N E J I S T O T A

,,Ani nevím, kde začít."

Tato odpověď ji poněkud odzbrojuje, i když to nebylo jeho cílem. Vede ho ke dvěma dřevěným židlím u velkého centrálního stolu. ,,Začátek by byl dobrý, nemyslíš?"

Začátek.

Začátek byl také konec.

,,Zemřel jsem. Probodli mi srdce mečem. Tohle je podruhé, co žiju svůj život, Elizabeth."

Elizabeth se zaboří do jednoho z křesel a pozorně poslouchá, jak recituje svou minulost jako naučený text, téměř se nehýbe, obličej nečitelný. Jakmile začne, James zjistí, že se mu jeho příběh valí ze rtů jakoby sám od sebe, dychtící po tom, aby ho někdo vyprávěl. A i když se děsí toho, co by to mohlo změnit, je téměř úlevou konečně se očistit od svých neskutečných tajemství.

,,Znali jsme se už dřív, i když zdaleka ne tak dobře. V některých ohledech byly věci do značné míry stejné. Potkal jsem tebe i tvého otce na cestě z Anglie. Celý výlet jsi strávila tím, že ses mu pletla pod nohy... tedy dokud jsi ve vodě neobjevila toho chlapce. Po vylodění jsem vás vídal jen zřídka, a i kdybych vás viděl, sotva bych si toho všiml. Soustředil jsem se víc na svou kariéru než na cokoli jiného, neměl jsem čas na takové lehkovážnosti jako smysluplnou společnost a trvalé citové vazby.

Guvernér se o mě ale pořád zajímal. I když za nic na světě jsem ještě nepochopil proč. Po tvém debutu se projevily jeho záměry, stejně jako tvoje poněkud ojedinělé půvaby. Čím více času jsem strávil ve tvé přítomnosti, tím více jsem byl svědkem tvého ducha, tvého rozmaru, tvého nebojácného odhodlání nebýt ničím jiným než tebou. Zaujalo mě to. A pak jsem byl okouzlen. A pak... beznadějně, bezmocně zamilovaný.

Ale tys byla nad mým postavením. Kdybych měl nějakou naději, že ti dám pořádnou nabídku, musely by se udělat změny. Strávil jsem následující roky neúnavnou prací, šplháním po žebříčku, odhodlán stát se mužem, který by si tě zasloužil. A jednou jsem si myslel, že ano... dvořil jsem se tvému otci. To byla moje první chyba. V době, kdy jsem dal najevo své úmysly, už jsi své srdce dala někomu jinému. Kovářovu učni.

Moje druhá chyba byla, že jsem věřil, že časem změním tvůj názor. Myslel jsem, že kdybychom se vzali, kdybych si jen mohl zajistit tvou pozornost, měl bych všechen čas na světě, abych ti ukázal hloubku svého obdivu. Možná se to tak mohlo i stát... ale...

Spadla jsi z hradeb, přímo uprostřed mého nevýrazného návrhu. Jack Sparrow tě vytáhl z moře a já ho nechal zatknout. Černá perla vyplenila Port Royal. Unesli tě a Turner šel za tebou, vytáhl Sparrowa z cely a zmocnil se Interceptoru. To bylo až neskutečně podobné. Ale když jsem sledoval tvůj signál a našel tebe a Sparrowa na tom ostrově, všechno bylo jinak.

Tvoje jediná fixace byla záchrana Willa. Udělala jsi dohodu, přijala můj návrh výměnou za jeho záchranu. Tehdy jsem měl podezření, že tvoje dohoda je jen prostředek k dosažení cíle... ale doufal jsem. Doufal jsem, že tvé slovo bylo bezpodmínečně dáno. Ujistila jsi mě, že ano. A já ti věřil. Věřil jsem ti, protože ta alternativa byla příliš bolestivá, než aby se dala snést.

Věřil jsem ti až do oběšení Jacka Sparrowa, kdy Will, omilostněný a svobodný, vstoupil mezi Jacka a katovu oprátku. A pak jsi ty, jediná žena, kterou jsem kdy miloval, vstoupila mezi Willa a mě. A stalo se nepopiratelným to, kde skutečně leží tvé srdce.

