Pokaždé, když člověk dorazí na neznámé místo, musí si obstarat informace, aby mohl provádět činnosti, které byly v jeho domovině naprosto normální. Kupříkladu já jsem neměla sebemenší představu kam vyhazovat odpadky, kdy mi přijde balíček z domova, jestli mám vyřízenou dokumentaci pro policii a hlavně... kde si vyprat. Postupem času mi ze všech těchto šíleností zbyla jen jedna, a to právě výše zmíněné praní. Jistě, pračka mi není úplně cizí, ale náš vztah by se dal přirovnat ke kolegům, kteří, když na sebe narazí někde jinde než v práci, tak dělají, že se nevidí a snaží se jeden druhému vyhnout. Navíc mě trochu děsila poloha prádelny, která se nacházela v podzemí a kdyby se mi zabouchly dveře, celá místnost by se rázem stala hrobkou z Indiana Jonese. Mé chuti k praní nepřidala ani Margaret, která se jednoho dne vrátila a řekla mi, že se na všechny ty programy snažila přijít hodinu. A tak jsem celou záležitost oddalovala, seč jen to šlo.

A jak čas běžel, na lukách voněla sena a mé prádlo začínalo smrdět ve skříni. Bylo mi jasné, že pro vlastní dobro (a dobro zbytku podlaží) musím překonat svou obavu z pohřbení se zaživa a vyrazit do prádelního boje. Kontaktovala jsem Margaret, jestli se nechce k mému dobrodružství přidat, přeci jen už ho jednou zažila. Jako odpověď mi přišla pětivteřinová hlasová zpráva (s klubovými beaty hrajícími na pozadí), že dorazí do třiceti minut, ať na ni počkám. Tak proč ne, řekla jsem si, už tak jsem s tím docela dlouho otálela, třicet minut mě nezabije. Když konečně dorazila domů (a půl hodina to rozhodně nebyla), sdělila mi, že potřebuje ještě dvacet minut (asi na psychickou přípravu?) a že klidně můžu jít napřed. To asi těžko, Margaret, když za tu dobu, co jsem na tebe čekala jsem už mohla mít vypráno, že?

Rozhodla jsem se využít nadbytek času, abych si zkontrolovala, že mám vše potřebné. Přišla jsem si jako voják čelící neodbytnému generálovi.

Klíč od pokoje?

Ano, pane.

Kartičku do prádelny?

Ano, pane.

Nahrané peníze na kartičce od prádelny?

Ano, pane.

Znalosti o volných pračkách?

Čísla 3, 5 a 7, pane!

Výborně, vojáku, můžete vyrazit do akce!

No, a tak jsem vyrazila. Netušila jsem proč, ale z nějakého důvodu se k nám po cestě přidal i James. Je až zázrak, že si Margaret dokáže bez jeho společnosti dojít na záchod. Když jsme se konečně propletli labyrintem chodeb do prádelny a já spatřila ty ďábelské mašiny, vybafla na mě má spolubydlící jako by mě chtěla udržet ve vojenském pozoru. Prý, jestli mám zarezervovanou pračku. Co to je za blbost? Věděla jsem, že pračky se dají zarezervovat, to jo, ale nutné to nebylo. Když jsem se jí zeptala, jestli si nějakou zarezervovala ona, řekla, že ne. Nevím jak vy, ale já v tom prostě logiku nemůžu najít. Ale tohle mi vyvádí pořád. Na něco se zeptá, a když jí odpovím, je to hned špatně a snaží se mě vystresovat. „Měla jsi dneska oběd? Ne? Tak to tě odsud deportují." Navíc tým Jamgaret ani nevěděl, jaké pračky jsou volné, tolik k případné rezervaci. Jaký trest můžu dostat za zabití dvou lidí v prádelně? Nemohlo by to být nic vysokého, mám totiž dvě polehčující okolnosti: zaprvé, by to byla čistá práce (vidíte tu slovní hříčku, ne?) a zadruhé, oba jsou děsný jelita.

I když jsem měla na začátku problém s prádelní kartou a přenastavení pračky z norštiny na angličtinu (díky, ale „hvitt" fakt nepotřebuju) jsem si dokázala vyprat! Sice došlo k praní bílého prádla s práškem na barevné, ale což. Nikdo není dokonalý, a nakonec se to prádlo dalo nosit, takže úkol splněn.

A tak jsem na jeden krátký moment dokázala prát. A pak se vše změnilo. Zvykla jsem si na jeden chaos a oni celý rádoby systém překopali a já jela znovu od začátku. Nejdřív jsem si nemohla víc jak týden vyprat, protože měnili karty k pračkám (už neexistuje samostatná karta do prádelny, ale používá se karta od hlavního vchodu... jak inovativní). Jenže následkem této inovace mi nešly převést peníze na „prací účet". Ať jsem vybrala cokoli, nabídlo mi to jen převod 1 NOKu... a vzhledem k tomu, že poplatek za převod je víc jak polovina této částky, tak se mi to moc nevyplatilo. Navíc, kdo by měl nervy jednu transakci opakovat třicetkrát. Když se vše vyřešilo (úspěšný převod byl doprovázen nadšeným jásáním mé maminky přes Skype), mohla jsem jít vesele prát. Měla jsem velké oči a nadějně si myslela, že vyperu jak bílé, tak i barevné prádlo... omyl. Jakmile jsem došla k pračkám, obě hezky napěchovala a zaklapla, hleděla jsem na problém. Vlastně nehleděla. Protože malý terminál na kartičku, který byl vždy nad pračkou, zmizel. Byl prostě fuč! Následovala chvilka paniky, za kterou možná mohlo i pomyšlení chůze do třetího patra s dvěma bágly špinavého prádla, když vtom jsem na druhé straně místnosti zahlédla, s prominutím, monitor velký jak kráva! Jak se mi něco takového mohlo schovat? Následujících pár minut si představte jako práci dýdžeje na plný úvazek. Běhala jsem tam a zase zpět, tam a zase zpět, protože tuhle jsem něco zaškrtávala na obrazovce, jinde volila program na pračce, a nakonec platila na monitoru a běžela zpátky k pračce zmáčknout tlačítko start. Tolik práce, a to jsem se dostala teprve k barevnému oblečení. Teprve při pokusu se sušičkou jsem přišla na to, jak správně odýdžejovat program na pračce, aby mě to umožnilo změnit nastavení na monitoru. Kam se hrabe výuka IKT na školách, tohle by měl být povinný předmět.

Zkrátka a dobře praní bylo, je a vždycky bude velice ošemetnou záležitostí. Co znamenají ty hieroglyfy na tričku? Proč potřebuju na ovládání pračky doktorát? A kam se sakra poděla moje ponožka?! Protože na pokoj jsem se vrátila jen s jednou, ale vím určitě, že ty mrchy byly dvě. Doufám, že jsem ji ztratila před praním, to by totiž na můj pokoj zvládla dojít sama.

RADA Č.12: Nic nemůže být složité tak, aby to nemohlo být ještě složitější. Když vás osud zažene do kouta, a vy nevíte kudy kam, tak si vzpomeňte, že stačí jen málo a zvládnete vyřešit i nemožné situace. Vlastně stačí jen Pár Rukou A Člověk Krotí Apokalypsu. P.R.A.Č.K.A., nic moudřejšího nenajdete.