Znovu vás zdravím u lehce matoucího názvu. Filozofie. O čem tedy vlastně chci mluvit? Určitě jste už někdy narazili na díla, kde až moc prostoru zabírají myšlenky postavy a především její uvažování nad nesmrtelností brouka, nebo minimálně na pokusy o to. Chtěla bych se vyjádřit k tomu, co odlišuje díla s tímto, která jsou dobrá, a těch je sakra málo, od těch, která dobrá prostě nejsou.

I když se možná zdá, že jde o to samé, co básnické prostředky, není tomu tak. Básnické prostředky se v těchto dílech často využívají, to je pravda, ale nejde ani tak o jejich počet, filozoficky laděná díla by vlastně fungovala i bez nich. Jde hlavně o to, že se takové dílo snaží přidat nový pohled na věc, přemýšlet nad věcmi z různých úhlů, donutit čtenáře se zamyslet. Jenže to ne vždy vyjde. Proč, to postupně objasním. Použiji zase systém deseti bodů:

1) Určete myšlenky – Vaše dílo ani nemusí být filozoficky laděné, ale když už se chystáte napsat nějakou část, která je, podle mě byste si měli alespoň přibližně určit, kam tím chcete dojít, nějaký závěr. Ano, je sice možné, že když psát začnete, vyplyne z toho jiný, ale nějaký cíl bych si asi dala. Proč? Protože se může lehce stát, že se do toho zamotáte. Chci říct, když už nad něčím přemýšlíte opravdu do hloubky, otevře se tolik nových cest, že je prostě všechny nemůžete projít.

Ano, můžete napsat úvahu na deset stran, kde je všechny zohledníte, ale zaprvé, pokud to nenapíšete sakra zajímavě, chtěla bych vidět, kdo to bude číst. Většina lidí to prostě přeskočí, což je smutné, když jste si s tím dali takovou práci. Zadruhé, můžete se do toho zaplést natolik, že už nebudete ukazovat různé úhly pohledu, ale budete si protiřečit.

Jak zní tedy má rada? Zkuste myšlenku namířit jen jedním směrem. Ano, můžete ukázat různé možnosti, ale zohledněte jen některé aspekty. Na jiné možná přijde čas později v příběhu. Když se vám povede, aby nad tím čtenář přemýšlel, stejně na to ostatní pravděpodobně přijde sám. Navíc tak rozvíjíte jeho myšlení, když mu to nenaservírujete na stříbrném podnose a většina autorů si, alespoň doufám, přeje hloubavé a přemýšlivé čtenáře.

2) Neprotahujte – Tahle rada vlastně obsahuje rady dvě. Ta první, neprotahujte samotnou filozofickou úvahu. Neplatí, že čím delší, tím lepší. Nejen, že se do toho pravděpodobně zamotáte, ale budete akorát opakovat ty stejné věci jinými slovy a čtenáři to poznají.

A ta druhá, nenatahujte filozofií ani samotné dílo. Zdá se vám třeba, že ta kapitola má málo slov? Dejte do ní začátek scény, kterou plánujete až do kapitoly další, pokud to jde, nechte postavy si něco vyjasnit, cokoli, ale ne tohle. Přinejhorším prostě bude kapitola o něco kratší, to není až taková katastrofa, pokud pochopitelně jedna nemá 500 slov a druhá 2500. Pokud to totiž protáhnete násilně danou filozofickou scénou, většinou to půjde poznat a je to to, čemu se říká spisovatelská vata.

3) Dejte smysl – Filozofické scény nejsou jen pro srandu králíkům nebo proto, že jste na ně zrovna měli chuť. Stejně jako všechno musí mít v příběhu smysl. Buďto by bez nich příběh v podstatě nešel pochopit, nebo odhalují myšlenky postavy, které by nemohly být ukázány jinak, na tom až tak nesejde, jen, kdyby se vás někdo zeptal, proč jste to tam dávali, měli byste podle mě umět mu to logicky a pořádně vysvětlit.

4) Naléhavost – Nejde jen o to, jaké myšlenky použijete, ale jak je prezentujete. Podle mého názoru prostě nestačí to jen tak splácat a čekat, že si to čtenář nějak přebere. Musíte ho přesvědčit o tom, že stojí za to nad tím přemýšlet. Za klíč považuji naléhavost. Zkuste ty myšlenky zdůraznit, například gradací nebo lehkou dramatizací, ale na tu pozor, ať to zase nevyzní pateticky. Zkuste do toho vtisknout přesně tu náladu, jakou potřebujete. Měla by vycházet z vás. Zkuste si vzpomenout, kdy jste se vy sami cítili podobně nebo nad něčím takovým uvažovali.

