Zdravím. Ano, pokud čtete mé příběhy, dobře víte, že ani jeden se neodehrává na existujícím místě. Ale už to není dáno tím, že bych se toho bála, ale proto, že se to do mých příběhů nehodí. Ale stejně vycházím z míst existujících. Třeba při Prachu ve větru to byla Arizona a Mexiko, při Polibku vypůjčeného času částečně Beskydy a také Hostýnsko-vsetínské vrchy (a z druhé části můj sen) a při tom příběhu Nebeské moře, o kterém jsem mluvila minule, Finsko a Aljaška. Pravda, občas se inspiruji jen trošku, ale třeba u PVV nebo NM to byla dost silná inspirace.

Co tím chci říct? Že přestože byste řekli, že všechna má místa jsou fiktivní, není to pravda. Některá vycházejí z těch reálných opravdu dost a proto tento díl příručky mohu napsat. Nebudu se snažit přímo mluvit o tom, kde čerpat, i když pár věcí, které si pamatuji, pak dám do komentáře (bohužel si většinou absolutně nepamatuji, kde jsem na to přišla), ale spíše to budou takové zásady, o kterých si myslím, že je dobré se jich držet. A jak jinak než v číselném seznamu! Když už nemám jedničku z matematiky, musím si čísla užít alespoň tady.

1) Sběr informací -Bez toho se vlastně neobejde celé psaní, ale zrovna tady je to obzvlášť důležité. Je obecně lepší, když jste to místo třeba i navštívili, ale i když tady osobně budu mluvit asi o deseti státech nebo územích, byla jsem jen v Itálii, což je paradoxně země, o které toho z těchto vím nejméně, takže to není podmínka. Spíše nasajete atmosféru, ale k tomu se ještě dostanu.

Zkrátka a dobře, když chcete psát o existujícím území nebo z něj alespoň vycházet, je potřeba si něco nastudovat. Celkem slušně vám poslouží internet, ale doporučovala bych hledat spíše cestovatelské blogy, protože i když mi třeba tetička Wiki hodně pomohla, jsou tam takové strašně obecné informace, dost nevhodné pro to, aby váš příběh působil reálně. Ale jestli to je jen trochu možné, samozřejmě si to ověřte!

Pokud se obrátíte na mě, jo, něco bych vám mohla říct, ale já se zajímám jen o to, co chci, takže vám třeba klidně povím, že v Norsku mají značky „Pozor, troll!", že v Itálii se běžně jezdí na jednom kole tak v pěti a mají tam vůbec neuvěřitelně šílenou dopravu, a že třeba v Mexiku většinou nepijí tequillu tím naším způsobem se skořicí a pomerančem nebo se solí a citrónem, protože si myslí, že tak toto pití přijde o svou unikátní chuť a že to pak vlastně ani nemá smysl konzumovat (a že evropská tequila vlastně ani není tequila)... Ale stěží si vzpomenu na hlavní město. Tím chci říct, že mé informace jsou roztříštěné a je dost možné, že to, na co se mě zeptáte, nebudu vědět.

Každopádně, kdyby měl někdo zájem, mám trochu nastudované tyto státy: Španělsko, Finsko, Mexiko, Anglie, Rusko, Norsko, Vietnam, Japonsko, Itálie, Arizona a Aljaška. Chtěla bych ještě říct, že hledání informací je zábava. Rozšíříte si své obzory a někdy to je celkem legrace. A někdy ne, třeba když bezmála tři hodiny hledáte jakékoli informace o sobím spřežení a jediné, co jste našli, je tak milion hraček „Santa Claus a jeho sobi!".

2) Výběr země - Samozřejmě by to měla být země, která vás zajímá. Je sice možné, že si ji zamilujete až v průběhu psaní, ale nespoléhala bych na to. Když jen náhodně zabodnete prst do mapy, může se vám stát, že budete psát o něčem, co se vám třeba s každou další informací znechutí, hlavně když to je země s úplně odlišnou kulturou.

