Dále, jak jsem slíbila, si povíme, k čemu vůbec takový dialog je. Ano, spousta čtenářů si již asi domyslela, že pokud nemá v příběhu co dělat, neměl by tam být jen tak do počtu, a také, že každá scéna by měla k něčemu směřovat, něco odhalit, prostě tam zase k něčemu být, ale když vypíši, k čemu je takový dialog dobrý, možná vám to třeba pomůže určit, jak vyvíjet rozhovor vašich postav, i když víte, kam směřuje, nebo vůbec určit, kam by měl směřovat a tak dále. Zase si myslím, že mě doplníte, ale můžu se to alespoň pokusit vypsat všechno. Takže, k čemu je takový dialog dobrý?

1. Vysvětlení - Skrz dialog se nejlépe čtenáři vysvětluje reálie a určitě to pak působí přirozeněji, než kdybyste to prostě jen tak napsali do textu. Já to třeba nemám ráda ani v dobrých knihách, přijde mi lepší, když se na to nějaká postava zeptá, pokud to jen trochu jde.

Ale i když to napíšete formou dialogu, ještě více mi leze na nervy zdlouhavé vysvětlování. Ano, když třeba postava u ohně vypráví nějaký příběh, ještě to jde pochopit, i když by se i s tím dalo vyhrát. Jak, to představím za malou chvíli. Ale otravné je, když se postava na něco zeptá a ta druhá jí odpovídá dlouhým a nudným proslovem. Většinou to ani nečtu. Podle mě to jde různými způsoby obohatit, abyste si udrželi čtenářovu pozornost.

a) Skákání do řeči - Lidé se prostě navzájem přerušují. Nechte i vaše postavy být otravné. Navíc, může se ptát na otázky, které vysvětlování udělají logičtější. Vymyslela jsem si takovou ukázku, kterou budu tranformovat na všechny druhy scén.

„A co to vlastně je, to Červené údolí?"

„To je nádherné místo v Ullijských skalách. Protékají tamtudy dvě řeky a..."

„Jaké řeky?"

„Ullia a Armadus. Podle té první jsou taky celé skály pojmenovány, víš? Každopádně, půda je úrodná, tím pádem jsou tam dobré podmínky, čehož využívá tamější kmen, který se tam usídlil. Kdysi to byl kočovný kmen, ale..." Sledoval její nepřítomný výraz. „Nad čím přemýšlíš?"

„Nad ničím. Jenom jsem váhala, kde berou jídlo, když to mají do nejbližšího města dost daleko. To ho všechno sami pěstují?"

„Nebo loví ryby."

...

Mohla bych pokračovat, ale myslím, že pro příklad to stačí.

b) Vtip - Můžete se pokusit sepsat vysvětlování s vtipem, tak se vám čtenář nepřestane soustředit, tak jako by se nepřestal soustředit člověk, kterému to říká, pokud to nebude až moc dlouhé. Pak bych asi zvolila jinou možnost.

„A co to vlastně je, to Červené údolí?"

„Prý to má být jedno z nejhezčích míst v Ullijských skalách, ale nedělej si iluze, prostě je to jako každé druhé údolí. Protékají tam řeky Ullia a Armadus a určitě nikdo neuhodne, po které z nich pojmenovali ty skály. Lidi prostě nemají na jména fantazii. Je tam dobrá hlína a místní jsou tam prý spokojení. Ale pochybuju o tom , vždyť jí jenom nějaké kytky. Nezlob se na mě, ale bez pořádného jídla nemůže být někdo šťastný!"

Dobře, toto moc vtipné není, ale je to alespoň cynické. Jinak, „kytkami" je tady myšlena zelenina.

c) Hádka - Dá se to také vyjádřit hádkou nebo diskuzí dvou zasvěcených, z nichž se to jeden snaží vysvětlit. Jde tak zároveň vyjádřit všechny nejasnosti, které okolo vysvětlované věci panují, i když u naší řeky toho asi moc nenajdeme. Ale třeba, když existují dvě verze nějaké legendy, tak každá postava může považovat za tu správnou jinou, čímž čtenáře o obou obeznámíte.

