Krásného Apríla (2024) přeji! Jak vidíte, tato část sem nepatří, je z díla Mývalí povídky, což znamená, že ta správná je vydaná někde jinde! Šťastný lov!
Více infa ohledně této aprílové hry je připnuté na profilu (kromě nápovědy, ve kterých dílech hledat, tam najdete i cenu pro ty, co najdou všechny části). Tato akce není časově omezena, přidat se můžete kdykoli.

A komu se soutěžit nechce, ať nezoufá, tu "správnou" část sem za nahraji za pár hodin. Ale ať máme trošku adrenalinu k tomu 1.4., ne? Tak co, jdete do toho?

---

Od Malachova zrození ze Světla sice uplynulo jen pár dní, avšak práce na projektu jménem „Planeta Země a všechno, co k ní patří" nemizela. I přestože se dle teoretického rozvrhu měli blížit ke konci, ten nejtěžší úkol stále zůstával před nimi. Stvoření života. Neuvěřitelně obtížný kousek, kterému Malach nerozuměl, a ani se o jeho pochopení nesnažil. Moc dobře znal své limity, a i přestože vzhledem představoval takřka slovníkovou definici anděla v podobě zlatých vlasů a modrých očí, zde veškeré jeho „andělství" končilo. Žádná nebeská bytost s nesmírnou mocí, jen obyčejný drtič hvězdného prachu, který k záhadě života ani nepřičichne. Alespoň zatím ještě ne.

Nyní opět hleděl do temnoty vesmíru, kterou měl obohatit o další mlhovinu, jednu z mnoha. Zvedl ruce k zatím ničím nepřerušované prázdnotě a konečky prstů vytvořil drobné ledové krystalky, které mu začaly kroužit kolem paží a pokrývaly je stříbrným závojem. Zmrzlá voda, základ pro život. Přesto se nachází zde, v temnotě, kam za ním nikdo nepřijde. Opuštěný anděl. Jeden z mnoha.

Jako první se z hluboké černoty vynořila karmínová zář, která se pozvolna rozrůstala do mračen prachu jako hvězdná řeka. Další mávnutí ruky vyčarovalo modré a zlaté přítoky, které po spojení s purpurovým proudem začaly tvořit další a další odstíny barev. Fialová. Zelená. Růžová. Společně tančily v jiskřivém víru odrazů, odlesků i vůní. Avšak právě poslední jmenovaná položka donutila Malacha ustat v práci a zpozornět. Ta vůně mu připomínala maliny, které mohl znát z třetího dne, kdy se na Zemi objevily rostliny, avšak tím to nekončilo. Nacházelo se tam ještě něco. Štiplavost, která hřeje. Hořkost, co probouzí. Pamatoval si, že mu o něčem podobném Raziel povídal. Něco o rumu a pirátech z Karibiku.

„Malachu!" zaslechl své jméno, a přitom se mu na tváři objevil rozzářený úsměv.

Jako by na něj zrovna nemyslel. My o vlku a archanděl za dveřmi. Razielova majestátní bílá křídla provedla několik mávnutí a již si mohli hledět tváří v tvář. Oproti Malachovi měl mužnou postavu a tmavší vlasy, které mu ve vlnách klouzaly až na ramena. Jeho oči v barvě mědi vyzařovaly do světa milost a pokoru, a to i přestože Raziel patřil k těm nejmocnějším bytostem, které kdy svět spatřil. Do vínku dostal roli anděla všech záhad, strážce tajemství. Sám Bůh mu důvěřoval natolik, že mu svěřoval informace, které měl archanděl dále chránit a archivovat.

„Nakoukl jsem Stvořiteli do zápisků," sdělil mu Raziel s tajemným úsměvem.

„Už zase?"

Malach si zhluboka povzdechl. Nerozuměl tomu, proč si jeho přítel zadělával na maléry? Vždyť vše, co se mají dozvědět, se také včas dozví. Přesně jak Bůh zamýšlel, jak to má být! Vždyť jaká informace by mohla být tak důležitá, že...

„Víš o tom, že se chystá na planetě Zemi zavést finštinu?" pokračoval Raziel a Malach zpozorněl.

„O ničem takovém jsem neslyšel," odpověděl nakonec.

„Opravdu? Je to vážně báječná věc. Půjde o jazyk, vlastně o jeden z mnoha jazyků," zdůraznil. „A slova tam budou tak dlouhá, že než nějaké napíšeš, může ti upadnout ruka. Jedno finské slovíčko tak může znamenat i celé fráze!"