Sparrow utekl. Nechal jsem ho jít: dál jsem mu jeden den náskok. A pak... jsem tě nechal jít. Nebo jsem to tak alespoň zamýšlel. Ale přestože jsem tě zprostil tvého slibu, já sám jsem k tobě měl být navždy připoután. Až do smrti.

Dopadení Sparrowa se stalo posedlostí. Měsíce jsem ho pronásledoval a měsíce mi unikal. U Tripolisu byl hurikán, myslel jsem, že ho zahnal do kouta. Ale ten šílenec do něj vplul. A já, pohlcen vírou, že se nemám k čemu vracet domů a nemám důvod pokračovat, když ho nechytím, šel jsem za ním.

Černá perla zmizela bez úhony. Ale Neohrožená? Byla zničena. Šest set mužů se stalo obětí. Šest set mužů zemřelo kvůli mé aroganci. Před blížícím se vojenským soudem jsem rezignoval na své místo a zmizel jsem v Tortuze, kde jsem vyčkával, s úmyslem udělat z toho číslo šest set dva. A já bych to udělal. Když se Sparrow konečně ukázal, vybral jsem si boj, který jsem nemohl vyhrát. Kupodivu jsi to byla ty, kdo mě zachránil. Ve formě láhve rozbité o mou hlavu.

I ve své hanbě, i když jsem byl nasáklý vrstvami rumu, špíny a hořkosti, pořád jsem..." Pořád jsem byl tvůj.

,,Připojila ses k Jackovi v jeho spletité snaze zachránit Willa a já tě následoval. Beckett přišel. Tehdy s Turnerem uzavřel dohodu. Stejně to dopadlo stejně. Sparrow ho vyměnil a poslal na Holanďana. Ale předtím žádný Fitz nebyl. Nikdo, kdo by Becketta krmil informacemi. Na Isla Cruces jsem to byl já, kdo ukradl srdce Davyho Jonese. Zastrčil jsem ho i s Marqueovými dopisy do kapsy zničené uniformy, cítil jsem, jak ta prokletá věc bije do mého vlastního srdce, když jsem ti tvé milosrdenství oplatil zradou.

Prostřednictvím Becketta jsem získal zpět své postavení, svou čest, svůj život... až později jsem si uvědomil, že cenou je moje lidskost.

Když jsem tě uviděl příště, byl jsem admirál a byl jsem pověřen velením Holanďana. Tehdy jsi byla také kapitánem Císařovny. A byl jsem tak šťastný, že tě vidím, tak šíleně se mi ulevilo a byl jsem připravený tě vrátit tvému otci. Ale ty. Plivla jsi mi k nohám. Řekla mi, že je mrtvý. Beckett ho nechal zabít. A já to ve své naivitě dopustil.

A byla jsi to zase ty, kdo mě donutil vybrat si stranu.

A znovu to byla tvoje.

Pomohl jsem tobě a tvé posádce utéct, ale objevili nás. Nebyl na to čas. Zůstal jsem tady, abys mohla utéct. Ale než jsi to udělala... požádala jsi mě, abych šel s tebou. To... to bys nikdy... to bylo poprvé..."

Jamesův hlas se zlomí, hrdlo má příliš stažené, než aby se mu slova vešla do úst. Oči, které předtím upíral do dálky, mu sklouzly k rukám zaťatým v klíně. I po takové době mu to připadá tak čerstvé. Jako staré zranění, které se nikdy nezahojilo.

,,A pak... jsem se probudil. Byl jsem ve svém starém pokoji, obklopen svými starými věcmi. Byl jsem o sedm let mladší a... byl jsem naživu. Nedávalo to smysl, ale když jsem zjistil, že to není sen, rozhodl jsem se to zkusit znovu. Dělat věci jinak. Lépe. Abych to odčinil.

Šel jsem za tvým otcem. Taky byl naživu. A tak rád mě viděl. I když jsem ho v prvním životě málem zabil. A... pak tam vtrhneš, mladá, zářivá a živá jako každý letní den."

