John
Pomalu přestává pršet. Pomalu, ale pořád je tma. Telefon mi ukazuje čas 4:15, ale zároveň to, že mám 10%. Jelikož je květen, tak se za chvíli začne rozednívat. Tak až bude světlo, tak vyrazíme na cestu. Možná bude ještě pršet, ale pořád lepší než slejvák. Mokrý už jsme, tak to horší nebude.
Ale teď je nechám spát. Jason spí už nějakou dobu a Rajen usnul před chvílí. Určitě je unavený. Dost si toho pro jeden den prožil.

Podíval jsem se směrem k nim. Jason ležel na boku otočený zády ke mně. Rajen ležel stejně jako Jason. Otočený zády. Ale já spát nebudu. Musím zůstat vzhůru, kdyby se něco pokazilo. Nevím proč, ale Jasonovi nevěřím ani slovo. Prostě jen pocit. Stejně bych ani neusnul.

Mohl bych se podívat aspoň nahoru do posedu, jestli tam nenajdu telefon nebo něco, čím se dá zavolat pomoc. Začal jsem lézt pomalu po schodech, ale dřevo je mokrý, tak to klouže. Musím pomalu nebo si ještě ublížím. Nahoře jsem se snažil otevřít malé, dřevěné dveře a k mému štěstí byly odemčené. Jen kulaté křeslo a díra na pušku. Žádný telefon, vysílačka, nic. Asi mi mělo dojít, že tady nikdo nic nenechá jen tak. Ale za zkoušku nic nedám.

Vysílačku sice mám, ale všude je bláto a mohli by někde zapadnout. Jelikož tady  není signál, tak by se nikomu nedovolali a uvízli by stejné jako my.

Tak aspoň slezu dolů, aby mě potom nehledali. Pomalu jsem začínal lézt dolů. Příčku po příčce. Díval jsem se pod nohy, abych neukloulz a nespadl. Byl by to bolestivý pád. Nebyl by první, několikrát jsem spadl z výšky nebo z kola. Byl jsem hodně aktivní dítě. Pořád jsem někde lezl. Ale nikdy jsem moc neublížil, maximálně pár modřin.

Už jen kousek a budu dole. Tři příčky. Když jsem chtěl dát nohu na tu předposlední, ucítil jsem bolest na pravém spánku a hned potom se mi zatmělo před očima.

*******************************************

,,Johne, vstávej," zatřásl se mnou Rajen. Ale docela silně, až mě z toho zabolela hlava.
,,Opatrně," řekl jsem.
,,Omlouvám se," řekl provinile.
,,To nic, co se stalo?" zeptal jsem se, jelikož si nic nepamatuju. Jen to, že jsem byl nahoře a chystal jsem se slézt dolů, jenže pak jsem se probudil tady. No jasně, Jason.
,,To Jason. Když jsem se vzbudil, tak byl pryč a ty na zemi od krve.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kousek ode mě ležela silná větev od krve. Tím mě praštil. Hajzl jeden. Předstíral, že spí a pak využil příležitosti nám utéct. Věděl, že by nám jinak neutekl.

Posadil jsem se a podíval se do svého pouzdra na zbraň. Byla pryč.
,,Ten zmetek, vzal mi zbraň a vydílačku," řekl jsem naštvaně. Vstal jsem, abych se rozhlédl.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se mne.
,,Jo, nic mně není," odpověděl jsem mu. ,,Já to věděl. Já věděl, že lže."
,,Neměl jsem mu věřit," řekl zklamaně Rajen.
,,Z toho si nic nedělej. Všichni děláme chyby."
,,No jo, ale co teď budeme dělat?"
,,Dobrá zpráva je, že už nejsme v lese, tak se stačí jen rozhlédnout," řekl jsem a podíval se nahoru na posed.
,,Tak to ne. Ani na to nemysli," řekl Rajen. ,,Vylezu tam místo tebe. Nechci aby se ti něco stalo." Čekal až něco řeknu. Ale jen jsme na sebe mlčky zíráli, jako by jsme si dávali souboj v zírání. Pak to ale vzdal a zvedl se ze země.