„Něco takového zní velice neprakticky," polkl Malach, zatímco zamyšleně zíral na své dílo. „Proč něco takového tvořit?"

„A proč ne?" doplnil ho Raziel, a i on pohlédl na mlhovinu, u které se zdálo, že již jiskří a září vlastním životem. „Ta je tvá?" zeptal se a na odpověď se mu dostalo lehké přikývnutí. „Hezká. A jak se na ni koukám, napadá mě jedno z těch dlouhých finských slovíček. Ylivoimainen. Dle Stvořitele to znamená nade vše."

„Opravdu? Tak proč to říkají tak složitě?" posteskl si Malach. „Ta finština se mi nelíbí, další jazyky věci jen komplikují."

„Dovolím si oponovat, myslím, že všemu dodávají šmrnc. Hlavně ten zvuk. Každý jazyk ho má jiný, víš? Třeba taková němčina! I věta, že máš někoho rád, působí jako výhružka. A pak je tu francouzština, tam zase Stvořitel vymyslel hezkou zákeřnost. Slovo se skládá třeba z pěti hlásek, ale ve skutečnosti polovinu z nich nečteš. Anebo čeština!" zaradoval se. „U té se vyloženě bavil a –"

„Prosím, už dost," zarazil ho Malach. „Mám pocit, že mi z toho pukne hlava. Chceš snad říct, že lidé nebudou mluvit jedním, ani dvěma, ale třeba hned třemi, nebo deseti jazyky zároveň? Takový nesmysl. Člověk bude stvořen zítra a věřím tomu, že řeč bude mít jen jednu. A rozhodně nepůjde o finštinu, francouzštinu nebo češtinu. Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby se ty jazyky takto rozmnožily a popletly. Vždyť v tom nepanuje žádný řád!"

„Cesty Stvořitele jsou nevyzpytatelné," pokrčil rameny Raziel.

„Přesto bych byl radši, kdyby ses mu přestal dívat do spisů a konal práci ochránce tajemství o něco poctivěji. Hlídej si jazyk. Bůh nemá rád, když někdo zpochybňuje jeho rozhodnutí a klade všetečné otázky."

„Co vím, tak jediný, kdo během naší konverzace zpochybňoval jeho rozhodnutí a kladl otázky, jsi byl ty," sdělil mu Raziel s významným úsměvem a na oplátku se setkal s pohledem vytřeštěných očí.

„No, zatraceně!" vyhrkl Malach a přiložil si dlaň na ústa.

„Vidíš? A teď nám k tomu všemu ještě kleješ!"

„Ale tvým přičiněním!"

„Tak se hned nečil, no. Mlhovinu jsem ti pochválil, život obohatil, co víc si přát?" zasmál se Raziel a Malach si jen tiše povzdychl.

Pokud přišlo na jeho přání, jednalo se o jediné: klid. Těšil se na chvíli, kdy prvních sedm dní skončí a na Zemi se zavede pořádek. Až každý anděl obdrží svou pevnou roli v nebi a nalezne uplatnění.

Zatímco archanděl Raziel obdržel roli strážce záhad i tajemství, Malach zatím netušil, pro jaký účel byl stvořen. Jeho jméno znamenalo doslova „anděl", což považoval za naprosto obyčejné, jednotvárné a nic neříkající. Stejně tak i jeho role prozatím představovala dosti okrajovou záležitost. Jistě, tvořil mlhoviny a vyplňoval vesmír, jenže jak zaplnit prostor jinak nekonečné tmy? Přesto věřil, že se sedmý den vše změní. Mine první týden a on se stane důležitým. Nepostradatelným jako Raziel, který měl blízko ke Stvořiteli, dokonce sedával u jeho trůnu a mluvil s ním! Jen několik andělů za dobu své existence hovořilo s Bohem, což pouze posilovalo jeho důležitost. Jenže při vzpomínce na to, co si od přítele vyslechl, a co vše o něm zaslechl, zneklidněl.

„Jen si přeji, abys byl opatrnější," zašeptal Malach nakonec a jedna z hvězd v mlhovině se při těch slovech dala do pohybu. Přísahal by, že padala.

„Ale já jsem opatrný," zdůraznil Raziel s úsměvem.

„Opravdu? Protože co vím, máš blízko k Luciferovi a... Slyšel jsem, že se mu chystané stvoření člověka nepozdává. Chce kvůli tomu Boha konfrontovat."

