Vítejte u další, poněkud zvláštní kapitoly. Mám ji v hlavě vlastně už od prázdnin, ale nikdy jsem nevěděla, jak to podat jednak čtenářsky zajímavě a jednak tak, aby to nepůsobilo jako vychloubání. Zkrátka, chci mluvit o svém psaní od samého počátku, ale ne proto, že bych si myslela, že jsem až tak zajímavá. Celkem dost si totiž u některých příběhů pamatuji, jak jsem se cítila, když jsem to psala. Chci poukázat nejen na chyby, ale i na některé věci, které můžeme mít v psaní společné a překvapivě se budu i chválit. A přihodím i pár historek na zasmání.

Takhle – mnoho z vás zná mé Utahování si autorky sama ze sebe, kde si ze svých příběhů vyloženě dělám legraci. Faktem ale je, že já ke každému z nich chovám hlubokou úctu a jsem nějak tak vlastně ráda, že jsem je kdy napsala. Bohužel se mi většina z nich nedochovala, protože při jednom osudném úklidu mi mamka vyhodila téměř všechny sešity, což jsem tehdy až tak neřešila, je mi to líto až zpětně, ale co nadělám. V hlavě je ale stále mám.

Začnu tedy tak nějak chronologicky. Víte, psala jsem něco málo i dříve, ale úplně první delší věc jsem dokončila v devíti. Už jsem to tady zmiňovala, jmenovalo se to Neobvyklá zima. Děj jsem už popisovala, takže jen ve zkratce – bylo to o holce, která jede na lyžák. Považuji ten příběh za velice významný už jen tím, že jsem ho prostě vážně dopsala, ale také, i když mi to zpětně přijde strašně divné, já jsem na tom tehdy viděla, co je špatně. Prostě, neuměla jsem to pojmenovat, ale věděla jsem, že je to o ničem, kde jsem to pokazila a tak. Později se tenhle můj smysl na nějaký čas asi otupil (vím, čím to je, hned se k tomu dostanu), ale prostě mi to v devíti letech s nulovými psacími zkušenostmi připadá trochu jako zázrak.

No, co přišlo pak, už takový zázrak nebyl. Znáte ten film Camp rock? Ano, jsem dítě, které vyrostlo na Minimaxu, Jetixu a později Disney Channelu (ale nesuďte mě, asi do osmi nebo devíti jsem žila s televizí, která měla jen Novu, ČT1 a ČT2, takže to pro mě byl vážně osmý div světa), takže jsem ho zákonitě musela milovat. Nebo vlastně možná písničky z něj, vážně nevím. Hned se dostanu k tomu, proč to zmiňuji, ale napsala jsem to snad až v jedenácti, dvanácti nebo tak nějak. Víte, nezní to jako moc nízký věk, ale já jsem svým způsobem byla strašně divné dítě.

Ale zpět k psaní. Co jsem vlastně dělala ty dva tři roky? Od psaní jsem upustila. Dodnes tak nějak nechápu, proč, a proč jsem se k tomu vlastně vracela, ale jsem za to neskutečně ráda. Jen jsem ještě od té doby nepřestala psát. Nikdy, ani na chvíli, neustále jsem něco tvořila. A děj mého Camp Rocku? Prostě, bylo to o nějaké holce, která jela pro změnu na tábor, který jsem ale pojmenovala po tom filmu, Camp Rock. Co vím, tak ten příběh měl dokonce dva díly a byl... no, když vám povím, že v prvním díle je chtěl v lese zabít nějaký Ivan a ve druhém je unesli mimozemšťani, asi to mluví za vše. Ano, i to se vám může očividně přihodit na letním táboře. Toto dílo bylo tak nesmyslné, že se mi to pokusila říct i kamarádka, které jsem se psaním tohoto chtěla vyrovnat a pak to došlo i mě samotné, ale má pro mě obrovský smysl, protože jsem se díky tomu vrátila k psaní. A motivace pro vás? Nevzdávejte to ani po několika letech, i když kvalita možná bude pokulhávat. I když přestanete, nikdy není pozdě se k tomu vrátit.

Ve dvanácti až třinácti jsem toho stvořila neuvěřitelně moc, bylo to mé nejproduktivnější období. Pravda, nepamatuji si, že bych něco dokončila, ale alespoň jsem se dostatečně vypsala z těch příběhů „nová holka přijde na novou školu, pozná tam kluka, zamiluje se do něj..." (Vlastně... ježiši, nemůžu přeskakovat. Postupně, Antilio, nebo se v tom nikdo nevyzná!), protože jsem jich napsala, respektive rozepsala, snad dvacet, a to nepřeháním. Proto mi asi tak lezou na nervy. V dokumentu ve Wordu, podle kterého tuto kapitolu vlastně tvořím a kde jsem se pokusila sepsat celou svou psací historii, jsem je shrnula do jednoho bodu s názvem „Školní příběhy", protože to nemá cenu, pátrat v paměti, který byl který.