Poprvé od chvíle, kdy začal, se podívá na Elizabeth. Předklonila se v křesle, prsty sepjaté před rty. Právě když si myslí, že už nesnese intenzitu jejího zkoumání, promluví. ,,Vzpomínám si. Estrella a já jsme měly závod. Druhý den jsi přišel na večeři." Ruce má níž, jak její obličej dramaticky měkne. ,,Našel jsi mě, jak kreslím na mém oblíbeném stromě.

Tu noc to bylo poprvé, co jsem tě viděla se doopravdy usmát. Tehdy jsem se do tebe poprvé zamilovala." Její téměř zasněný výraz se mihne, když se její oči zaměří na jeho. ,,Věděl jsi to?"

,,Ne. Jestli mě tohle všechno něco naučilo, tak to, že jsem toho věděl strašně málo."

,,Ale věděl jsi o pirátech."

James si povzdechne. ,,Věděl jsem, že přijdou. Ale nevěděl jsem proč nebo jaké je jejich spojení s tebou nebo s Willem. Nikdo se neobtěžoval mi to říct. A po šesti letech bez sebemenšího náznaku jejich existence jsem asi usoudil, že se mi podařilo ten incident nějak odvrátit. Což bylo při zpětném pohledu bláhově optimistické."

,,Nezatkl jsi Jacka, protože ses tomu snažil zabránit."

,,Ano."

,,A nechal jsi Willa, aby mu potom pomohl utéct, abys ho nemusel znovu honit."

„...ano." To nebyl jediný důvod. Velmi se také snažil, aby se neopakovalo ponižující zrušení jejich zasnoubení. Ale James se rozhodl nechat si tento nedostatek sebedůvěry pro sebe.

,,Panebože," přemítá Elizabeth a zvedá se ze židle. ,,I když je to nemožné... všechno teď dává mnohem větší smysl. Tvůj hněv. Tvá opatrnost.

Zlomila ti srdce. Lhala ti. Využila tě. A pak tě veřejně zavrhla. Pro Willa. Proto tě ty dopisy tak rozrušily. Proto jsi vždycky čekal, že odejdu." Zavrtí hlavou, opře se o těžký dřevěný stůl a opře se dlaněmi. ,,Myslela jsem, že jsem udělala něco špatného, že mi nevěříš, protože jsem ti nějak ublížila. Ale já to nikdy nebyla, že? Byla to ona.

Ale nejen ona. Byl to Will. A Jack. A šest set mrtvých a Beckett a můj otec..." svraští obočí, když tiše prohlásí: „Neseš tíhu věcí, které se nikdy nestaly, životů, které nikdy nebyly ztraceny."

Nyní je řada na Jamesovi, aby opustil své místo. Ona to nechápe. ,,Ale byly. Možná ne v této časové linii, ale pořád jsem za to zodpovědný -"

,,Ne." Rázně ho přeruší a jeho zuby cvaknou, když se odrazí od stolu a uzavře mezi nimi nepatrnou vzdálenost. Pak, když je přímo před ním a vroucně se mu dívá do tváře, to zopakuje, tentokrát mnohem mírněji. ,,Ne.

Ten druhý život, ta druhá Elizabeth, tě držela jako rukojmí, Jamesi. A tys ji nechal. I když jsem tu byla celou dobu, abych ti lásku opětovala. To, co jsi vytrpěl, ať už přímo z jejích rukou nebo volně propojeným řetězcem událostí, je neomluvitelné. To, že jsi byl tak bezútěšný, že sis naplánoval vlastní smrt, je nesnesitelné. A to -"

Zakousne se do dalšího slova a zamrká. ,,Předtím jsem měla pravdu, že? Měl jsi v plánu zůstat na Holanďanovi, že?"

Neodpovídá, příliš zahanben pravdou. Což je odpověď sama pro sebe.

,,Jamesi," kárá ho Elizabeth sklíčeně. ,,Víš, co by to se mnou udělalo?" Její tmavé oči se třpytí ve světle lampy; plné rty se jí zakaboní. ,,Možná ona dokázala žít s tím, že ses obětoval, ale já ne. A já nesnesu, jak jsi zdánlivě tak dychtivý vrhnout se kvůli mně na meč."