K oblíbené zemi se dá dostat různě- Španělsko jsem si zamilovala díky jazyku, Finsko částečně taktéž, a pak díky hudbě a tomu, že jsem se zajímala o polární záře, Mexiko díky hudbě a tomu, že se k mým uším dostalo cosi o jejich kultuře, o Anglii se vlastně nezajímám, ale vím toho dost kvůli škole a já si většinu pamatuji, Rusko znám také ze školy, a navíc mám kamarádku z Murmansku, Norsko díky tomu, že jsem se původně chtěla učit norštinu, Vietnam díky jednomu náhodně nalezenému blogu, Japonsko díky kamarádce, která je otaku (ne, není to ta Ruska), Itálii kvůli tomu, že jsem tam byla, Arizonu díky encyklopedii a Aljašku díky dokumentárním filmům. Jak vidíte, možností je spousta a některé ani neovlivníte.

Mimochodem, ono je někdy dobré váš zájem spojit i s jazykem. Díky jazyku lépe poznáte kulturu a tak trochu proniknete i do myslí tamějších lidí. Víte třeba, že Japonci a Vietnamci mají s nadsázkou pro každého jiný způsob tykání/vykání? Zatímco Španělé sice mají svým způsobem čtyři, ale prakticky tam každému tykáte, dokonce i učitelům, takže to není zase tak složité. Složité je na tom jen to, že Mexičané využívají jen dva z nich a úplně jinak (Španělé mají tú a vosotros pro tykání, záleží na tom, jestli mluvíte s jedním nebo s více lidmi, a usted a ustedes pro vykání, zatímco Mexičané množství lidí, ke kterým mluvíte, nerozlišují, takže mají jen tú a ustedes. Já vím, je to nelogické, ale co na tom?). A už tady můžete vidět, jak se od sebe lidé z různých koutů světa liší.

3) Názvy, jména - Je logické, že byste si měli zjistit, jakým jazykem se ve vámi vybrané zemi mluví. Také je potřeba tomu přizpůsobit jména a názvy. Že nevíte, jak svá místa a děti pojmenovávají?

Jména najdete na internetu celkem snadno (napište si prostě anglická jména, španělská jména, nebo co já vím, turecká jména, do vyhledávače), občas je jen problém odlišit pohlaví, protože to tam může být nepopsáno nebo popsáno špatně. Osobně mi to dělá neskutečný problém u finských jmen, ale tam je to vlastně stejně většinou jedno, protože se jejich si jména dají velice často použít pro oba pohlaví. Jen pozor - nedejte vždy na to, jak se to tváří. Třeba takový Nikita je opravdu ruské mužské jméno. Takže když je na konci a, je to ženské jméno jen většinou a jen v některých jazycích. A naopak, když na konci není, nemusí to být mužské.

Co se týče názvů, když se podíváte do mapy, často vám dojde, jaký způsob pro názvy používají. Pak jsou dvě možnosti - buďto příběh přímo umístěte do existující oblasti, ale bude to pro vás složit na informace, i když možná více realistické, nebo si vytvoříte své vlastní městečko či ulici. Já osobně často dělám to, že si prostě přeložím nějaké slovo do toho jazyka, které se mi k tomu názvu hodí, takže proč ne třeba město Conejo (španělsky králík) nebo restaurace Red Cat(anglicky červená kočka, a ne, nevím, jak mě to napadlo)?

4) Fotky, videa, písničky - Z těch můžete čerpat inspiraci, dotvářet atmosféru. Fotky si můžete zakládat do alba, ukládat na počítač, vystřihovat (doporučuji staré katalogy cestovek). Písničky a videa si ukládejte třeba do oblíbených záložek nebo nahrajte do mobilu. Nebo můžete na google maps cestovat s takovým tím panáčkem, ale pozor, už jsem jednou skončila uprostřed hor někde v Norsku, což bylo sice vtipné a hezké, ale chtěla jsem do jednoho města.

