Zdravím vás u dalšího dílu této příručky. Už se vám někdy stalo, že jste vymýšleli naprosté hlouposti? Tím chci říct, pravděpodobně mám chřipku nebo něco takového. Jelikož jsem ale člověk, který prostě nedokáže nepřemýšlet, přicházím na neskutečně stupidní a smysl nedávající věci, za které se určitě budu stydět, až nebudu mít ucpané všechny možné dutiny, nebo až mi alespoň klesne teplota.

Nejsem si jistá, jestli tato kapitola není jedním z nich, ale každopádně, přemýšlela jsem i o tom, jak vlastně poznat, že je nějaký nápad na příběh dobrý, že stojí za to, abyste to napsali. Tím trochu navazuji na předchozí kapitolu o začátcích, jelikož jsem to kdysi poznat nedokázala. A když říkám kdysi, myslím zhruba do šestnácti. Ano, psala jsem celkem ucházející věci i předtím, ale to je tím, že jsem rozepisovala skoro všechno, co mě napadlo, proto jsem se prostě jednou musela trefit i do toho, co mělo potenciál.

To je samozřejmě špatně. Ano, v jisté fázi není špatné rozepisovat všechno, co vás napadne, protože tím zjistíte, co se pro vás hodí a vlastně i právě to, co byste rozepisovat neměli. Jenže je také opravdu malá šance, že něco dokončíte. Já jsem, jestli správně počítám, z toho období dopsala tak čtyři nebo pět věcí. Ano, je to dost, jenže jsem jich rozepsala kolem dvaceti, možná i více.

Nicméně, přišla jsem už na takový svůj recept, jak poznat, jestli se o ten příběh vůbec mám pokoušet. Je možné, že se od toho vašeho bude zásadně lišit, ale já přesto doufám, že by si z toho alespoň někdo mohl něco vzít. A když už ne to, tak mě alespoň porovnat sám se sebou, což může být při psaní užitečné.

1. krok - Jsem si jistá/jistý, že je to vůbec originální?

Zní to hrozně hloupě a je jasné, že se skoro vždy najde někdo, kdo už něco podobného četl. Jenže autoři mají ve zvyku sami sebe chlácholit, že to není zase takové klišé, že tu knihu, které se to až nápadně podobá, stejně skoro nikdo nezná... stop. Nelžete sami sobě.

Problém není v ostatních, ale ve vás. Pokud napíšete něco, o čem podvědomě víte, že není tak úplně vaše nebo že už jste to někde viděli, buďto vás to rovnou přestane bavit nebo z psaní prostě nebudete mít ten správný pocit. Možná sami sebe ošálíte, ale stejně to budete někde hluboko uvnitř vědět.

Netvrdím, že příběh nedopíšete nebo že nebude mít úspěch. Jenže vy sami si budete uvědomovat, že je něco špatně a dříve nebo později se vám to přestane líbit.

Ještě bych chtěla pro jistotu vymezit, co je originalita - když tam máte třeba jeden prvek, který jste už někde viděli, není to špatně. Naopak, nezvyklým kombinováním už známých prvků vznikají úžasné příběhy. Ale nosník vašeho příběhu, jeho základ, to, na co jste ho postavili, to by mělo být opravdu něco, co jste ještě neviděli nebo minimálně ne takto pojaté.

2. krok - Proč chci vůbec příběh rozepsat?

Tady ani nemám na mysli motiv, i když by to samozřejmě v žádném případě nemělo být něco jako „protože je to in" nebo „protože moje kamarádka píše taky o tomhle". Spíše, co přesně se vám na příběhu vlastně líbí? Jak velká část příběhu to je?

Totiž, stalo se mi několikrát, že se mi vlastně vůbec nelíbil nápad jako celek, ale jeho určité úseky. To není špatně, protože to ostatní si často zamilujete během psaní, ale musí se vám na tom líbit dost velká část. Já bych dokonce řekla, že musíte naprosto milovat tak polovinu prvků, které tam vůbec chcete dát. A tu druhou ještě nesmíte nesnášet, spíše na ni mít neutrální názor.

Proč? Protože ten jeden prvek prostě nemůžete obsáhnout všude a zbytek budete tím pádem psát z donucení. Jednak to čtenáři pravděpodobně poznají, a jednak s tím sami nebudete spokojení. Možná to ani nedopíšete, což je přesně to, čemu se chceme vyhnout, ne?

3. krok - Není to překombinované?

Můj zásadní problém a důvod, proč nejsem schopná některé věci dopsat. Prostě, když už se do toho ponořím, napadá mě tolik nových věcí, které tam chci dát, i když spolu vlastně nesouvisí. Když pak hledám spojníky, většinou až v procesu psaní zjistím, že jsem nebyla schopná je tam dát. Proč? Protože příběh je jen jeden a těch prvků tak moc, že se mi to tam jednoduše nevlezlo, aniž by to bylo na úkor kvality.