„A co to vlastně je, to Červené údolí?" zeptala se Susan.

„To je takové místo pod Ullijskými skalami..." stihl říct Jack, než byl přerušen.

„No, Jacku, vlastně je to v těch skalách."

„Tome, už posté ti říkám, ať mě nepřerušuješ, když chci Susan něco vysvětlit," upozornil svého přítele. „Prostě, je to takové hezké údolí."

„Vlastně není vůbec hezké, je takové obyčejné. Jako skoro všude tam protékají dvě řeky..." nedbal jeho předchozí výtky Tom. „Ullia, po té je to i pojmenováno, a ta druhá..."

„Armadus," usmál se Jack, šťastný, že si pamatuje více než Tom. „Žije tam jeden moc milý kmen. Kdysi jsem miloval jednu dívku odtamtud..."

„Zase ty tvoje milostné příhody, Jacku," ušklíbl se Tom. „Prostě tam žije nějaký kmen, který je dost uzavřený, ale sami si vystačí. Něco si vypěstují, pak taky loví ryby..."

A samozřejmě to jde i jinak, nebo kombinací těchto typů. Ale my se vrátíme k tomu, k čemu je kromě vysvětlování dobrý takový dialog.

2. Poznání postav - Dialogy jsou prostě vůbec nejlepší forma, jak čtenáři sdělit cokoli o vaší postavě - jaká je, jak se zrovna cítí, co ji trápí... Já se zastavím u toho, jaká je.

Dejme tomu, že již máte postavu vymyšlenou. Teď to čtenáři musíte nějakým způsobem sdělit. Buďto mu to můžete jako oslovi napsat přímo, nebo to můžete ukázat nějakou scénou a nechat ho číst mezi řádky. A nebo ho necháte to projevit v dialogu, což je podle mě nejtěžší, ale zároveň nejlépe působící forma. Za stejně užitečnou považuji i to, když mu to ukážete nějakou scénou, ale o tom bude řeč jindy. Když mu to napíšete jako oslovi, jednak si to možná ani nezapamatuje a nebude se mu to líbit, a jednak je možné, že si pak budete protiřečit. Třeba napíšete, že je vaše postava bezpodmínečně štědrá, a pak třeba protáhne obličej, když po ní někdo bude chtít něco zaplatit, a už máte problém.

Takže, abychom se vrátili k tomu dialogovému vyjadřování, použijeme poslední scénu se Susan, Jackem a Tomem. Co můžeme z jejich osobnosti vyčíst?

Jack a Tom se rádi škádlí a předhánějí, ale jde poznat, že jsou dobrými přáteli. Také se k Susan chovají uctivěji než k sobě navzájem. Jack je nostalgik a romantik, Tom raději stojí oběma nohama pevně na zemi. O Susan samotné víme jen to, že je nejspíš zvědavá.

Je toho docela dost, na to, že jsem si tu scénu s řekou úplně vycucala z prstu (a asi nejsem normální, protože jsem si oblíbila Toma). Není tedy lepší cokoli o postavách vyjadřovat tímto způsobem, když může být najednou řečeno tak mnoho? A s pocity, trápeními a dalšími takovými věcmi je to hodně podobné. No, co můžeme skrz dialogy vyjádřit dále?

3. Atmosféra - Dobře napsaným dialogem se mění i celková atmosféra scény. Nevěříte? Co cítíte z toho rozhovoru o Červeném údolí?

Já z toho cítím pohodu, klid. Jak by se to ale změnilo, kdybychom to trochu upravili?

„A co to vlastně je, to Červené údolí?" zeptala se Susan.

„To je takové místo pod Ullijskými skalami..." stihl říct Jack, než byl přerušen.