„Ano, ano, s Luciferem jsme to už probírali. Ale jen klid," zasmál se, když spatřil Malachovy vytřeštěné oči. „Věřím, že z toho nakonec nevzejde nic velkého. Ti dva si vše vyříkají a bude hotovo. Jistě se nejedná o nic, čím bychom se měli zneklidňovat."

„Tak zneklidňovat," zašeptal Malach a potřásl hlavou na znamení nesouhlasu.

Pokud Malach ztělesňoval běžného anděla, poté Lucifer, známý též jako Světlonoš, představoval nadpozemský ideál krásy. Mnoho andělů k němu vzhlíželo a přálo si být jako on. Dokonce i sám Malach si často pohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby se dostal do jeho blízkosti, ale nikdy nesebral odvahu jej oslovit. Jako prostý anděl tvořící mlhoviny se k němu bál i přiblížit, ovšem u archanděla strážícího všechna tajemství se jednalo o zcela jinou situaci.

Raziel společně s Luciferem patřili k úplně prvním andělům, kteří byli stvořeni, čímž se již tak pevné pouto archandělů jen prohloubilo. Jejich bratrský vztah se nesl v duchu kuráže, zvědavosti a rebelie, složek, o kterých si Malach mohl nechat jen zdát. Ti dva by pro sebe dýchali a Malach tušil, že budou držet při sobě, i kdyby se to mělo protivit samotnému Bohu. Při té myšlence mu až přeběhl mráz po zádech. Cítil napětí hustší než všechny mlhoviny, které do této chvíle stvořil. Blížil se konflikt, který neměl obdoby, a on si přál vše utnout, zastavit, než bude pozdě. Jenže netušil jak.

„Nemyslím si, že vám bude Stvořitel naslouchat," hlesl Malach nakonec. „Spíše se obávám, že z toho vzniknou problémy a... Jen si přeji, abys byl šťastný. Abys byl šťastný," zopakoval spíše pro sebe.

Raziel na to nic neodpověděl, jen opět pohlédl na mlhovinu. Podobných viděl mnoho a všechny by popsal stejným slovem. Nádhera. Na první pohled působily všechny stejným dojmem, jiskřily všemožnými barvami a částečky ledu i hvězdného prachu v nich vířily jako diamanty kontrastující hlubinám sametové černě. Jakmile se však zaměřil na tuto jednu konkrétní, spatřil v ní něco jiného. Odlišného. Kouzelného. Něco, co z už tak nádherné mlhoviny dělalo Mlhovinu s velkým M.

„Myslíš, že jsme přáteli i v jiných realitách?" přerušil ticho jako první Raziel a Malach s podivem natočil hlavu na stranu.

„Jen další věc, kterou jsem se dozvěděl ze Stvořitelových spisů," pokračoval záhadným tónem, který dělal čest jeho roli strážce tajemství. „Život se větví, proměňuje, a ani andělé zde nemusí být věčně."

„Asi ti tak úplně nerozumím," polkl Malach.

„Ani nemusíš, v tom je kouzlo filozofie, víš? Mluvíme o věcech, které nemají jasnou odpověď. Žádné správně, nebo špatně. Zkrátka jen rozvíjíme myšlenku a... zabíjíme čas. No, nezní to nádherně?"

Malach se pousmál. Nikdy předtím nic jako filozofování nezkoušel, ale musel uznat, že tato aktivita v sobě nesla určité kouzlo. Žádné „správně" ani „špatně". Jen dva přátelé hledající odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec.

Hvězdný prach se stal poněkud agresivnějším a společně s ledem vytvořil sadu štiplavě ostrých provazců, které se k nim velice rychle přibližovaly. Raziel mlčky zvedl křídlo a podržel jej Malachovi nad hlavou, aby jim zabránil v zachycení se do jeho zlatých kudrlin. Malach při tom gestu jen tázavě povytáhl obočí. Nerozuměl mu, přesto se posunul blíže.

„Tak co myslíš, jsme přáteli i v jiných realitách?" zopakoval Raziel svou otázku a Malach se zamyslel.

„Abych pravdu řekl, zdá se mi šílené, že by tomu tak bylo v každé," odpověděl Malach po kratší odmlce. „Stále mě překvapuje, že se to podařilo v této. Vždyť... Jen se na sebe podívej!" zasmál se.

„Proč? Mám něco v zubech?" zamumlal a projel si je jazykem.

