Toto je jednodílovka do Soutěže pro dva od TaNaseHolka (btw, naše verze jsou stejné, jen jsme to prostě chtěly zveřejnit obě), kterou jsme psaly s úžasnou AlaBalintova. Je skvělé psát ve dvou, určitě to někdy zkuste, jen si musíte sehnat někoho jako Ala 😉

Celá krajina je vo válke. Zem neustále kropí krv oboch vojsk, ale víťaz sa už zdá byť jasný. Nikto sa nemá ku kapitulácií, hoci obe strany strácajú viac ako je milé. Na jednej strane stoja Dolorovia. Sú to dobrí vojaci a myslitelia, ale proti ich protivníkom, Sangom, vyzerajú slabí ako muchy. Sangovia sú totiž omnoho silnejší a školenejší a na válku boli pripravovaný od samého počiatku ich existencie. Nikto ich ešte neporazil a ich územie sa vďaka dobrým admirálom a disciplinovaným vojskám rýchlo rozrastá. Jediný, koho územie a národ ešte nestihli ovládnuť sú Dolorovia, ktorých koniec sa tiež rýchlo blíži. Už sami cítia, že nemajú šancu, ale svoju vlasť by nikdy nevidali bez boja. Preto si ich kapitán, Pauper, zvolal schôdzku, aby vymyslel nejaký zázračný plán, ktorý ich z tejto situácie vykúpi. Všetci prítomní už čakajú na jeho nápady a on dôstojne vpochoduje do hlavného stanu.

Podíval jsem se na všechny přítomné. Vypadali, že ode mě očekávají geniální plán. Nasucho jsem polkl. Protože… Můj plán byl ledacos, ale geniální zrovna ne. Jenže jsem musel vypadat sebevědomě. Kdyby ne, tak by vojáci ztratili morálku a všechno by šlo ještě rychleji do háje. Usmál jsem se a nasadil jsem svůj velitelský hlas: „Zdravím vás. Vidím, že jste vyděšení, ale to opravdu není potřeba.” Sebevědomě jsem se usmál. „Naštěstí mám výborný plán, který nás jistojistě zachrání.” Ve tvářích vojáků se objevila naděje. „Ehm… Mohl by přistoupit pan profesor Demensis?” Chvíli se nic nedělo, ale pak se davem začal protlačovat muž ve středním věku. Dlouhé hnědé vlasy za ním vlály, stejně jako laboratorní plášť, který byl kdysi bílý, jenže teď ho zdobily snad všechny barvy duhy. Na několika místech v něm i zely díry, asi si je tam rozleptal kyselinou. Zanedlouho už stál vedle mě a ptal se: „Copak? Mám nějaký důležitý úkol?” Zlověstně se usmál. Ten chlap byl blázen. A přesně někoho takového jsem teď potřeboval. Co nejhlasitěji jsem mu oznámil jeho úkol: „Vy, stvoříte něco, co nám vyhraje válku. Něco neporazitelného, krutého, co se nebude bát o vlastní život. Šelmu tak mocnou, že…” „Ehm… Má to nějakou pointu, nebo vás jen baví dělat… "zajímavé" proslovy?” křikl nějaký voják. „No dobře,” snažil jsem se udržet svůj vztek na uzdě. Jak si to ten drzý vojáček mohl dovolit?! „Profesor Demensis stvoří…” Chvilka napjatého ticha. „...predátora!”

Chvíľu trvalo, kým sa dalo všetko dokopy a kým sa nazbieralo všetko, čo doktor Demensis potreboval, ale napokon prišiel deň, kedy sa to malo všetko stať. Prototyp predátora bol už takmer dokončený a mali nasledovať už len posledné doladenia a potom prvé testy. Nebolo času nazvyš. Sangovia už pomaly prelomovali ich vnútornú obranu, ale Pauper akoby si to ani nevšimol. Hlavu mal plnú víťazstva a už videl samého seba ako kráľa celej ríše. Len aby vyšlo všetko podľa plánu…

Všechno najednou vypadalo skvěle. Nejdřív jsem měl o predátorovi pochybnosti, ale myslím, že to vyjde. Ne. Nemyslel jsem. Já to věděl. On Sangie roztrhá na cucky!

