom studentském čehosi dni zeptala na dvě základní věci: kam a kdy. Norové totiž nemají jen jeden univerzitní tým, ale několik různých divizí, od jedničky do sedmičky (podle toho, jak jste talentovaní). A já se opravdu nechtěla náhodou dostat k tréninku profíků, nedej bože chlapů, pod jejichž rukama se z balónů stávají dělové koule a z hřiště bojiště z druhé světové války. Informace, kterou jsem obdržela byla jasná...možná až moc, přeci jen, nic zde nemůže být tak snadné. Dozvěděla jsem se toto: „nejhorší" ženská divize, tedy D7, trénuje v úterý od 20:15 v hale Blindern. Také jsem dostala odkaz na jejich internetovou stránku, kde se mi tato informace potvrdila. Celá webovka byla samozřejmě v norštině, a i když jsem klikla na záložku „English", tak ta nejdůležitější informace, kterou byl rozvrh, zůstala stejně v norštině. To je takový problém přeložit dny jako Tirsdag a Torsdag? Nebo to snad kalendář patří k norskému kulturnímu dědictví? Odpověď na tyto otázky jsem netušila, ale jednu věc jsem věděla s jistotou, a to, že si celé úterý budu muset dodávat odvahu, abych večer vůbec dorazila na místo. A tak jsem se po několikaminutovém hypnotizování v zrcadle a proslovu „Jsi zdatná volejbalistka, ty to dáš, johohó!" odhodlala vyrazit. I když jsem mířila na trénink té nejnižší divize, co to šlo, stále jsem měla obavy, že budu jako slepice mezi pávy. Všichni roztáhnou své barevné vějíře a budou působit majestátně, zatímco já ze sebe vyprdnu maximálně tak vajíčko. Šílená představa. Jenže nebyla tak šílená, jako výsledek mé cesty.

V osm večer jsem vyrazila na tramvajovou zastávku. Se vším tím aktivním oblečením jsem musela působit jako člověk, pro kterého je sport druhým jménem... Nyní už zbývalo být sama aktivní, a to byl trochu oříšek. Celý den jsem prozívala, možná to bylo tím, že jsem čtrnáct dní spala jen s malým polštářkem a dečkou, protože jejich „bratranci" v lidské velikosti měli dorazit do dvou dnů po mém příjezdu. Dva dny, nebo dva týdny, pro poštu žádný rozdíl, že? A tak jsem naprosto vyšťavená mrzla na tramvajové zastávce. Nutně jsem potřebovala, aby tramvaj přijela včas, takže měla samozřejmě několikaminutové zpoždění. A i když jsem si po nástupu celou dobu kontrolovala mobil a hlídala si svou zastávku, muselo se vše pokazit. Když se z repráčku konečně ozvalo kýžené „Universitet Blindern" přiskočila jsem ke dveřím a čekala až tramvaj zastaví. Hmmm, nezastavila. Touto nepříjemnou cestou jsem se naučila, že všechny zastávky ve směru k sportovní hale, jsou na znamení. Dojela jsem tedy o kus dál, rychle přeběhla na druhý směr tramvaje (tak nakonec nebylo aktivní jen mé oblečení) a tam jsem odchytila správnou tramvaj, abych se vrátila po svých stopách s minimálním zpožděním.

Tolik práce. Tolik námahy. Tolik potu. A pro co? Abych dorazila do prázdné budovy, kde jsem se dozvěděla, že byly dnešní tréninky zrušeny? Bravo. Prý kvůli sportovní akci, která se chystala následující den. Hmm, kéž by existoval nějaký způsob, jak to lidem oznámit. Třeba přes nějaké... Zatracené. Webové. Stránky. Ale to ne, raději to napsali na svou Facebookovou stránku... a v norštině. Jasnost zprávy nechám každého posoudit individuálně (smajlík svalnaté ruky je pro zachování autentičnosti, ne nadarmo jsem zmiňovala, že kde jsou svaly, tam jsou problémy):

„Hei! Minner om at dagens treninger på Blindern utgår! Resten av ukens treninger foregår som vanlig! Vi sees! 💪🏻"

Tak, a na čí straně je tedy chyba? Je blbec ten mezinárodní student, který strávil v Norsku dva týdny a byl prakticky bez šance něco takového rozluštit? Nebo jsou blbci ti... Z toho snad ani nedovedu vytvořit otázku. Je to až děsivé, ale opravdu se zdá, že nízká teplota a ranní běhání vám přidají o kolečko navíc.

RADA Č. 13: Zkrátka nikdy nevěř lidem ve formě, to je snad dost jasné z názvu, ne?
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat.