Přednostně bych chtěla upozornit, že tohle není tak úplně rada, takže pokud vás nic jiného nezajímá, nemusíte to číst. Navíc o tomto tématu nepíši jako první. Proto jsem také nadpis dala do hvězdiček. Je možné, že se tady takových věcí objeví více, ale nebojte se, primárně je to příručka, takže to určitě neznamená, že se to změní v něco jiného. A co to tedy bude? Chtěla bych napsat svůj vlastní názor na první příběhy (záměrně neříkám prvotiny, protože ono chvíli trvá, než se člověk zlepší) a na mladé autory tady na Wattpadu.

Začnu asi tím, že jsem si vědoma, že Wattpad je od třinácti, pokud se už ta věková hranice zase nesnížila. Je to pravidlo, které bychom měli respektovat, ale popravdě, pokud vám je třeba dvanáct a půl, vůbec v tom nevidím problém. Každý totiž dospívá jinak a podle mě je toto pravidlo chápáno špatně. Není to přednostně o tom, aby sem třeba desetiletí nepsali své, přiznejme si to, poněkud méně kvalitnější příběhy, ale o tom, abychom je chránili. Ne každé dítě je zkažené, a to dokonce i v dnešním světě.

Jistě, Wattpad sice nepodporuje až příliš kontroverzní témata, ale popravdě, četla jsem tady spoustu příběhů, které jsou naprosto v pravidlech a přesto mi nedělaly moc dobře, zejména pokud se to týkalo sexu (Než někdo namítne, že jsem to tedy číst nemusela, tak to bylo proto, že po mě autor chtěl určitým způsobem názor. Takže ano, vlastně jsem to dělala dobrovolně, ale nebylo to tak, že bych si to sama od sebe otevřela.) a to mi je osmnáct. A ne, rodiče mi nikdy nic takového nezakazovali, jestli tím chcete argumentovat. Nechali mě najít si svou cestu. Dobře si uvědomuji, že jsem v tomto mnohem méně „odolná" než ostatní, ale i tak. Jestli se po tom necítím nejlépe já, dětem by to mohlo i ublížit. Jak říkám, ne každý je prostě zvyklý. A jestli si myslíte, že je takové dítě divné, tak je to váš názor, ale nesouhlasím s tím.

Podle mě je každopádně onen věk jen orientační a nemůžeme odsuzovat všechny, kteří ho ještě nedosáhli. Ano, je to sice proti pravidlům, ale stejně bychom neměli pořád psát, jak jsou to malá otravná děcka, která jen zamořují tenhle web, kde starší píší jen naprosto dokonalé příběhy. Mohou do něj totiž vnést i něco nového a víte co? Já si někdy jejich příběh přečtu raději, protože je to jeden z prvních příběhů autora mnohem pravděpodobněji než u těch starších. A první příběhy v sobě mají něco, o čem chci právě v této kapitole především mluvit. Něco, co příběhy zkušenějších už nikdy mít nebudou. Mají jiskru, ale takový speciální druh jiskry, který se nedá naučit.

Ano, k tomu, aby se taková jiskra vytvořila, musí mít autor alespoň trochu potenciálu a hodně, hodně nadšení. A možná právě o to nadšení jde. Ne všichni začínající autoři ho mají, a možná proto někteří z nich brzy skončí, ale pokud ano, jde to na příběhu hodně vidět a já, pokud to je alespoň trochu o tématu, které mě zajímá, si ho ráda přečtu, protože mi ta zvláštní jiskra občas chybí.

Jistě, příběhy zkušenějších mnohdy mají jiskru jasnější, ale je prostě jiná. Pokud už píšete nějaký ten pátek, vraťte se v mysli ke svým začátkům. Nebylo hrozně hezké, když jste si řekli „já napíšu knihu!", sedli k školnímu sešitu bez jakéhokoli nápadu a možná ještě roztřesenými písmeny psali „Ahoj, jmenuju se... Je mi... Mám blonďaté vlasy, modré oči a jsem hrozně hezká.", přičemž jste neměli ani tušení, že právě děláte milion základních spisovatelských chyb najednou?

