Zdravím. Přišla mi prosba, abych napsala kapitolu o kolektivu postav a zaujalo mě to, tak jsem tady s tím, abych ji napsala. Jak jistě víte, považuji tvorbu postav za jeden z nejdůležitějších pilířů psaní a na postavách své příběhy stavím. Bylo už tady o nich napsáno hodně, ale jednomu tématu jsem se ještě nevěnovala – jak napsat příběh, aby postava fungovala nejen samostatně, ale i jako součást kolektivu?

Zdá se to jednoduché. Vytvoříte pár postav, které se nějakým způsobem potkávají, jedna druhou posouvají dále, ale přece nemusí fungovat jako sehraná skupina. V životě to tak také není, ne snad? Můj názor je, že, a teď je to ostuda, že nevím který, ale nějaký sociolog prohlásil, že společnost musí fungovat jako dobře namazaný stroj. Použiji to tedy i pro tento koncept – společenství postav musí fungovat jako dobře namazaný stroj, všechny součástky musí do sebe dokonale zapadat a pohyb jedné musí ovlivňovat pohyb všech okolo, protože jinak postavy v příběhu jednoduše nefungují a celý příběh se rozpadne, i kdyby motor (v tomto případě zřejmě nápad, myšlenka příběhu) fungoval správně.

Uvedu trochu odvěci příklad, ale podle mě to, o čem mluvím, dokonale ilustruje. Můj strýc si dlouho hrozně přál kyvadlové hodiny. A nakonec je na narozeniny dostal, až na to, že nefungují správně. Ne, že by nefungovaly vůbec. Jedou. Ukazují čas, kývají se... ale neodbíjejí. A to jen proto, že dvě malinké součástky se sebe nedotýkají tak, jak by měly. A když kyvadlové hodiny neodbíjejí, k čemu jsou? A s postavami to funguje úplně stejně. Stačí jedna nepatrná odchylka a celý jemný mechanismus se zhroutí, a i když možná nějak funguje, nefunguje tak, jak má. A čtenář to pozná.

Teď jsem vás zřejmě vyděsila, ale nechci celou kapitolu věnovat strašení, jak spolu vaše postavy musí souviset a zapadat do sebe, jinak je všechno nanic, a demotivovat vás. Naopak, chtěla bych poskytnout praktické rady. Sice jsem se rozhodla jít tou cestou, že si vyberu nejčastější chyby, které podle mě autoři v tomto dělají, ale i pokud se v tom najdete, neznamená to, že je celý váš příběh špatně, jen že jste našli místo, které by potřebovalo vyladit, aby melodie vašeho příběhu hrála správně, jako když ladíte hudební nástroj. Už nebudu déle chodit kolem horké kaše, jdeme na to. Připravte se na hodně divných metafor a příkladů.

1. Diverzita – Pamatujte na to, že když tvoříte v jednom příběhu více postav, neměly by si být příliš podobné. A to ani dokonce když jsou součástí jedné skupiny. Přece jen, každý jsme jiný a i když se třeba někdo snaží potlačit naše individuální rozdíly, povede se to jen těžko díky obrovskému vymývání mozků. A o tom je sakra těžké psát. A většinou i tak nějaké ty názory vyvstanou. Navíc to je extrémní případ. Snažte se, pokud to není účel, vyhýbat stereotypům jako zlá čarodějnice, protože ne všechny čarodějnice jsou zlé. Takže pokud vytvoříte nějaký klan čarodějnic, ne všechny musí být stejně kruté a morbidní a všechno. Ne každý obrýlenec musí být chytrý obrýlenec, protože ne všichni lidé s brýlemi jsou chytří. Takže když vytvoříte skupinu šprtů, ve které mají všichni brýle, ne všichni šprti musí dosahovat dobrých známek stejnými prostředky. Neházejte zkrátka všechny do jednoho pytle.