V tomto času jsem napsala i Příběhy supr dvojky, které najdete v Utahování si autorky sama ze sebe, takže se k nim nebudu vyjadřovat. Chci ale zmínit jeden příběh, při kterém se musím prostě smát. Původní jsem ho do Utahování nechtěla dávat, protože je v podstatě o tom samém, co PSD, ale možná to přece jen někdy udělám. Ten sešit totiž mám. Sešit, kterým jsem absolutně zneuctila svou sestru. Ona mi ho totiž dala na Vánoce (Ha, a mám přesný den, kdy jsem to začala psát, protože to tam dala – 24. 12. 2010. Tudíž mi bylo dvanáct.). Píše tam doslova „Pro mou nejmíň nemilou sestřičku Kajku. :-) Doufám, že všechny ty hádky jednou skončí. Mám tě ráda.", což mi dodnes připadá neskutečně roztomilé a vykouzlilo mi to úsměv na rtech. A jestli vás to zajímá, ano, nakonec jsme se přece jen přestaly hádat, ale stálo nás to roky rvaček, sprostých slov, zavírání v koupelně, slz a samozřejmě naprosto dětinských naschválů.

No, ten příběh pracovně nazývám „Nagya a Nelly", protože tak se jmenovaly hlavní hrdinky. V podstatě je to o tom, že se dostaly na nějaký tropický ostrov (a ostrovů bude ještě spousta, nebojte) a o tom, jak si všechno začaly pojmenovávat a v podstatě o takové utopii, jak je super, že tam zůstaly zrovna spolu a že je tam tak hezky a blablabla. Ale vtip je v tom, z čeho ten příběh vznikl.

Jeden večer, ani nevím, jak mě to napadlo, se mi prostě v hlavě zrodila myšlenka o lidech, které poslali na vorech přes celý širý oceán na smrt. Je strašně složité, jak a proč k tomu došlo, ale vymýšlela jsem to snad až do rána a jak morbidně to začínalo, tak růžově to skončilo. Jedna z těch dívek, tuším, že zrovna Nagya, našla způsob, jak přežít a nějak se o něj podělila i s ostatními a strašně se z toho radovali, zpívali si pitomé, v polospánku složené písničky asi tak úrovni těch z PSD a tak dále. Nevím, jak by to dopadlo, protože jsem pak usnula, ale ten nápad o ostrově z toho nějak vycházel, jen už nevím jak.

Ten příběh je pro mě každopádně opravdu důležitý, protože to bylo vůbec poprvé, co jsem začala přemýšlet nad psaním jinak. Předtím jsem mimo psací proces nad příběhy, které tvořím, nepřemýšlela. Ano, vymýšlela jsem spoustu věcí, o kterých se možná zmíním později nebo jindy, ale měla jsem oddělené to, co mám v hlavě, a to, co sepisuji. Tady ta hranice jaksi zmizela. A tak to podle mě má být. Psaní by mělo být součástí člověka, mělo by ho naplňovat, ne být prostě nějakým koníčkem na vyplnění času, který stejně, jak dospíváme, přestáváme mít.

Pak jsem toho napsala ještě několik, ale přejdu k jednomu příběhu, který jsem psala už ve třinácti. Trochu nerada na to vzpomínám, ale je důležitý. Jmenoval se Nový svět a bylo to rozšíření povídky do soutěže naší knihovny o nejlepší sci-fi, kterou jsem nevyhrála, možná proto, že jsem napsala fantasy, ne sci-fi. Ale dostala jsem bokem od jedné porotkyně vůbec svou první pochvalu.

Za tu povídku, samozřejmě, to rozšíření bylo napsáno na pobytu v psychiatrické léčebně... pardon, na ozdravném pobytu, ale naprosto věrně to tam chodilo jako v psychiatrické léčebně, jen pacienti tam trpěli alergií a astmatem a ne psychickými poruchami, no. Dokonce se to i jmenovalo sanatorium. (Hehe, zrovna mi náhodné přehrávání příhodně pustilo Sanitarium od Metallicy. A musím říct, že ta písnička úplně přesně vystihuje, jak jsem se tehdy cítila a skoro i jak to tam chodilo.) Opakuji, bylo mi třináct. Asi jsem byla jediná, komu to tam prostě připadalo jako blázinec, ale celkem se to na mě podepsalo.

Přesně na tomto pobytu se se mnou také přestala bavit má nejlepší kamarádka, kterou jsem měla tak trochu za bohyni. Mezi námi, zpětně je to tak dobře, ale já jsem z toho úplně šílela. Asi týden v kuse jsem brečela, samozřejmě přede všemi, protože soukromí prostě neexistovalo, a prostě se celkově cítila úplně... úplně mizerně.

