Ano, další má skvělá slohovka. Měli jsme jít ven, vyfotit něco (v médiích) a napsat k tomu příběh, báseň, zamyšlení nebo tak něco. A dopadlo to... Zajímavě no. Takže čtení jen na vlastní nebezpečí. Opravdu po tomhle můžete zešílet 😅

Potácel se lesem jako opilý. Byl na pokraji vyčerpání. Celou cestu sem běžel, jak nejrychleji mohl. Ale minulosti se jen tak utéct nedalo.

Stále ho poháněl hlas krále. Drsný a plný nenávisti. Pořád mu zněl v hlavě. Čím dál hlasitěji.

Zacpal si uši, přesto pořád vibroval celou jeho hlavou. „Cos to udělal?!?! Tolik nevinných kvůli tobě trpělo!!! Nejradši bych ti nechal setnout hlavu gilotinou!!! Ale to by sis nezasloužil... Nezasloužíš se osvobodit smrtí. Odevzdej zbraně a okamžitě odejdi pryč z mé říše!!! Ať tě navěky souží tvůj největší nepřítel!!! Vzpomínky na tvé hříchy...”

Pod oživením tohoto nedávného zážitku se mu podlomila kolena. Jeho tělo se zhroutilo do mazlavého černého bláta.

Pokusil se zvednout. V leže na loktech jeho oči spočinuly na kaluži kousíček od něj. Byla špinavá, přesto odrážela víc než kterákoli jiná. Obrazy majestáních stromů se přetvořily do siluet zoufalých žen, vyděšených dětí a mužů, kteří se je pokoušeli ochránit. Zbytečně. Nikdo nemohl uniknout jeho bezmezné moci.

Odtrhl pohled od kaluže a vzhlédl nahoru. Čistě modrá obloha a vysoké buky. Žádní trpící lidé. Jakoby to chtěl zkontrolovat, znovu pohlédl do kaluže.

Byli tam.

Zafoukal mírný vánek, jenž stačil k zašustění listí na stromech.

On však slyšel výkřiky a pláč těch, kterým ublížil.

Obrazy v kaluži byly stále živější.

Viděl jejich strach. Krev. Bolest.

Slyšel jejich řev. Ta vražedná píseň mu zněla v hlavě.

Už to dál nesnesl.

„Dost!!!!!” vykřikl nejhlasitěji, jak mohl. Ale přesto se neslyšel.

Srdce mu divoce bušilo a prosilo o záchranu.

Vytáhl ze své kapsy střep z nějaké keramické nádoby a podřízl si krk.

Kaluž už neukazovala jeho minulost. Už v ní byla vidět jen jeho rudá nezasloužená smrt.

Ne, nevím, co mi je XD