K O N E C

,,Jamesi, pojďte se mnou."

Udělal bych to. A teprve teď, s tvou tváří obrácenou k mé v zoufalé prosbě, si uvědomuji, že bych s tebou šel až na samý konec světa... do pekla a zpět.

Stačilo by jen požádat.

,,Běžte. Hned přijdu."

Je to lež. Oba to víme. Ale teď se nedá nic dělat, není tu žádné jiné východisko. Vlákna mezi námi musí být zpřetrhána... a teď vidím, že to musím být já, kdo to udělá. Jak příhodné.

,,Naše osudy se propletly, Elizabeth, ale nespojily se."

Ve tvém polibku je sůl. To na tvé tváři jsou slzy, pro mne, Elizabeth? Nebo je to moře?

Vždycky to bylo moře.

,,Běžte. Hned."

A naposledy se ode mě odvracíš, abys čelila své budoucnosti, budoucnosti, ve které nebudu mít žádnou roli. To bylo všechno, co jsem kdy chtěl. Být součástí velkolepých plánů, které jsi měla před sebou. Jak pošetilé. Nikdy tam pro mě nebylo místo.

Odříznu provaz, jednou provždy, cítím malou vděčnost, když slyším, jak křičíš mé jméno, i když chladná ocel Turnerova meče najde mé srdce. Vždycky bylo tvé, i když jsi ho nikdy nechtěla. A teď už nepatří nikomu.

Budeš pro mne truchlit, Elizabeth?

,,Jamesi Norringtone, bojíte se smrti?"

Ne. Myslím, že ne. Vlastně teď, když je u mě, je to jako milenecké objetí.

Je to jako příslib vykoupení.