Nikko

Jeden večer vzal starý indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka.

Řekl mu: ,,V každém z nás probíhá bitva mezi dvěma vlky. Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a egoismus.

Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra."

Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: ,,A který vlk vyhraje?"

Starý indián odpověděl: Ten kterého krmíš."

Ach, ty pravdy. Tak se jmenuje kniha, kterou jsem měl již tolikrát přečtenu, avšak mě nikdy neomrzí. Jsou tam upřímně psány pravdy, od starších vůdců indiánů. Dal mi jí táta k mým patnáctinám. Asi si myslel že mi to pomůže, a ono vážně pomohlo. Pomohlo mi to pochopit tolik věcí. Pomohlo mi to na svět hledět jinak, i když jsem vůdce gangu, i když jsem syn nejlepšího mafiána na světě a i když si o mě lidé myslí že jsem panovačný, líný a rozmazlený. I tak mi to pomohlo k tomu abych přišel na to kdo vlastně jsem, a jak důležité je být sám sebou.

Myšlenkami jsem byl mimo realitu. Nevnímal jsem to že se po celém domě rozezněl zvonek, který oznamoval příchod nečekaného hosta. Ani Benovo hulákání v mém pokoji, do kterého se dostal a nezapomněl při tom prásknout dveřmi, mě nedokázalo probrat. Bylo to až lusknutí prsty přímo před mým obličejem, které mě uvedlo zpět do reality.

Polekaně jsem sebou cukl a málem sůpadl z postele. Já ho snad zastřelím. Řekl jsem si v duchu a musel jsem se hodně držet, abych to opravdu neudělal. Když jsem však něco chtěl říct, on mě předběhl.

,,Než na mě začneš štěkat, tak máš jít dolu. Máme návštěvu. A než stačíš říct že tě to nezajímá, tak tě upozorňuji že tě ta návštěva hodně zaujme. Znáš ji moc dobře a budeš za ni rád. To mi můžeš věřit."

,,A proto mě musíš tak děsit, ty blbe?" On se jen ušklíbl a kývl.

,,Přesně, protože jinak bych tě nejspíš do reality nedostal. Vždyť tě neprobral ani to, že jsem práskl dveřmi tak, že se divím že nevypadly z pantů." Koukal se mi do očí a šlo vidět že zadržuje smích. Tak to tedy ne! Mě se smát nebudeš.

,,No, dobře. Ale pojď jsem ke mě. Chci ti něco ukázat. Narazil jsem na to když jsem si četl." Řekl jsem, ale vůbec to nebyl můj pravý záměr.

Když ke mě přišel tak, než stačil cokoli udělat, už pode mnou ležel a já ho lechtal. On se pode mnou kroutil jako žížala, ve svém utrpení, a já si to náramně užíval. Mě se nikdo smát nebude.

,,N-n-ne...p-prosím. Už d-dost! udělám co-cokoli, ale u-už mě nech!"

,,Říkal jsi cokoli? Hm...tak jo to beru." Tak teď vůbec netuší čemu se to vlastně upsal, chlapec.

,,Do řiti! Já vážně řekl cokoli? A jsem v hajzlu." Zanaříkal si a stále zhluboka oddechoval.

,,Jo, to jsi. Neboj, však já si to někdy vyberu." Poplácal jsem ho po rameni a usmál se na něj.

Když se Ben dostatečně vydýchal, tak jsme si to zamířili do obývacího pokoje. A víte co? Ben se ve své teorii nemýlil. Návštěva mě skutečně zaujala. A ne jen proto, že se můj otec usmíval na celý svět, ale taky protože v křesle, které je jen tak mimochodem mé, seděla dívka. Neobyčejná dívka, která mi dokázala zlepšit den už jen tím že se na mě podívala, a v očích í vždy jiskřila radost. Dívka jménem Alya.

,,Ahoj." Pozdravil mě její táta a tím i Alyu upozornil, že stojím za křeslem. Podívala se stejným směrem jako její táta a obdařila mě tím nejhezčím úsměvem. Ano, musím se vám přiznat. Alya se mi neskutečně líbí a rozhodně bych nesnesl kdybych o ní měl přijít.

