V Z D Á T  S E

To není fér. Byla tak blízko k tomu, aby vyhrála, když se Jamesovi nějak podařilo vykouzlit dostatek sebeovládání, aby ji nechal na holičkách. Je mokrá a ještě víc zničená, než kdy byla. A je si jistá, že on si to také víc než užíval. Proč musí být takový? Proč musí být tak zatraceně tvrdohlavý!?

Elizabeth je ve své kajutě, přechází po podlaze, paže zkřížené na hrudi. Sundala si boty a líbí se jí, jak ji dřevěná prkna pod prsty u nohou pálí. Je to ale malá útěcha, nijak jí to nezlepšilo náladu. Stáčení Perly naznačuje, že bouře začíná utichat, ale bouře v Elizabethině mysli zuří v plné síle. Proč ji pořád zapírá? Má to být nějaký druh trestu? Je-li tomu tak, je to špatně provedeno. Očividně ji chce taky. Co může získat z jejich vzájemného utrpení?

Povzdechne si, když při obzvlášť prudkém obratu dojde k závanu vzduchu, který způsobí, že svíčka na postranním stolku zhasne, a ona šmátrá ve tmě po sirce, aby ji znovu zapálila. Jakmile je to hotovo, padne na postel a zírá do zdi.

Takhle to dál nejde. Je to nesnesitelné. A co víc, maří to její snahu o záchranu Willa. Jackův kompas, jejich jediná naděje na nalezení truhly, se stal naprosto nepoužitelným. Ukazuje jen na Jamese. Sleduje jeho pohyby po palubě jako nevyslovené obvinění. Jediná věc, ve které byla na téhle zatracené lodi dobrá, a teď to nic neznamená. Zdá se, že i to jí James vzal. To je od něj velkorysé.

Ale to nebude vědět, dokud mu to neřekne.

Vstane tedy ze židle a rozhodne se udělat právě to. Ona ho najde. Ať ji poslouchá. I když je odhodlaný se s ní porvat pokaždé, když spolu promluví, jistě pochopí, že je třeba Willovi pomoci. Možná to mají ještě společné, když už nic jiného.

Když však Elizabeth napochoduje ke dveřím a otevře je s úmyslem vyhledat svého bývalého snoubence, zjistí, že stojí přímo před ní, hned za prahem, pěst zdviženou, jako by chtěl zaklepat. Na okamžik se na sebe překvapeně podívají, ani jeden z nich to nečekal, než se Elizabeth přinutí, aby její výraz ztvrdl do mírné rozmrzelosti. James je první, kdo prolomil mlčení.

,,Můžu na slovíčko?" Všimne si, že si nevzal kabát, je před ní jen v rukávech košile... které má vyhrnuté kolem loktů. Pravděpodobně netuší, jak ji to dostane. Pravděpodobně.

Elizabeth nakonec poleví, nesmírně zvědavá, co ho sem přivedlo.

,,Můžete." Otevře dveře o něco víc, mluví tónem tak lhostejným, jak jen dokáže. ,,I když to není kapitánská kajuta. Nemám žádné slušné místo, kde byste mohl sedět."

On se nešikovně posune, zjevně mu vadí, že mlčky odmítá uhnout z cesty. ,,Vystačím si se stáním."

,,Jak je libo," pokrčí rameny a zamíří ke svému lůžku, než se se zkříženýma nohama posadí, s vyčkávavým výrazem ve tváři. Teprve pak vstoupí a tiše za sebou zavře dveře.

,,Tak do toho," nabádá ho, když se nepřibližuje. ,,Proč jste tady?" Snaží se to hrát, jako by se za ním nechystala jít sama, doufá, že je natolik rozrušený, že si nevšiml, že byla na odchodu.

,,Přemýšlel jsem... o tom, co jste řekla při našem předchozím rozhovoru. A... mýlil jsem se. Mýlil jsem se a vy jste měla pravdu."

Elizabeth mrkne. Přiznání viny a potvrzení, že ona měla pravdu? Jak nečekané. Je samozřejmě v pokušení vzít si to okamžitě k srdci, ale on jí v poslední době ublížil příliš na to, aby mu plně důvěřovala. Rozhodne se otestovat vody, ujistit se, že skutečně nabízí olivovou ratolest a nenavádí ji, aby znovu spustila hradby, aby mohl zaútočit.

,,Osvěžte mi paměť. Který rozhovor to byl?"

Stáhne obočí, ale tón udržuje neutrální, dokonce pasivní. ,,Víte moc dobře, o jaké diskusi mluvím."

Ví. Ale tak snadné to pro něj nenechá. ,,Ale? V poslední době jsme jich měli tolik! Dopřejte mi to."

