Nikko

Druhý den museli moji rodiče domů. Mamka kvůli Benovi a táta se potřeboval připravit na, pěkně peprný, rozhovor s ředitelem věznice. Vsadím se že rozhovor s mým taťkou si opravdu za rámeček nedá. Divil bych se kdyby jo. Pravidlo první zní: nikdy si nezahrávejte s mým tátou když je naštvaný. Je mi jasné že tohle pravidlo ředitelovi věznice bude u zadku, ale měl by se ho naučit. Chudák, teď bych na jeho místě nechtěl být.

Sebastian si potřeboval dodělat něco v kanceláři-papírování-jak jinak. Tohle mu opravdu nezávidím. Mě stačí to učení a ještě abych měl strávit skoro celý den nad papírama-to by mě zabilo.

Sue, ještě s ostatním služebnictvem, uklízela celý dům a vařila. Měli docela fofr a málem připálili i oběd. Nevěděli kam dřív skočit, ale bylo to k popukání. Hlavně když Sue proháněla jednoho komorníka prachovkou a honila ho po celé kuchyni, protože uždiboval z koláče. To jsme se mohli s Alyou potrhat smíchy. Jo, se Sue si taky není radno zahrávat. Zvlášť když má špatný den a nic nestíhá.

A já s Alyou jsme byli stále spolu. Většinu času jsme byli zalezlí v pokoji. Buď jsme hráli nějaké hry, malovali, zpívali, dokonce se i učili a nebo jsme si jen tak povídali. Naše rozhovory se však už nezatoulaly k včerejšímu incidentu. Už večer, když jsme už pomalu usínali, jsme si řekli že o tom mluvit nebudeme a to jsme hodlali dodržet. 

Právě jsme skládali básničky. Nudili jsme se a měli jsme chuť něco tvořit, tak jsme skládali básničky, na které jsme měli vždy jen určitý čas.

Zrovna jsm eměli na básničku patnáct minut a tohle se nám podažilo stvořit.

Alya:

Zformován z temné hmoty,
u cti neměl stání,
to bůh Loki,
usmívá se v hvězdném zdání.

Chvástal se pod nebem božství,
šarm mu přitom nechyběl,
opíjel se pohárem zlostí,
přetékal v bojích s Odinem.

Kouzla spřádal nitkou světů,
hlučně volal po moci,
uklidňoval se vůní Asgardských květů,
nechtěl se přiblížit ke konci.

Při západu sluncí,
v jeho očích zableskla se laskavost,
stále hladové šelmě v břiše kručí,
hýčká si svou otravnost.

Zlo a dobro, kde je hranice,
každý smrtelník i bozi chtěli jen to, co jim dělá dobře,
sebe nevytrhnout z radostí a ve svých krocích nemýlit se,
vymanit se z temnoty samoty, co touhu pozře.

Do vichřice časů voláme jejich jména,
pro ochranu, pro bohatství, pro moc lačnosti,
svými přáními přibližuje se bohům naše podoba,
není špatnost bez dobroty a dobrota bez špatnosti.

Poznámka: Bůh Loki, třeba přeci jen měl sdce a cit...i když to neuměl dávat najevo a mnoho bohů ho chtělo zničit. Jen nahlas říkal, co si myslí . Nakonec i my se mu podobáme a přitom nemusíme být špatní...

Nikko:

Živá bolest sídlící v tobě,
slzy planoucí, čas povědět sbohem.
Sympatie v srdci ukovaném s kamene,
nesplněné sny převracející se v hrobě,
z něhož se víří vítr naděje.

Usedá na mrtvé bříze,
v její duši spousta změn,
vyhání stíny v jedné míse,
plná zakrvavělých stěn.

Stěnami proudí průchod vánku,
osvěžuje vlasy, které se jak moře vlní,
za časů nočního spánku,
mísa se popelem plní.

Popel z náhrobků, vítr vytváří znamení,
na duši ženy proniká zlé zjevení.
Šíří se větrem slévá rudý nápis náhrobní,
v nebesích zvadlé kvítí zahradní.

Směje se jak vítr ničící stromy,
děsí se, jak bojují mezi sebou hromy,
naráží a vypouští dech,
silně rozpadá se lesní mech.

Žena v kožichu,
probouzí se ze stěn mísy.
Hromy umírající paprsky dokončili pomstu svou.
Vítr slábne, oči světla se otevírají,
osvětlují zahradní římsy.
Stěny tmy se zavírají
Světlo říká: ,,Budu klecí tvou."