Popravdě, občas mi to chybí. Občas bych prostě tak ráda vypnula svého vnitřního kritika, aby mi neříkal, že tohle je Mary Sue, ta zápletka je nereálná, tu větu by nikdo neřekl, tohle slovo opakuji, tady je pravopisná chyba, tahle scéna je vata... Ale nejde to. Ten kritik je už příliš vytrénovaný a nedovolí mi napsat nic, co podle něj není správně. A o to se mi jedná. Netvrdím, že tento kritik nepropustí jediné špatné slovo, ale hlídá je mnohem pečlivěji na začátku, protože má prostě spoustu zkušeností.

Věc se má tak, že v určitém momentě k vám začnou proudit spisovatelské rady. Je jedno, jestli si je přečtete na internetu, jestli vám něco poradí ti, kteří jsou v tom momentě v psaní dále než vy, nebo jestli vám to poví kamarád. Další věci si uvědomíte sami a jde vám z toho hlava kolem. A jednoho dne zjistíte, že jste se zlepšili.

Zápletky jsou smysluplnější a originálnější, charaktery promyšlenější, dialogy uvěřitelnější... tyto změny jdou nejprve mílovými kroky, později se zpomalí, ale vlastně se už nikdy nezastaví, pokud nemáte zrovna tvůrčí krizi nebo něco podobného. No, ale v ten samý moment zjistíte, že jste i něco ztratili. Vaše příběhy postrádají tu krásnou sladkou nesmyslnost, a hlavně, už nejste schopní psát všechno, co se vám mihne hlavou.

Samozřejmě, je to tak správně. Vaše psaní se prostě dostalo na vyšší úroveň, všechna ta dřina se vyplatila. Jenže možná, možná máte stejně někdy pocit, že se chcete alespoň zčásti vrátit k tomu, jak jste psali kdysi. Znám ale jen velice málo lidí, kterým se to nějakým způsobem povedlo. Já jsem to nedávno chtěla zkusit formou toho, že na určitém místě (někde jsem to psala, ale mě k příběhům tradičně jako první napadá prostředí, pak postavy a hlavní myšlenka, samotný děj přichází až jako úplně poslední) setkají postavy různých povah a půjde v podstatě o takovou konverzační komedii. Chtěla jsem tím trochu otupit toho svého vnitřního kritika, který už začíná být příliš otravný, ale on mi to prostě nedovolil.

No, a tak jsem na tom tak, že mám desítky nápadů, ale on mi nedovoluje nic rozepsat a hledá na tom naprosto nesmyslné mouchy typu „ty přece nedokážeš psát za vojáka z tři sta let staré války" (A vůbec ho nezajímá, že těžko můžu nedokázat psát o smýšlení lidí z války, kterou jsem sama vymyslela, včetně příčin a celého průběhu, a kromě toho, on už v tom příběhu ani voják není. Ne, prostě ne, skálopevně mi tvrdí, že toto nezvládnu. Nezabili byste ho?). Jak by pak mohl dovolit příběh, který vlastně nemá děj, že? A je mu úplně ukradené, že by mě to třeba bavilo. 

To je přesně ten důvod, proč si občas ráda přečtu díla těch, jejichž vnitřní kritik se ještě úplně nezbláznil. To, že příběh někde ještě skřípe, mu může dodat na zajímavosti a vytvořit zápletku, kterou by zkušenější nevymyslel. Kromě toho, pro mě je to třeba nostalgie, protože když už si něco takového nemůžu vytvořit sama, jsou tady lidé, kteří to ještě dokážou. A jsem za ně ráda.