Do istej miery mal pravdu. Keby to však bolo také jednoduché…

Vešel jsem do stanu profesora Demensise. Na jeho stole ležel nějak až moc velký gepard. Ale velikost na něm nebyla to jediné divné. Zaprvé jeho barva. Srst měl zelenou, místy modrou a fleky fialové. To bylo asi těmi divnými látkami, pro které si profesor vojáky neustále posílal. Musel jich do zvířete vpravit desítky. Zároveň měla šelma na zádech dikobrazí ostny, ovšem krvavě rudé. Vypadala opravdu děsivě. „Líbí se vám?” zeptal se mě Demensis. Přikývl jsem. Tohle bude fungovat. Profesor zavolal na jednoho vojáka a spolu strčili predátora do klece. „Za chvíli se probere a nevíme, co pak udělá,” vysvětlil svoje počínání Demensis. „Hm…” bylo to jediné, co ze mě vypadlo. Začínal jsem mít strach. Chvíli jsem s Demensisem ještě probíral, co by měl predátor umět a kam bychom ho pak měli v bitvě nasadit. A pak se probral. Otevřel své děsivě černé oči, protáhl se a nahlas zívl. Tím odhalil své dlouhé a ostré tesáky. Změřil si nás chladným pohledem. A poté na nás vyskočil. Myslel jsem, že by mu v tom měla klec zabránit, ale protrhl ji, jako by byla z papíru. Profesor Demensis stačil uhnout, ale já takové štěstí neměl. Predátor dopadl přímo na mě a zakousl se mi do krku. Poslední, co jsem viděl, byly ty jeho chladné děsivé oči černé jako hlubiny oceánu. Pak mi vše zahalily skvrny krve a nakonec nepropustná temnota.

Dlhý tábor vojsk Dolorov sa tiahne takmer po celej hranici. Jediné, čo sa tam ozýva je vrava vojakov a rinčanie rôznych nákladov, ktoré prevážajú kone, alebo nesú ľudia. V tom sa všade rozľahne neľudský výkrik, ktorý však hneď prehluší rev zvieraťa. Lenže taký rev ešte nikto nepočul. Ani sa nedá opísať, alebo prirovnať ku niečomu, pretože niečo také hrozné ešte nikto nikdy nepočul. Celé táborisko je na nohách a všade sa ozývajú výkriky. Nikto nie je v bezpečí a ani strelné zbrane nezastavia nesmrteľnú potvoru vytvorenú na zabíjanie. Nič už predátora nezastaví a tak padá vojak za vojakom, stan za stanom, vojsko za vojskom. Chvíľu to trvá, ale čoskoro už každý, kto má aspoň trochu rozum uteká preč a snaží sa zachrániť si krk, ale zviera je rýchlejšie ako oni všetci a tak jeho hnevu neutečie nik a obrana Dolorov pomaly padne vlastnou zbraňou. Predátor postupuje ďalej do vnútrozemia, až kým z národa, ktorý ho stvoril nezostane iba spomienka a mŕtvoly, dobryzené a rozhádzané po okolí. Lenže on ešte stále nemá dosť. Bol stvorený na zabíjanie a bol stvorený dobre. Svoju úlohu neberie na ľahkú váhu a tak sa púšťa ku Sangom, aby mohol pokračovať vo svojom poslaní. Za minimálny čas prebehne celú vzdialenosť medzi nimi a aj druhý národ padne pod jeho nátlakom. A nikdy sa nezastaví, až kým na zemi neostane nič, čo by sa zabiť dalo, pretože to je jeho zmysel života. Pretože to je dôvod, pre ktorý bol vytvorený predátor.