Alya

Bála jsem se to rozbalit. Netušila jsem co by tam mohlo být, ale určitě nic dobrého. Nenapadl mě vlastně žádný důvod k tomu, abych to musela otevřít. Můj pravý únosce je mrtev, tak proč? Ovšem pak tu byla další věc, a to ta že se mě někdo snaží dostat, tak jako kdysi.

Ruce se mi třásli, ale Nikko mě uklidňoval tím že mě hladil na boku. Kreslil tam neurčité obrazce a já tak nemyslela na negativa, ovšem strach tu i přesto byl. Už mě nebavilo jen tak koukat na obyčejně vypadající obálku, která ovšem obyčejná nebyla, a tak jsem jí jedním tahem ruku otevřela. Na chvíli jsem zapomněla jak se dýchá, ale zase jsem si na to rychle vzpomněla.

Pomalu jsem vyndala dva papíry na kterých byly napsány číslice. Jednička a dvojka. Nejspíš pořádí, ve kterém si to mám přečíst. Rozložila jsem tedy papír s číslicí jedna a začala nahlas číst.

Má milá Alyo,

snažíš se mě najít, jak roztomilé. Ale rovnou ti řeknu že je to zbytečné. Mě nenajdeš! Jak jistě zjistil tvůj "strýček" nejsem Tvůj bývalý únosce, ale mám s ním mnohé společné. Možná činnost, práci, praktiky, zájmy, zlozvyky nebo možná krev. Je na Tobě co z toho si myslíš že to je. Avšak jednu věc společnou přeci jen máme. Tebe, drahá! Nemusíš si to myslet, ale já to vím.

Buď si jistá, že se brzy uvidíme. Bude to brzy. A aby jsi věděla že umím být i laskavý, dám ti jednu-dvě rady. Nesuď knihu podle obalu. A všechno není takové jaké se zdá být, maličká.

S pozdraven a nadšením Tvůj starý přítel.

,,No, to si ze mě snad dělá ten kretén prdel, ne?" Naštval se můj taťka a já se mu ani v nejmenším nedivím. I mě to naštvalo a i Alexe. A Nikko? O tom ani nemluvím. Byl rudý vzteky až po kořínky vlasů a boky mi držel trochu silněji, než bylo nutné. Taky jsem mu to dala najevo tím že jsem dala své dlaně na jeho ruce a svůj obličej otočila k jeho. On se mi podíval do očí s omluvným výrazem a svými dlaněmi mě zase začal hladit po bocích, což bylo příjemné a já si vůbec nestěžovala. Možná že po tom jeho předešlém stisku mi tam zůstanou malé modřinky, ale v tuhle chvíli je mi to docela fuk.

,,Ne, nespíš nedělá, tati." Odpověděla jsem mu na jeho, nejspíš řečnickou, otázku.

První dopis od něj jsem si položila do klína a vzala si druhý, který jsem stejně jako ten druhý rozložila a chtěla přečíst. Hned jsem se ale zastavila, protože jsem nemohla uvěřit vlastním očím.

,,Tohle už ale opravdu není možné." Řekla jsem si ro sebe nevěřícně.

,,Co je, Alyo?" Ptal se táta a já se na něj nevěřícně podívala.

,,T-to je ta má píseň jak jsem ti měla psát každý den. Hned ta první." Řekla jsem a on vykulil oči.

,,To jako vážně?" Zeptal se překvapeně Alex a já se zmohla jen na přikývnutí. Nikko se mi začal zvědavě koukat přes rameno a tak jsem uznala že je nejvyší čas na čtení.

Jsem chycena ve vašich očekáváních. Snažíte se, abych žila váš sen. Ale způsobuji vám tolik frustrací. A vy chcete pro mě jen to nejlepší. Chcete, abych se více zajímala o to vždy mít velký zářivý úsměv, být ta růžová, malá, dokonalá princezna. Ale já nejsem ten typ dítěte. A roste ve mě bouře. Necítíte že se naše cesty srazí? Začíná se hůře dýchat, hluboko uvnitř to bolí.

Rf.: Nechte mě být tím, kým jsem. To je to, co musíte pochopit. A já doufám, že ta bolest půjde pryč. A mučí mne to, ale nemohu se osvobodit. Tak brečím a brečím, ale nemohu to dostat ven. Němý výkřik.

Řekněte mi, proč na mě vyvíjíte tlak. A každý den mi způsobujete bolest. To je důvod proč se cítím tak sama. Protože mě držíte v náruči. Chcete mě dát do krabice se třpytkami. Ale já se snažím dostat ihned ven. A teď se cítíte tak, tak hořce. Protože jsem vás srazila. A roste ve mě bouže. Necítíte, že se naše světy srazí? Začíná se hůře dýchat, hluboko uvnitř to bolí.

Rf.: Nechte mě být tím, kým jsem. To je to, co musíte pochopit. A já doufám, že ta bolet půjde pryč. A mučí mne to, ale nemohu se osvobodit. Tak brečím a brečím, ale nemohu to dostat ven. Němý výkřik.

Vidíte jak volám o pomoc? Protože by jste mě měli mít rádi takovou, jaká jsem. Utopím se v oceánu bolesti a emocí, pokud mě ihned nezachráníte. Nechte mě být tím, kým jsem. To je to, co musíte pochopit. A já doufám, že ta bolest půjde pryč. A mučí mne to, ale nemohu se osvobodit. Tak brečím a brečím, ale nemohu to dostat ven. Němý výkřik....Můj němý výkřik.

Z

nala jsem jí naspaměť, takže jsem se skoro nekoukala do papíru, ale i tak mě to dostalo. Jak to mohl, ten někdo, vyhrabat a kde?

,,Je to naprosto přesné." Zašeptala jsem a podívala se po všech přítomných. Táta to nechápal stejně jako já. Alex byl v šoku a Nikko také. Nebylo divu.

,,Nechápu jak k tomu mohl kdokoli příjít." Řekl nechápavě Alex.

,,Každopádně, Alyo, budeš hlídaná na každém kroku." Řekl rázně táta. Ale doufám že ve škole ne.

,,Ale ve škole ne!" Řekla jsem zase já.

,,To tedy ano! Nehodlám nic ryskovat."

,,Ale tati..."

,,Já jí ve škole ohlídám! Nepotřebujeme vyvolat další bbý otázky a poprask! Dokážu jí ohlídat." Skočil mi do řeči Nikko a já mu za to byla nesmírně vděčná.

Táta už chtěl něco namítnout, ale v tom mu zabránila Alexova ruka na jeho rameni. On se na Alexe podíval. Chvíli bylo ticho-dívali si do očí. Jako byse dorozumívali pomocí myšlenek. Pak se táta otočil zpátky na mě a Nikka.

,,No, tak dobrá! Ať je tedy po vašem." Rezignoval a rozhodil rukama do stran. Já se na Nikka usmála a objala ho a on mi objetí oplatil.

Naši otcové se šli ještě na něčem dmlouvat do kanceláře a já s Nikkem jsme si šli lehnout. Stačili jsm esi jen popřát dobrou noc a už jsme byli mrtví.