Vždycky budu s tebou
Nikko
Co se stalo? Tuhle otázku si pokládám už hodně dlouho. Už nějakou dobu se snažím otevřít oči, ale nejde mi to. Nemám na to sílu. A hrozně mě bolí břicho. Taky slyším nějaké pípání. Co se to děje? Kde to jsem? Zápach dezinfekce. Že bych byl v nemocnici? Ale proč? Chci mít sílu alespoň na vzpomínání, když jí nemám na otevření očí. Je to strašné.
Zkusil jsem ještě jednou otevřít oči. A hádejte co...otevřel jsem je. Konečně! Byla tma, ale do pokoje mi svítilo světlo z chodby. Takže jsem opravdu v nemocnici. Trochu jsem se pokusil nadzvednout, ale hned jsem toho litoval. Bolest mi projela celým mým tělem. Zaskuhral jsem a to probudilo osobu, které seděla na židli, vedle mé postele. Podíval jsem se kdo to je. Alya! Ona je tu se mnou.
,,Nikko, jak se cítíš?" Zeptala se a chytila mě za ruku. Musel jsem se usmát.
,,Už mi bylo líp. Co tady vlastně děláš? Já myslel že noční návštěvy nepovolují." Zeptal jsem se s úšklebkem.
,,Nepovolují, ale já jsem tu chtěla zůstat. Ty jsi se mnou taky zůstal."
,,Jsi tu, protože mi to chceš splatit?" Trochu mě to zklamalo.
,,Ne, Nikko. Jsem tu, protože jsi málem umřel, protože jsem o tebe měla strach a protože tě mám ráda." Ona se červená. To je roztomilý.
,,Já tě mám taky rád. A jsi roztomilá když se červenáš." Zasmál jsem se.
,,To není pravda. Nejsem roztomilá."
,,Říkej si co chceš. Já vím svoje." Usmál jsem se na ní.
,,Mimochodem já bych měla taky jednu připomínku." Víc mi stiskla ruku a já jí stisk oplatil.
,,Jakou?"
,,Za prvé, to ti kluci museli ukazovat něco hodně nebezpečného když jsi skončil tady, a za druhé, budu to chtít vysvětlit. Budu chtít vysvětlit, co se stalo a, proč jsi mi lhal o tom kam jdeš a co budeš dělat." Podíval jsem se jí do očí. Měla v nich trochu zlobu i zklamání, ale i lásku a strach.
,,Omlouvám se, já vím že jsem ti neměl lhát. Ale bylo mi jasné že by jsi mě nenechala odejít, nebo ano?" Zeptal jsem se.
,,Po pravdě? Nevím co bych dělala. A nehodlám se ani zabývat otázkou: "Co by, kdyby?" protože by to pak bylo určitě jinak. Ale pokud bych to měla rozhodnout teď a znala bych všechny okolnosti. Tak bych tě nechala jít." Kecá. Určitě ano. Říkal jsem si v duchu.
,,Teď to nemyslíš vážně. Ty by jsi mě nenechala jít kdyby jsi věděla že je v sázce můj život." Odporoval jsem jí.
,,Ale ano, nechala bych tě jít. A víš proč? Protože jsi se snažil zachránit život Grace. Znám tě už dobře, Nikko. A proto vím že, i kdybych tě zastavila tak ty, by jsi stejně běžel za klukama. Mám pravdu?" Dívala se na mě a já nemohl jinak, než souhlasit.
,,Ano, je to pravda. Ale proč by jsi mě nechávala jen tak jít?"
,,Nenechala bych tě jen tak jít, Nikko. Ano, neobešlo by se to bez mých protestů či vymýšlení nějakých jiných plánů, při kterých by tobě ani Davidovi a Erikovi nešlo o život, ale nechala bych tě jít. Nemohla bych totiž žít s pocitem, že se Grace, Davidovi nebo Erikovi stalo něco čemu se dalo zabránit. A taky vím že jste mohli být opatrnější, když už jsi se hrnul do takového nebezpečí jako splašený pakůň!" Vyčetla mi mé počínání.
,,Máš pravdu, promiň. Byl jsem zbrklí a měl jsem o Grace takový strach, že jsem za ní vyběhl hned jak jsme jí uviděl přivázanou k té židli. Nemyslel jsme na to že by tam mohl ještě pořád někdo být, i když jsme nikoho neviděli."
,,Alespoň jsi se poučil."
,,To tedy ano, až do konce svého života." Souhlasil jsem s ní.
,,A co se tedy stalo?" ZEPTALAeptala se starostlivě a v očích jí byl vidět strach a taky malý náznak slz.
,,No, když jsme vstoupili hned jsme se začali prát s Leonardovými gorilami. Všichni byli vysocí a silní, ale my byli rychlí a chytří. Měli jsme je za chvíli dodělaný. To až v té druhé místnosti došlo na problém. Nikoho jsme tam neviděli, jen svázanou Grace s páskou přes oči. V tu chvíli jsem nemyslel-prostě jsem se za ní rozběhl, ale zaslechl jsem výstřel a tak jsem se za ním otočil. Pak už to mám v mlze. Cítil jsem jen tu bolest." Podíval jsme se jí do očí a viděl jsem ten strach a bolest. Co mě však zaujalo ještě víc byly její tváře, po kterých se valily slané slzy. ,,Neplač, Alyo. Jsem tady-živý a zdravý!" S bolestným syknutím jsem se posunul na posteli a udělal jí vedle sebe místo. Naznačil jsem jí aby si vedle mě lehla a ona tak učinila.
,,Vím že jsi tady. Že žiješ a že se uzdravíš. Ale...taky vím že to tak dopadnout vůbec nemuselo. A víš co mě na tom nejvíc užírá, Nikki?"
,,Co, princezno?" Ne, nikdy mě ta přezdívka neomrzí.
,,To že kdyby jsi umřel tak bych nadále žila s vědomím že jsi mi lhal." To byla ta největší chyba jaký jsme se kdy mohl dopustit.
,,Promiň mi to, princezno. Už ti nikdy lhát nebudu. Já ti jen nechtěl přidělávat další starosti, a na fakt že bych se k tobě nemusel už nikdy vrátit jsem nepomyslel. Odpustíš mi to někdy?" Cítil jsme jak se mi po tvářích kutálejí slzy, ale nechal jsme je volně téct. Neměl jsme sílu proti nim bojovat.
,,Tobě odpustím cokoli, Nikki." Řekla a víc mě objala, ale stále opatrně.
,,Můžu ti ale říct jednu věc, kterou hodlám dodržet."
,,Jakou?"
,,Vždycky budu na tvé straně, vždycky tě budu mít rád, vždycky tě budu chránit a vždycky budu s tebou!" Zašeptal jsme do ucha a pak jí dal pusu do vlasů.
,,V tom se vždycky shodneme, Nikki."
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top