Natáhne ruku a vezme jeho ruce do svých, sevře je tak pevně, že je to skoro trest. ,,Je pravda, že nechci žít v pozlacené kleci v Port Royal, svázaná v šatech a společenských omezeních, ale chci žít s tebou. To vyžaduje, abys byl naživu, abys to mohl prožít. Slib mi to, Jamesi. Od dnešního dne už pro mě nežij. Začni žít pro nás."

Navzdory přesvědčení v jejím hlase se Elizabeth nepatrně chvěje. James si uvědomuje, že se bojí, že ji její žádost činí zranitelnou. Čas jako by se zpomalil, zatímco ona čeká na jeho odpověď, a on si navždy zaryje do paměti každý detail toho okamžiku, od hloubky stínů shromážděných v rozích místnosti přes vůni zvětralého rumu ve vzduchu až po rytmické vrzání parket Černé perly.

,,Slibuju."

,,Dobře." Elizabeth uvolní jeho ruce a stoupne si na špičky, hbité prsty jí kloužou pod výstřihem košile, zatímco on si láme hlavu nad jejím záměrem. Nastane jemné posunutí, pak záblesk zlata, když vytahuje řetízek, na který už skoro zapomněl. Prsten jeho matky se mezi nimi houpe celou vteřinu, než si ho ona omotá kolem krku, na prsou jí spočívá ozdobný symbol, zachycený mezi palcem a ukazováčkem. James skoro nedýchá, dokud její oči nenajdou jeho, srdce mu buší v uších jako zběsilé bubnování.

,,Nemůžu ti dát život, který jsi budoval. Postavení a hodnost a domov a rodinu... ale mohu ti nabídnout toto: slavnostní a neotřesitelný slib, že mé srdce bude navždy tvoje. Bez ohledu na to, co se stalo nebo stane. Jsem tvá, Jamesi. Jako jsi ty můj."

Můj. Přes všechno, co jí řekl, přes všechny křivdy, kterých se vůči ní dopustil, ho Elizabeth stále chce. Pořád...

,,Miluji tě, ty komplikovaný, tvrdohlavý, rozzuřený muži. A jestli je to to, co potřebuješ, aby sis spravil to své rozbité srdce, budu ti to říkat každou minutu každého dne po zbytek svého života."

Teplé konečky prstů ho hladí po tváři a na rtech jí pohrává milý úsměv. Celou tu dobu se James tak soustředil na snahu být tím, co ona potřebuje, že ho ani nenapadlo, že by mu to mohla chtít oplatit. Ale tady je, jeho láska, jeho život, jeho Elizabeth, konečně ho vidí celého a... nabízí se, že se podělí o tíhu jeho břemene. I o to, co zbylo z jeho předchozího života.

Jak jí to může dovolit? Jak jí může poděkovat?

,,To nebude nutné," zamumlá s tak plným srdcem, že si myslí, že mu pukne. ,,Každá hodina by měla stačit."

Než Elizabeth propukne v ostrý smích, vytřeští oči. A pak ho líbá, spokojeně vzdychá do jeho úst, když ji objímá pažemi. Její rty se znovu a znovu tisknou na jeho a velkoryse sdělují velikost její úlevy. To trvá nějakou dobu, než se odtáhne a s zářivým úsměvem mu rozcuchá vlasy.

,,Tak. Co uděláme teď?"

Co, vskutku? „Tvoje instinkty jsou lepší než moje," zabručí James suše. ,,Ale nemám tušení, co se stalo po mé smrti, jestli se ptáš na tohle."

,,Takže mi chceš říct, že nakonec nejsi jasnovidec?" Škádlí ho, její vizáž je okouzlující.

,,Je mi líto, že jsem tě zklamal. Ale nevím, jestli ses stala králem nebo čelila VIOS. Nevím, co se stalo tobě, Willovi nebo... Jackovi."

„A to teď taky dává smysl," ušklíbne se Elizabeth. „Proč jsi ho vždycky tak nenáviděl, a přesto jsi ho dál zachraňoval."

Dělá si legraci, ale stejně mu to připadá jako obvinění. Jamesovi se nelíbí, jak přesné to prohlášení je, neohrabaně si odkašle, než ve snaze odvést pozornost prozradí: „Předtím se ti líbil."

„...co? Jack?"

,,Ach ano. Byla jsi docela zamilovaná."

