David
Ze spánku mě probudil hlasitý hrom. Bouřka. Vzpomněl jsem si na Johna.
John nemá bouřky rád, ale třeba to nebude tak strašné. Třeba to bude jen přeháňka. Třeba už našel Rajena a teď jsou na stanici. Budu v to věřit a zase půjdu spát.

John mi byl vždycky přítelem a já zase jeho. Když jsem nastoupil k policii, nebyl jsem takovým člověkem, jakým jsem dnes. To John je zodpovědný za to, co se ze mě stalo. On mě naučil, že se nikdy nemám vzdávat tak snadno. Byl jsem nezkušený a všechno bral na lehkou váhu. Zapracoval jsem na sobě.

Byl jsem samá kost a kůže. Chris mě vzal jenom proto, že jsem syn ředitele FBI v Los Angeles. Poslal mě sem do Vegas a přimluvil se za mě. Nechtěl mě zaměstnat, ale otec ho přemluvil. Zapracoval jsem na sobě. Začal jsem chodit do posilovny. John vě mě viděl, to co ostatní ne. Teď jsem samý sval.

Nemůžu tady jen tak ležet a nic nedělat, ale zase nemůže jen tak bezhlavě jet ho hledat. Musím si to pořádně promyslet. Jediný co můžu dělat je čekat.

Podíval jsem se na mobil, abych zjistil kolik je hodin. Ostré světlo mi zazářilo do očí a na vteřinu mě oslepilo. Displej mi ukazoval 2:17. To je moc brzo. Ještě si lehnu a uvidím jestli usnu.

Lehl jsem si na bok, abych viděl do okna. Podruhé zahřmělo a potom začalo pršet. Ale pořádně pršet. Kapky deště mi do parapetu padali tak silně, že jsem si chvílemi myslel, že mi ten parapet upadne.

Další hrom, ale blesky nikde. To je dobře. Nebude to bouřka, ale jen silný déšť. Je velice nebezpečné být v lese, když je bouřka. Mohl by ho zabít blesk nebo na něj spadnout strom, ale John je opatrný, určitě si poradí. Vždycky na tohle byl opatrný.

Nevím proč, ale mám takový pocit, že už neusnu. Unaveně jsem vylezl z postele a šel do sprchy. Ta mě trochu probere. Studená sprcha probere každýho. Otevřel jsem skříň a vytáhl z ní tmavě modrý ručník. Otevřel jsem dveře do koupelny a rozsvítil. Pověsil jsem ručník na věšák vedle sprchy, vlezl jsem do sprchového koutu a zapl studenou vodu. Ze začátku mě to studilo, ale potom si člověk zvykne.

Nějakou dobu jsem tam jen tak stál a nechal jsem vodu, ať mi stéká po těle. Vím, že tady jsem bez starostí. Ničím si nemusím lámat hlavu, ale nic nenetrvá věčně. Zastavil jsem vodu a otevřel dveře od sprchového koutu. Vzal jsem ručník a omotal si ho kolem pasu.

V zrcadle jsem uviděl unavenou tvář patřící detektivovi, který moc nespal. Dneska nevím, jak budu pracovat. Šel jsem spát celkem pozdě a já jsem ve dvě hodiny vzhůru. To bylo snad poprvé, co mě probudila bouřka. Možná mě jen probudilo vědomí, že můj nejlepší přítel je někde venku v lese, když venku je takový slejvák.

Mám o něj strach. A o Rajena taky. Rajena někdo unese za bílého dne. John se ho rozhodl hledat a zabloudil v lese. V tom samým lese, kde Rajena unesli. Ti únosci můžou Johna najít a taky ho unést. Nejhorší na tom je, že nemůžu nic dělat.

