Alya

,,Stávat mládeži! Nebo se nestihnete nasnídat a pojedete hladoví do školy." Křičela na celý pokoj Sue.

,,Ještě pět minut, Sue." Řekla jsem ospale a přetočila se na bok, zády k ní.

,,Jak chceš." Řekla Sue, přistoupila k mojí posteli, kde jsem spala já a Grace. Vzala naše peřiny, vyšla na chodbu a schodila je dolu na chodbu.

,,To nemyslíš vážně, že ne?" Zeptala jsem se jí, když se vrátila do pokoje. Kluci zadržovali smích, ale moc jim to nešlo.

,,Neboj, až půjdeš na snídani, tak si je můžeš vyzvednout, čekají jen na tebe. A teď všichni ven z pelechu!" Řekla a odkráčela pryč z pokoje.

,,Je milá." Řekl Nikko a vyprskl smíchy. Hned ho následovali i David s Erikem. Grace vzala do ruky oba naše polštáře, napřáhla se a trefila, jak Nikka, tak i Davida a Erik se popadal za břicho.

Po úžasném probuzení jsme se převlékli a šli na snídani. Stůl byl plný jídla.

,,Z tohodle si máme vybrat, co chceme na snídani?" Zeptal se Nikko.

,,Ano, doufám, že jsem to množství odhadla. Nevěděla jsem, jak moc velcí jedlíci jste." Řekla s úsměvem Sue.

,,Děkujeme paní. A odhadla jste to úplně přesně. Erik toho moc nespořádá, ale tihle dva...no, komentovat to raději nebudeme." Řekla Grace.

,,To jsem ráda, snad vám bude chutnat. A prosím nevykejte mi, jmenuji se Sue, jasné?" Řekla Sue. Všichni přikývli a začali jíst.

,,Mám menší otázku, Sue." Řekl jsem jí.

,,Jakou?" Optala se prozměnu ona mě.

,,Kde jsou ty moje peřiny?" Zeptala jsem se s vážnou tváří.

,,Už jsou zase na svém místě, Alyo." Odpověděla.

,,Huh?" Moc jsem to teda nepochapila.

,,Už je nebavilo čekat, tak se sebrali a odešli do pokoje sami." Řekla s úšklebkem.

,,Tak to jo. Já jen, že jsem je neviděla. Teď už to chápu." Grace se zasmála společně se Sue a já s klukama jsme se k nim přidali.

Po snídani jsme si vzali všechny věci, nastoupili do limuzíny a vyjeli směr škola. Byli jsme u ní kolem patnácti minut, vystoupili jsme a vydali se směr třída. Kdyby jsme jenom věděli, co se dnes odehraje ani bychom nevylezli z postelí.

Nikko

Přišli jsme do třídy, sedli na svá místa a vyčkávali na učitele. Ten sice přišel, ale za ním cupitali tři kluci. A ne jen tak nějací kluci, ale Bastian a jeho dva kumpáni.

,,Tak se nám představte chlapci." Jo, představte se a odejděte. To by bylo nejlepší, ale takhle to zřejmně neskončí.

Podíval jsem se na Alyu a ta taky nevypadala zrovna dvakrát nadšeně.

,,Já jsem Bastian a je mi 16 let." Řekni nám něco, co nevíme, Bastine. Řekl jsem si pro sebe.

,,Moje jméno je Leon a je mi 17 let." Představil se první jeho kamarádíček.

,,A já jsem Soka a je mi 16 let." Řekl druhý jeho kumpán.

Tak jo, shrňme si to. Ode dneška k nám do třídy přišli tři další blbové. Určitě si mě i Alyi už všimli a určitě se budou bavit na náš účet. A každá holka ve třídě, až na Alyu, z nich slintají. Alya na ně kouká s  nasraným pohledem, zatýná pěsti a vypadá jako by na ně chtěla každou chvíli skočit. A ani se jí nedivím. Tohle bude peklo, jen nevím pro koho přesně. Jestli pro nás nebo pro ně.

Alya

No to si ze mě děláte srandu. Tohle nemůže být myšleno vážně. Vařila se ve mě krev, když k nám přišli nebo spíš hlavně Bastian. Já s tě dvěma dalšíma nemám žádné zkušenosti. Ale s Bastianem ano. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného, než na můj vztek. Vařila se ve mě krev, zatýnala jsem pěsti a vraždila jsem je pohledem. Tohle nedopadne dobře to vám říkám narovinu. Buď se něco mezi námi semele už tuhle přestávku nebo až po škole. Upřímně doufám, že to bude až po škole. No, ale kdo ví.

,,Dobře chlapci, posaďte se do volných prostřední lavic, prosím. A pustíme se do učení. Otevřete si učebnici na straně 56." Tohle byla ta poslední věta, kterou jsem zaslechla. Bylo to z toho důvodu, že jsem zabloudila do svých myšlenek. Co tady vůbec chtějí?