V té chvíli se nic neděje.
Paprsky hladí a uklízí prach noci s náhrobků,
vítr s paprsky střeží jednu hrobku.
Je to čistý svěží vzduch,
pro ženu i svět vítr naděje.

Takto dopadla naše díla. Každý jsme si o tom mysleli své, ale nic jsme neříkali. Když se zezdola ozval hlas mého táty.

,,Sakra, Sebastiane! Kde jsi?" Rychle jsme oba dva vztali a šli do přizemí. Tam už naštvaně pochodoval táta a my jsme hnedka poznali že je zle. Alya doběhla pro tátu a když přišli šli jsme do obývacího pokoje, kde jsm ese všichni usadili. Já seděl v křesle a Alya si sama od seb esedla na mě. Nevadilo mi to-právě naopak. Její táta jej pozvedl jedno obočí, ale ponechal to bez poznámek. 

,,Tak co se děje, Alexi. Nezdá se že by jsi nesl nějaké dobré zprávy." Zeptal se nervózně Sebastian. Alyu jsem objal kolem bříška a ona se pohodlně usadila. 

,,To tedy opravdu nenesu. Jsem vytočený až to není možný." Zasyčel táta, ale ne kvůli nám či Sebovo otázce, ale protože byl rozrušený. Dokázal jsem to na svém otci poznat dost dobře. ,,Ředitel věznice mi zdělil že Will Locket z jejich věznice neutekl. Zemřel před rokem. Nějací chlápci ho prý zmlátili a Will svým zraněním o dva dny později podlehl." Probodával podlahu svým pohledem a mi tím svým zase jeho. 

,,To n-není možné. Vždyť ten dopis-byl naprosto přesný. Musel ho napsat jedině on. Nikdo jiný o jeho praktikách nevěděl a pokaždé když došlo na mé...mučení, tak tam byl vždy sám. A ano, sice si to natáčel, občas, ale všechny nahrávky má přeci policie,  nebo ne??" Začala vyvádět Alya a já se jí nedivil. I tak jsem se jí snažil uklidnit a tak jsem si jí k sobě přivynul o něco více a jednou rukou jí začal hladit po boku. Kreslil jsem jí n abok různá kolečka a tvary a ona se nakonec uvolnila.

,,No, právě že má a to je to co na tom nechápu. Jak mohl být ten dopis úplně přesný jestliže on je dávno mrtví?" Ptal se sám sebe táta.

,,To nevím, ale měli bychom to co nejrychleji zjistit. Neměj přeba nějaké příbuzné?" Ptal jsem se zase pro změnu já.

,,Měl syna. A pak jěště matku, ale ta také zemřela před rokem a půl. Jeho syn se jmenoval Oliver Locket." 

Právě k nám do třídy přišli tři kluci. Parta. Jejich "vůdce"se jmenuje Bastian, ale nevím jak dál. Jednou jsem se s ním porval." řekl jsem a přitom se kouknul na táta. Ten pozvedl obočí s jasnou otázkou v očích. 'Jen jednou?',,Fajn, tak ne jen jednou....bylo to asi tak sedmkrát, ale to je jedno."

,,Já jednou taky." Uculila se Alya a já se musel zasmát. Dostal jsem od ní pohlavek a tak jsem na ní uděl ublížený obličej a to se začala smát zas ona. My jsme fakt dvojka k pohledání. Pomyslel jsem si v duchu, ale nahlas jsem raději byl sticha a dělal uraženého. To už rozesmálo i naše milované tatínky. 

,,Ehm, ehm...nerada vás ruším při, určitě záživné, diskuzi." Řekla a pousmála se na nás a oni všichni se přestali smát. ,,Ale přišel vám dopis nebo spíš tobě Alyo." Řekla a podala jí ho. Alya jí poděkovala a Sue se vypařila jako pára nad hrncem.

,,To prostě není možný.!" Řekla Alya s jasnou nechápavostí v hlase.

,,Proč? Co se děje?" Zeptal jsem se.

,,Takový dopisy posílal vždy jen on. Když jsem u něj byla vězněná viděla jsem jak občas někomu psal. A Mike posílal přesně tokové." Zamávala nám s tím dopisem před obličeji. Byl to zvláštní dopis. Na obálce byly ručně nakreslené podivné ornamenty. 

Všichni jsme se po sobě podívali a báli jsme se cokoli říct.