2. Přílišné rozdíly – Možná vám přijde, že si to odporuje s předchozím bodem, ale není tomu tak. Zkrátka a dobře, nesnažte se vytvořit protipóly. Když spolu chodí největší bad boy a hodná tichá knihomolka, je to nejen klišé a kýč, ale také snaha vytvořit onu diverzitu až příliš nuceně. A stejně to funguje u těch skupin. Vaše postava nemusí hned být černá ovce. Občas to funguje, ale občas taky ne. Může být v podstatě navenek jako všichni ostatní členové této skupiny, ale díky velmi drobným individuálním rozdílům udělat něco, co onu postavu udělá výjimečnou. Co kdyby třeba ta čarodějnice z minulého bodu, která není až tak zlá a krutá, se do té doby chovala zle a krutě, ale poté kvůli tomu, že má sama doma deset koček a má je ráda, odmítla obětovat jako jediná právě toho zvíře při nějakém rituálu? Je a přitom není jiná než ostatní, jen se jednou věcí od ostatních čarodějnic, které kočky třeba nesnášejí, liší.

3. Méně je více – Vážně, hlídejte si počet postav. Když jich vytvoříte tak moc, že tam některé nebudou moct kvůli prostoru hrát svou určenou roli, příběh se rozpadne. Přiznám se, že tohle je můj velký problém, ale našla jsem si způsob. Uvědomila jsem si, že kolektiv podstav se dá skvěle vytvořit, i když jsou postavy jen dvě. Dá se na nich celý příběh založit. A pokud to bude nutné, postupně rozšiřuji. Je nebezpečné si hned na začátku vytvořit velkou skupinu, která vám přeroste přes hlavu. Ale to nebezpečí je tady samozřejmě vždy, lze ho jen snížit a mně funguje právě začít na malém počtu.

4. Kosmická hra – Tohle zní jako dost divný bod, ale v podstatě jde o to, že použiji příklad vesmírných těles na vysvětlení souhry postav. Ve vesmíru je to tak, že hvězda, například naše Slunce, ovlivňuje svou gravitací planety. Planetu spolu se Sluncem zase svou gravitací ovlivňují své měsíce. A měsíce svou gravitací ovlivňují planety, ke kterým patří. Když dopadne meteorit na některou z planet, může vychýlit i její dráhu, ale v podstatě všechno funguje podle dokonale vymyšlené kosmické hry. A vy takovou kosmickou hru musíte vymyslet, hru, ve které se všechno navzájem ovlivňuje a všechno spolu souvisí. Jednání jedné postavy ovlivní další postavy. A pokud vyšlete nějaký ten asteroid, musíte se rozhodnout, jestli ho nakonec necháte dopadnout a změnit kosmickou hru, nebo jestli ho odkloníte z jeho trajektorie.

5. Soustřeďte se na všechny – Jistěže existují vedlejší a hlavní postavy a vedlejší postavy se nakonec můžou stát hlavními a v podstatě i obráceně, ale nemělo by to být tak, že se vám třeba jedna postava zalíbí a začnete najednou upozaďovat všechny ostatní a vůbec čtenářům neukázat jejich osudy. Ne všichni to čtou kvůli jedné jediné postavě. Pokud není něčí příběh u konce, nepřestaňte ho vyprávět jen proto, že vás zaujal příběh jiné postavy. Můžete je psát souběžně, ale nezapomínejte na postavy, které tady byly dávno předtím, na úkor nových, pokud tam ty staré postavy pro správné fungování příběhu ještě mají místo.

6. Velké náhody – Prosím vás, omezte počet náhle nalezených tajných sourozenců nebo lásek z dětství, které se tam objevily jako blesk z čistého nebe. Je to sice druh asteroidu, o kterém jsme mluvili v kosmické hře, ale asteroid, který tam většinou nemá co dělat, který do toho vesmíru nepatří. Jsou sice případy, kdy je taková velká náhoda možná, ale nelze to využít jako hybatel děje, když už nevíte, kam dále. Pokud tedy nepíšete humorně laděné dílo, jako zdroj vtipu je to skvělé (Kdo taky miluje Jak je důležité míti filipa? To je přesný příklad, jak se to ve vážně míněných příbězích nemá dělat.)