Sice jsem slyšela rady typu „neodkládejte dobré nápady do dalších příběhů", ale ne vždy bych se tím řídila. Ano, někdy se dá celkem lehce spojit dvě na první pohled rozdílné věci, ale nepřehánějte to. Tím, že krátký příběh bude mít třeba dvacet prvků, nebude lepší, jen zmatenější a upřímně, dříve nebo později se do toho zamotají nejen čtenáři, ale i vy sami. A je pak jedno, kolik si k příběhu děláte poznámek, protože už nejste schopní sledovat, co všechno se vám tam děje. Navíc se může lehce stát, že čtenáři přehlédnou důležité informace, protože jsou tam řečeny mezi desítkami dalších.

Začněte tedy s co nejméně zápletkami a postavami. Vždyť příběh je jako strom - zasadíte ho a z kmene, tedy ze základu, vám vyrostou větve, z nich menší větve... opačně to jaksi nefunguje. Stromy přece také nesadíme větvemi dolů, no ne? Nebojte se, že bude začátek až moc jednoduchý. Ono je to tak lepší, aby člověk pochopil, do čeho jste ho hodili, aby se v tom naučil plavat. A nenechte ten strom rozvětvit až moc. Při každé nové postavě či zápletce přemýšlejte, jestli už to není příliš.

4. krok - Mám příběh kam rozvíjet?

Ano, jsou i příběhy, které vás napadnou a hned je rozepíšete. Ale i tak byste se podle mě měli sami sebe zeptat, jestli to má větší potenciál než první scénu. Některé první scény jsou sice úžasné, jenže se z nich nedá nikam dostat. Jsou to takové slepé uličky. Třeba pak napíšete ještě pár slov, možná dokonce kapitol, ale váš strom bude pomalu usychat od kořenů, místo aby se rozrůstal.

Minimálně bych pomyslela na to, co po ní bude následovat. Klidně i jen druhou scénu, to by neměl být problém ani pro ty, kteří vymýšlejí za pochodu. Jestli vás nenapadá vůbec nic, buďto je příběh celý postavený špatně, nebo nestačila příprava a budete vymýšlení muset věnovat ještě trochu času.

5. krok - Není to nad mé možnosti?

Stává se to minimálně, ale existují nápady, na které prostě nemáte. Buďto je to nedostatečnými zkušenostmi, tím, že jste si k tomu nenastudovali dost informací (to nejčastěji), nebo tím, že to prostě není váš žánr a nedokážete s tím nic udělat. Možná jsou i další důvody, ale já jsem zažila jen tyto.

Radila bych nejprve zkusit si k tomu více nastudovat, pokud je co. I když si myslíte, že více dost, nikdy nevíte všechno a třeba jen nepatrná informace vám může obrovsky pomoct. Jestli to nepomůže, příběh bych nevyhazovala, je možné, že až získáte nové zkušenosti, půjde to. Nebo se i může stát, že po několika letech změníte žánry, které píšete a tím pádem vám tohle bude bližší.

Blbé je, že tohle většinou zjistíte až po rozepsání. Ale mám na to dva doporučení - zase, nelžete ani v tomto sami sobě, a to druhé, i když se mi to také nelíbí - nezveřejňujte to hned po první kapitole. Napište jich třeba pět, to už většinou zjistíte, jestli to má cenu nebo ne. Pokud ne, nebudete muset nikomu vysvětlovat, proč už to psát nebudete. Tak si říkám, proč jsem tohle nedělala kdysi? Ušetřilo by mi to dost starostí.

6. krok - Nepochybuji zbytečně moc?

Bohužel, občas se stává, že když si položíte ty předchozí otázky, zjistíte, že začínáte hledat ne to, co je na příběhu dobré, ale to, co je tam špatně. Možná se vám i stane, že z toho budete otrávení, protože vám přijde, že nic, co vymyslíte, není dost dobré. Ale zase, dejte na svůj vnitřní pocit. Někde hluboko cítíte, jestli je to správně nebo ne. A pokud prostě víte, že je to správně, neposlouchejte ty všetečné myšlenky, které vám tvrdí opak. Píšete srdcem nebo mozkem? Já si myslím, že by se mělo psát především tím prvním, mozek je leda na to, aby sme nepsaly hrupki a aby to mělo nějakou logiku. Nápady, opravdu silné nápady, ale čistou logikou nevymyslíte. Musíte do toho dát něco z vás.

Jaký názor máte vy? Poradili byste nějaký jiný recept, jak přijít na to, jestli za to ten nápad vůbec stojí?