Elizabeth znechuceně nakrčí nos. ,,Jsi si jistý?"

Přikývne, vykouzlí úsměv a ona se ušklíbne. ,,No tohle, vždyť vůbec není můj typ!"

James se zasměje a cítí se vítězoslavně. ,,Dělá mi dobře, když to říkáš."

Stojí tam v blaženém tichu několik minut, drží ji v náručí, a jen se koupou ve vzájemné přítomnosti. Nakonec Elizabeth řekne: ‚,Jestli přežijeme dnešní bitvu, vymyslím další otázky, uvědomuješ si to? Jsem si jistá, že mnoho z nich nebude mít snadnou odpověď."

„Nepochybně," odpoví James a prsty ji konejšivě hladí po zlatých kadeřích. ,,Ale už se nechci dál schovávat."

Zakloní se, aby si ho prohlédla krvavýma kaštanovýma očima orámovanýma dlouhými tmavými řasami. ,,Miluji tě, Elizabeth. Se vším, co jsem. Se vším, čím jsem kdy byl. Se vším, čím budu. A ani smrt mě nezastaví, protože bych tě následoval napříč samotným časem. Na věčnost."

Elizabethiny plyšové rty se zkřiví do úsměvu, který je stejně pobavený jako potěšený. ,,Tak mě polib, můj milovaný. A společně půjdeme vstříc osudu."

---

Když se z husté stěny mlhy vynoří armáda VIOS, rozhostí se nad Královou provizorní armádou zděšené ticho. Stovky lodí. Tisíce zbraní. I ten nejnevzdělanější námořník si to v hlavě spočítá a přijde s marností jejich odporu.

Ale Elizabeth Swannová, král Bratrského sněmu, vůdce všech pirátů, vyleze na zábradlí své vlajkové lodi, vlasy jí vlají v sílícím větru a hlas jí duní, když oslovuje své poddané.

Za co zemřeme?

,,Pánové! Vlajku na stožár!"

Odvaha se vrací, z nahromaděné pirátské flotily se ozve bojový pokřik... ale mlhou se začne rozléhat další zvuk. Zpoza nich. Nad nimi. Whoosh. Whoosh. Whoosh. Jako tlukot velkých křídel. Všechny oči se obrátí k těžkým mrakům, které se bez varování rozestoupí v náhlém víru a k praskajícím plachtám pod nimi se vrhne obludný albatros. Na poslední chvíli roztáhne obrovská křídla a snese se těsně nad Perlu, špičky slonovinových per se dotýkají špičky hlavního stěžně. Vydá výkřik a pak se ponoří do moře, klouže pod vodou pryč od nich... a směrem k nepříteli.

Bludný Holanďan je téměř v dosahu, když se za ním vzedme mohutná hradba vody a prakticky odřízne zbytek armády na nezměrnou vzdálenost v obou směrech. Král se divoce zašklebí. Je vždy tak dobré mít přátele na vysokých místech.

,,Palte všichni!"

Háky jsou hozeny. Nástupní skupiny z obou stran. Záplava mrazivého deště se mísí s krví, která zašpiní paluby obou lodí, takže prkna jsou zrádně kluzká. James nemá schopnost zaznamenat mnohem víc, než jen to, do jaké osobní šarvátky se v daném okamžiku pouští, a věří svým spojencům v jejich vlastní schopnosti. Teprve když první zubatý blesk rozštípne oblohu, trvá mu zlomek vteřiny, než je začne hledat. A tam, přes zející vzdálenost mezi oběma loděmi, na něj Will upře oči z horní paluby Holanďana. V jedné ruce drží lesklou ocelovou dýku a v druhé bijící srdce Davyho Jonese.

Jako by se zastavil čas, jako by se všichni ostatní vytratili do éteru. Jediné, co tu je, je Will, s omluvným výrazem ve tváři. Promiň, Jamesi, zamumlá a pak dýka klesne.

Jones zemře. Holanďana pohltí rozbouřené moře, zmizí pod vlnami a vezme s sebou Jamesova nejcennějšího přítele. Ani nezaregistruje, když mu meč vyklouzne z ruky a zařinčí o palubu.

