N E P Ř Á T E L É ; P R V N Í  Č Á S T

Elizabeth nemohla mít větší radost ze svého „tajného zasnoubení" s Jamesem. Je pravda, že se jí tím sice nedostává panování nad hlavami svých vrstevníků z Port Royal, ale kompromis spočívá v tom, že každý okamžik, kdy je s ním, i když nikdy nejsou sami, jí připadá ukradený, každý okamžik očního kontaktu na veřejnosti nezákonný. Je to nadmíru vzrušující, jako by byla hrdinkou v nějakém pikantním románu. Možná by se měla zkrotit, ale tohle ji jen dělá odvážnější, horlivější posouvat hranice.

A to ona dělá. Elizabeth je nadšená tím, jak často jí James dovolí, aby se ho dotkla. Je to samozřejmě stále gentleman, nikdy by jí nedovolil, aby se ponižovala, ale pokaždé, když se jí podaří navázat fyzický kontakt, kterému se nevyhýbá, Elizabeth si zajistí vítězství. Věci jako proplétání jejích prstů mezi jeho, když si vedle sebe čtou v přijímacím pokoji, nebo opření se o jeho rameno, když procházejí zahradami, se staly běžnými.

Ale začala si také dovolovat mnohem riskantnější věci: přejede mu dlaní po rozloze ramen, když jde za ním, nebo ho šťouchne nohou pod jídelním stolem, někdy dokonce vyklouzne z boty, aby ho poškádlila. Může předstírat, že si toho nevšímá, ale ona vždycky zachytí, jak se mu při její pozornosti zachvějí nozdry, jak pevněji svírá vidličku, jako by se držel zpátky.

Cítí se mocná.

Vidět, jak moc ho to rozptýlí, se rychle stává její oblíbenou kratochvílí. A i když na její chování před ostatními nikdy nereaguje, jeho odplata v krátkých chvílích, kdy jsou sami, jí za tu těžce vybojovanou trpělivost stojí. Pokárá ji syčivými nadávkami a nenasytnými rty, vždy si dává pozor, aby jí nepomačkal oblečení nebo nerozcuchal vlasy, které začala nosit ve volnějších účesech, když je doma. Tím lépe se mu do nich zamotávají prsty.

Zjistí, že ho může snadno vyvést z rovnováhy pouhým kousnutím do rtu nebo dobře umístěným vědoucím úsměvem. Není absolutně schopen odvrátit zrak, když si začne hrát se zatoulaným pramenem vlasů. Vychutnává si chvíle, kdy ho přistihne, jak ji pozoruje, často udržuje oční kontakt, až je naprosto pohoršen a musí odvrátit zrak.

Není to však tak, že by byla jeho přítomností zcela nedotčena. Právě naopak, Elizabeth vyvádí z míry jeho vliv na ni. A sotva se jí dotkne! Její srdce dělá neustálé přemety, kdykoliv je nablízku, doslova jí chce vyskočit z hrudi, když ji polapí jeho smaragdové oči. Je tak důkladný ve svém studiu na dálku, že si nemůže pomoci, aby nepřemýšlela, o kolik pečlivější by mohl být zblízka. Tato spekulace je téměř bolestná.

Proto považuje své hravé trápení s ním za přiměřený trest.

Zpočátku velká část jejího štěstí pramenila z intenzity její úlevy. Když ji James málem povalil, když se vracela domů z nákupu, byla přirozeně překvapená, že ho vidí. Objevit se tak brzy po ránu bylo pozoruhodně nezvyklé a jeho žádost promluvit si s ní v soukromí ji naplnila panikou. Pokusila se o lehkomyslnost, ale on byl tak rozrušený, tak neklidný, že nemohla udělat nic jiného, než vyskočit a začít přecházet sem a tam.

Byla si jistá, že ji opouští, že přerušuje jejich námluvy. A když začal s oznámením svého povýšení, jako by to byla ta nejhorší zpráva, byla si ještě jistější, že ji opustí. Jede do Nassau nebo do Indie nebo do samotné zatracené Anglie, pomyslela si a stěží skrývala svůj strach. Kradou mi ho a já nebudu mít nic!

Bylo jí do pláče. Byla připravená bojovat.

Ale pak ji omráčil k nečinnosti prohlášením, které bylo tak vzdálené tomu, co očekávala, že se Elizabeth zapotácela.

,,Očarovala jste mě v každém smyslu toho slova. Jsem proti vám bezmocný."

To neznělo dobře. Tvrdil, že ho pronásleduje, srovnával ji s mučením. A pak... jí řekl, že ji miluje. Elizabeth byla vždy inteligentní žena a nebylo o ní známo, že by se neuměla vyjádřit, ale toto bylo tak náhlé, že to způsobilo emocionální poprask. Žádal ji o ruku?

