Naše třída je rozmanitá, to nemohu říct. Skupina třiadvaceti lidí je tvořena z více než poloviny stvořeními španělské národnosti a teprve poté následují Němci, Norové až nakonec dojde i na nás, dvě odvážné Češky. A protože závěrečnou známku z mého celosemestrového snažení tvoří zčásti skupinový projekt, rozdělil nás profesor, pod krycím jménem Tlustý Steven, do menších útvarů a s myšlenkou „A teď se skamaraďte!" nám hrdě ukázal svůj vyrobený seznam. Není snad nutné říkat, jaké jsem měla štěstí. Ze tří spolupracovníků mi vyšší moc nesnesla jen jednoho, ale rovnou dva Španěle. To byla nějaká akce 1+1 ZDARMA, o které jsem se nedozvěděla? Myšlenka, že osud skupinového projektu spočívá zrovna na jejich bedrech, je dosti děsivá, zvlášť, když španělská inkvizice doráží vždy, když se neočekává. Buď přijdou s patnácti minutovým zpožděním, anebo nedorazí vůbec. Kdybych byla zlá, tak bych řekla, že si nejsem jistá, která z těchto dvou možností je horší. Navíc se za své pozdní příchody neomlouvají a hodiny mohou začít až tehdy, když si oni dopovídají. Nepomáhá ani fakt, že se místní učitelé jako druhý jazyk učí španělsky, čímž jen přilévají olej do už tak rozjetého ohně. Por qué? Jeden učitel chtěl dokonce celou hudební výchovu vést jen ve španělštině, velice promyšlené. Naštěstí jsme mu dokázali naznačit, že svou hodinu tak vést může, ale několik z nás mu prostě nebude rozumět... Celá situace má však i své světlé stránky. V porovnání se španělskou angličtinou nezní naše Čengliš vůbec blbě.

A jak vypadá norský rozvrh? Pokud jste zvyklí na opakující se týdenní rutinu, nejezděte do Osla. Každý týden je úplně jiný plán, jiná místnost, budova i učitel. Obvykle můj den trval od 8:30 do 14:15 s tím, že se tu a tam objevila pauza na svačinu a někdy (v luxusních případech) i na oběd. Nejdelší obědové pauzy nám dával právě Tlustý Steven, alespoň na něco byl ten člověk dobrý. U pana TS totiž nikdy nevíte, na čem jste. Jeho mumlavý styl řeči vám zatají polovinu slov, takže se můžete jen DOMNÍVAT, co se vám ten člověk snažil říct. A jako by toho nebylo málo, na cokoli jste se tohoto muže zeptali, pokaždé na vás koukal jako byste po něm chtěli kódy k jaderným zbraním. A tento člověk měl na starost nejvíce přednášek ze všech, juch! Krom jeho proslovů se nám však dostalo i slušné akce. Jeden den keramika, jindy rádiové divadlo či stop motion. Ale první týden pro sebe ukradla veškerou mou pozornost jedna hodina...

Ráno bylo jako každé jiné. Až na to, že jsem se rozhodla jít na tramvaj jinou cestou, než jsem byla zvyklá a krom prolézání dírou v plotě jsem také málem skončila svou cestou válením sudů z travnatého svahu. Když jsem přišla do třídy, uviděla jsem, že z třiadvaceti lidí nás byla jen polovina a kdo si zvládne vybavit národní rozdělení, zjistí, že chyběli vlastně „jen" všichni Španělé. Ale pak to přišlo. Tento vyučující byl prvním člověkem, který necítil potřebu na ně čekat, a začal svou hodinu načas! Co za osobu je schopná takového činu? Jedině filozof. Jednalo se opravdu o filozofa každým coulem. Měl naprosto všechno: středně dlouhé vlasy ulíznuté k hlavě, kulaté brejličky, schopnosti kresby dítěte ve třetí třídě (jeho postavičky měly vždy „třetí nohu") a také tendenci získávat názorné pomůcky od studentů.

RADA Č. 10: Nikdy, a to opravdu za žádných okolností, nemějte při hodině filozofie na lavici nic krom tužky a sešitu. I když... ani tak vlastně nejste v bezpečí. Nejlepší bude mít na lavici opravdu hodně těžký notebook anebo raději vůbec nic.

Mně tuto radu bohužel nikdo nedal a já si na své lavici nechala termohrneček s čajem. Největší. Chyba. Mého. Života. Ani nespočítám, kolikrát se můj čaj prolétl po třídě. Podle všeho si totiž studenti nejlépe zapamatují rozdíl mezi fenoménem a konceptem jedině, když někdo pobíhá s hrnkem po třídě a kreslí třínohé panáčky na tabuli. Jenže tím mé trampoty ani zdaleka nekončily. Podle všeho krom „Dejte si na mě bacha" signálu jsem nešťastnou náhodou vyslala i „Mám chuť si povídat o filozofii" signál. A tak pokaždé, když povytáhl svou hlavu dopředu jak želva ze svého krunýře, věděla jsem, že bylo zle. V tu chvíli obvykle následovala nějaká zřejmě zajímavá otázka směřována na mou osobu. Počkat, napsala jsem zajímavá? Myslela jsem podlá. Vždycky to byly pěkně podlé otázky, ale já se tím odvážně prokousávala.

Po hodině a půl náročného zapisování a hlídání poočku svého termohrnku, jsem vážně doufala, že přijde konec: přestávka na svačinu, požární poplach, cokoli... se mě zeptal, jaký aspekt hry bych chtěla probírat. Jakože cože, čeho že to? Z posledních sil jsem se pokusila vymluvit, že potřebuji čas na to, vstřebat veškeré informace. Ale pan Želvák byl jiného názoru. Prý, že se právě proto zajímá, jakému aspektu bychom se měli věnovat. No, když zjistil, že ze mě víc, než jedno anglické souvětí prostě nedostane, vzdal to a dal nám menší pauzu. To jsou všichni norští filozofové takto švihlí? Nu, poté, co nám učitel na hudební výchově každému vyznával lásku začínám mít pocit, že musí být něco bláznivého ve vzduchu.