5) Poznejte kulturu - A věnujte tomu hodně času. Typický Rus prostě nebude mít na Vánoce bramborový salát a kapra, stejně jako vás Angličan nezasype vřelými polibky na obě tváře. Proto jsem říkala, že jen suchá fakta nestačí. Toto je bohužel častá chyba, že autor udělá z cizinců spíše Čechy. Přitom je to škoda, nevyužíváte celý potenciál, který vám ta země nabízí. Tady bych doporučila stránku interpals.com., kde můžete s cizinci chatovat. Jak si myslíte, že jsem poznala tu Rusku? Akorát pozor, někteří to berou jako seznamku, takže až vám nějaký Ital bude slibovat, že vás zasype tisíci vroucích polibků (to jako vážně), nepozastavujte se nad tím. A jako plus si procvičíte angličtinu a samozřejmě i další jazyky.

6) Prozkoumejte neprobádané - Nemusíte nutně zasadit příběh do hlavního města. Oslo není celé Norsko, Řím není celá Itálie. Nemusí to být ani nejznámější místa, aby byla zajímavá. Samozřejmě, ke známým místům lépe najdete informace, ale třeba příběhů z Londýna nebo z Paříže tady už máme takové hafo, že to za chvíli začne být klišé.

7) Ukažte atmosféru - Pohrajte sis tím. Ano, každý ví, že má od Londýna čekat deštivé počasí a že tam uvidí třeba Tower Bridge, ale i čtenář, který tam byl, si rád připomene záplavu černých deštníků, charakteristické autobusy a telefonní budky... Zkrátka, není na škodu občas zmínit nějaký detail, působí to pak realističtěji a čtenáře do děje lépe vtáhnete. Když píšete o místě, které vás zajímá, zajímá vás pro něco. A to něco můžete čtenáři ukázat.

8) Vysvětlování - Uvědomte si jednu věc - pokud už postava na daném místě žije a dobře ho zná, neměla by nic vysvětlovat, ledaže by měla kamaráda cizince. No, i když, v některých dílech to jde, ale k tomu je třeba specifický styl psaní a znám jen málo lidí, u kterých to zní nebo by to mohlo znít dobře. Je třeba to napsat tak, aby to jako vysvětlování nepůsobilo. Já nejčastěji používám synonyma.

Třeba chci popsat, co je to tundra. Tak do jedné věty napíši tundra a o chvíli později, když se to hodí a je jasné, že se mluví o tom samém, něco jako „tato bezlesá oblast s věčně zamrzlou půdou" a čtenář by si pod tím měl alespoň něco představit. Chce to jen trochu spisovatelského citu na to, kdy to použít.

9) Vnímání postavy - Můžete tím úplně změnit atmosféru i vyznění celého příběhu. Nevěříte? Uvedu příklad na té Rusce. Murmansk, město, kde bydlí, se mimochodem nachází za polárním kruhem, abyste nebyli zmatení, proč tady budu mluvit o polární noci. Jak byste takovou polární noc popsali? Krásné období, trochu pochmurné, ale stále poetické, plné polárních září. Tak ho vykresluji i já ve svých příbězích. Jenže Nina, jak jí budu říkat, polární noci ráda nemá. Když jsem se ptala na důvod, odpověděla, že miluje slunce, že jí připadají strašně depresivní a že se jí špatné spí, když je vlastně šero i přes „den". Teď ty dva způsoby vnímání srovnejte. Vidíte, co to třeba může udělat s příběhem?

10) Žádná povinnost - Není však nutné příběh umístit na souřadnicový stupeň přesně.  Buďto to nemusíte vůbec specifikovat, nebo jen naznačte, ve které části světa se asi nacházíme. Je jasné, že když máme postavu jménem Hikari (mám dojem, že je to japonské jméno), pravděpodobně nebudeme v USA, pokud postava pochopitelně není přistěhovalec. Atmosféra i tak může být stejně živá, přesnější místo není povinnost, i když jeho absenci někteří lidé tady na Wattpadu vytýkají, spíše může autorovi i čtenářům pomoct při představování si. Záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte.

A co vy a skutečná místa?