7. Mraveniště – Víte, co je pro mraveniště mimo jiného typické? Že každý mravenec v něm má svou úlohu. Nikdo se nefláká, všichni dělají, co mají. A to by měly dělat i vaše postavy, alespoň ty důležité. Žádná postava by se po vašem světě neměla jen tak bezcílně potulovat, každá by měla mít svůj úkol, své poslání. A tato poslání by měla být co nejlépe rozdělená tak, aby mraveniště neboli váš příběh, co nejlépe fungovalo. A pokud tam nemají co dělat, tak tam nepatří.

8. Kolektiv ano, ale ne kolektivní mysl – V tomto případě to myslím tak, že si dejte velký pozor, abyste se nezamotali v tom, kdo co ví. Ideální je si to i zapisovat, kdo komu svěřil jaké tajemství, nebo to vážně bude vypadat, že vaše postavy mají kolektivní mysl, a to, co se dozví jedna, najednou vědí nějak všichni a čtenář nechápe, kde se k tomu mohly dostat. A jestli přímo tu scénu, kdy se postava nějakou informaci dozví, nepopisujete, alespoň zpětně vysvětlete, jak a od koho to ví a další detaily. Ale samozřejmě tam to vysvětlení vložte nějak nenásilně, třeba „Dozvěděla jsem se od Evy (od koho), že máš nového kluka (jakou informaci). Vím, že si Eva často vymýšlí (pochybnosti a pravdivosti informace, aby to působilo opravdověji a lidštěji), tak jsem nechtěla vyšilovat, ale pořád mi to vrtá hlavou (obhajování postavy, aby tu informaci z druhé postavy snadněji dostala). Jak to teda je? (snaha mít tuto informaci potvrzenou z první ruky)."

9. Psací strategie – Můj názor je, že je potřeba se rozhodnout, jestli budete stát na jedné straně, nebo se budete snažit jako autor pochopit všechny. Vyznění příběhu to dost mění. Například srovnejte: „Čarodějnice stály v kruhu, držely se za ruce a nechápaly, co Kyle zase přelétlo přes nos." a „Kyla bezradně hleděla na čarodějnice stojící v kruhu a držící se za ruce a přála si, aby se pod ní propadla zem." V prvním případě tak trochu stojíme na straně čarodějnic, věnujeme se jejich pocitům, a ve druhém se věnujeme Kyle. Ale lze to i neutrálně: „Čarodějnice stály v kruhu a držely se za ruce. Nechápaly, co Kyle zase přelétlo přes nos. Dívka však nezůstala bokem z rozmaru. Cítila se bezradná a přála si, aby se pod ní propadla zem." Tyto psací strategie je nutné alespoň pro danou scénu dodržovat a měnit je jen tehdy, když autor opravdu ví, co dělá a proč to dělá.

10. Prvoplánový kolektiv – Poslední chyba, kterou bych zmínila, je, že tyto rady člověk dodržuje až příliš úzkostlivě. Vytvoří si postavy, které spolu skvěle korespondují, podle daného plánu se ovlivňují, ale chybí nějaké ty asteroidy, všechno funguje až příliš dokonale a lze to až příliš dopředu odhadnout. Celý příběh je pak průhledný. Moje rada je, ať neplánujete, ani když jste ti největší plánovači pod sluncem, opravdu každou větu a krok postavy, občas jim nechte volnou ruku a uvidíte, co udělají. Můžete mít vytvořenou velmi podrobnou osnovu, ale netvořte opravdu každou větu a scénu předtím, než ji začnete doopravdy tvořit. Příběh pak působí až příliš vyumělkovaně a předvídatelně.

To by dnes ode mě bylo vše a děkuji Magenta_Glowing za tento nápad, opravdu. Velmi si toho vážím. Chcete k této kapitole něco dodat?