Alya

,,Co budeme dělat?" Zeptal se Erik.

,,Jo, přece se musí něco udělat!" Následoval ho David.

,,No, já bych zatím nedělal nic." Prohlásil Alex a trochu mě teď zaskočil. Vrhla jsem na něj pohled "To myslíš vážně?" ,,No, uvažte. Co když to není on? Co když si změnil jméno aby mohl žít normální život? Nový život? Třeba není jako jeho otec? Možná podobou ano, ale chováním? Tím si zase tak jistý nejsem." Na chvilku se odmlčel a sjel nás všechny pohledem. ,,A zase na druhou stranu neříkám, že by jste se neměli mít na pozoru nebo že bychom ho neměli prověřit či něco podobného. Jen tím chci říct že ne všichni jsou stejní jako jejich rodiče."

,,To už jsem někde slyšela.." Skočila Alexovi do řeči Grace. Všichni jsme se na ní podívali a nemohli uvěřit jejím slovům. ,,A to neříkám jen proto že je fakt kus, ale protože by jsme hned neměli soudit knihu podle obalu. Vždyť to přeci všichni známe, ne? Ale neříkám že nemůže být jako jeho otec-může, ale musíme se o tom přesvědčit a nedělat ukvapené závěry." Nevěděla jsem co na to říct. Ano, na jednu stranu je to všechno pravda-nemohu soudit jen podle toho že je mu podobný, ale co když přeci. Mám strach a ten mi to dost stěžuje. Už jen to že jsem v jeho blízkosti mi vyvolává vzpomínky na všechny ty špatné časy. 

,,Souhlasím." Řekla jsem z ničeho nic. ,,Ale kamarádíčkovat se s ním nehodlám!" řŘkla jsem rázně a koukla na tátu a Alexe. Ty jen kývli a dál mé rozhodnutí neřešili.

,,Dobrá tohle jsme již vyřešili. Já a Seb si ho zatím proklepneme a vy ostatní se chovejte jako by se nic nedělo. Nesmíte na vás být znát že něco víte." Všichni jsme jako na povel přikývli. Grace s klukama a Alex s Nikkem tady ještě zůstali na večeři. Pak je nás šofér rozvezl domů, tedy kromě Alexe a Nikka-ti tu ještě zůstali.

,,Hele Nikko, nechtěl by jsi tady zase přespat?" Zeptala jsem se ho a čekala na jeho odpověď. Byla bych strašně ráda kdyby souhlasil.

,,No, proč ne? Pokud to nebude vadit tvému taťkovi, tak nemám nic proti." Usmál se na mě.

,,No, moment! A na můj souhlas se nezeptáš?" Ptal se svého syna Alex.

,,Hm...ne." Řekl drze. ,,Nebo počkej....Ne!" Provokoval ho a jeho tátu to nehorázně vytáčelo.

,,Hele chlapečku, ještě pořád bydlíš pod mojí střechou takže si nevyskakuj!" Vraždil ho pohledem Alex. Nikko si jen odfrkl a podíval se na mě s lišáckým pohledem.

,,Alyo, nemohl bych na nějakou chvilku bydlet u vás?" Optal se mě jako by to nic nebylo a já v tu chvíli byla schopná jen jedné věci-od srdce se zasmát a můj táta se mnou.

,,No, a je vymalováno. Kamaráde, by máš teda morálku." posmívajíosmíval se Alexovi táta.

,,No, tak jak vidím tak jsem se jen špatně pře..." 

,,To víš že můžeš, Nikko. Já budu jen ráda." Ano, bavilo mě štvát Alexe. Alespoň mu tak trochu oplácím tu princeznu.

,,Fajn, ať je po vašem. Jestli to nebude vadit taky Sebovi, tak ať." Rezignoval nakonec a my s Nikkem jsme se na sebe spiklenecky podívali. 

Po několika minutách, co jsme ještě společně klábosili, se Nikkův táta vydal domů a my se šli připravit na spaní. Nikko se šel osprchovat jako první a já pak hnedka po něm. O pár chvilek později jsme už každý leželi ve své posteli a klidně oddechovali.

