Přišel jsem do své kanceláře. Sotva jsem si odložil bundu na židli, hned za mnou přišel Chris. V ruce držel nějaký spis. Dal mi ho do ruky a já si ho začal prohlížet. Je to spis o staré vraždě. Hodně staré. Podle data to je jedenáct a půl roku stará vražda. Oběť se jmenuje Michael Kors. Zemřel ve věku dvaceti let. Podle tohohle spisu ho útočník střelil střelnou zbraní třikrát. Do ramene, do zad a do hlavy. Tázavě jsem se podíval na Chrise.

,,Nechceš po mě, abych ji vyřešil že ne?" zeptal jsem se ho. Ten jen pokrčil rameny.
,,Já ne, ale on ano," odpověděl mi a pohlédl na může  za výlohou. Docela pohledný muž. Tipoval bych okolo čtyřiceti let. ,,To je jeho bratr," řekl mi. ,,Chce, abys dopadl jeho vraha."
,,Po takhle dlouhé době bude velice těžké vraha dopadnout. Skoro nemožné," řekl jsem Chrisovi.
,,Ale ty jsi nejlepší detektiv, kterého znám. A on si to myslí taky. Proto sem přišel," snažil se mě přemluvit.
,,Já nevím,“ řekl jsem nejistě.
,,Měl bys to aspoň zkusit."
,,Navíc se to nespadá pod nás, ale na policii vedlejším regionu. My máme toto město a okolí. Když to nevyřešili tam, proč bych to měl vyřešit já? Pochybuju, že to zvládnu, " odvětil jsem
,,Já ti věřím a on taky." Nakonec jsem se nad ním smiloval a šel za bratrem oběti.

,,Dobrý den, John Cooper. Detektiv," začal jsem konverzaci a potřásl si s ním ruku.
,,Dobrý den, Marek Kors, představil se.
,,Vy chcete, abych dopadl vraha vašeho bratra. Je to tak?" zeptal jsem se ho.
,,Ano. Jste moje jediná naděje," řekl.
,,To určitě nebude pravda. Najdou se lepší než já," řekl jsem skromě. Ale jsem opravdu dobrý, to musím uznat.
,,Ale jo. Je to tak. Už jsem zkusil spoustu detektivů, ale všichni to vzdali. A slyšel jsem, že vy jste nejlepší," chválil mě.
,,Neslibuju, že vraha dopadnu, ale pokusím se o to."
,,Moc vám děkuju," děkoval mi.

Vzal jsem ho do své kanceláře abychom si o tom mohli v klidu popovídat. ,,Měl váš bratr nějaké nepřátele?"
,,O nikom nevím, ale jeden jeho kolega z práce na něj dost žárlil. Dokonce ho i napadl."
,,Proč na něj žárlil?"
,,Byl pracovně mladší a povýšili ho. Prý původně měli povýšit jeho kolegu místo něj, ale prý mu ukradl projekt a pak ho vydával za vlastní, nebo tak nějak."
,,Jak se jmenuje jeho kolega?"
,,Jason Johansson."
,,Adresu, předpokládám, neznáte?"
,,Ne, to neznám."
,,Budeme potřebovat popis."
,,Dlouho jsem ho neviděl, ale pamatuju si, že má hnědé oči a měl kaštanově hnědé vlasy. Ale už to tak být nemusí. Ještě si pamatuju, že byl dost vysoký. Takových dvě stě deset centimetrů a na levém předloktí měl tetování."
,,Víte jak to tetování vypadalo?"
Nejsem si úplně jistý, viděl jsem ho jen jednou v životě, ale vypadalo to jako lev nebo tygr nebo něco takového."
,,Dobře, to zatím bude stačit, děkuju a nashledanou."
,,Prosím Vás, musíte vraha dopadnout. Zemřel tak mladý. Bylo mu dvacet jedna let. Měli jsme si hodně blízko," řekl hodně sklesle a málem se rozplakal.
,,Udělám co budu moc, slibuju."

Marek odešel z kanceláře a já šel s novým případem za kolegy. Asi nebudou nadšení, ale slíbil jsem mu, že se pokusím pachatele najít. Když jsem chytil drogovýho dealera, který utekl do zahraničí a málem mi zabil parťáka, tak proč bych neměl vyřeší přes jedenáct let starou vraždu.