Následuje úder ticha. Jeho postoj je otevřený, ruce podél těla. James sklopí oči, než odpoví, hlasem protkaným pocitem viny: „Nazval jsem vás sobeckou.“

Směje se bez špetky lehkovážnosti. ,,Ne, vlastně ne. I když nepochybuji, že jste si to myslel. Myslím, že přesně jste řekl: ,To, na čem vám nejvíc záleží, není jiná osoba,‘ na což jsem odpověděla –“

,,- že vám nezáleží na muži, kterým jsem se stal." Za jeho přerušením nestojí žádný oheň, jen bídné přijetí. Trhá jí to srdce. ,,O to jde, Elizabeth. Nestal jsem se jím. Vždycky jsem byl takový."

,,Ne, nebyl. Ta zloba, ten jed, to -"

,,Vždycky byl ve mně." To ji zarazí a ona čeká, jak se bude snažit najít další slova. ,,Vždycky jsem si dával... velký pozor, aby to nebylo vidět. Ale je to moje součást. Stejně jako cokoliv jiného. A... vinit vás za to bylo... je nefér. A co víc, řekl jsem to jen proto, abych vás zranil, což bylo... opovrženíhodné. Kruté. A je mi to líto."

Elizabeth polyká a naděje jí kvete v hrudi jako květy v květnu. Stále se nepřiblížil, zůstal těsně za prahem, ale všechny důkazy o jeho předchozí bojovnosti jsou pryč. Není si jistá, co si má myslet o jeho tvrzení, že takové zloby byl schopen odjakživa, ale ta omluva zdaleka napravuje její pošramocené city.

,,Aha." Vzdychne, odhodí svou vymyšlenou lhostejnost, než vyrazí dál. ,,No, moje vlastní pohnutky za tím, co jsem řekla, taky nebyly úplně altruistické. Ublížil jste mi, Jamesi. Cítila jsem se neschopná. Byly chvíle, kdy jsem měla chuť tu laskavost oplatit. Takže jak se ukázalo, ani jeden z nás neměl pravdu. Taky se omlouvám."

Přikývne a nakonec udělá několik nesmělých kroků vpřed. ,,Nikdy jsem neměl ztratit nervy."

,,Ale ztratil. A já taky. Je to tak, jak to je, Jamesi. Ale odpouštím vám, ať to stojí, co to stojí."

,,Díky," zamumlá směrem k prknům v podlaze.

,,Dřív to tak nebývalo." Podívá se dolů na ruce, které jí spočívají v klíně. ,,A vím, že je to částečně moje chyba. Ale nerada se s vámi hádám, Jamesi. Zvlášť tady. Kde jste jediný člověk, kterému můžu věřit."

,,Vy Sparrowovi nevěříte?"

Ušklíbne se. ,,Věřit Jackovi? Všechno, co ten člověk vypustí z úst, je lež, nebo přinejmenším pololež, a zdá se, že miluje, když se lidé snaží rozeznat, co je co." James na ni upírá zkoumavý pohled, jako by řekla něco hluboce matoucího a ne všeobecně známého. ,,Sám mi řekl, že jsme si podobní. Hrášek v lusku - jeho slova. A i když mi pořád není příjemné, jak moc se ukázalo, že je to pravda, pomohlo mi to uvědomit si…“ pokrčí rameny, aby zakryla svůj neklid z prozrazení. ,,Nemůžu mu věřit ani slovo."

,,Ale vy mu věříte ohledně Holanďana? To o Willovi?" Ten samý vypočítavý pohled. Opravdu si myslí, že je tak naivní?

,,Věřím, že Will je v nebezpečí. A věřím, že ten nesmysl s truhlou s tím nějak souvisí. Ale také věřím, že jeho nalezení prospěje Jackovi víc než komukoliv jinému. A že to náhodou slouží i k jinému účelu, je zcela druhořadé."

Když se mu znovu podívá do očí, v jejich hloubi tančí úsměv a je jím naprosto okouzlena. ,,Změnila jste se."

Elizabeth to bere jako kompliment. ,,Jak milé, že jste si toho všiml."

Teď mu úsměv prosakuje na zbytek tváře, zvedá koutky rtů a ona mu ho nemůže neoplatit. Vstane, přibližuje se k němu s rukama spojenýma za zády, což je mimika jednoho z jeho nejrozšířenějších manýrů. ,,Na naší předchozí interakci je ještě jedna věc, která mě trápí."

,,A to je?"

,,Jak jste se na mě díval na palubě. V bouři. Co jste si myslel?"

Těžce polkne a ona už je dost blízko, aby to slyšela. ,,Už to víte."

Elizabeth se nakloní blíž a rty má blízko těch jeho. ,,Dopřejte mi to."