„Ne, ty jsi archanděl. Máš důležitou roli, znáš se s Bohem a jinými důležitými bytostmi, zatímco já... Já ani pořádně nevím, kdo jsem," povzdychl si. „A něco mi říká, že když se rozhlédneš po nebi, najdeš dalších pět, nebo šest Malachů a já nebudu ani v top trojce!" zanaříkal. „Takhle mizerné to se mnou je. Jsem nenápadný, obyčejný a naprosto postradatelný. Takže pokud se v jiné realitě nestanu silnějším, pak se obávám, že nám to asi neklapne."

„Nesmysl, ty nepotřebuješ být silnější, vždyť... Jen se podívej!" Raziel napřáhl ruku k mlhovině. „Tohle jsi vytvořil úplně sám!"

„Je to jen mlhovina, takových najdeš ve vesmíru nepočítaně."

„Nenajdu," pousmál se. „Rozhodně ne takovou. Vložil jsi do té mlhoviny kus sebe a díky tomu je tou nejkrásnější, kterou jsem kdy viděl. Vše, co děláš, s sebou nese i tvůj otisk. Díky tomu můžu tvé dílo poznat kdekoli a kdykoli. Tím chci říct, že pro mě jsi a vždycky budeš Malach číslo jedna, a to i kdyby se jich na nebi objevilo dalších šedesát."

„Skutečně?"

„Jistěže!" přitakal a nabídl mu ruku. „A nyní se připojme k ostatním. Stvořitel se chystá zaplnit svět vodními tvory a slyšel jsem, že přibydou i nějaká létající zvířata. Myslíš, že budou vypadat stejně jako my?"

„Netuším," pousmál se Malach a nabízenou ruku přijal. „Ale rád se nechám překvapit."

Pátý den skončil stvořením vody, ptactva i hmyzu, zatímco ten následující již dal vzniknout člověku, bytosti stvořené dle obrazu samotného Boha. Příběh Adama a Evy. Prvotní hřích.

Společně s lidstvem nastaly nové konflikty. Hádky, války, lumpárny, zlodějny, vraždy i lži. Nechybělo ani ono dlouho předpovídané pomatení jazyků, ovšem událost, která se všem andělům vepsala pod kůži nejsilněji, představoval pád Lucifera a jeho příznivců. Nebe se zemí tak doplnil i poslední kousek skládačky. Peklo. Prostor pro duše, které stály proti Bohu. A někde tam se nacházel i Raziel.

Malach do této záležitosti neviděl, nikdo se s ním o tom nebavil. Stále si pamatoval, jak k příteli natahoval ruku v naději, že ji přijme. Místo toho se mu dostalo jen smutného zavrtění hlavou. Raziel musel pryč, ale proč? Co se pokazilo? Co provedl?

I přestože se v tom Malach snažil ze všech sil zorientovat, jednalo se o příliš obtížný kousek na vstřebání. Část andělů zmizela a zbytek se choval, jako by k ničemu nedošlo. Čas plynul, hvězdy se rodily i umíraly a on si opět nerozuměl. Najednou si přišel tak prázdný. Něco mu chybělo. Něco, co měl, kam až jeho paměť sahala. Jako by přišel o část sebe samého, o které ani netušil, že ji má. Dílek skládačky, bez kterého nikdy nebude celým.

Nebe se stalo prázdnějším, tišším, smutnějším a Malach se přistihl, že hledá útěchu jinde. Tajemný vnitřní hlas mu radil, kde hledat. Kam jít. Nyní jen zbývalo poslechnout jej. Provést skok do neznáma v naději, že se opět setkají.

Ylivoimainen.

Raziel se stal jeho „nade vše". Představoval jediný symbol na mapě, jediné světlo na konci tunelu. Andělé, nebo démoni. Ptáci, lidé, či hmyz. Neexistovalo žádné správně, žádné špatně. Dva studenti setkávající se na přednáškách. Dvě vlaštovky sedící na drátu. Kočka starající se o kuřátko. Pes zachraňující rybku uvízlou na souši. Nakonec nezáleželo na tom, kým byli, nebo čím se stali. Budou hledat otisky toho druhého, od této chvíle až navěky.

Ylivoimainen.

Nebe, či peklo, najednou na ničem z toho nezáleželo. V této, či jiné realitě, opět budou spolu. A temným vesmírem bude znít jejich věčné nade vše – ylivoimainen.