Přišel k žebříku a nejistě se podíval nahoru. Jako by si nevěřil. Udělal hluboký nádech a pomalu šplhal nahoru. Ani se nepodíval dolů. Byl nahoře během chvilky. Nelezl dovnitř, ale zůstal venku, jen se rozhlédl. Dal si ruku na čelo, aby ho neoslňovalo slunce.

,,Někoho vidím," řekl náhle.
,,Koho?" zeptal jsem se zaujatě. ,,Je to Jason?"
,,Ne, vypadá jako myslivec. Je celý v zeleným a na zádech má pušku. A má sebou psa," popsal mi ho. Budu doufat, že to je myslivec.
,,Jde směrem k nám?"
,,Jo," odpověděl. Potom se pomalu otočil a koukl dolů. Rychle se otočil zpátky.
,,Asi můžeš jít dolů," řekl jsem mu.
,,Dobře, za chvíli jsem dole," odpověděl mi, ale něco mi na tom nesedí.

Moc mu nevěřím, koukal jsem na něj jak slejzá dolů. Dost pevně se drží toho kusu dřeva. Řekl bych až křečovitě. Nohy se mu jen třesou. Asi vím co se děje.
,,Rajene, ty se bojíš výšek. Že mám pravdu?"
,,Ne, to bude v pohodě."
,,Vždyť to vidím. Proč tam lezeš, když se bojíš výšek?" zeptal jsem se starostlivě.
,,Jeden z nás tam vylézt musel. Tebe tam posílat nebudu. Aby se ti zamotala hlava, a spadl jsi z takové výšky. To sem radši vylezu sám," vysvětlil. Nevěděl jsem, co na to říct. Tak jsem mu jen poděkoval.
,,Tak se hlavně nedívej dolů," poradil jsem mu.
,,Díky za radu, ale zvládnu to," řekl mi nazpátek.

Chvilku mu trvalo než slezl dolů, ale zvládl to. Trocho otřesený, ale zvládl.
,,Takže ty se bojíš výšek jo?" zeptal jsem se s úsměvem.
,,No jo, teď už to víš," řekl a usmál se.
,,Nemusel jsi tam lézt."
,,Nemusel, ale nechtěl jsem, aby jsi tam nelezl ty."

Nevím, co na to říct. Než jsem si to však rozmyslel, zavolal na nás myslivec. Měl sebou psa. Myslím, že je to australský ovčák. V plemenech psů se moc nevyznám.
,,Zdravím," pozdravil nás a šel dál.
,,Promiňte," řekl jsem a on se zastavil.
,,Ztratili jsme se a potřebovali bychom pomoc," řekl Rajen.
Vypadá to, že si všiml mojí krvavé rány na hlavě.
,,Co se vám stalo?" zeptal se.
,,Lezl jsem nahoru a uklouzlo mi to," vymyslel jsem si. Nemůžu mu říct, že tady běhá někdo, kdo má moji zbraň a možná někoho zabil.

,,Chtěli bychom ukázat cestu zpátky do města," řekl jsem. ,,Pomůžete nám?"
,,Ale jistě. Půjdete tudy pořád rovně," řekl a ukázal směr. ,,Tam narazíte na cestu, tak po ní se vydejte doleva a potom pořád rovně," narazíte na jedno rozcestí, tak po něm se vydejte doprava a dojdete do města.
,,Děkujeme moc," poděkoval jsem. On jen přikývl a pokračoval ve svojí cestě.

Vyšli jsme tedy směrem, kterým nám ukázal a opravdu tam byla cesta. Vydalali jsme se po ní do leva, jak nám přikázal a teď stačí jít tak dlouho, dokud nedojdeme do města. I kdyby to mělo trvat celý den nebo jen hodinu.