Tím jak jsem byla zabraná do svých myšlenek jsem si ani nevšimla, že skončila hodina. Až když ke mě přišel Nikko, tak jsem začala pořádně vnímat.

,,Co myslíš, že tady chtějí?" Zeptal se Nikko.

,,To opravdu nevím. Ale jedno vím jistě. Bude tady ještě hodně horko." Najednou se okolo nich seběhly všechny holky a štěbataly jedna za druhou nesmyslné otázky a pochvaly.

,,To teda jo. Ty holky udělají opravdu všechno, aby u nich mohli být, co? Myslíš, že se dneska něco semele, Alyo?"

,,To jo. Jsou otravné, vtíravé a naivní. Myslím že ano, ale doufám že až po škole. Teď bych na to neměla nervy." Koukla jsem se už na Nikka a on měl pohled zabodnutý do lavice. Asi se něco děje, ale zatím to nechám být. Možná je to jenom touhle situací.

,,Taky dofám. I když bych byl radši, kdyby se nic nestalo. Kdyby tady vůbec nebyli." Jo, asi tak, Nikko.

,,No, tak to s tebou souhlasím, ale bohužel tady jsou. Musíme se mít teď na pozoru." Musíme, jinak to nepůjdu.

,,Jo, to jo. No, jediný co teď můžeme dělat je to, že přečkáme celou dobu ve škole a pak se uvidí. Hlavně nesmí být ani jeden z nás sám." Souhlas.

,,Jo, souhlasím." Začalo zvonit na hodinu a tak si šel Nikko sednout zpátky do své lavice.

Zbytek školy jsme naštěstí opravdu přežili bez úhony, ale to nemělo trvat dlouho. Společně s Nikkem jsem se šla obout a pak jsme mířili za ostatníma ven. Přišli jsme k nim a chtěli už odejít, ale nějak nám to nevyšlo.

,,Ale, ale, ale...snad jste si nemysleli, že by jste mohli uniknout, že ne?" Já ho zabiju. Otočila jsem se a ně a falešně usmála.

,,To víš že ne, Bastiane. Jen jsme se báli, že jsi na nás zapomněl." Řekl zatím jenom jednu větu a už mě nasral. Jak ten to dělá?

,,Oh, to se neboj, Alyo. To by jsme si nikdy nevolili." Slizky se na mě usmál a mě začalo být nevolno.

,,Jasně. A copak jste tedy potřebovali?"

,,No, vlastně skoro nic. Jen aby ses nenechávala ohýbat od tady toho a šla ke mě. U mě je rozhodně lepší servis." Cože? To si dělá prdel? Podívala jsem se na všechny okolo. Měli ve tvářích šok a Nikko se červenal jako rajče. Studem, ale i vztek. Když se stydí nebo se vzteká, tak je roztomilý. Můžu vám nyní na rovinu přiznat, že se mi Nikko Coner opravdu líbí...možná i něco víc.
Ale to je vedlejší.

,,Tohle okamžitě odvoláš! Co si o sobě vůbec myslíš?!" Jsem naštvaná tak jako ještě nikdy.

,,A proč bych to dělal, má milá? Přiznej si to. Toužíš po mě." Jo, jasně. Popošel ke mě o pár kroků blíž.  Jsem z tebe na prášky. Řekla jsem si v duchu pro sebe. Chce si hrát? Tak jo, ale bude ho to bolet.

,,No, jasně. Úplně z tebe šílím." Řekla jsem a on přišel až úplně ke mě.

,,Vidíš, ani to nebolelo." Naklonil ke mě hlavu. Rty jsme u sebe měli strašně blízko. Až se mi z toho dělalo zle. Myslela jsem že hodím šavli.

,,Mě ne, ale tebe to bude bolet." Jen co jsem to dořekla, tak jsem ho malého kamaráda seznámila s mým kolenem. On o pár kroků odklopítal zase dál od mě a pak na konec spadl na zem. Držel si pohmožděné místo a skuhral.

,,Ty malá děvko! Tohle ti nedaruju." Zaskuhral naštvaně. Chudáček malý. Řekla jsem si ironicky pro sebe.

,,Děkuji za poklonu, ale to nemuselo být. Ale dám ti radu, Bastiane. Být tebou, tak se ode mě a od mých přátel držím dál. Nebo by se mohlo za chvíli stát i to, že ode mě budeš mít dokonce i plastickou operaci...a to úplně zadarmo. Vydíš jak dokážu být štědrá." Sladce jsem se na něj usmála. Poté jsem se otočila k ostatním a jako na zavolanou k nám mířila limuzína. Všichni jsme do ní nastoupili a nechali se odvést k nám domů.