Navíc, každý přece nějak začínal, ne? Kdo z Wattpadu píše dokonale? Popravdě, nikoho takového neznám a je to tak dobře. Nechci číst dokonalý příběh, chci příběh psaný srdcem a pokud se nemusím přes každé slovo vyloženě prokousávat, úplně mi to stačí. Ne nadarmo se říká, že dokonalost buďto neexistuje, nebo je příšerně nudná, možná obojí najednou.

Ale abych neodbočovala od tématu, ano, některá díla jsou vážně nějakým způsobem špatně. Buďto jsou postavena na neoriginálním základu, nebo jsou prostě až moc nelogická, mají až moc špatně vytvořené postavy... Ale budu odsuzovat konkrétní dílo, ne všechny mladší autory, protože každý je přece jiný, ne? Nebudu tady vytahovat, že patnáctiletý může napsat lepší příběh než třicetiletý, i když je to pravda. Jde mi jen o tom, že nikdo tady nemá právo povyšovat se nad mladší a to wattpadské pravidlo třinácti let tady od toho také není.

Takže prosím vás, až si zase budete stěžovat, že Wattpad je zamořený „povídkami o jútuberech od mokrých dvanáctek", uvědomte si, že některé dvanáctileté dívky mohou psát opravdu dobrá díla. Co na tom, že k dokonalosti budou mít o něco dále než ta vaše. Místo zloby jim raději napište, v čem by se měly zlepšit a že mají pokračovat v psaní, aby se zlepšily, případně aby si vybraly lepší téma, které jim více sedne a neplýtvejte dechem na urážky. Svět je plný nenávisti a Wattpad je takový malý spisovatelský kousek tohoto světa. Tak proč do něj nepřinést trochu lásky?

Ano, i já si občas na nějaký příběh postěžuji, ne že ne. Možná i na nějaké téma obecně, i když jsem se naučila, že se nevyplatí něco předem odsuzovat, protože se třeba objeví příběh, který bude právě takový, ale vám se nějakým způsobem zalíbí. Ale určitě nikoho neodsuzujte předem, a nejhorší je, když to uděláte jen pro věk nebo míru zkušenosti. I taková díla totiž mohou mít své zvláštní kouzlo, které stojí za jistý druh obdivu.

Možná vám tato kapitola přijde příliš sluníčková nebo rádoby motivační, ale snažila jsem se jen vyjádřit, o čem už dlouho přemýšlím a propagovat tímto způsobem svůj názor. A i když se vám něco opravdu nelíbí a Wattpad je tím tak zahlcený, že se to nedá ignorovat, pamatujte, že jsou mezi tím vždy příběhy, které za to hledání jehly v kupce sena prostě stojí. Vaše stížnosti neudělají Wattpad lepším místem, právě naopak. Slova nikdy svět nezměnila, mění jen činy. Pokud se vám něco nelíbí, nepište to a pokud z určitého důvodu nechcete, nečtěte to. Každý fandom stejně jednou pomine (a přijde jiný, ale ten se vám třeba může i zalíbit). Podporujte i ty, o kterých si myslíte, že by to mohli někam dotáhnout, nejen ty, kteří už to dotáhli.

A ještě jedno upozornění - mluvila jsem celou dobu o zkušenějších a méně zkušených, ale pamatujte, že ono se to nedá tak úplně porovnávat, bylo to spíše pro zjednodušení, abych se do toho úplně nezamotala. Neexistuje jeden teploměr na měření zkušenosti, každý má svůj vlastní. Každý je tedy zkušený jiným způsobem. Tedy ani já se nepovažuji za žádnou královnu, kdyby to tak vyznělo, myslela jsem to spíše tak, že jsem zkušenější, než jsem byla na začátku své spisovatelské cesty.

No, nezbývá mi tedy, než se zeptat - co si o tom všem myslíte vy? Nebojte se vyjádřit, já jsem napsala svých asi 1600 slov, ale ta vaše jsou pro mě úplně stejně důležitá.