Dobrý den! Ahoj, Alyo." Kývl jsem na Alyinýho tátu. A s Alyou se přivítal vřelým objetím, které mi ochotně opětovala.

Všiml jsem si našich rodičů, jak po nás pokukují a culí se. To se mi vůbec nelíbí. Jako ano, je to lepší, než aby křičeli či se mračili. Jenže u nich bylo většinou culení horší než kdyby jim z očí létaly blesky. Je to postavené na hlavu, ale je to tak. Proto jsem se taky od Alyi odtáhl a naznačil jí aby se posadila. Avšak ona se místo toho posadila na opěrku mého křesla a koukla na mě s úsměvem. Mě tedy nezbylo nic jiného než si sednou do křesla a vyčkat, na to co se bude dít dál.

,,No, tak kde jsme to skončili, Sebe?" Zeptal se můj otec jejího.

,,Ehm...u pařížských dodavatelů, Alexi. Ale vydrž chvilku, ano?" Je kývl a čekal co se bude dít, stejně jako my všichni.

,,Milý Nikko, asi tě přetrhnu jako hada!" Zamračil se na mě Alyin táta a mě ztuhla krev v žilách. Že by mě prokoukl? Ne, to je blbost.

,,Omlouvám se, ale nevím o čem mlu...." Dál mi nebylo dovoleno mluvit, jelikož mi skočil do řeči.

,,Tak ty nevíš." Kývl hlavou a koukal na mě vražedným pohledem, který mi nebyl zrovna dvakrát příjemný. ,,Kolikrát ti mám, sakra, opakovat že mi nemáš V-Y-K-A-T?" Řekl mi to slovo hezky písmenko po písmenku a mračil se. A já? Já si musel nahlas úlevně vydechnout, protože jsem si myslel, že je to něco vážného. Jako třeba, že by prokoukl to, že mám rád Aliu.

Zatím co já jsem se pomalu uklidňoval, můj táta se začal smát, s Benem a mamkou, na celý byt. Ben se válel na zemi a nemohl se nadechnout jak, v důsledku smíchu, nemohl popadnout dech.

,,Čemu se jako smějete?" Vyjekl jsem na své rodiče a Bena, kteří právě zhluboka vydýchávali svůj smích.

,,M-měl si vidět svůj výraz. Byl jsi k popukání." Řekl Ben a nanovo se rozesmál.

,,A vy se mi divíte, když na mě vrhne ten nejvražednější pohled, který kdyby mohl tak zabíjí. Já se tu strachoval o to že jsem něco provedl a on na mě vyrukuje s tímhle." Vysvětloval jsem jim.

,,A ty se divíš?" Zeptal se mě Sebastián.

,,A Víte-teda víš že jo?" On si jen odfrkl a pohodlněji se usadil v druhém křese, které zde bylo.

Já se jen plácl rukou do čela a zatřepal hlavou. Alya mi položila svou ruku na rameno. Já se na ní otočil a usmál se.

,,Tak teď můžeme pokra..." Byl to Sebastian, který nyní nedokončil větu. A ti jen díky Alye, která ztratila balanc na opěradle křesla a tak mi spadla do klína. Lekla se a vyjekla, čemuž se zase všichni zasmáli. Včetně mě i jí. Omluvila se mi a chtěla se ze mě zvednout, ale já jí to nedovolil. Přitáhl jsem si jí zpátky na sebe, díky čemuž se všem v očích objevily otázky.

,,Co je? Příště to bude na zem, ne? Takhle to bude jistější." Řekl jsem na vysvětlenou.

,,Jsem těžká." Protestovala Alya. Vrhl jsem po ní pohled typu 'To myslíš vážně?'

,,Dobrý vtip." Utnul jsem její protesty a ona poznala že protestovat by bylo zbytečné. Proto se na mě pohodlněji usadila a já jí kolem bříška obmotal své paže.

Rodiče se mezi sebou začali vybavovat, my je jen poslouchali a občas se na něco zeptali. Ani jsem si nevšiml, že jsme si s Alyou propletli ruce a já jí na nich začal kreslit různé tvary.