Po zániku Davyho Jonese se tekutá bariéra, která drží VIOS v šachu, rychle spustí a vyšle velkou vlnu, která každou loď nadzvedne jako dětskou hračku ve vaně. Endeavor se blíží velkou rychlostí, ale těsně před tím, než je dostatečně blízko, aby je střelci zasáhli, z vody exploduje Bludný Holanďan a jeho nový kapitán salutuje od čelenu. Je to přesně to, co potřebují. Beckettova vlajková loď je obklíčena, rozstřílena křížovou palbou na třísky a zbytek jeho armády se začíná rozpadat, jak pirátská flotila rozráží jejich řady. Mnozí prchají. Mnozí jsou zajati. Jen málokdo zůstává, aby poslechl poslední rozkazy svého padlého despoty.

Bílé peří se blýská v prvních slunečních paprscích vykukujících z mraků, když Kalypsó vystoupí na přední palubu Holanďana, kde se opět promění ve svůj známý, lidštější vzhled. Krátce osloví nového převozníka a on chápavě přikývne. Když skončí, zeširoka se usměje a zvedne ruku k Pirátskému králi, který jí gesto důrazně opětuje, a pak se jí rozepřou křídla, která zmizela podobně, jako když přišla: tisíce upřených očí žasnou za ní.

---

,,Tohle není sbohem. Nebudu se loučit."

Will Turner stojí před Pirátským králem, když k němu promlouvá, když přešel od Holanďana, aby se s ním rozloučil. I když je ještě třeba bojovat, jeho patron ho vyzval, aby se pustil do své pochmurné práce, a převozník se musí rozloučit.

Z přehršle neuvěřitelných událostí, jichž byl v posledních měsících svědkem, je pro Jamese nejrealističtější tohle: musí se vzdát Willa. Znovu. 

Elizabeth přistoupí a vezme Turnerovy ruce do svých. ,,Vrať se na návštěvu, Wille Turnere. Tak často, jak budeš moct, slyšíš mě? Budeš vždy vítán a... něco vymyslíme. Řada kbelíků? Nebo snad dům na chůdách? Technicky to není země."

Will se usměje, hořkosladký záblesk zubů, a ona dodá: ,,Přece jen jsem kamarádka s tvým šéfem. Možná by byla ochotná přistoupit na kompromis ohledně podmínek vaší dohody."

Teď se směje a bere si Elizabeth do náruče. Otírá si slzy hřbetem ruky, když se jde poradit s Jackem.

,,No, Williame," protáhne Sparrow. ,,Teď jsi správný kapitán. Sehnal sis loď, posádku... tátu..." Očima zabloudí k místu, kde čeká Tkanička, a nepatrně přikývne. ,,Jediné, co potřebuješ, je pěkný, velký klobouk. Opravdu okázalý. S peřím."

,,Budu na tom pracovat," vtipkuje Will. Pak svraští obočí a jeho výraz zvážní. ,,Vím, že nepotřebuješ, abych ti to říkal, ale... dávej na sebe pozor, Jacku. A... snaž se nevytvářet příliš mnoho vedlejších škod."

Sparrow se ušklíbne. ,,Cože? A ty bys byl bez práce? Co bych to byl za přítele?"

Podají si ruce. A pak... pak je řada na Jamesovi.

Veselí v Turnerových vřelých očích se rozplyne a zanechá za sebou opatrné rozechvění. Záda má rovná, ale ve tváři vidí James slabou ozvěnu bojácného chlapce z kovárny. Jak daleko se dostal. Jak daleko se dostali oba. A když si pomyslí, že to všechno začalo spontánním rozhodnutím nabídnout výuku šermu...

Je zvláštní, čeho si James v této chvíli všímá, jaké myšlenky se mu honí hlavou. Všimne si roztřepeného okraje Willova rukávu u košile, matného lesku knoflíků na kabátu. Vzpomíná si, jak našel provizorní záložky zastrčené ve svazcích, které si od něj chlapec půjčoval: věci jako kousky pergamenu nebo cáry látky. Vždycky byl tak citlivý na Jamesovy věci. Svým způsobem téměř uctivý. Péče a oddanost, to byl ve zkratce Will Turner. Stačí přidat porci statečnosti a špetku suchého vtipu.