V Novém světě se to překvapivě až tak neodráželo. Bylo to o dívce, která objevila bránu do jiného, magického světa. No jo, strašné klišé. Ale bylo to vůbec poprvé, co se psaní stalo mou jedinou záchranou před tím, co jsem cítila, co jsem poprvé psala v podstatě v depresi. A zjistila jsem, že se mi tak tvoří nejlépe. Celkem nepraktické, nemyslíte?

Každopádně, co se stalo, to se stalo a je to dávno za mnou. Ani na mé psaní to už nemá vliv, a nemělo ani tehdy, kdy jsem začala psát Osud. Možná mi bylo stále třináct, možná čtrnáct, netuším, ale Osud se také nachází v Utahování. Nejenže to byla má první příběhová série, ale nastal tady obrovský přelom. Přešla jsem z psaní rukou na psaní na počítači, tudíž i ke zveřejňování na internet. Prvotní reakce na tohle byly vlastně až moc kladné, čemuž se sice divím, ale byla to pro mě naprosto neskutečná motivace. A kam jsem vlastně zveřejňovala? Co vím, tak nejprve na piste-povidky.cz a pak na svůj blog, který ještě asi někde létá v kyberprostoru.

Ale v souvislosti s piste-povidky jsem si uvědomila, že Osud tak úplně nebyl můj první zveřejněný příběh. Už nevím, jak se to jmenovalo, ale pracovně to nazývám „Prachovské skály", podle místa, kde se to odehrává. Totiž, s taťkou jsme pod nimi stanovali, stejně jako hlavní hrdinové. A teď vás pobavím, protože to byla Romance. Ano, úplně typická, naprosto povrchní červená knihovna. A také že mě za to na piste-povidky pěkně zkritizovali, ale překvapivě mě ta kritika ani moc nevzala. Já vím, že by mě nejvíce měla sebrat ta úplně první, ale mě rozplakala až ta, co jsem dostala o dost později. Já vím, je to zvláštní, ale asi jsem podvědomě tušila, že „Prachovské skály" nejsou to pravé ořechové.

I tak to bylo ale strašně zajímavé, protože já jsem do té doby a vlastně i pár měsíců poté měla strach psát cokoli romantického. Červenala jsem se už u věty „mám kluka" a tady jsem nedejbože musela napsat, že ji třeba oslovil „zlatíčko" nebo tak. Jo, zní to dost neuvěřitelně, ale prostě to tak mám nastavené. Dodnes je mi z některých věcí špatně, jen když o nich někdo mluví. Ale byl to pokrok, protože jsem si prošla přes takové to povrchní „miluju tě" „já tebe taky" a mohla pak začít psát o opravdové lásce.

Následovala spousta společných příběhů, od CjO, které je také součástí Utahování, přes společný pokus o příběh psaný ve verších o pitomci, co se tak zakouká do holky, že si zapomene na nádraží koupit lístek a nesmyslně protivné kartografce (Koleje ke hvězdám), který ztroskotal po jedné kapitole, až třeba po parodii na One Direction, ke které jsme si kreslily takové obrázky jako „kdo kde stojí na pódiu" a kde se nám neustále pletlo jméno té kapely (Membunuh), planety, kde se to odehrávalo (Malamig) a jedné existující firmy (Malmik).

Ze všech těchto pokusů, i když vlastně vznikl o hodně později, zmíním SAP (Zajímal by vás ten název? Znamená to Syntetické Artikly Potravin, ale prosím, neptejte se mě, co znamená tohle. Já jsem to nevymyslela.). Mám pravděpodobně zákaz to tady jakkoli zveřejňovat, ale byl důležitý kromě jiné v tom, že jsem pochopila všechny ty věci, které jsem tu radila ohledně společných příběhů. A jestli vás zajímá, o čem to bylo, tak to je naprosto jednoduché – o teroristovi a jeho sestře, kteří unesli loď, o asociální a trochu neschopné agentce a magorovi, který choval v podpalubí mluvící kytky. Ta agentka šla po tom teroristovi a nakonec skončili spolu. A jeho sestra zase měla hodně blízko k tomu magorovi. Kdo se v tom ještě orientuje? (A mezi námi, ty postavy jsem vymyslela hlavně já, takže na svou spolupachatelku bohužel  v tomhle nemůžu házet vinu.)

Mám ještě dost co říct, ale musím to ukončit, protože to má už teď kolem dvou tisíc slov. Takže bude druhý díl. A co vy a vaše psací historie? Také máte nějaké zajímavé chvíle? Zajímá vás, jak to takhle popisuji, nebo druhý díl ani nemám dělat?