James se roztřeseně nadechne a ona má vteřinu na to, aby se bála, než se jeho ústa srazí s jejími tak silně, že jim cvaknou zuby. Zvedne ruce, aby jí chytil obličej, a nakloní jí hlavu do lepšího úhlu. Chutná jako rum, slaná voda a zoufalství. Prsty mu přejede po hrudi a odtáhne se jen natolik, aby řekla: „I když je to krásné, není to zrovna odpověď na mou otázku.“

Palcem jí přejede po rtech, když se mu na tváři usadí výraz upřímné upřímnosti. ,,Chci tě, Elizabeth. Tolik, že nemůžu jíst, nemůžu spát, nemůžu dýchat, aniž bych na tebe nemyslel." Ruka, která jí klesla k pasu, se lehce sevře. ,,Je čím dál těžší odolat tomu, abych si nevzal, co chci."

Přiznání, i když pro něj bylo očividně obtížné, je přesně to, co doufala, že uslyší. Nicméně, proneseno jeho tichým hlasem, tak plným citu... má to na ni větší účinek, než čekala, zaplavuje ji to vzrušením. ,,Tak proč to neuděláš? Když to tak jasně chci?"

Svraštil obočí, jako by byl zmatený. ,,Já... ne..."

Mrká. ,,Nebo... jsem se nevyjádřila jasně?"

To není sarkasmus. Myslí to vážně. A pokud pátravý pohled, který na ni vrhá, něco naznačuje, nevyjádřila se jasně. Alespoň ne natolik, aby překonal svou neochvějnou nedůvěru, že by po něm mohla toužit také. Tvrdohlavý muž.

,,Tak mi dovol, abych to napravila. Chci tě, Jamesi. Touhou po tobě jsem skoro blouznila už od doby, kdy jsem byla dost stará na to, abych věděla, co to je. V noci bdím a toužím po tvém doteku. Zoufale toužím vědět, jaké by to bylo mít tě v sobě.

A tohle," ukazuje na jeho rozcuchaný vzhled. ,,Připadá mi to velmi přitažlivé."

James si prohrábne vlasy a s trhaným povzdechem na okamžik zavře oči. Když je znovu otevře, pozvedne na ni obočí. ,,Ironií je, že já bych ti dal všechno, víš. Cokoliv si budeš přát. Mé hodnosti, mého postavení - toho jsem dosáhl, abych měl prostředky, abych vyhověl každému tvému rozmaru. Ale teď? Teď, když ti nemám co nabídnout -"

,,Nemáš mi co nabídnout?" Téměř se směje té směšnosti. „Ach, Jamesi. Někdy opravdu dokážeš být docela natvrdlý. Na těch věcech mi nezáleželo. Nebo trochu ano, ale jen proto, že pro tebe byly důležité.

Našel jsi ve své práci takový smysl, takovou hrdost na to, že jsi součástí něčeho většího. A i když jsem tě velmi ráda viděla ve tvé slavnostní uniformě, kdybys nikdy nevystoupil nad hodnost kadeta, mé city k tobě by byly stále stejné.

A nikdy mi nezáleželo na tom, abych měla domov plný volných ložnic a kvalitního nábytku. Ani nemám moc ráda hosty. Ale... chtěla jsem velkou knihovnu pro všechny tvoje knihy. Pohled na obzor z velkého předního okna, abych mohla sledovat tvůj návrat z moře.

A co se týče společenského postavení, chovala jsem se jen tak, jak jsem se chovala kvůli tobě, protože jsem věděla, že je pro tebe důležité, abych byla mezi našimi vrstevníky dobře respektována. Ale nikdy mi ani trochu nezáleželo na tom, co si o mně myslí společnost Port Royal. Kdyby mě každý z nich nenáviděl, ale ty mě miloval... pak by to stačilo.

Jediné, co jsem kdy chtěla, jsi byl ty. A svoboda, možnost volby. To, že jsem přijala tvůj návrh, něco znamená, protože jsem měla jiné možnosti."

,,Tomu nerozumím." Jeho tvář je tak zmatená, že si nemůže pomoci a miluje ho.

Elizabeth se usměje, natáhne ruku, aby ho pohladila po tváři, a vychutná si škrábání jeho vousů na konečcích prstů. ,,Dokážeš srovnat hvězdy? Dokážeš udržet příliv? Můžeš velet nebesům? Vím, že jsi velmi schopný člověk, Jamesi Norringtone, ale i ty musíš připustit, že některé věci změnit nemůžeš."

Pak zvedne jednu z jeho rukou ke rtům a něžně ho políbí na klouby. ,,A nikdy bych tě o ně nežádala."