Zaslouží si něco lepšího. Zaslouží si svět.

Kéž by mu jej James mohl dát.

,,Vím, že tohle jsi nechtěl..." Will začne, kajícně, ale James to nesnese. ,,Rozhodl jsem se. První rozhodnutí, které jsem opravdu udělal kvůli sobě, a rozumím tomu -"

,,Nemusíš mi nic vysvětlovat, Turnere."

Will se kousne do rtu, cukne sebou, jako by čekal důtku. Ale nepřichází to. Místo toho James přejde prostor mezi nimi a položí Willovi ruce na ramena.

,,Jsem nesmírně pyšný na muže, kterým ses stal."

Má oči plné slz, a jak mrká, stékají mu po tvářích. ,,Díky," vydechne. ,,Díky, že ve mě věříš."

,,Já taky děkuju, Wille. Že jsi mi dal někoho, v koho můžu věřit."

Jejich objetí je zoufalá, uchopitelná věc, samý nevyslovený cit a maskovaná náklonnost. Jak to může James dovolit? Jak to může vydržet?

,,Vrátím se," zamumlá Will a Jamesův stisk jej podvědomě sevře. ,,Ať se děje, co se děje, Jamesi. Vrátím se... slibuji."

A při těch slovech se něco uvnitř Jamese pohne, roztříští se a exploduje v tisíc drobných střepů, které se odrazí od jeho hrudního koše. Cítí, jak ho neviditelná jizva nad srdcem pálí, pálí, dokud... se to nezastaví. Najednou se cítí lehký, jako by mu z ramen spadla tíživá tíha.

James je volný. A pláče s ním.

Když se konečně odtáhne, ucítí uklidňující úsměv na rtech. ,,Beru tě za slovo. Koneckonců ti to nařídil král."

Will se směje, oči se mu lesknou, když si utírá nos hřbetem ruky. ,,Samozřejmě. Nesmíme krále neuposlechnout."

James četl, že loučení je tak sladký žal. Dřív věřil, že je to snaha být melodramatický, bral to jako bardský obrat patřící mladým milencům a tragickým hrdinům. Ale teď, když vidí svého přítele, svého bratra, jak naposledy vystupuje z Černé perly, oceňuje její poezii.

Poslední slova, která Will Turner pronese, než odpluje vstříc svému osudu, jsou prohlášením pro všechny, když mává od kormidla své lodi.

,,Nezapomeňte pozorně sledovat obzor!"

---

Záblesk zeleně a silueta Bludného Holanďana zmizí z obzoru. Elizabeth se pomalu otáčí a míří k přídi na pravoboku. Tam pozoruje probíhající šarvátky, které její flotila vede proti zbývajícím ohniskům odporu VIOS. Jack řekne něco o cenách, které se mají dostat, a zeptá se, jestli by se nechtěla zapojit do boje. Ale ona to odmítá. Nechá je, ať si užijí, pro jeden den už měla vzrušení dost.

James se k ní přiblíží a zastaví se, prohlíží si elegantní linie jejího profilu, spokojené svraštění obočí, jemné kapky krve na jejím nose. Když si všimne, že si ji prohlíží, střetne se s jeho pohledem a vsune ruku do jeho, prsty propletené dohromady.

,,Tak. Co dál, Vaše Milosti?" ptá se tak hravě, jak to jen jde.

Uchechtne se. ,,Přemýšlela jsem o horké koupeli. A pak si třeba dlouze zdřímnout."

,,To zní božsky. A potom?"

Elizabeth bojuje s úsměvem a prohrává. ,,Co navrhuješ, Jamesi?"

Chvíli přemýšlí, než odpoví: ,,No, vždycky bychom mohli Francouze uštvat. To se přece nepočítá jako pirátství, ne?"

Oči se jí téměř vítězně třpytí. ,,My? Rozhodl ses, že jsi jeden z nás, co?" Ukáže na otrhanou posádku Černé perly, na Barbossu, na Jacka Sparrowa. ,,Jsi si jistý, že to myslíš vážně?"

James zvedne její solí potřísněnou ruku ke rtům a přitiskne jí polibek na klouby. ,,Nemám ve zvyku říkat věci, které nemyslím vážně."