Už mě omrzelo se na sebe jen tak dívat do zrcadla. Oblékl jsem se a sčeasal jsem si svoje vlasy na levou stranu. Šel jsem do kuchyně a rozsvítil tam. Postavím si vodu na kafe. Natočil jsem do konvice vodu a nechal, ať se uvaří. Potom jsem si vzal hrníček, dal do něj dvě lžičky turecké kávy a cukr. Po chvilce se voda začala vařit. Zalil jsem kafe a zamíchal ho, ať se cukr uvnitř rozpustí.

Hodiny mi teď ukazovali 2:45. Dneska půjdu do práce moc brzo. Aspoň si důkladně prostuduji spis o Michaelovi Korsi a možná na něco přijdu. Usrkl jsem z hrníčku černou tekutinu, ale byla moc horká. Málem jsem si spálil jazyk.

Sedl jsem si ke svému stolu, kde jsem měl položené kafe a vedle něj mobil. Zase se mi v hlavě objevil obraz toho, jak John někde bloudí v lese v takovým počasí. Musí mu být zima.

Rajen je Bův ví kde. Musel někomu překazit plány, protože neznám hodnějšího člověka. Je z nás služebně nejmladší a myslím, že tohle je jeho první únos, takže ani nemá zkušenosti s únosci. Ale je chytrý. Chytřejší než my. Poradí si. Myslí, jako by měl třikrát větší mozek než já.

Vždycky mi říkal, že není důležitý to, co nosíme u sebe. Ať už je to zbraň, odznak, mobil nebo cokoliv jinéh, ale to, co nosíme v hlavě. Teď vím, že má pravdu. Možná nemá dva metry nebo široký ramena, ale je chytřejší než my všichni dohromady. Určitě bude v pohodě.

Jenom se divím, že za námi ještě nepřišla jeho přítelkyně. Už bude pohřešovaný druhý den. Že by jí to Chris neřekl? To je nějaký divný. Asi to s ní řeší po telefonu, anebo se tam dneska zastavím s Laurou. Pro jistotu. Jestli to neví, tak je naší povinností jí to oznámit. Stejně ještě musíme prověřit Jassicu Lorenovou.

Znovu jsem se napil kafe, ale tentokrát nebylo tak horké. Dalo se pít. Vypil jsem ho a vzal si ze skříně olivově šedou mikinu.  Oblékl jsem si ji. Na dnešní den hlásili teplo, takže ani tu mikinu nebudu potřebovat, ale ráno bývá zima. Není úplně nejteplejší, ale na tu cestu do auta bude stačit. Prázdný hrnek jsem odnesl do dřezu, obul jsem si boty, vzal klíče z věšáku a šel do auta.

Bydlím v prvním patře, tak výtah není potřeba. Sešel jsem schody a vyšel ven. Hned po otevření dveří na mě začalo pršet. Zapomněl jsem si nasadit kapuci. Rychle jsem to napravil a pospíchal do auta. Samozřejmě než jsem k němu doběhl a zalezl dovnitř, byl jsem celý mokrý. Co si budem, prší pořádně.

Neváhal jsem a nastartoval motor. Zařadil jsem, abych mohl vycouvat a pomu šlápl na plyn. Když jsem vyjel z parkoviště, zahl jsem doleva a rozjel se. Stěrače mi po předním okně jezdili sem a tam jako o závod, abych vůbec něco viděl.

V tomhle počasí nepojedu tak rychle, jako jezdívám. Teď je tu špatná viditelnost, tak jedu třicítkou, nechci abych do někoho vrazil.

To by bylo potom papírování. A těch peněz. Hrůza. Už tu několik aut kolem projelo. A našli se i tací, kteří mě předjeli. Asi se jim nelíbilo, že jedu pomalu nebo někam spěchají. Blázni. Chtějí snad umřít? Hlavně se teď za volantem nesmím rozčilovat.  Mohlo by to špatně dopadnout.

Už jsem přes tmu a padající déšť uviděl svůj cíl. Úřad pro vyšetřování Las Vegas. Krom lidí, co mají noční službu, jsem tu první, tak se mi podařilo najít dobré místo na parkování. Hned vedle vchodu. Zaparkoval jsem a pospíchal rychle dovnitř.