„No, Jacku, vlastně je to v těch skalách."

„Tome, na tohle popichování nemáme čas," upozornil svého přítele. „Prostě, je to takové hezké údolí."

„Vlastně není vůbec hezké, je takové obyčejné. Jako skoro všude tam protékají dvě řeky..." nedbal jeho předchozí výtky Tom. „Ullia, po té je to i pojmenováno, a ta druhá..."

„Armadus," zabručel Jack. „Žije tam jeden moc milý kmen. Kdysi jsem miloval jednu dívku odtamtud..."

„Zatímco na ty tvoje milostné příhody čas máme," ušklíbl se Tom. „Prostě tam žije nějaký kmen, který je dost uzavřený, ale sami si vystačí. Něco si vypěstují, pak taky loví ryby..." Všiml si Jackova zachmuřeného výrazu. „Ale to je jedno. Prostě to je takové údolí."

Nyní z toho cítím napětí, asi někam dost spěchají. Jde poznat, že Tom chce tu náladu na začátku odlehčit, protože Jacka chce popichovat, ale nakonec pochopí, že to nemá cenu. Nálada je na bodu mrazu.

Cítíte tu změnu? Přitom jde o úplně stejné téma a nezměnila jsem dokonce ani smysl, jen tu náladu. A mění to i náladu čtenářů. S tímto se dá vlastně se čtenáři hezky hrát, vzbouzet v nich přesně ty emoce, které potřebujete.

4. Myšlenky příběhu - Když to totiž napíšete jako obvyklý text, čtenáři s vámi mohou nesouhlasit. Dejme tomu, že do díla napíšete třeba větu „Všichni cikáni kradou." Spousta lidí vám bude psát, že tomu tak není, ať se vzpamatujete, a tak dále. Zatímco když to samé vložíte do úst nějaké postavě, chytrý čtenář maximálně zkritizuje názor dané postavy, ale vás nechá na pokoji, protože to bude brát tak, že si to myslí někdo jiný, ne vy, a po tom, jestli je to i váš názor, pátrat pravděpodobně nebude.

Ano, existují i případy, kdy i v jiném textu myšlenky vyzní jako myšlenky příběhu, nikoli myšlenky vaše, ale chce si na to pak dát dobrý pozor a ne každý pochopí, že to není váš názor. Dialog je proto podle mě lepší pro vyjádření něčeho, s čím nesouhlasíte, nebo za co nechcete být kritizováni.

Mimochodem, je to lehce mimo téma, ale pokud ve svých dílech nenajdete alespoň jedinou myšlenku nebo názor, se kterou nebo se kterým nesouhlasíte, je něco špatně. Znamená to totiž, že jsou všechny postavy příliš podobné vám a příliš stejné. Alespoň já si to myslím.

5. Odlehčení - Pokud je váš příběh příliš vážný, někdy potřebuje i nějaký rozhovor, u kterého si čtenář prostě oddechne. Většinou jde o vtipný dialog. Ale pozor, je rozdíl mezi oddechovým dialogem a zbytečným dialogem. Ten oddechový je většinou kratší, vyplývá z duležité scény předchozí nebo uvádí důležitou scénu následující, a především, napadne autora spontánně, nevymýšlí ho jen proto, aby tam jako něco vůbec napsal.

No, a to jsou všechny funkce dialogů, které mě osobně napadají. Příště bude pravděpodobně recyklace nápadů, protože atmosféru jsem již vlastně obsáhla tady (dodala bych jen, že kromě dialogu se dá vyjádřit i popisem. O těch bych vlastně mohla také něco napsat, což někdo z vás i chtěl), a jediné, co mě ještě jako téma napadá, jsou některé věci, které se váží s používáním cizích jazyků. A někdo mi také poradil, ať napíši něco o vyvolávání napětí, takže to tady asi také bude.Přesto se ale ptám znovu - je něco, co chcete, aby se v této příručce objevilo?