Ano. Žádal. A její zmatek a vyslovení pochybností považoval za to, že ho nechce. Hlupáček. Musela ho dohnat ve svých sešněrovaných šatech, aby mu zabránila pravděpodobně navždy vypochodovat z jejího života. Měla by plné právo být naštvaná, ale jeho tvář byla tak ztrápená, že všechny takové pocity ji rychle opustily. Nechtěla nic víc, než ho ujistit.

A pak ji políbil a bylo to tak krásné, tak vášnivé a tak správné... Elizabeth úplně zapomněla na své předchozí rozechvění.

I teď, kdykoliv je s ním, pořád ho má.

Ale v noci, když je sama se svými myšlenkami a hvězdami, Elizabeth ví, že se bojí manželství. Ne manželství s Jamesem jako takovým, ale manželství obecně. Ví, že opustit své dětství, aby mohla vstoupit do společnosti, byla jen výměna jedné klece za druhou. Je teď méně svobodná, než kdy byla. A i když si neumí představit, že by dala jinou odpověď, nemůže se divit...

Co kdyby řekla Jamesovi ne? Je to samozřejmě nemyslitelné. Ale ta představa ji pořád dráždí. Pokud by jeho nabídku nepřijala, byla by v pasti a čekala by, až si pro věno přijde další vhodný svobodný mládenec. A opravdu... ona je takhle uvězněná. Nevěří, že by na ni James někdy kladl požadavky, ale kdyby chtěl... mohl by. A ona nebude mít jinou možnost než respektovat jeho přání. Tak to chodí.

Když na to přijde, Elizabeth touží po rovnoprávném partnerství. A ani s Jamesem to nikdy nebude mít. On se může věnovat své kariéře, zkoumat obzor a zažívat nebezpečí a dobrodružství. Může svobodně snít a dosáhnout svých cílů. A ona? Bude na něj muset čekat u okna nespočet měsíců a doufat, že se vrátí domů. Nevyčítá mu to, protože být vdaná za Jamese bude určitě lepší než jakákoliv jiná možnost, ale...

Elizabeth nikdy neuměla čekat.

Bojí se... opravdu z ní bude příšerná manželka.

Prozatím však na těchto obavách nezáleží. To, co má v současné době s Jamesem, je nové a vzrušující a dává jí to něco, o čem se může s Rebeccou bavit, když si dávají čaj. Bude si užívat každý den.

---

Yo ho, yo ho, pirátský život mám rád.

Mlha.

Ruka na jejím rameni.

Šepot smůly.

James, o tolik mladší.

Náhlé zastavení.

Ve vodě je chlapec.

Plameny.

Ztroskotání lodi.

Will Turner.

Budu na tebe dávat pozor, Wille.

Černé plachty.

Elizabeth se probouzí.

---

Už je to šest let, co měla tuhle noční můru. Šest let, co otevřela falešné dno zásuvky stolu. A je to tady, zlovolně na ni mrká ve světle lampy. Elizabeth se natáhne a vezme si přívěsek, přičemž prstem přejede vrstvu prachu z hladké zlaté tváře. Jak mohla zapomenout, že je tady?

Přejde k zrcadlu a pozoruje tmavé oči svého odrazu, když si připevňuje řetízek kolem krku. Těžce se opírá o hrudní kost, uhnízděnou v údolí mezi jejími ňadry. Elizabeth by těžko popsala emoce, které jí sevřely vnitřnosti ve svěráku. Ale když ho tam vidí, jak září proti bledé bělosti její noční košile cítí se... mocná, posedlá nějakým nejvyšším osudem.

Když se ozve zaklepání na dveře, spěšně si jej zastrčí pod šaty a spěchá, aby se slušně usadila, když otec vyzve, aby vešel. S ním přichází ráno, Estrella a jedna z dalších služebných rozhrnují závěsy, zatímco její otec ji kárá, že je stále ještě v posteli.

Elizabeth při tom obrací oči v sloup, ale uklidní se, když jí předá dárek: zbrusu nové šaty, nejnovější styl z Londýna. Ona už ví, pro jakou příležitost je dostala; dnes se koná slavnostní ceremoniál Jamesova povýšení na komodora a poté mají oficiálně oznámit své zasnoubení. Elizabeth cítí, jak jí v žaludku poletují motýli a hrozí, že ji odnesou, ale medailon na hrudi ji drží při zemi.

Velmi rychle se ukáže, proč byla s sebou přivedena i druhá služebná, je třeba, aby obě nasoukaly Elizabeth do oděvu a pořádně jí utáhly korzet. Nosila jej už mnoho let, ale tohle! Tohle je úplně něco jiného, štíhlý pas róby vyžaduje, aby šněrování bylo nemilosrdně těsné.

Její otec slyší její úzkost z druhé strany paravanu. ,,Elizabeth? Jak to jde?"

,,To ještě nevím," vydechne, když Estrella zvlášť silně trhne. ,,Ale ženy v Londýně se zřejmě musely naučit nedýchat."