5) Klišé je pořád klišé – Ano, jen velice těžko budete uvažovat nad něčím, nad čím nikdo před vámi. Ale důležité je nepoužívat stále ohrané úvahy, které jste četli snad milionkrát, a když už, tak se na tu věc zkusit podívat z nového úhlu. Nikdo nechce číst pořád stejnou myšlenku se stejným průběhem i závěrem, kde není nic nového. Nechcete přece nabudit efekt gramofonové desky, ne? Klišé se dá tedy napsat i v těchto scénách, a velice snadno.

6) Nepřeberte – Neberte si toho ovšem na sebe moc. Pokud něčemu tak úplně nerozumíte nebo víte, že do toho nejste schopní vnést nic svého, raději to zmiňte jen tak okrajově a moc se do filozofování nepouštějte. Čtenář pravděpodobně vaši nejistotu pozná a stejně vás to nebude bavit sepisovat. Není ostuda, že to nezvládnete, nikdo prostě není odborník na všechno.

7) Necitujte jiné – Tedy, ano, můžete například zmínit nějakou myšlenku někoho jiného a pak se nad ní sami zamyslet, nebo ji prostě jen tak hodit do prostoru a nechat čtenáře, ať si s ním poradí, ale prosím, v míře, a ta míra je opravdu malá. Je už docela otravné, jak někteří autoři stále někoho citují, skoro v každé filozofické úvaze, a nevýjimečně si dokonce popletou jméno strůjce té myšlenky.

Příběh je především váš, a tím, že budete násilně citovat Shakespeara, Churchilla nebo jinou oblíbenou osobnost, nebude lepší, právě naopak. Váš být v podstatě přestane, když tam toho bude moc. A když už, buďte si jistí, že jste nespletli jméno autora (a že ho píšete pravopisně správně) nebo že jste si myšlenku špatně neinterpretovali a špatně ji tím pádem nevysvětlujete. Zkuste zjistit situaci kontext, ve kterém byla řečena, to k pochopení opravdu hodně pomůže.

8) Nejen úvaha – Je podle mě také potřeba si uvědomit, že filozofická myšlenka nemusí být sepsána formou dlouhých odstavců a složitých, téměř krkolomných souvětí, které tvoří komplikovanou úvahu. Klidně může mít i formu dialogu, což je vlastně možná i lepší, protože dvě postavy na věc mohou mít různý úhel pohledu, nebo klidně mohou být obsaženy třeba jen v jediné větě. Příběhu to jen prospěje, oživí ho to.

9) Správné místo – Ano, občas můžete i uprostřed akční scény „zastavit čas" a proložit to nějakou filozofickou myšlenkou. Ono je to vlastně celkem logické, lidi ve vypjatých situacích občas napadají dost hlubokomyslné věty. Ale dobře si promyslete, kam to dáte. Zpomalíte tak totiž tempo a to rozhodně není všude to pravé ořechové. A naopak, někde vám to zase může pomoct.

Také si dávejte pozor, jestli má postava vůbec šanci přemýšlet. Jsou prostě chvíle, kdy to nejde, i když nemůžu říct konkrétní příklad, protože to hrozně moc záleží na okolnostech. Nicméně když budete psát nějakou vzhledem k situaci paradoxní myšlenku, zamyslete se, jestli je vůbec možné, aby někomu proběhla hlavou. Pokud ano, měli byste to nějakým způsobem umět obhájit.

10) Není to lehčí – Není lehčí napsat vyloženě filozoficky laděné dílo než to, které má jen filozofické prvky. Spousta lidí si to pravděpodobně myslí, alespoň co můžu podle děl na Wattpadu soudit, ale naopak, je to těžší, a to o dost. Dejte si pozor, ať si neukrojíte moc velký krajíc chleba. Když si přečtete zbývajících devět bodů a uvědomíte si, že to je potřeba dodržovat zároveň...

No, tady bych to ukončila, a zeptám se jako obvykle – co si o tom myslíte vy? A ještě, je nějaké další téma, o kterém byste si v této příručce chtěli přečíst?