Všechny jsem svolal a připravil si svoji tabuli. ,,Michael Kors. Zemřel ve věku jednadvaceti let. Pracoval ve firmě na výrobu automobilů,  jen ve vedlejším státě," začal jsem a magnetem připevnil portrét na bílou tabuli.
,,Cože?" zeptal se polekaně Rajen.
,,Slyšíš správně," odpověděl jsem. ,,Podezřelí je Jason Johansson. Pracuje ve stejné firmě. Vražda se stala před jedenácti lety, takže bude těžké najít nějaké stopy, ale my to zvládneme." Při této větě se na mě tak zvláštně podívali.
,,Jedenáct let?" zeptala se Laura.
,,Ano jedenáct," odpověděl jsem ji. ,,Tady máte spis." Podal jsem ho Rajenovi, který byl ke mně nejblíž. Začali studovat spis a já zapsal na tabuli všechny potřebné věci a důkazy.

Takže co tady máme? Zeptal jsem se sám sebe. Na místě činu se našli stopy DNA Jasona Johanssona, ale podle jeho výpovědi byl v době vraždy na rodinné party, kde to členové jeho rodiny potvrdili, což jako důkaz o jeho nevině stačí. Našli ho v parku. Vražda se stala mezi devátou a desátou večer. Vrah nebyl žádný profesionál, jinak by to udělal líp a efektivněji. Vražedná zbraň se nikdy nenašla. Podle spisu, tam byl jeden svědek, který šel náhodou kolem. Jmenuje se Adrian Pierre. Bydlí kousek od parku, kde se stala vražda. Víc k tomu není. Takže začneme tím, že vyslechneme jediného svědka.

Zašel jsem za Rajenem a už jsme byli na cestě k Adrianovi. On to tam aspoň trochu zná. Jezdil tam jako malý za prarodiči. Auto ještě nemám, tak jsme jeli Rajenovým autem.

Nějakou dobu jsem seděli bez jediného slova, ale pak Rajen promluvil.
,,Myslíš si, že takový případ dokážeme vyřešit?" zeptal se mě z ničeho nic Rajen.
,,To nevím, ale slíbil jsem, že se o to aspoň pokusím," odpověděl jsem jednoduše. ,,Ty si myslíš, že to zvládneme?"
,,Já si netroufám říct ani ano, ani ne. Bude to výzva, ale jak tě znám, tak ty se jen tak bez boje nevzdáš."

,,Co všechno vlastně víme?" zeptal se.
,,Moc toho není, ale máme svědka, doufám, že nám bude nápomocen. Ale ještě máme člověka, který měl motiv, ale zase má alibi," odpověděl jsem mu.
,,Jestli má neprůstřelný alibi, tak máme smůlu," řekl.
,,Ještě máme svědka," upozornil jsem ho.
,,No jo, ale nevíme co viděl, taky si to musíme prověřit, kdyby náhodou lhal ve svůj prospěch."
,,Mi vysvětli, jak ty to děláš, že všechno hned obrátíš?" položil jsem řečnickou otázku. Rajen mi neodpověděl jen se usmál a věnoval se řízení.

Než jsem stihl něco říct, už jme byli před domem toho svědka. Byl to takový menší rodinný dům kousek od parku, kde se stala ta nehoda.

Zaťukal jsem na dřevěné dveře. Po zaťukání začal štěkat pes. Štěkl párkrát a pak přestal. Podle zvuku štěknutí bych to tipoval na větší plemeno. Dveře nám otevřela žena a zlatý retrívr vyběhl ven. Žena na něj zavolala a on se poslušně vrátil.

,,Dobrý den. Přejete si?" začala konzervaci.
,,Dobrý den, jsem detektiv John Cooper a tohle je můj kolega Rajen Sikr," představil jsem nás a ukázal odznak.
,,Znáte Adriana Pierra?" zeptal se Rajen.
,,Je to můj manžel. Proč? Děje se snad něco?" zeptala se vyděšeně.
,,Ne, jen na něj máme pár otázek," odpověděl jsem.
,,Pojdtě dál," pozvala nás a my šli za ní.
,,Adriane, máš tu návštěvu. Tohle jsou policisti," oznámila mu.
,,Dobrý den, co potřebujete?" zeptal se, aniž by se na nás podíval. Koukal, jako by byl duchem nepřítomný. Pak mi to ale došlo. A myslím, že Rajenovi taky. Vyměnili jsme si překvapené výrazy. Vždyť on je slepý.