Nikko

Škola. Ano, opět se nacházíme zpátky v ústavu, který všichni tak moc milujeme. Na dnešním programu byla čeština, která proběhla bez větších problémů, dále tu byl zeměpis, který jsme s třídou skoro celý prospali, jelikož učitel musel odběhnout za ředitelem, který si ho k sobě zavolal. Dále jsme tu měli opět češtinu, a opět proběhla bez problému. Po deseti minutové přestávce následovala dvouhodinovka výtvarky alias relaxace. Dvě hodiny zábavy a možnosti sedět s Alyou a povídat si s ní, bez toho aby vám do toho neustále skákat učitel a vyčítal vám že nedáváte absolutní pozor na nehorázně důležitý výklad. Po zvonku, který oznamoval konec dvojhodinové relaxace, se konal oběd. Opravdu vynikající oběd. No, kdo by nebyl rád za kaviár? Ne, dělám si srandu...měli jsme čočku s uzeným masem a kyselou okurku. 

Na rozdíl od prváků, kterým už všechny hodiny skončili nebo dokonce odpadli, se celá naše třída musela vrátit zpátky do učebny kde jsme měli mít poslední předmět. Ach ano, všemi zbožňovanou fyziku. Ach, ta ironie. 

Do třídy vešel, nám všem už známý, učitel fyziky, pan Boot. Jen nás pozdravil, zapsal kdo chybí a začal s výkladem. Alya mezi tím stihla napsat na kus papírku zkaz a dala mi ho na lavici.

Ignorace! 

Musel jsem se pousmát. A co já bych to byl za kamaráda kdybych jí neodepsal?

Naprostá!

Celou hodinu jsme si měli jen zapisovat to co nám říkal či to co napsal na tabuli. Byla to nuda to vám teda povím, ale museli jsme to přetrpět. Když se ozval zvonek, upozorňující na konec hodiny, začali jsme se všichni balit.

Už jsme s Alyou měli namířeno na chodbu, kde na nás před třídou čekali Grace a kluci, ale učitel nás zastavil. Prý s námi něco potřebuje prodiskutovat a tak jsme byli nuceni zůstat. Co nás ale oba zarazilo bylo to, že šel směrem ke dveřím a když se je chystal zavírat vyzval naše přátele ať jdou také dovnitř. Všichni jsme se tedy znovu posadili a čekali co z toho chytráka vypadne.

,,No, chtěl jsem si s vámi popovídat o vašich známkách." Všechny nás sjel pohledem. ,,Vy čtyři.." ukázal na mě, Grace, Erika a Davida ,,jste zde, protože v minulém roce vaše známky byli-upřímně hrozné. A já bych se chtěl pojistit, že tento rok to takové nebude." My se na na sebe jen rychle koukli a pak zase na něj. On však pohled zabodával do Alyi. ,,A Vy, slečno Thomasová, jste zde kvůli tomu že vás neznám a nemám k dispozici ani Vaše známky či jen názor jiných učitelů nebo ředitele. Ale nechci riskovat, že bych se s Vámi musel vidět i o prázdninách. Tudíž bych pro vás všechny měl nabídku." Řekl a sedl si na svůj stůj. My se po sobě podívali a nakonec promluvila Alya.

,,Jakou nabídku?" Zeptala se rovnou. Chápu jí-chtěla ho mít z krku, ale porušila tím svojí ignoraci.

,,Doučování. Budete ke mě chodit na soukromé doučování a tím si pojistíme že se zde nebudeme muset setkat i o prázdninách." Po pravdě? Teď mi bylo do smíchu. Další doučování a to ještě s tímhle vypelichaným papouškem? Ani za zlatý prase! 

Všichni jsme si v tu chvíli pomysleli to samé. Ani omylem! Prostě ne! Zamítá se! Všiml jsem si že Alya chvilku bojovala s tím, aby se nezačala smát.

,,Tak? Co na to říkáte? Rovnou se můžeme domluvit  na..." Dál už jsme ho nikdo nenechali domluvit. Stoupli jsme si ze svých židlí a zvedli je zpět na lavice. To ho trochu znejistilo a to nás přivedlo do výhodnější pozice. Mile jsme se na něj všichni usmáli, ale v očích se nám odrážely jiskřičky škodolibosti.

,,Omlouváme se, pane Boote, ale my už doučování máme. Takže..." Odmlčel jsem se a pak jsme všichni najednou řekli: ,,Odmítáme!" Ani jsme nečekali na jeho reakci a odešli směr naše domovy. Ani s pozdravem jsme se neobtěžovali.

Jak už se u mě a Alyi stalo zvykem-jeli jsme k ní domů oba a já si na to nehodlal stěžovat. Právě naopak-děkoval jsem všem Bohům.